VÝLET NA JIŽNÍ MORAVU DÍL 2.: PARNÍ PIVOVAR HAUSKRECHT

Jak bylo zmíněno v prvním příspěvku z návštěvy na Jižní Moravě, v rámci doprovodného programu konference o historii pivovarů v Českých zemích byla na páteční odpoledne 25. září připravena komentovaná prohlídka jednoho z nejmladších brněnských minipivovarů, který navíc byl partnerem celé akce. Jméno pivovaru Hauskrecht nemusím asi zbytečně představovat. Vznikl roku 2014 a nestojí za ním nikdo jiný, než dlouholetý sládek pivovaru Starobrno - a následně i dalších pivovarů pod patronací Heinekenu u nás, který na světlo světa přivedl několik nových piv, zaznamenal řadu úspěchů v těchto průmyslových pivovarech, aby si nakonec postavil vlastní minipivovar. V něm by rád zúročil celoživotní pivovarské zkušenosti. Petr Hauskrecht je jedním ze spoluvlastníků firmy Brněnská pivovarnická společnost s.r.o. a samozřejmě vrchním sládkem celého provozu.

 Pivovar Hauskrecht v areálu někdejších městských jatek.

Na návštěvu v pivovaře jsem byl z řady důvodů zvědavý. Za prvé ochutnávka piva: měl jsem doposud šanci, když pominu čtvrteční večer na Špilberku, se s ležáky (pivovar zatím uvařil jen samá spodně kvašená piva) z pivovaru setkat pouze jednou, kdy mi byly z rukou samotného sládka natočeny na Pražském hradě. Tenkrát mi světlá 11° i světlá 12° nadprůměrně chutnaly. Doposud jsem v pivních kruzích na Hauskrechtova piva slyšel poměrně ambivaletní názory, takže jsem byl zvědavý na repete. Neodpustím si však na tomto místě úštěpačnou poznámku na okraj. Mám někdy dojem, že za některými negativními ohlasy na piva z parního pivovaru na někdejší brněnské průmyslové periferii stojí víc než cokoliv jiného nervozita z toho, že člověk z průmyslových velkopivovarů si dovolil vkročit do minipivovarského ghetta. Ale třeba se mýlím. ;)

Když jsem zmínil tu průmyslovou periferii, to byl druhý hlavní důvod, proč jsem se sem tak těšil: pivovar vznikl konverzí jedné z budov někdejších brněnských jatek (v ulicích jako Porážka, Masná ad. jsem se teda cítil poněkud nesvůj ;) ) a dle fotek se jednalo o velice pěknou adaptaci. Nemýlil jsem se. Již příjezd k pivovaru nedaleko centra města, avšak v klidné a trochu zastrčené čtvrti bývalých jatek byl uchvacující: ulice z obou stran lemovaná cihlovými industriálními stavbami v jednotném stylu mi trochu připomněla přístavní čtvrť v Rize, o které jsem tu kdysi také psal. Poslední objekt vlevo na konci ulice Porážka pak ověnčuje modrozlatý štít pivovaru Hauskrecht.

 Jsme tady správně.

Pivovar nedisponuje vlastní pivnicí, avšak na místě probíhá prodej piva jak v sudech, tak v lahvích (skleněné i PET) a za tu chvíli, kterou jsme před pivovarem čekali se zde vystřídala řada pivachtivých zájemců. V předsálí pivovaru je pak zřízena velice příjemná místnost s výčepem, určená pro úvodní část exkurze po pivovaru. Ta sestává z ochutnávky točeného piva a shlédnutí krátkého propagačního filmu o Petru Hauskrechtovi. Sice mi to trochu zavánělo kultem osobnosti, na druhou stranu, pokud někdo marketing pivovaru staví na svém jménu, asi to k tomu patří.

 "Přijímací" místnost s výčepem a historickou výzdobou.

Patřilo k tomu i pivo, ochutnané světlé ležáky Brněnská 11 a Brněnská 12 mi chutnaly podobně jako na Hradě - vyvážená čistá a poctivá piva, možná pro kritiky až příliš bez nějakého minipivovarského "ocasu". Já mám ale taková piva rád. Z rukou samotného sládka jsme pak ještě mohli ochutnat zrající 13° černý PH 13 Black Flek natočený do kovového mázu přímo z ležáckého tanku. Příjemně pražený, na můj vkus možná až trochu moc kyselejší, ale celkově dobrý - nějaký ten týden ležení mu určitě musel ještě prospět - jsem zvědavý, až někdy ochutnám výsledný produkt. 

 dr. Sławomir Dryja ochutnává Black Flek z mázu.

Pak už se exkurze přes chodbu s krátkým historickým výkladem a krátkou diskusí (výklad mi v tomto směru někdy přišel trochu, stejně jako pár historických replik na varně, přitažený za vlasy, ale to už je zkrátka asi součást českého pivovarnictví) přesunula do fascinujících prostor samotného pivovaru. Co se dalo z původního řeznického provozu zachovat se zachovalo, pivovar tak nabízí dvojnásobný industriální zážitek snoubení starého (kamenná dlažba, velká průmyslová okna, strop sklenutý do "I" nosníků ad.) s moderním (zařízení pivovaru). Jeho veškerý provoz, kromě skladu obalů (prázdných i plných), myčky sudů a stáčírny lahví, se nachází v jedné velké místnosti (s odděleným skladem surovin a šrotovníkem).

 Výklad v industriálním prostoru pivovaru.

Prohlídka pivovaru Hauskrecht pro mne byla obrovským zážitkem. Viděl jsem v životě hodně minipivovarů, ale asi nikdy takto promyšlený a racionální komplex s nejrůznějšími vychytávkami. Pivovar je navíc napojen na nedaleký parní přivaděč, a tak nemusí páru např. pro otop 20 hl varny ad. těžce vyrábět parogenerátory. 

