LETNÍ NÁVRAT DO TEPLIC A POHLED POD POKLIČKU PIVOVARU MONOPOL

Když se dívám z okna na ty cáry deště, které padají z oblohy, piji (asi po dvou měsících) doma jiné, než ledové kafe a otevřenou ventilačkou na mne táhne studený vlhký vzduch podhorského města, nechce se mi ani věřit, že je to jen něco málo déle než týden, kdy jsem zase přijížděl do sluncem zalitých a zcela vyprahlých Teplic. Měl jsem důvod se sem vrátit. Některá místa si návraty zaslouží, některá k nim přímo vybízí a o některých takových návratech pak chci psát tady na blog. Návrat do teplického Monopolu, tentokrát navíc viděného z druhé strany a pěkně pod pokličkou, mezi takové určitě patří.

Navíc, když tento návrat má za sebou takový pěkný příběh. Monopol jsme původně chtěli navštívit společně s Romanem Holoubkem, neboť Martina Valterová, místní sládková, je jeho kamarádka a já zase k Teplicím z rodinných důvodů často jezdím. Tak proč to nespojit? Ale jak, když pivovar nejdřív z úředních důvodů otevírá skoro o půl roku později, potom nemá čas Roman (tak alespoň absolvuji první seznámení sám), potom zase já. Nakonec ale společný termín nacházíme, je to trochu komplikované, ale dohoda padla. Těším se na to. Nejen na slíbenou prohlídku pivovaru s výkladem, těším se i na seznámení, neboť Martina na můj minulý článek reagovala přímo na blogu, tak si s ní rád popovídám i o tom, ale i o tom, jak vaří svá výborná piva. A nakonec, je zde i prostor zjistit, co se za ty necelé dva měsíce v Monopolu změnilo.

 V letních Teplicích.

Nádherný secesní interiér se naštěstí nezměnil vůbec. Bylo to rozumné rozhodnutí, ukrýt se do jeho útrob před ostrými slunečními paprsky - a ještě rozumnější bylo návštěvu spojit s prohlídkou pivovaru - ve sklepech bude určitě zima! Byl jsem sluncem rozpálen doběla, krátká plánovaná procházka po Teplicích se mi trochu protáhla čekáním na Romana, který se cestou z Pelhřimova ad-hoc rozhodl, že si vyjde na Milešovku a - doslova - jí seběhne. I takové nápady mají někteří lidé, když je takové horko, ale mě je to sympatické. A ani jsem se na Romana nezlobil, vždyť já se těmi divnými Teplicemi, ač to možná z minulého článku možná tak nevyznělo, toulám docela rád.

 Secesní interiér pivovaru Monopol je hodnota, která snad již nezmizí.

O to raději, když nakonec mohu spočinout u jednoho či více monopolních. Těšil jsem se a nebyl jsem zklamaný. Martina Valterová nejenže umí skvěle vařit pivo, ale je parádně upovídaná, miluje své řemeslo, a ráda tak stráví cele odpoledne s pivodychtivými a pivovarudychtivými výletníky. Na začátek malé pivo, pár slov a jdeme na to. Projít pivovar odshora dolů v logice cesty výroby piva.

 Nově instalovaná stáčečka lahví.

Technologii pivovaru dodávala firma Czech Brewmasters, takže základní úseky jsou podobné té frýdlantské, kterou dobře znám. Zatímco si prohlížím varnu do poslední páčky a chválím krásně opravený výhoz mláta, který dle slov sládkové konečně funguje tak, jak má, poslouchám její další vyprávění o všech strastech a radostech vaření piva. Z jejích slov už chápu, proč výsledek nejen piva, ale i celého prostoru je tak skvělý. Majitelé Monopolu jsou velice vstřícní a otevření, a tak výsledek prostě musí stát za to.

 CIP stanice.

Ve skladu sladu mne potěšily pytle se známým logem benešovské sladovny. I na spolupráci s ní nedá Martina Valterová dopustit. Aby ne, místní sladmistr David Mareš je člověkem na svém místě a také velkým symaťákem. Nějak tak mám rád, když se známá místa a známí lidé propojují a vznikají pak kvalitní věci. Zasnívám se, ale to už klesáme dolů do sklepů, kde je umístěna kompletní technologie chladného hospodářství a CIP stanice. Úskok dveřmi na dvůr pivovaru je ránou jako palicí do hlavy, nikde není lépe, než v pivovarském sklepě a co teprve v těchto horkých dnech!

