KONTRASTY, PROMĚNY A JISTOTY VE "ZHOŘELCI"

Görlitz či chcete-li česky Zhořelec, lužickosrbsky Zhorjelc a dnes zároveň i polsky (a Polský) Zgorzelec je jedním z ukázkových příkladů míst, na jejichž vývoji a podobě se výrazným způsobem projevil komplikovaný dějinný vývoj. Dnes nejvýchodnější město celého Německa leželo ještě před osmdesáti lety v jeho vnitrozemí, ale kvůli přesunům hranic po druhé světové válce stanulo na jeho nové hranici s Polskem. Linie Odra-Nisa město rozdělila na dvě poloviny, území za druhou ze zmíněných řek se následně stalo právě polským Zgorzelcem.

 Chrám sv. Petra přes řeku Nisu.

Historické jádro města, připomínaného poprvé již v 11. století, zůstalo prakticky celé na území Německa. Za hraniční řekou zůstavší předměstí, tvořené zejména historickým Placem Pocztowym, bylo prakticky kompletně zbořeno. Později zde navíc, v dohledové vzdálenosti od historického města, vyrostla gradující hmota odporných panelových domů, jedněch z nejodpornějších, co jsem kdy v životě viděl. Podobný osud čekal i na léta chátrající historické jádro Görlitzu, ale po změně politických poměrů v Německu došlo k jeho kompletní nákladné rekonstrukci. Z hraničního mostu, otevřeného opět v roce 2004 se tak nabízí epesní kruhový výhled na historické střechy Görlitzu, korunované gotickým (respektive, abychom byli přesní, novogotickým) dvojvěžím chrámu sv. Petra, a na opršené šedivé paneláky, čnících nad zanedbaným křoviskem Zgorzelecké strany.

 Hradba odpudivých paneláků v pohledu přímo od katedrály (za domy v popředí teče
 hraniční řeka Nisa).

Nic ale není černobílé. V nedávných letech bylo rozhodnuto o vybudování kopie kompletního Placu Pocztowego, a tak i polské předmostí se brzy dočká přívětivějšího vzhledu. Navíc, zatímco polská strana nabízí pulsující život, ta německá se pomalu vylidňuje, neboť nezajímavý přihraniční Görlitz postrádá podstatnější lákadla pro život mladých. Jeho nádherně dochované historické jádro se tak pomalu stává, jak zlí jazykové říkají, "městem důchodců", předměstské čtvrti "městem duchů" a lepší vyhlídky jsou v nedohlednu. 

 Obnovovaný Plac Pocztowy (jedná se o betonový monolit repliky původní zástavby).

Görlitz je však stále ještě zajímavý i po stránce pivní historie i současnosti, a to hned dvakrát. Nedaleko historického jádra, za parkem, ve kterém stojí v rámci Německa ojediněle dochovaná budova moderní synagogy, přímo na březích řeky Nisy, se v někdejším mlýně nachází minipivovar Obermühle (An der Obermühle 5). Ten je pak vhodnou zastávkou na půli cesty mezi centrem a velikým parkem jižně od města, který ve své bohaté zeleni skrývá zdejší tradičnější a o poznání větší pivovarský provoz - v cihlách vyvedený rozsáhlý areál pivovaru Landskron (An der Landskronbrauerei 116).

 V ulicích historického jádra Görlitzu.

Görlitz jsem navštívil v poslední době již potřetí a při předchozích cestách mi v pivovárku Obermühle pivo moc nechutnalo, i přesto jsem ho nemohl vynechat ani tentokrát. Řadí se totiž k nejkrásněji položeným pivovarům vůbec. Už umístění do budov starého mlýna mluví samo za sebe, vše korunováno jeho přírodním zázemím, které je možné sledovat z některé ze zahrádek na terase přímo nad řekou Nisou. V její hladině, rozdělené hučícím jezem, se odráží oranžové a krémové budovy někdejšího mlýnského provozu, usazené do všudypřítomné zeleně. I na polském břehu není vidět nic než lesopark, a tak místo působí spíš jako vesnická klidná lokalita, než nedaleko centra kdysi stotisícového města. Panorama korunují oblouky obrovského hraničního viaduktu, který spojuje železnice obou zemí.

 Brauhaus Obermühle s oblíbenou zahrádkou.

Pivovárek je umístěný v zadní části objektu, jeho technologie je částečně viditelná z přístupové cesty - zároveň i cyklostezky - proskleným oknem. O tom, jaký je dnešní účel stavby, jasně hovoří cedule za oknem "das ist mein bier". Z druhé strany je pak vstup do historického objektu mlýna, kde se dnes nachází velmi vkusně zařízená pivovarská pivnice s výčepem a vstupem na letní terasu nad řekou. Kuriózně je řešen vstup na toalety, který společně s průchodem do malého penzionu ve vedlejším objektu vede přes zázemí zaměstnanců restaurace. Přestože terasa s kavárenskými stolky za budovou nabízí velice příjemné posezení, já vždy seděl na rustikálněji laděné zahrádce přímo před pivovarem.

 Podzimní nálada.