 Varna. Vlevo vzadu je pánev, vpravo káď a pod ní
 vířivka.

Veškerá práce v pivovaře je automatizovaná, ale samozřejmě výsledek stojí na osobě sládka. Chladné hospodářství tvoří CKtanky pro hlavní kvašení a řada ležáckých tanků. Objemy zpravidla 40 hl pro klasické ležáky, 20 hl pak pro speciální piva (kromě Black Fleka zatím pivovar vypustil speciál PH 13 Marcen, který odkazoval na německý styl Märzen a H 13 Magic ochucený zázvorem k příležitosti Filipojakubské noci).

 Úsek chladného hospodářství. Dlažba v pozadí je
 původní.

Za komentáře sládka tak procházíme celý pivovar po jeho logické výrobní cestě, dostáváme odpověď na všechny otázky, kromě toho, jaký je celkový výstav pivovaru, že prý je to obchodní tajemství (proč? ;) ) a nakonec končíme překročením pomyslné čáry daňového skladu u výdeje, kde se s námi Petr Hauskrecht po dvou dnech na konferenci loučí. My kupujeme ještě nějaká piva na cestu a v prostoru před sympatickým a moderním pivovarem tak celá konference končí. 

 Sklad stočeného piva a prázdných obalů.

Možná se na mne teď čtenáři trochu hněvají a přemítají, zda se nejedná o PR článek. S čistým svědomím říkám, že nikoliv - v pivovaře se mi opravdu tolik líbilo, jako piva mi opravdu tolik chutnají, a tak jsem rád, že současný trend minipivovarů přivedl k otevření jednoho takového i člověka s tak dlouhou profesní zkušeností. Na stavbě pivovaru i na jeho produktech je to řádně patrné. I pokud Vám piva od Hauskrechta tolik nechutnají nebo pokud mu nemůžete zapomenout jeho dřívější působení v nadnárodních gigantech, i tak se zkuste přes to přenést a pivovar navštivte - stojí to za to!

 Z historie a (střípku) současnosti brněnského 
 pivovarnictví.

Po návštěvě v Parním pivovaru Hauskrecht, za kterou - i za čas, který věnoval celé konferenci - patří Petrovi Hauskrechtovi velký dík, jsme Brno opustili, nikoliv však domů, ale směrem východním do Uherského Hradiště, v plánu byla víkendová návštěva u Vetyškových. Ale o tom zase až příště.

PS: původně jsem chtěl do tohoto příspěvku zahrnout ještě pár zážitků z Brna, které se udály ve čtvrtek odpoledne, večer a v noci ve volném čase v přestávkách konference a zejména po ní. Pak jsem si ale uvědomil, že by se jednalo pouze o hloupé opilecké kecy, a tak tady uctivě končím. Rád někdy povyprávím u piva, tam se beztak odehrává skutečný život a ne tady, na internetech. ;)

Další díly miniseriálu z výletu na jižní Moravu zde:
Díl 1.: Žít, pít a vařit pivo včera i dnes

Díl 3.: Dobré pivo v Uherském Hradišti i v holíčském Wywaru

VÝLET NA JIŽNÍ MORAVU DÍL 1.: ŽÍT, PÍT A VAŘIT PIVO VČERA I DNES

Zřejmě se tady na blogu budu opakovat, ale čas už zase není mým přítelem. Další měsíc bez napsaného příspěvku za mnou ve mne vyvolává podivnou směs smutných myšlenek. Kdyby alespoň nebyla témata, zážitky a nic, o čem by se dalo psát, pak bych to chápal. Ale ona to není pravda. Navštěvované pivovary, zajímavé zážitky s lidmi kolem piva a u piva, hromady novinek v životě Pivních Partyzánů, které už zkrátka s pivem nějak tak musí souviset. To všechno by si zasloužilo, aby získalo otisk tady na blogu. Vždy jsem se o ty věci rád dělil. A dělil bych se rád i nadále, kdyby to jen šlo. 

Všechno souvisí se vším a mám někdy pocit, že život jde ve vlnách. Jednou je času hromada a pak najednou se navrší všechno na sebe. Ne, kecám, nějak si marně nemohu vzpomenout, kdy jsem měl naposledy hromadu času. Na druhou stranu je toho teď ale nějak víc. Práce, škola (naštěstí oboje v mnohém s pivem související), výchova malého Partyzána a v neposlední řadě i další stěhování nás i našeho Domácího pivovaru Partyzán - věřím, že již definitivně poslední. Pivní Partyzáni zakotvili a i tato nová starost se podílí na pauze na blogu. Chuť psát až příliš často sráží únava a vyčerpání a od 18. srpna, kdy jsem psal, že nejen v Teplicích je život fajn tak zde zela veliká díra. A co se dá udělat s tím jak to napravit? Najít v sobě sílu, čas a překonat se i v tom šíleném životním běhu k tomu, abych se o nějaký ten zážitek podělil? Ano, ale to nestačí. Ten zásadní potřebný krok často musí přijít zvenku - od čtenářů blogu, často pro mne do té doby zcela anonymních, kteří mne svým zájmem o jeho čtení posunou dál, že prostě psát musím. 

A tak píšu. Sice s malým, ale věřím, že pochopitelným zpožděním. Píšu a chci psát o jedné poměrně dlouhé návštěvě na jižní Moravě, motivované řadou okolností, které ale tentokrát všechny souvisely s pivem a vším, co se kolem něj točí. Související s pivem, avšak každá trochu jinak. Pojďte se tak nyní se mnou vydat v několika příspěvcích na výlet mezi zážitky posledního zářijového víkendu roku 2015. Pro Pivního Partyzána byl opravdu velmi prodloužený, ale o to víc na zážitky bohatý. A hlavně, hlavně během něj přišel ten správný podnět od čtenářů.

