ZÁHADA STERILNÍCH HOSPOD, PIVNIC A PIVOTÉK

V pátek vyšel na webu Pivních recenzí velmi zajímavý článek či spíše glosa na téma sterility českých hospod. Vzhledem k tomu, že prostředí, kde konzumuji pivo je pro mne jedním z nejdůležitějších měřítek hodnocení navštívených míst a nakonec i jedním z hlavních důvodů, proč se někam vracet a nevracet, a vzhledem k tomu, že v článcích na blogu Pivní Partyzán se o sterilním, nebo naopak přitažlivém prostředí zmiňuji celkem často, rozhodl jsem se toto téma rozvést. Nebudu lhát, že nad podobnou otázkou, jako si Gum v glose položil, si sám často lámu hlavu a jeho článek mne skutečně velmi potěšil.

Než se zkusím pod pokličku toho, co stojí za problémem vnímání sterilních hospod, podívat mojí optikou (skutečně tento příspěvek berte jako zamyšlení a můj osobní názor do diskuse), dovolil bych si k danému článku dvě poznámky, z nichž jedna je jen na okraj. Na okraj bych si dovolil poznamenat, že problém se netýká pouze českých hospod a s podobným fenoménem jsem se opakovaně setkal i v zahraničí. Co mne v článku ale zarazilo je otázka zřejmě fundamentálního nerozlišování "sterilní" v podobě toho, jak na návštěvníka podnik zapůsobí, a "sterilní" v té podobě, že je podnik zkrátka moderně zařízen (narážím konkrétně na tuto větu: "Pak si toho všimnete. Všechno je sice moc pěkné, čisté, dobře navržené. Ale chybí tomu ten pocit útulnosti, domáckosti. Jdete na záchod a vše je v nerezu, že se skoro bojíte něčeho dotknout abyste tam nenechali otisk ruky nebo aby vás nesežral automatizovaný průhledný pisoár."). Mám dojem, že v tomto autor smíchal dvě věci dohromady, pokusím se níže vysvětlit, z čeho tento můj pocit pramení.

Pokud se na to podívám skutečně od lesa, dojdu k závěru, že pocit útulnosti, a naopak sterilnosti vyvolaný v návštěvníkovi hospody či pivnice (a nebo i pivotéky, proč ne?) je složitým souborem subjektivních a objektivních podnětů a faktů, které dávají dohromady právě ten tajemný komplex, který funguje. Který funguje, a to je důležité říci asi na úvod, na každého skutečně jinak a žádné dva pocity v tomto nejsou stejné a souvisí s řadou okolností, které budují vztah návštěvníka k tomu a tomu místu. A stejně tak nejsou samozřejmé stejná ani žádná dvě místa, která by měla na návštěvníky působit.

Logicky asi vnímáme místo, kam chodíme "celý život" a jsme s ním srostlí, v podobě, jakou zkrátka má. Pamatuji, že jsme rádi chodívali v Benešově "Na Formanku" s výborným Ferdinandem, která ale jinak vypadala spíše jako zahulená divadelní šatna s hnusným nábytkem. Nikdy jsem se tam necítil špatně, ale představa, že bych v takové putyce musel sedět jako náhodný návštěvník třeba na nějakém čundru mne vždycky děsila. Ono vůbec dle mne místa, která má návštěvník spojena s nějakými příjemnými zážitky z dřívějška, v něm i napříště probudí příjemný pocit, přestože objektivně se nejedná o nijak hezký prostor. Osobně to mohu ilustrovat například na pražské Pivní rozmanitosti. Ač to možná někomu bude nepochopitelné, tak dodnes se slzou v oku vzpomínám na její "starý" provoz dole na Žižkově. Vzpomínám na domovarnická setkání, kdy jsme se ve stoje mačkali na malém prostoru mezi sudy s prodávanými slady a ošklivými regály plných piv. V létě jsem zase rád sedával na parapetu v oblaku dýmu projíždějících aut. Tohle všechno s novou Rozmanitostí zmizelo. Je ve větším prostoru, je tam uklizeno, točené pivo a možnost posedět, ale mne ničím nezaujala - skutečně jí pro mne zřejmě chybí ten punc minulých akcí.

 Nesterilní interiér moderní pivovarské restaurace - Hostivar v Praze.