Pivo je nejslabší stránkou hornomlýnského pivovaru a věřím, že kdyby neležel na tak krásném místě, potřetí bych už jeho návštěvu neriskoval. Tentokrát jsem byl ale poměrně spokojen. Nabízený světlý pils a tmavý (či trochu jantarový) dunkel, zde nazývaný ghost bier, pamatuji v minulosti nakyslé a bez řízu. Tentokrát se piva, nabízená do půllitrových kameninových džbánků, dala bez problémů vypít a zvláště pils byl i celkem dobrý. Nestabilní kvalita piva v Obermühle Hausbrauerei je na tak pěkném místě, navíc za na místní poměry vysokou cenu 3,4 euro za půllitr, velkým zklamáním, přesto ho doporučuji k návštěvě - i posezení u jednoho malého je zde velkým zážitkem!

 Velké pivo zde točí do kameninových džbánků.

Po cestě k pivovaru Landskron určitě na hřebeni kopce, který rozřezává vejpůl trať železnice, na chvíli odbočte z cesty a podél železničního náspu (pozor na vlaky, ač působí, že zde nejezdí, tak tu tu a tam nějaký projede) dojděte na těleso viaduktu. Otevírá se z něj nádherný pohled do údolí řeky Nisy s areálem mlýna Obermühle. Zvláště v podzimním čase to byl výhled vskutku fantastický.

 Fascinujicí podzimní údolí řeky Nisy s areálem Obermühle.

Na druhé straně za železnicí již začíná velký městský park, který skrývá velkopivovar Landskron (mimochodem, jeho cihlové budovy jsou z viaduktu také vidět). Pivovar vznikl roku 1869 v klasickém zakladatelském průmyslovém období. Komplex jeho provozu, postavený a dekorovaný kompletně z neomítaných cihel s dominujícím komínem, patří mezi nejhezčí z mnou navštívených průmyslových pivovarů. Pro jeho přitažlivost hovoří určitě i jeho bezprostřední návaznost na srázy městského lesoparku.

 Boční utajený vchod do Landskronbrauerei z městského parku.

V důsledku historických proměn výstav pivovaru rok od roku klesá a od půlmiliónových výstavů na přelomu 80. a 90. let na hodnoty mezi 100 tisíci až 200 tisíci hektolitry v době současné. Přesto však pivovar i nadále vaří širokou škálu piv (cca 10 druhů + radler a limonádu, kompletní nabídka je na stránkách pivovaru) a zřejmě nadále investuje, minimálně do zařízení pro zlepšení tváře pivovaru.

 A jeho hlavní vstup. V budově zcela vpravo se nachází zákaznické centrum.

Landskron při mých předchozích návštěvách postrádal pořádnou pivovarskou pivnici či prodejnu, kde by mohl zájemce ochutnat více jeho piv na jednom místě, a tak možnosti občerstvení byly omezeny na dva stánky v místním parku. Jeden stojí kousek dál za pivovarskými budovami v areálu pěkné parkové železnice, při mé návštěvě před třemi lety ale nabízel pouze výborný lahvový (a předražený) weizen. Zcela jiným duchem dýchá stánek bezprostředně u viaduktu na druhé straně parku, nabízející skutečně širokou nabídku lahvového piva Landskron za směšné ceny.

Hezký stánek v okruhu zahradní železnice s malou nabídkou ani poněkud odpudivý stánek u skutečné železnice s širokou nabídkou však nemohly nahradit pocit nákupu přímo v pivovaře. Občas na člověka sáhne nečekaně štěstí a přesně to se nám stalo u pivovaru Landskron. Vzhledem k tomu, že je to od něj skutečně jen pár stovek metrů na nádraží, nechali jsme si ho na konec dne a půl hodiny před zavírací dobou jsme mohli navštívit nově zřízené, krásně zařízené a hlavně kompletně vybavené zákaznické centrum.

 Bohatý sortiment zákaznického centra a možnost posezení.

Centrum nabízí široký sortiment nejrůznějších sběratelských materiálů, možnost posezení a samozřejmě kompletní lahvovou nabídku pivovaru za velmi příznivou cenu. Navíc byl aktuálně uvařen limitovaný Zwickl-Bock v litrové patentní lahvi, takže má radost nebrala konce (mimochodem, dle webu pivovaru to nebyla poslední limitovaná edice). Toto Landskronu skutečně chybělo a já jsem již při odchodu přemýšlel, kdy se sem zase brzy vrátím. Z pivovaru jsem v současnosti ochutnal snad opravdu kompletní nabídku a řadím ho v rámci Saska k nadprůměrným pivovarům. Ne všechna piva mi chutnala (např. Export byl vyloženě nedobrý a diacetylový), ale většinou jsem byl spokojen. Ať už se zmiňovaným výborným Weizenem nebo silnějším Goldbockem, jehož fascinující barva skutečně odpovídá jeho pojmenování.

 Něco z nabídky pro sběratele.

Görlitz asi skutečně v současnosti není přitažlivým městem k bydlení, na jednodenní výlet ale místem ideální. Nabízí vše, co by správné turistické město mělo svým návštěvníkům nabídnout a jeho dva pivovary - každý zcela jiný, ale oba v nádherných budovách na nádherných místech, zvou k návštěvě. V rámci vlakových jízdenek SONE+DB nebo Libnet je navíc skvěle a levně dostupný i od nás (např. z Liberce), a tak ho zkuste někdy příště (ideálně na jaře či v létě) zařadit do programu svých výletů. Třeba se potkáme.