 Hrad Špilberk.

Hlavní důvod, proč jsem vůbec ve čtvrtek 24. září brzy ráno mířil směrem Brno byla konference "Historický vývoj pivovarů, pivovarských provozů a technologií v Českých zemích" uspořádané ve spolupráci Muzea města Brna a Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v rámci doprovodného programu výstavy Žít pivo. Ta probíhá od června až do konce roku na hradě Špilberk (kde se konala i konference). Akci jsem bral nejen jako příležitost prezentovat svoje téma, ale potkat se i s dalšími podobně zaměřenými badateli, potkat nějaké známé, nové poznat, nabýt nových informací. Předem mohu říci, že vše se mi splnilo. Byl jsem rád, program na ten víkend jsem měl jasný již dlouho dopředu, když jsem se zjara na konferenci hlásil s příspěvkem o benešovském pivovaru, respektive pivovarech (nejen v Benešově, ale i na Konopišti). Tehdy, při začátku pro mne poměrně banálně vypadajícího výzkumu, jsem ale netušil, jaký bič jsem si na sebe upletl. 

 Plakát výstavy Žít pivo.

Při zjišťování nějakých informací o tématu, které jsem jednomu mému s (věcí obeznámenému) známému označil s obavou jako již zcela vyčerpané, narazil na jisté nesrovnalosti a můj výzkum nabral zcela nový směr. A nový směr nabral i obsah mého příspěvku do Brna, který jsem tedy stále věnoval pivovarům na Konopišti a v Benešově, ale jednalo se nečekaně spíš o prezentaci nových zjištění o doposud nereflektovaných či chybně interpretovaných skutečnostech. I to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem neměl čas psát na blog. Můj volný čas jsem trávil v archivech, v terénu, anebo tříděním toho, co jsem vypátral. V Brně jsem tak mohl prezentovat první dílčí výsledky s tím, že popravdě jsem teprve úplně na začátku. No, ještě to asi bude zajímavé, asi to ještě potrvá, ale těším se, co bude na konci. A také věřím, že tím moje psaní tady neutrpí už tolik, jako během letošního srpna a září.

Brněnská konference splnila opravdu moje očekávání a celá se nesla ve velmi příjemném duchu. Stála za tím nejen velice přátelská atmosféra a velmi dobře zvládnutá organizace, za což patří celému týmu pořadatelů velký dík, ale i komorní prostory přednáškového sálu a pak samozřejmě lidé a jejich prezentace. Na akci se sešla opravdu široká řada velmi zajímavých referátů, které pivo řešily ze všech možných pohledů - od historie jednotlivých pivovarů, přes obecnější témata z dějin piva až po výsledky stavebně historických průzkumů. Tomu pak odpovídalo i složení přednášejících a díky jeho heterogenitě probíhaly i zajímavé diskuse. Jak přímo v sále, tak poté v kuloárech, kam se většina debat přelila. Ve večerních hodinách pak i k sudu naraženého 10° světlého piva Špilberk z progresivního brněnského minipivovaru Hauskrecht, který byl partnerem celé akce a jehož sládek a spolumajitel v jedné osobě, po němž nese pivovar jméno, byl celé dva dny akce přítomen v konferenčním sále. Druhý den konference byla navíc v rámci doprovodného programu v pivovaře domluvena prohlídka, o které se zmíním v samostatném příspěvku.

 Zaplněný sál poslouchá referát Ivana Peřiny z libereckého NPÚ.

Doprovodný program jinak tvořila ještě podvečerní komentovaná prohlídka výstavy Žít pivo. Výstava je velice pěkně zpracovaná jak po stránce grafické, tak po stránce nápadité instalace i vlákna jejího libreta. Tak nějak si představuji moderní uchopení prezentace tradičního tématu. Výstava samotná se nezabývá jen obecnými dějinami piva a pivovarnictví, ale jejím ústředním tématem je zejména vztah města Brna k těmto fenoménům. Myslím, že toto se povedlo.

 Moderní koncepce výstavy.

Jediné, u čeho jsem se osobně trochu pozastavil byla expozice interiérů dvojice hospod z doby první republiky a z období normalizace. Ne, že by nebyly autentické, o to nešlo, jen nějak nechápu tu stálou fascinaci (ať pozitivní či negativní) těchto dvou období a jejich vzájemné prezentování (nebyla to nakonec také první taková expozice, kterou jsem navštívil). Výstava jako celek ale funguje, narazíte na ní na nejrůznější vychytávky a určitě jí doporučuji (pokud jste tak zatím neudělali) k návštěvě.

 Prvorepubliková pivnice očima kurátorů výstavy Žít pivo.

Nelitoval jsem toho, že jsem do Brna vážil cestu. Konference se opravdu vydařila a jen říkám: víc takových akcí. Potěšil mne příjemný pokec se starými známými tvářemi (zdravím), tak seznámení s novými lidmi. Dlouhá výměna názorů proběhla například s jedinými zahraničními návštěvníky konference z polské Svídnice a Krakowa a potěšilo mne i seznámení s velice sympatickým týmem organizátorů v čele s Petrem Holubem z Muzea města Brna. Akce ukázala, že pivo se dá nejen pít, ale i Žít a pokud měla být konference doprovodným programem stejnojmenné výstavy, nedělala jejímu jménu určitě ostudu.

