Včera se mi zcela náhodou dostalo do rukou jarní vydání čtvrtletníku CityLife, který je dle tiráže "stylovým časopisem o Praze". Zaujala mne v něm rubrika, kde tři vybraní manažeři hodnotí své oblíbené restaurace. Byla mezi nimi i Edita Šilhánová, ředitelka právního oddělení společnosti Pivovary Staropramen, a.s..
Popravdě jsem nikdy nechápal ten záhadný posun, kdy se obyčejní lidé stávají s postupem na společenském žebříčku vnímavějšími k některým ze statků, které konzumují a užívají. Najednou jim běžná jídla (například, ale týká se to téměř všech ohledů života) přestanou být po vůni a pokud nemohou konzumovat (nebo se tím alespoň chlubit) nějak zvláštně, či z netradičních surovin, připravený pokrm, začnou se cítit nesví. Na druhou stranu je alespoň ocenitelné, pokud obdobný životní styl vede ke konzumaci jídel, která jsou připravena ze sezónních a čerstvých surovin od individuálních dodavatelů, uvařená špičkovými kuchaři se smyslem pro detail a každý vydaný kus jídla (což je ale samozřejmě ocenitelné fundamentálně u každého).
Do podobného zaměření zapadá i restaurace Oblaca v Žižkovské televizní věži, ze které je nádherný výhled na Prahu a kterou právě pí Šihánová doporučovala. "Oblaca nabízí," parafrázuji její slova, nepamatuji si je doslovně, ale to není podstatné, význam se nezmění, "moravského kohouta stařeného třešňovým dřevem a vodu infuzovanou mátou, levandulí anebo malinou." Ono by na tom by nebylo asi nic zvláštního. Nebylo, pokud by nepokračovala: "K jídlu si dávám ráda pivo, vždy pečlivě kontroluji, jakou má pěnu." (Opět parafrázuji.) Na fotografii pak drží v ruce třetinku Staropramene, který je v restauraci Oblaca samozřejmě na čepu.
Nejde mi pak do hlavy jedna věc. Proč, a není to samozřejmě jen věcí Edity Šilhánové, ale i mnohých dalších, když dává v jídle přednost pokrmům, kterým jejich vysokou kvalitu zaručují přístupy, které jsem zmínil výše, tak v pivu se rozhoduje (a pomíjím teď věc firemní etiky) pro, v relaci ke kvalitě jídla, "jídelnovému" Staropramenu, vařenému v obrovských výstavech, za používání mimo jiné i často ze zcela mizerných a nelokálních surovin, bez vztahu vyráběného piva ke konkrétním konzumentům i konkrétnímu regionu? Mám dojem, že v tu chvíli jsme svědky posunu od komplexního citu pro kvalitu výrobku směrem k parciálnímu prázdnému snobskému pozérství.
Vždyť to je paradox do očí bijící. Nechci se Edity Šilhánové nijak dotknout, ale přemýšlím čím je toto její (a skutečně nejen její) snobství způsobeno. Odpovědí zřejmě bude chybějící obecně přijatá představa piva jako kvalitního a zajímavého nápoje pro ty "kteří něco znamenají". Není se čemu divit, témata jako gastronomie, vino či oblékání se za posledních několik let stala stylovou záležitostí (a přizpůsobuje se tomu i nabídka trhu) a díky řadě zaměřených periodik i probíraným tématům. A něco znamenat a být stylový je přece logický vztah. Je pak jednoduché vědět, že po vstupu mezi smetánku bych měl konzumovat kohouta stařeného třešňovým dřevem s vtisknutým rukopisem kuchaře a jiná podobná jídla.
Jak mám ale něco takového vědět o pivu, které zatím (ač i to se pomalu začíná měnit) v obdobných periodikách takto nerezonuje (ani v nabídce trhu, pokud pomineme prázdné fráze tiskových zpráv PR oddělení některých pivovarů), zřejmě pro jeho dlouholeté vnímaní jako nápoje nejnižších vrstev, kterým si přece úspěšní a styloví nebudou špinit ruce, respektive ústa. Tento fakt způsobil paradoxní, ale logický trend, kdy je dnes pivo opravdu oceňováno napříč sociálními vrstvami jen těmi, kdo se o něj skutečně zajímají a rozumí mu.
A také bohužel těmi, kdo si to pouze myslí. Hovořím o těch, kteří kategoricky přistupují k některým pivům, kroutí hlavou nad výsledky anonymních degustací nebo velkoústně a na potkaní zdůrazňují své oblíbené a ochutnané netradiční pivní styly a podobně. Tito novodobí pivní snobi se (také paradoxně, ale logicky) rekrutují ze všech sociálních vrstev, aniž by třeba v jiných ohledech (stravování ad.) reflektovali obdobná východiska, ze kterých přistupují - nebo se tím alespoň chlubí - k pivu. Jsme tak svědky podobného, ač poněkud jinak motivovaného, prázdného pozérství.
A také bohužel těmi, kdo si to pouze myslí. Hovořím o těch, kteří kategoricky přistupují k některým pivům, kroutí hlavou nad výsledky anonymních degustací nebo velkoústně a na potkaní zdůrazňují své oblíbené a ochutnané netradiční pivní styly a podobně. Tito novodobí pivní snobi se (také paradoxně, ale logicky) rekrutují ze všech sociálních vrstev, aniž by třeba v jiných ohledech (stravování ad.) reflektovali obdobná východiska, ze kterých přistupují - nebo se tím alespoň chlubí - k pivu. Jsme tak svědky podobného, ač poněkud jinak motivovaného, prázdného pozérství.
Věřím, že Edita Šilhánová bude mít vždy bezchybnou pěnu na svém Staropramenu. Více bych si ale přál, aby ti, které jsem zmínil na konci článku, našli větší pokoru před pivem a těmi, kdo ho přivádí svou každodenní pílí na svět. Bezesporu si to zaslouží!
Žádné komentáře:
Okomentovat