A podobných subjektivních dojmů by bylo určitě víc. Stejně jako jsou některé hospody logicky individuálně částečně předurčeny někoho zaujmout, a jiného ne. Je logické, že jinak bude tu a kterou hospodu vnímat nadšený kuřák, a naopak odpůrce kouření, když překročí práh zakouřené čtyřky se zažloutlými záclonami. Milovník rustikálna asi nebude nadšen z moderního vyextrahovaného interiéru, a naopak. Někdo rád u piva kouká na televizi, a někdo její přítomnost v lokále nikdy nesnese atd. V těchto případech jsem se ale spíš přelil už k těm objektivním faktorům, které jsou, dle mne tím, co ve vnímání sterility hospod vítězí (ale proč?).

To, jak bude hospoda na jejího návštěvníka působit, je dle mne ukryto již na začátku jejího vzniku, a to hned z více ohledů. Začíná to již rozhodnutím majitele, jakou hospodu chce mít, a také, jestli je konečný výsledek tím, co chtěl. Pokud něco z těchto faktorů nefunguje nebo je vytvořeno jen napůl, návštěvník se tam nemůže cítit dobře. Není to stoprocentní, ale pokud se rozhodne majitel vybudovat moderní hospodu se vším všudy, může její vyextrahovaný interiér působit dobře na každého, podobně jako když se někdo rozhodne mít retro hospodu ve stylu první republiky. Pak jsme ale svědky těch důležitých detailů - v takové retro hospodě by asi neměla hrát televize a do dálky svítit lednice Coca Cola, stejně jako v moderní hospodě poházené jakoby stylové staré harampádí nevyvolá ten celkový zážitek. Naopak, pokud se ale majitel rozhodne mít například moderní hospodu ve starém objektu a dokáže projevit cit pro detaily, může vzniknout neobyčejně fungující celek, zmiňuji například pivovar Chalupník v Perštejnu, vzniklý konverzí staré továrny na prýmky.

 Snoubení starého s novým může fungovat - Chalupník Perštejn.

Splnit posledně zmiňovaný fakt je už složitější na zadání a obvykle se ve sterilitě a nesterilitě hospod projeví invence architektů a grafiků. Tam, kde zapracoval jejich talent a cit jsme obvykle svědky výborných výsledků, a naopak tam, kde je interiér a zpracování hospody dílem amatéra, nic takového se nedostavuje. Pro pozitivní příklad takového uvedu dvě místa, kde interiér, ač v jednom případě spíše retro a s důrazem na tradiční materiály (Nota Bene v Praze), nebo naopak velmi moderně řešený interiér (Hostivar v Praze) fungují a vždycky jsem se tam automaticky cítil dobře. Důležitou otázkou je určitě i schopnost dovést do zdárného konce své rozhodnutí vybudovat svůj podnik v širších souvislostech, aby fungoval. Chce to už zřejmě hlubší talent číst místo a jeho výraz.

Logicky, klasicky laděné pivnice nejlépe zabírají v tradiční městské zástavbě (U Tří růží v Praze), v roubence lze očekávat rustikální hospodu (např. Betlém v Hlinsku) a v moderní zástavbě i moderní provoz (MMX v Letech u Dobřichovic), ale ne vždy to musí platit 100%. Například Křinický pivovar v Krásné Lípě je umístěn v klasicistním domě na náměstí historického města s importovaným moderním interiérem. Snad pro přítomnost několika velmi moderních novostaveb na stejném náměstí, snad pro symboliku výhledů do budoucnosti Krásné Lípy to tam ale zkrátka patří. Naopak nemůže fungovat sprostě nakašírovaný rádobyhistorický interiér bez jakýchkoliv souvislostí k místu v panelové blokové zástavbě, jako se to nepovedlo v Mostě (pivovar Kahan) anebo v Praze na Jižním Městě (pivovar Jihoměšťan).

 Překvapivě nesterilní moderní interiér v historickém domě - Křinický pivovar
 Krásná Lípa.