 Není co dodat. :D (z výstavy Žít pivo)

Další díly miniseriálu z výletu na jižní Moravu zde:
Díl 2.: Parní pivovar Hauskrecht
Díl 3.: Dobré pivo v Uherském Hradišti i v holíčském Wywaru

LETNÍ NÁVRAT DO TEPLIC A POHLED POD POKLIČKU PIVOVARU MONOPOL

Když se dívám z okna na ty cáry deště, které padají z oblohy, piji (asi po dvou měsících) doma jiné, než ledové kafe a otevřenou ventilačkou na mne táhne studený vlhký vzduch podhorského města, nechce se mi ani věřit, že je to jen něco málo déle než týden, kdy jsem zase přijížděl do sluncem zalitých a zcela vyprahlých Teplic. Měl jsem důvod se sem vrátit. Některá místa si návraty zaslouží, některá k nim přímo vybízí a o některých takových návratech pak chci psát tady na blog. Návrat do teplického Monopolu, tentokrát navíc viděného z druhé strany a pěkně pod pokličkou, mezi takové určitě patří.

Navíc, když tento návrat má za sebou takový pěkný příběh. Monopol jsme původně chtěli navštívit společně s Romanem Holoubkem, neboť Martina Valterová, místní sládková, je jeho kamarádka a já zase k Teplicím z rodinných důvodů často jezdím. Tak proč to nespojit? Ale jak, když pivovar nejdřív z úředních důvodů otevírá skoro o půl roku později, potom nemá čas Roman (tak alespoň absolvuji první seznámení sám), potom zase já. Nakonec ale společný termín nacházíme, je to trochu komplikované, ale dohoda padla. Těším se na to. Nejen na slíbenou prohlídku pivovaru s výkladem, těším se i na seznámení, neboť Martina na můj minulý článek reagovala přímo na blogu, tak si s ní rád popovídám i o tom, ale i o tom, jak vaří svá výborná piva. A nakonec, je zde i prostor zjistit, co se za ty necelé dva měsíce v Monopolu změnilo.

 V letních Teplicích.

Nádherný secesní interiér se naštěstí nezměnil vůbec. Bylo to rozumné rozhodnutí, ukrýt se do jeho útrob před ostrými slunečními paprsky - a ještě rozumnější bylo návštěvu spojit s prohlídkou pivovaru - ve sklepech bude určitě zima! Byl jsem sluncem rozpálen doběla, krátká plánovaná procházka po Teplicích se mi trochu protáhla čekáním na Romana, který se cestou z Pelhřimova ad-hoc rozhodl, že si vyjde na Milešovku a - doslova - jí seběhne. I takové nápady mají někteří lidé, když je takové horko, ale mě je to sympatické. A ani jsem se na Romana nezlobil, vždyť já se těmi divnými Teplicemi, ač to možná z minulého článku možná tak nevyznělo, toulám docela rád.

 Secesní interiér pivovaru Monopol je hodnota, která snad již nezmizí.

O to raději, když nakonec mohu spočinout u jednoho či více monopolních. Těšil jsem se a nebyl jsem zklamaný. Martina Valterová nejenže umí skvěle vařit pivo, ale je parádně upovídaná, miluje své řemeslo, a ráda tak stráví cele odpoledne s pivodychtivými a pivovarudychtivými výletníky. Na začátek malé pivo, pár slov a jdeme na to. Projít pivovar odshora dolů v logice cesty výroby piva.

 Nově instalovaná stáčečka lahví.

Technologii pivovaru dodávala firma Czech Brewmasters, takže základní úseky jsou podobné té frýdlantské, kterou dobře znám. Zatímco si prohlížím varnu do poslední páčky a chválím krásně opravený výhoz mláta, který dle slov sládkové konečně funguje tak, jak má, poslouchám její další vyprávění o všech strastech a radostech vaření piva. Z jejích slov už chápu, proč výsledek nejen piva, ale i celého prostoru je tak skvělý. Majitelé Monopolu jsou velice vstřícní a otevření, a tak výsledek prostě musí stát za to.

 CIP stanice.

Ve skladu sladu mne potěšily pytle se známým logem benešovské sladovny. I na spolupráci s ní nedá Martina Valterová dopustit. Aby ne, místní sladmistr David Mareš je člověkem na svém místě a také velkým symaťákem. Nějak tak mám rád, když se známá místa a známí lidé propojují a vznikají pak kvalitní věci. Zasnívám se, ale to už klesáme dolů do sklepů, kde je umístěna kompletní technologie chladného hospodářství a CIP stanice. Úskok dveřmi na dvůr pivovaru je ránou jako palicí do hlavy, nikde není lépe, než v pivovarském sklepě a co teprve v těchto horkých dnech!

 Ležácké tanky.

Nakonec klesáme ještě hlouběji, do sklepení, kde cesta piva končí, nebo vlastně začíná. V podzemí přímo pod výčepem jsou instalovány přetlačné tanky, ze kterých je v současnosti pět druhů teplických piv čepováno zákazníkům. Nakonec i na prohlídku výčepu dojde. Je moderní, velkoryse dimenzovaný. Málokdy jsem se v současných nových minipivovarech či restauračních pivovarech setkal s tak promyšlenou a k dokonalosti vedenou koncepcí celého provozu. Můj první dojem z minulé návštěvy nezklamal.

 Myčka sudů.