 Ležácké tanky.

Nakonec klesáme ještě hlouběji, do sklepení, kde cesta piva končí, nebo vlastně začíná. V podzemí přímo pod výčepem jsou instalovány přetlačné tanky, ze kterých je v současnosti pět druhů teplických piv čepováno zákazníkům. Nakonec i na prohlídku výčepu dojde. Je moderní, velkoryse dimenzovaný. Málokdy jsem se v současných nových minipivovarech či restauračních pivovarech setkal s tak promyšlenou a k dokonalosti vedenou koncepcí celého provozu. Můj první dojem z minulé návštěvy nezklamal.

 Myčka sudů.

Stejně jako pocit z piva. Pšenice opět výborná, zvláště v tom parném létu šla k duhu, ale spokojený jsem byl s veškerým pivem. Včetně ejlu, který stále dle mých měřítek hodnotím jako "neejlový", ale chuťově čistý. Lidem prý navíc chutná, a tak debatujeme i o tom, co je to český či bohemia ale a jestli existuje nějaká jeho jasná definice. Debatujeme ale o mnoha jiných věcech. Martina mi ukazuje nové vtipně vymyšlené prkénko na ochutnávku průřezu nabídkou či nově zpracované materiály k jednotlivým pivům, ze kterých již zmizely drobné neduhy, o kterých jsem psal minule. Asi by ty změny proběhly i tak, ale i pro Martinin zájem o názor a reflexi minulého článku o Monopolu jsem i rád za tento přístup, kdy se zde bere ohled i na slovo bezvýznamného pivního blogera. A v neposlední řadě domlouvám i nějaký závoz teplického piva do Pivního baru Azyl - liberečtí, máte se na co těšit! Díky tomu, že naše posezení tady se nečekaně protáhlo, mám tu čest poznat i Jiřího Schönbauera, který je se svou manželkou majitelem pivovaru a původcem té nádhery. Děkuji mu na místě za ní.

 V teplickém podzemí. ;)

A nakonec moc děkuji i Martině za její čas, který nám věnovala, za podrobnou prohlídku i za to výborné pivo, které jsme mohli ochutnat. O dalším návratu sem už asi na blog psát nebudu, ale vím, že proběhne. A zpětně samozřejmě patří velký dík i Romanovi, který jsem v Teplicích již nestihl vyřknout. Ač loučení proběhlo v poklidném tempu, Roman poněkud nervózně (zkrátka nám nevěřil, že to má opravdu za rohem) zmizel kolem 17. hodiny na vlak do Oseka obhlédnout zdejší "klášterní" pivovar. Já pak v klidu dopil svoje poslední pivo a vydal se zpět do rozpálených teplických ulic.

 Teplice a Monopol. Co dodat?

Je to zvláštní, ale asi se tu opravdu toulám rád. A nejen po městě. Ten divný kraj na jih od Teplic, který se záhy za Novou Vsí s ošklivým a nikdy nevyužívaným vodojemem, plynule promění v exploatovanou krajinu povrchových dolů s tepelnými elektrárnami na obzoru, mne něčím tak zvláštně přitahuje. Odmítám tak nabídku autobusu za rohem a vydávám se zpět za rodinou přes teplické čtvrti, které ještě tolik neznám a přes několik kopců směrem do krajiny povrchových dolů. 12° ležák Monopol, který, stejně jako celý sortiment již pivovar stáčí do skleněných lahví a který jsem si původně vzal z lednice na cestu, vypíjím ještě v Teplicích. Teplal mi před očima. 

 Letní nálada pod Krušnými horami s lochneskou korečkového velkorypadla.

Za zády jsem tak nechal město s hradbou Krušných hor, vzduch se tetelil nad rozpálenou silnicí, po které jsem šel zcela sám a odpolední slunce zalévalo svými paprsky celou podkrušnohorskou pánev. Provázela mne jen ta hrozná žízeň a vzpomínky na chládek monopolního ležáckého sklepa. Tento návrat se povedl a toto léto je přece hrozně fajn. Život je někdy hrozně moc fajn.