LITOMĚŘICKÁ PIVNÍ MINULOST A SOUČASNOST

Litoměřice, jedno z našich nejvýznamnějších a nejzachovalejších historických měst, jsem cca šest sedm let dozadu považoval navíc i za jedno z pivního hlediska nejnudnějších měst u nás. Poté, co byl v roce 2002 uzavřen zdejší poslední (Měšťanský, později Korunní) pivovar, zmizela i poslední místní zajímavost a restaurace ve městě si rozdělili nadnárodní giganti se svou fádní nabídkou. Takovou situaci si tak zajímavé město, jakými Litoměřice rozhodně jsou, skutečně nezasloužilo a jejich kouzlo volalo po tom, aby se sem výroba piva vrátila.

 Nádherné Litoměřice - pohled z hradeb starého města na Dómský pahorek.

Někdejší Měšťanský pivovar, nacházející se poněkud netradičně v prostoru historického jádra, co by kamenem dohodil z náměstí, ze kterého je vidět i jeho vysoký komín, dnes stále slouží jako sklad piva. Městský úřad si sice již léta pohrává s myšlenkou, že do jeho prostor vrátí i jeho výrobu, ale zatím se nezměnilo nic. Litoměřice jsou z hlediska pivní historie ale zajímavější.

 Někdejší Měšťanský pivovar v centru města.

Na velkém ostrohu nad řekou Labem, západně od historického jádra města, stojí do daleka viditelné majestátné budovy tzv. labskozámeckéhopivovaru, který období své největší slávy prožíval na konci 19. a na začátku 20. století. Z konkurenčních důvodů byl jeho provoz zastaven v letech druhé světové války, po ní již nebyl obnoven a areál pomalu chátral. Tento stav se nezměnil dodnes, jeho část navíc byla zbořena a část podlehla požáru. Litoměřické panorama však jeho tři štíty stále doplňují.

Zatímco do prostor zámeckého pivovaru se výroba asi nikdy již nevrátí a zatímco městský úřad uvažuje o obnově výroby v pivovaru městském, vzali do ruky prapor záchrany Litoměřic z pohledu milovníků zlatavého moku soukromí podnikatelé, kteří se rozhodli pivovárky zřídit v prostorách svých zaběhlých restaurací. Zpráva o vzniku prvního restauračního minipivovaru Labuť v Litoměřicích z přelomu let 2010 a 2011 na mne působila jako z jiného světa a vyvolala ve mně velká očekávání.

 Vstup na zahrádku minipivovaru Labuť.

Minipivovar vznikl ve sklepních prostorách historického domu v Zítkově ulici nedaleko náměstí a od té doby jsem jej navštívil již několikrát. Pomalu se řadí mezi mé nejoblíbenější restaurační pivovary u nás. Litoměřice, kterými jsem dříve spíše jen projížděl, byly zařazeny na seznam povinných zastávek a jedno pivo v Labuti je skoro tak povinné, jako obligátní pivo Na Rychtě v nedalekém Ústí nad Labem. Pro Labuť navíc mluví její perfektně zvládnutý jednoduchý interiér za použití tradičních materiálů v moderních formách.

Naposledy jsem se u Labutě stavil na jedno minulý pátek dopoledne cestou na nádherné Úštěcko a Verneřicko. V tomto čase jsou otevřeny jen prostory velice příjemné zahrádky mezi domy a mrzela snad jen absence avizovaného weizenu, který jsem z produkce pivovaru zatím jako jediný ještě neochutnal. Výborný světlý ležák ale přišel při příjemném dopoledním slunci k duhu.

 Atmosféra slunečného srpnového dopoledne s místním pivem.

Aby toho nebylo málo, tak ještě v roce 2011 jsem byl zaskočen další zprávou o novém minipivovaru v Litoměřicích. Tentokrát v okrajové části města v areálu výstaviště Zahrada Čech vznikl nový podnik v prostorách zavedené restaurace Koliba, vařící pivo s příznačným názvem „Kousek“. Vzhledem k tomu, že jsem měl v pátek v Litoměřicích hodně času, navštívil jsem i Kolibu. Za dobu její existence teprve podruhé.

Kromě skutečné odlehlosti pivovaru od centra města jsem při tehdejší návštěvě nebyl spokojen ani s kvalitou nabízeného piva. Od návštěvy mne ale asi nejvíce odpuzoval koncept a interiér samotné restaurace. Otevírat restaurace pod názvem Koliba v podobě rádoby rázovitých podniků bylo v naší zemi oblíbené zejména od sedmdesátých let minulého století do počátku let devadesátých.

 Nevkusná budova, výzdoba i název - to je druhý litoměřický minipivovar Koliba.

Pokud pominu již dávno přežitý koncept (ruku na srdce, on byl přežitý už v době svého vzniku), tak obvykle působí skutečně odpudivě kombinace vesnických doplňků a "moderních" novostaveb nesoucích veškerá negativa své doby. V případě Litoměřické Koliby mou nechuť k návštěvě znásobovala výzdoba tmavého interiéru, plná (mimo zmíněných „rázovitých“ doplňků) vydělaných zvířecích kůží apod. (valašští ovčáci se zřejmě ve volném čase zhusta věnovali lovu lesní zvěře).

Počasí ale naštěstí přálo, a tak jsme se mohli usadit na malé zahrádce před pivovarem a můj celkově negativní pocit z tohoto podniku vylepšila i velice příjemná obsluha a tentokrát i (s výjimkou ne zcela dobré, zřejmě už dosti staré, pšenice) vydařené pivo v kombinaci světlý ležák, stout a výborné světlé výčepní.

 Jeden, respektive dva Kousky na zahrádce.

Litoměřice se tak zásadním způsobem vrátily na domácí pivní mapu a mé cesty za poznáním do jejich okolí jsou tak již více než dva roky o mnoho příjemnější než dříve. Pivo z místních pivovarů je při návštěvě konkrétních regionů tou pravou třešničkou na dortu, proč se do těchto míst vracet a mým tajným snem je, aby své vlastní pivo mělo jednou každé město i každý region.

Jak jsem výše psal, mířili jsme po návštěvě Litoměřic do nedalekého neméně nádherného Úštěka. Úštěk a jeho okolí nabízí svým návštěvníkům skutečně širokou nabídku, které však něco zásadním způsobem chybí. Ano, je to vlastní pivovar. Pevně věřím, že Úštěk či nějaké místo v regionu brzy také nějaký ten svůj dostane. Zaslouží si to stejně, jako Litoměřice.

 Sladovna v Úštěku vznikla z budov někdejšího hradu. Přiléhající pivovar byl zbořen v
 60. letech 20. století a nahrazen ošklivým objektem kulturního domu (v popředí).
 Město ho plánuje odstranit, na obnovení pivovarské tradice však Úštěk stále čeká.