Stejně jako pocit z piva. Pšenice opět výborná, zvláště v tom parném létu šla k duhu, ale spokojený jsem byl s veškerým pivem. Včetně ejlu, který stále dle mých měřítek hodnotím jako "neejlový", ale chuťově čistý. Lidem prý navíc chutná, a tak debatujeme i o tom, co je to český či bohemia ale a jestli existuje nějaká jeho jasná definice. Debatujeme ale o mnoha jiných věcech. Martina mi ukazuje nové vtipně vymyšlené prkénko na ochutnávku průřezu nabídkou či nově zpracované materiály k jednotlivým pivům, ze kterých již zmizely drobné neduhy, o kterých jsem psal minule. Asi by ty změny proběhly i tak, ale i pro Martinin zájem o názor a reflexi minulého článku o Monopolu jsem i rád za tento přístup, kdy se zde bere ohled i na slovo bezvýznamného pivního blogera. A v neposlední řadě domlouvám i nějaký závoz teplického piva do Pivního baru Azyl - liberečtí, máte se na co těšit! Díky tomu, že naše posezení tady se nečekaně protáhlo, mám tu čest poznat i Jiřího Schönbauera, který je se svou manželkou majitelem pivovaru a původcem té nádhery. Děkuji mu na místě za ní.

 V teplickém podzemí. ;)

A nakonec moc děkuji i Martině za její čas, který nám věnovala, za podrobnou prohlídku i za to výborné pivo, které jsme mohli ochutnat. O dalším návratu sem už asi na blog psát nebudu, ale vím, že proběhne. A zpětně samozřejmě patří velký dík i Romanovi, který jsem v Teplicích již nestihl vyřknout. Ač loučení proběhlo v poklidném tempu, Roman poněkud nervózně (zkrátka nám nevěřil, že to má opravdu za rohem) zmizel kolem 17. hodiny na vlak do Oseka obhlédnout zdejší "klášterní" pivovar. Já pak v klidu dopil svoje poslední pivo a vydal se zpět do rozpálených teplických ulic.

 Teplice a Monopol. Co dodat?

Je to zvláštní, ale asi se tu opravdu toulám rád. A nejen po městě. Ten divný kraj na jih od Teplic, který se záhy za Novou Vsí s ošklivým a nikdy nevyužívaným vodojemem, plynule promění v exploatovanou krajinu povrchových dolů s tepelnými elektrárnami na obzoru, mne něčím tak zvláštně přitahuje. Odmítám tak nabídku autobusu za rohem a vydávám se zpět za rodinou přes teplické čtvrti, které ještě tolik neznám a přes několik kopců směrem do krajiny povrchových dolů. 12° ležák Monopol, který, stejně jako celý sortiment již pivovar stáčí do skleněných lahví a který jsem si původně vzal z lednice na cestu, vypíjím ještě v Teplicích. Teplal mi před očima. 

 Letní nálada pod Krušnými horami s lochneskou korečkového velkorypadla.

Za zády jsem tak nechal město s hradbou Krušných hor, vzduch se tetelil nad rozpálenou silnicí, po které jsem šel zcela sám a odpolední slunce zalévalo svými paprsky celou podkrušnohorskou pánev. Provázela mne jen ta hrozná žízeň a vzpomínky na chládek monopolního ležáckého sklepa. Tento návrat se povedl a toto léto je přece hrozně fajn. Život je někdy hrozně moc fajn.

OLIVŮV PIVOVAR: NOVÁ PIVOVARSKÁ TRADICE V DOLNÍCH BŘEŽANECH MÁ ŠANCI NA ÚSPĚCH

O připravovaném pivovárku v Dolních Břežanech probleskovaly zprávy na pivních webech minimálně už rok. Bylo to takové to klasické cvrlikání na střeše, okořeněné o zvláštní pláštík tajemna, který nad projektem rozprostřel jeho investor a majitel. O to větší bylo překvapení, jakou rychlostí se nový pivovar na scéně vyloupl. Navíc, což nebývá v dnešní době až zas tolik obvyklé, s širokým portfoliem vlastních piv, uvařených vlastním sládkem na vlastní technologii a hlavně pod komínem. Oficiální otevření proběhlo v pátek 12. června, první reference hovořily pozitivně, a tak nezbývalo nic jiného, než to přijet na místo zkontrolovat osobně. Nakonec, neměli jsme to přece daleko.

K času, který jsme trávili začátkem července v Posázaví, samozřejmě patřil i nějaký ten výlet a do Dolních Břežan, dnes ze severu obtěžovaných nenasytným chřtánem Velké Prahy, to nebylo zas až tak daleko. Zvláště, když jsme cestu spojili s velmi příjemným výletem do krásného Dolního Posázaví v okolí Jílového u Prahy, kde ranní řeka a potoky v hlubokých údolích způsobily, že se i to hrozné vedro prvních červencových dní dalo krásně přežít. 

 Jílové jako na dlani z louky Nad pivovarem.

Kromě technické památky první kategorie, železničního viaduktu přes rokli Kocour u Žampachu, řady někdejších rudných štol a filmově položeného Jílového s nenarušeným panoramatem jsme si po cestě mohli prohlédnout i budovy jílovského pivovaru (stojícího zde minimálně od počátku 17. století), bohužel před pár lety znetvořené přestavbou na rezidenční čtvrť. Alespoň, že jméno ulic zůstalo, stejně jako pomístní pojmenování louky Nad pivovarem. Je smutné, že pomístní názvy jsou často tím posledním, co připomíná historii a význam daných míst, ale buďme za ně rádi, stejně jako buďme rádi za to, že alespoň ony zůstávají uchovány. Po staletí. 

 Nepříliš citlivě přestavěný pivovar a sladovna. A hlavně: všechno obezdít, oplotit,
 uzakmnout!

