LOTYŠSKO 2013. DALŠÍ NEJEN PIVNÍ ZAJÍMAVOSTI V RIZE A OKOLÍ

Jihovýchodně od rižského historického jádra, za přístavní čtvrtí zmiňované v prvním článku o Rize, stojí nedaleko výpadové silnice směrem na Salaspils kýčovité zábavní centrum lotyšského řetězce rychlého občerstvení LIDO (Krasta iela 76). V jeho útrobách se, pod věrnou replikou větrného mlýna, nachází od roku 1999 i první moderní lotyšský minipivovar. Místo je poměrně příjemně dostupné i tramvajovými linkami č. 3, 7 a 9. Tramvaj opouští historické centrum města, aby o pár bloků dál drncala po rozbitém povrchu klikatící se Maskavas iela mezi starými polorozpadlými domky. Styčným bodem je zastávka "Centrs LIDO", od které je to k minipivovaru coby kamenem dohodil.

 Postmoderní kýč zábavního centra LIDO s prvním klasickým lotyšským restauračním
 minipivovarem.

LOTYŠSKO 2013. RIGA, ALDARIS A PARADOXY DĚJIN

Cestování do Pobaltských zemí přináší tuzemskému cestovateli dvě téměř stoprocentní jistoty: nejprve je nucený překonat nekonečné polské pláně a následně úzkou šíji severně od města Suwalki, která je jediným "bezvízovým stykem", vklíněným mezi Běloruské území na východě a ruskou Kaliningradskou enklávou na západě. Pokud se navíc cestovatel rozhodne podobně jako my vyrazit na vlastní pěst, má před sebou ještě otázku, jak se popasovat právě s nekonečným polským územím. Vzhledem k našim osobním zkušenostem s podobou provozu na polských silnicích jsme se nakonec rozhodli, že ho raději, co to půjde, překonáme cestou tam i zpět vlakem.

LOTYŠSKO 2013 RELOADED

Na blogování jsou nejhorší staré resty. Ty, které člověk odkládá tak dlouho, až zcela ztratí svou aktuálnost, a nebo k nim, což je můj případ, pomalu ztratí vztah. Léto přeběhlo, přišel podzim a já najednou neměl chuť psát o bezstarostném letním cestování po Lotyšsku. Párkrát jsem na to pomyslel a nic. Někde uvnitř ve mně ale stále hlodal červík nejistoty, zda bych přece jen někdy neměl naplánované psaní dokončit. Nejlepší jsou pak impulsy zvenku. Pocit, že to nepíšu pro sebe, a pocit, že to zřejmě někoho zajímá. A podobný impuls přišel v bilančním článku roku 2013 od kolegů z pivního blogu Pivníci. Začal jsem o tom přemýšlet a ve vzpomínkách z lednové Prahy mi bylo všechno z ničeho nic mnohem bližší a aktuálnější. Vždyť já to Lotyšsko skutečně dopsat chci!

V LIBOCKÉM PIVOVARU NAD ŠÁRKOU

Ještě dříve, než se Liboc stala součástí Velké Prahy, byla nedaleko bývalé železniční zastávky, v místech, kde stará Kladenská silnice po roce 1922 opouštěla hranice "nového" města, vystavěna budova restaurace a hotelu, místními nezvaná jinak než "hotýlek". Oblíbený podnik byl velmi často fotografován a ze starých snímků můžeme vyčíst i letopočet "1913" nad starosvětsky umístěným rohovým vchodem. Restaurace určitě musela být oblíbená mezi pražskými výletníky, však v doslova na dohled od ní je fascinující masív Divoké Šárky, ve kterém končilo Šárecké údolí, v době první republiky hojně navštěvované.

 V Divoké Šárce.

JAK SI UŽÍT PRVNÍ DNY ROKU 2014

Rosťa Kloubek projevil v závěru svého tradičně krásného a bohužel zatím také posledního článku pro server pivni.info přání mne zase někdy potkat. Alespoň (zase) na nějaké konferenci. Samozřejmě mne to potěšilo, zároveň jsem ale z těchto slov cítil oprávněnou a dobře mířenou výtku směrem ke mně.

V novém roce jsem si tak řekl, že musím ve svém kalendáři nacházet víc času na ty, se kterými je čas strávený u piva smysluplný a naplňující, mezi které on bezesporu patří. Dlouhá léta jsem Rosťu "znal" pouze jako autora poetických článků na zmiňovaném pivnim.infu. Nikdo jiný nedokázal tak krásně popsat krajinu mého oblíbeného Posázaví při cestach do Pyšel či do Mezihoří, vyjádřit lásku své, pivo nepijící, manželce, a nebo rozehrát slova do neobyčejně příjemné podoby, přestože psal zrovna pouze a jenom o tom, že si vyšel na přelomu roku na pivo. Rosťa má, pomalu požírán soustružím pracovních povinností, v poslední době pramálo volného času, takže jeho článků povážlivě ubylo.