Ke všemu výše řečenému se pak připojují detaily, které jsou nakonec ale skoro nejdůležitější a musí jít ruku v ruce se záměrem majitele - a je jedno, o jak laděný podnik se jedná. Stejně jako navštívíme dva rustikální hostince a dobře se můžeme cítit jen v jednom, tak podobně to bude i s klasickou, moderní nebo jakoukoliv jinou hospodou. Cit pro tvorbu interiéru, jeho členění, výzdobu apod. je to, co udrží návštěvníka v dobré náladě a v pocitu, že sem se chce někdy vrátit. Kombinace materiálů, sladění barev, velikost místností, jejich členění, to všechno jsou věci, které by měl mít majitel hospody promyšlené už tehdy, když jí otvírá. U nás se v posledních letech rozjel trend mít pivovarské a jinak na pivo zaměřené hospody plné nejrůznějších pivních artefaktů ověšených chmelem apod., které dokonale přeplácají interiér a na které po pár letech padá prach a jsou spíše odpudivé, než přitažlivé. Někdo jiný zas má pocit, že stačí na zdi navěsit pár etiket a pivovarských fotografií a duch ochutnávkové hospody je na světě (např. Pivní klub 300 v Praze). Důležitým prvkem, který ale rozhodně také "dělá hodně" jsou i lidé, kteří v podobných místech pracují. Pokud nejsou právě oni těmi, kteří tomu, co dělají, věří, není zase něco v pořádku.

Když jsem se zamýšlel nad vším výše psaným, chyběl mi pořád ale nějaký důležitý sjednocující prvek, který některé hospody stejně oživuje víc a některé méně, přestože můžou mít na první pohled takřka stejný interiér za použití obdobných materiálů. Vzpomněl jsem si potom na zajímavost, kterou jsem už před lety četl v jedné knize o historických městech. Byla v ní rozebírána otázka nepovedených rekonstrukcí omítek památkově chráněných domů v 90. letech a co s tím do budoucna. Tehdy byly omítky na historických domech zhusta nahrazovány klasickými barevnými cementovými omítkami, které ve výsledku dávaly na desítky metrů znát, že "takhle skutečně ne". V knize byly doporučovány dnes už na historických stavbách (i mezi soukromníky) běžně používané máčené vápenné omítky, které nikdy pořádně nezaschnou, mění barvu a plocha domu nepůsobí tak odměřeně a cizorodě.

A to je právě ta odpověď. Autor v knize poznamenal, že již dříve bylo zjištěno, že na lidské oko a psychiku nepůsobí dobře velké jednobarevné plochy. Když jsem se pak zamyslel nad interiéry navštěvovaných hospod, došlo mi, že to skutečně funguje, a to ve všech směrech - stěny, nábytek, podlahy. A je jedno, jestli je interiér laděný klasicky či moderně. Zmiňovaný Pivní klub 300 si pamatuji (skutečně jsem tam již dlouho nebyl) jako klasicky vybílenou strohou místnost, světlý nevýrazný nábytek a stoly zcela zakryté zelenými ubrusy Žateckého pivovaru. Naopak dobře jsem se vždy cítil tam, kde byla omítka zdí nějakým způsobem "rozbita", např. tahy štětce (Pivovar Bulovka v Praze), válečkem (U Vodoucha, U Slovanské lípy v Praze) či nalepenými novinami (Pivovar Bašta v Praze), nábytek a ostění měly jasně viditelné vlákno dřeva či nestejně tmavé moření (Pivovar Karel IV. v Karlových Varech, Pivovar Hostivar v Praze) apod. Ze stejného důvodu zřejmě fungují tradiční materiály jako kámen a nebo cihly (pokud jsou to skutečně tradiční cihly, a ne prefabrikované kostky jejich tvaru), ale i materiály moderní, jako např. pohledový beton s viditelnými otisky šalovaní.

 Interiér v tradičních materiálech - pivovar Karel IV. v Karlových Varech.

Domnívám se, že pokud je vše výše psané splněno, vzniká nám hospoda, pivnice či pivotéka, která, když pominu extrémní podobu subjektivizace, by neměla působit sterilně na nikoho. Gum ve svém článku uvažuje o tom, že "Některé hospody se po čase „ošoupou“ a získají právě tu patinu, která jim na začátku chyběla. Některým podnikům však nepomohou ani pravidelné nájezdy štamgastů, zkrátka se tam ani po dvou letech onen genius loci nevytvoří." Myslím si, že takto to právě ale vůbec není. Když opět pominu některé extrémní případy v podobě desítky let zavedených provařených podniků, které jsou třeba i hnusné a sterilní až běda, ale dýchají na kilometry svou tradicí a které svůj genius loci zkrátka čerpají z něčeho jiného, nic takového neexistuje. Přirozený genius loci nevzniká až někdy časem. Přirozený genius loci je skrytý již v koncepci, v dobrém nápadu, jeho následné realizaci a samozřejmě v jeho fungování. Pokud tohle všechno není splněno, vstupujeme do sterilní hospody, která svou patinu už nikdy nezíská.