To by ale vydalo na samostatný příspěvek, snad jindy, protože my měli a programu hlavní cíl dne, když jsme se v již nesnesitelném odpoledním parnu přemisťovali příměstským autobusem z Jílového přes tu podivnou a postupně exploatovanou krajinu bezprostředního zázemí Prahy do Dolních Břežan. Tato kdysi krásná vesnička bohužel po všech stránkách trpí svým soudobým postavením, coby takové malé velkoměstské předměstí. Řada ne vždy kvalitních novostaveb, řada modernizací, beton, dlažba. Na druhou stranu vše hezky opravené a na třetí stranu, obytný okrsek se soustavou rybníků se mi celkem líbil, Mikuláš poprvé v životě mohl nakrmit kačeny a my mohli zchladit nohy od té rozpálené země.

 Dolnobřežanský "Lake District".

Dolní Břežany, kde mimochodem až do roku 1890 působil starý arcibiskupský pivovar, zmiňovaný již v 16. století a bohužel v 60. letech století 20. zbořený, jsou dnes známe zejména díky místnímu velkému laserovému centru, ve kterém probíhá progresivní vývoj moderních technologií a které se, nedaleko místního zámku rozrůstá o nové a nové hypermoderní provozy. A právě naproti němu, v pseudostylově tvaroslovném objektu někdejšího panského hospodářského zázemí, vznikl v letech 2014-2015 provoz nového Olivova pivovaru.

 Vstup do krásně opravené budovy Olivova pivovaru.

Nádherně opravený až industriální interiér za přiznání všech detailů je to první, co návštěvníka upoutá, když vstoupí dovnitř. Navíc v mé oblíbené kombinaci s moderními materiály a doplňky, vše krásně čistě, ale nikoliv sterilně provedené. Ač má pivovar předzahrádku. chtěli jsme se schovat před ostrým sluncem. Druhá věc, která nás překvapila byl počet členů obsluhy i po našem příchodu stále převažující nad návštěvníky, neboť tu v to sobotní odpoledne nikdo nebyl. Později se ale celkem zaplnilo a myslím, že na tomto místě nemůže mít pivovar nouzi o zákazníky. Zaplnilo se nakonec i u našeho stolu, neboť za námi na pár piv a na pokec zajeli i přátelé z Domácího pivovaru Rabiát - bylo to moc příjemné!

 Vycizelovaný interiér pivovaru.

Příjemné posezení bylo ale i zejména díky nabízeným pivům. Nejen v úrovni minipivovarské je řadím k tomu nejlepšímu, co jsem u nás v poslední době ochutnal. Za pivem zde stojí více než zkušený sládek Pavel Kortus a na kvalitě to bylo skutečně znát. Z šesti piv stálé nabídky byla na čepu čtyři. Dolnobřežanská světlá 10° byla opravdu lahodná, vyvážená a osvěžující - takto kdyby vařil "výčepní pivo" každý minipivovar, byla by radost navštěvovat. Nepřekvapil ani obdobně dobrý, po nedalekém vědeckém centru pojmenovaný, světlý ležák Laser beer (hrozné jméno, co?). Co ale překvapilo byla svrchně kvašená pšenice Gari a ale York.

 Stálá nabídka. Pivovar stáčí zatím jen do PETek, věřím, že vyobrazené skleněné
 lahve jsou blízkou budoucností.

Pšenice by sice možná ocenila trochu vyšší říz, ale jinak to bylo naprosto krásně čisté, voňavé, esterové pšeničné pivo. Ejl zas splňoval všechny atributy, které bych od moderního ale očekával, krásně aromatické, příjemně hořké, ale i náležitě sladové. Když pominu, že všechna piva byla skutečně chuťově úplně čistá, zároveň zapadala do nějakých zaběhnutých kategorií, které současný pivař očekává. To už se mi, zejména v minipivovaře se sládkem s dlouhou tuzemskou zkušeností, drahnou dobu nestalo a dávám pět hvězdiček z pěti. Už se těším až ochutnám i stout Theodor a India Pale Ale, které na čepu nebyly.

 "Pšenice" a "desítka" - radost pro oko, nos i ústa.

Pivovar má být na prvním místě o pivu, a to se tady opravdu povedlo. V kombinaci s nádherným interiérem, povedenou webovou prezentací a s dalšími drobnostmi je toto pivovar, kam se zase někdy rád vrátím a myslím, že mezi místními si najde své zastání. A nakonec i pro pražské to není zas až tolik z ruky (do Břežan jezdí PIDko z Kačerova). Navíc pivo za velice korektní ceny. Jako kritika prapodivných historicko-legendárních konstrukcí mne navíc potěšila slova o tom, že s Olivovým pivovarem vzniká nová historie vaření piva v Dolních Břežanech. Tak to má být. :)

 Moderní výčep.

Abych jenom nechválil. Podat hostovi na požádání zdarma vodu z kohoutku by mělo být, zvláště v podobném moderně se tvářícím podniku, samozřejmostí. Přinesený (a v lístku skutečně avizovaný) půllitr vody s limetkou a mátou skoro za 30 Kč (zvlášť když za stejnou cenu je v nabídce i třetinka výborné domácí ovocné limonády) je opravdu výsměch. Při placení se nám pak stala taková divná nepříjemnost, která mi znova v hlavě otevřela debatu o vytváření vztahu mezi hostem a číšníkem v restauraci a jeho případné vyústění v rozpor, když "vše nesedí". Stát chce zavádět pokladny, kterými by svými nenechavými prodlouženými prsty kontroloval případné utíkající korunky. Já jako zákazník bych více ocenil zejména, kdyby mi obsluha podškrtávala lísek na stole. Člověk by se pak vyhl nepříjemnostem, kdy mu za zády kdosi sází údaje do anonymního počítače a vznikají pak podobné nepříjemnosti. Asi jsem staromódní.

 Takto to tady dělají.

Tak nebo tak, nějaké nepříjemné drobnosti se asi objevují vždy a všude. Podstatné zůstává, že mne ta návštěva v Břežanech bavila. Naše cesta na vlak do Zbraslavi údolím Břežanského potoka se nakonec pro to zdržení při placení stala zoufalým úprkem. Klid těch krásných lesů táhnoucích se až k Vltavě, kam ještě nenasytná Praha nedokázala zaseknout své drápky, jsem si tak nedokázal vůbec užít. A přitom jsem se na něj tolik těšil. Ještěže mi výborné dolnobřežanské pivo umožňuje se sem bez výčitek brzy vrátit. Nakročit novou tradici pivovarnictví v Dolních Břežanech se Olivovu pivovaru, myslím, povedlo.

UŽ I ZA PIVEM SE RÁD VRACÍM DO KRAJE MÉHO DĚTSTVÍ

Když se řekne "Čerčany" nikomu se nic moc pivovarsky zajímavého asi nevybaví. Není se co divit. V Čerčanech nikdy žádný pivovar nebyl a není a mám takový dojem, že ani nebude. Proč mám ale potřebu o této významné železniční křižovatce a také nástupní stanici na řadu výletů do dolního a středního Posázaví psát na blogu o pivu? Možná fakt, že Pivní Partyzán prožil v této na první pohled nepříliš pěkné vesnici více než dvě třetiny svého života trochu napoví. Tento článek bude o mém vztahu k Čerčanům a tom, kam se tady dalo zajít na pivo. Očekávejte pointu!

K Čerčanům, kde by povrchní a bohužel i trochu pozorný návštěvník seznal, že "tu nic není" mám takový ambivalentní vztah. Přestože jsem zde prožil dětství i mládí, nikdy jsem to tu neměl moc rád. Vždy jsem raději jezdil - později i na pivo - do nedalekého Benešova nebo do Říčan, anebo dokonce do Prahy. A potom, co jsem se z údolí Sázavy odstěhoval pryč jsem se sem vracel spíš nějak tak z povinnosti. Věci se změnily až v posledních letech. S narozením potomka dostaly pobyty v Čerčanech, coby návštěvy u babičky, nový rozměr a mě se sem najednou začalo vracet mnohem radostněji. A s radostí jsem také zjistil, že mi Čerčany najednou nepřijdou tolik ošklivé, že mají i hezká místa, kam se rád vracím. A nakonec jsem zjistil, že se tu dá na to pivo zajít - velmi kvalitně - i dnes. Ale abych nepředbíhal!

 Starobylý ráz čerčanské návsi se pomalu vytrácí, už třicet let.

Čerčany byly vždy na rozhraní zón dvou pivovarů - menšího a v soukromých rukou drženého Ferdinanda a Velkopopovické velkovýrobny, toho času mého chození na pivo již v rukou nadnárodních. Díky tomu ověnčovaly většinu místních podniků oba štíty, výjimečně doplněné o něco dalšího, obvykle nezajímavého. A pokud už se někdy někde nějaký netradičnější vývěsní štít objevil, záhy zase zmizel. I to je realita čerčanského pohostinství. Tolikrát jsem myslel, že se tu objevil podnik, kam bude možné zajít na dobré pivo, aby to brzy zase nebyla pravda. A že těch podniků za ta léta bylo, díky turisticky atraktivnímu položení se zde pohostům vždy, alespoň sezónně, dařilo.

Jeden z nich, legendární a nikdy nezapomenutý, byl často dokonce i jedinou věcí, kterou poutníci v Čerčanech viděli a navštívili. A také snad jedinou věcí, kterou si s Čerčany identifikují i lidé zdaleka. Místní kultovní nádražka. Co jsme tam strávili večerů i odpolední v našich pankáčských mladých letech! Pamatuji na čepu Ferdinanda desítku za deset korun, možnost vypít pivo na lavici před hospodou přímo na nástupišti i častá odpoledne, kdy jsme sem zašli na jedno před cestou na nějaký koncert (tehdy ještě neposlušně a v bandě vlakem - je to jen můj pocit, že dnešní mládež při podobných cestách už bez auta nedá ani ránu?) s pár korunami v kapse.

 Je konec! Pohled do útrob čerčanské nádražky v květnu 2007.

Zánik tohoto kultovního místa na jaře roku 2007 jsem takřka obrečel. Společně s krásnými vzrostlými stromy podél kolejí zmizela, aby uvolnila místo modernizovanému koridoru. V odlidštěnosti nové železniční tratě uzavřené v korytu betonových stěn se demolice oblíbené čerčanské nádražky odráží dodnes. Co bych dal za to sem zase jednou zajít? Koridor mimochodem nezazdil jen nádražku v Čerčanech. Zahrádka hostince Pyšelka pouze o jednu zastávku blíže ku Praze by o tom mohla vyprávět. I když ono to už tolik nebolí, hostinec samotný zazdívá jeho fádní pivní nabídkou léta i samotný majitel.

 Tento pohled je dnes už neuskutečnitelný. Na pivo sem ale už taky nechodím.

Prostor kolem nádraží v Čerčanech byl na pivní místa ale vůbec bohatý. Netuším, kdo ještě pamatuje starou cukrárnu na terase naproti nádražní budově. Později už zde ale byla - a dodnes je - jen umakartová pivnice s nepříjemnými pletenými sedačkami na zahrádce, ze které byl krásný výhled dolů na kolejiště a kde nikdo neřekl jinak než "Na Barrandově". Pro Barranďák hovořila nejen brzká otevírací doba, mám dojem, že jsme tam někdy sedávali i ráno před cestou na Gympl do Benešova, ale po zavření nádražky i jeho strategická poloha.

Do kulturáku naproti jsem jen tak na pivo nikdy moc nechodil, ač tamní pivnici provozoval v mých očích snad nejsympatičtější výčepák v Čerčanech, pan Trojánek. Zato jsme tady ale absolvovali hromadu koncertů. Potom, co obec neprodloužila roku 2009 panu Trojánkovi nájem to šlo s kulturákem z kopce a pak už jsem tam nechodil vůbec. Vlastně až před pár lety mne zaujal ruch v té části budovy, která byla po léta využívána jako květinářství a další obchůdky. Místo zcela změnilo svou tvář, bylo obnoveno historické schodiště směrem k nádraží, a tak obnovena i tradice staré nádražní restaurace. Příjemný interiér, zahrádka s výhledem na vlaky, co víc si přát. Škoda snad jen, že na čepu běžné produkty skupiny K-Brewery (respektive Pivovary Lobkowicz, a.s. ;) ) nebo Bernarda, navíc opakovaně v nepříliš dobré kvalitě. Místo je to ale hezké, to jo.

 Pan Trojánek ve svém království. Kde je těm rokům konec?

Podobně hezké místo s dobrý pivem se nachází i ve starých Čerčanech. Pokud tak mohu nazývat tu postupně mizející a modernizovanou čtvrť starších domů kolem zdejší návsi se zvoničkou, která bohužel přišla již roku 1986 o svůj největší půvab zbořením starého statku (toho času ještě s doškovou(!) střechou) a jeho nahrazením klasickou vesnickou Jednotou. Ve dvoře jednoho z nedalekých domů působí poměrně známá restaurace Alexandra, kde je stabilně na čepu dobrá nefiltrovaná 12° z Kácova. Vždy mi tu chutná. Výčet čerčanských podniků bych pak asi uzavřel dnešní kavárnou Oáza v Hospicu dobrého Pastýře, vystavěném poblíž silnice na Čtyřkoly. Údajně je zde v současné době možné sehnat zajímavá lahvová piva. Nevím, nezkoušel jsem, trochu jsem se bál. To místo změnilo v posledních několika letech mnohokrát provozovatele, bylo často zavřené, tak za informaci neručím. Já tady ale v létě 2009 často sedával na zahrádce s výhledem na oseté pole a pil Koutské pivo. A někdy ho i vracel, nebylo vždy příliš v kondici. I to asi charakterizuje Čerčany a jejich vztah k dobrým a zajímavým pivům.

Asi čekáte na tu pointu a na tu zprávu o tom, kam se tady dá zajít na dobré a netradiční pivo i dnes. Kdo čte pozorně články tady na blogu, už to dávno ví. Kdo je nečte, tomu to tady rád napíšu znova. Čerčanské pohostinství by nebylo kompletní bez pěkného hostince U Škvorů na strategickém místě nedaleko nádraží a v bezprostředním sousedství zdejšího klubového kina. Vždy jsem sem chodil na výčepní Ferdinand a trochu mne po delší době při té červnové návštěvě rozladilo, že na čepu je teď piv asi osm. Kecám, udělalo mi to obrovskou radost. Fenomén vícepípových hospod dorazil i do Čerčan a já se nestačil divit! Udělalo mi to radost takovou, že jsem se sem musel stůj co stůj vrátit a nechtěl jsem jít sám. Ale komu se ozvat, když vazby na staré kumpány z Čerčan jsou už dávno zpřetrhány a já vlastně ani nevím, kde je jim dnes konec.

 Napívka U Škvorů.

Nebylo to ale těžké. Jeden výtečník se vztahem k psaní krásných článků o Posázaví a o dobrém pivu přijel vlakem od Prahy, druhý výtečník se slabostí pro vaření domácích piv a jejich polízávání přeběhl jen přes kopec od Ješovy vápenky. Rostík dovezl hromadu zážitků a ponaučení a Kulda dvě luxusní dlouho uleželá domácí piva stylu Barleywine, z nichž jedno kromě chmele poznalo i smrkové jehličí. Už to stačilo k tomu, aby bylo toto posezení úspěšné. Ale já to věděl už předtím, že bude. A k tomu mj. na čepu Kocour, Matuška a samozřejmě ta skvělá desítka z Benešova.

 Benešovské pivo na velkopopovických táccích:
 realita Čerčan. Jen Kulda si přinesl svůj. Domácí.

Proč ty příjemné večery vždy utečou tak svižně opravdu netuším. Slunce se rychle odebralo za obzor, noční tma se propadala mezerami v plotu na našem pivním lístku až na zem a přišel čas rozloučení. Rosťa pomalu zmizel v tmavnoucí noci na poslední vlak na Prahu, Kulda se ještě rozhodl prodloužit si večer s anonymním pivařem, kterého zaujaly naše rozhovory, a já se odebral tam, kde jsem dvě desítky let říkával doma. Láska k pivu i místům nejen s ním spojeným je sdílenou silou okamžiků, které přetrvávají i dlouho poté. "Vždyť já to mám v těch Čerčanech vlastně docela rád," říkal jsem si cestou setmělými ulicemi, které tolik dobře znám. 

 Domácí sládek se svým výtvorem. Doporučuji!

A tak se na závěr omlouvám, že jsem vlastně celý tento příspěvek napsal jenom proto, že mi prostě udělalo radost, že je v Čerčanech možně někam zajít na dobré pivo a že mne to večerní popití s Rostíkem a Kuldou hrozně moc bavilo. Věřím, že to nebylo naposledy. Ale nebojte příště Vám o tom už psát nebudu. Raději si vzpomeňte, až budete mít někdy přes Čerčany cestu, nechte si ujet přípoj a zajděte ke Škvorům na pivo. Je to za rohem, stojí to za to a třeba tu na mne s klucíma taky narazíte. Rád prohodím slovo i s Vámi.

 Byla to sranda! Přijeďte taky někdy posedět. ;)