PIVOVARSKÉ A PIVNÍ VZPOMÍNÁNÍ

Hektolitry piva uvařily určitě české pivovary za tu dobu, která od tenkráte utekla. Na serveru pivni.info se na základě jedné mojí poznámky o bývalém libereckém pivovaru U Vozků rozjela dlouhá vzpomínková výměna názorů pamětníků všech věků ze všech koutů země na jejich "pivovarské začátky" a také vzpomínky na zavřené pivovary. Nějak jsem tenkrát utrousil poznámku, že mne všechno to vzpomínání tak vzalo, že jsem se také ponořil do dob dávno minulých a... a nic z toho nebylo. Asi mne to nevzalo tolik, aby to stálo za řeč. Čas ale běžel a já vzpomínal stále víc. Asi mne to baví se občas do vzpomínek ponořit, zvláště tak příjemných. Do vzpomínek plných výletů, bezstarostného mládí a hromady výborných piv ochutnaných přímo pod komínem. Pojďte se ponořit se mnou... ;)

Všechno to vlastně začalo už někdy na podzim roku 2001 právě tady v Liberci U Vozků. Byli jsme tenkrát na školní exkurzi v místní vyhlášené ZOO. Nějakým záhadným děním osudu jsem se sem ale se školou dostal už podruhé, a tak mne prohlídka trochu nudila. S Mírou, mým pozdějším souputníkem na řadě výletů za pivovary, jsme opustili brány zoologické zahrady s tím, že si zajdeme někam povyrazit. Nemuseli jsme chodit ani daleko: takřka přes ulici nás do očí uhodila cedule inzerující pivo z místního pivovaru. Neváhali jsme ani vteřinu a já tak poprvé v životě mohl ochutnat minipivovarský produkt. Nefiltrované Vozkovo pivo nás fascinovalo svou zakaleností. Ono je pravdou, že cca do roku 2005 jsme každé nefiltrované pivo nějak tak automaticky akceptovali pouze kalné. Až později dostali čeští sládkové v minipivovarech rozum (a my s nimi) a pochopili, že nefiltrované se automaticky nemusí rovnat kalné bahno. To od Vozky bylo ale extrém i v té době, to jsme my ale nemohli tenkrát tušit. Fascinovaně jsme koukali na slámově bělavou břečku v půllitrech a záhy si objednávali další. Bohužel na Vozkovo pivo brzy zůstaly jen vzpomínky, pivovar roku 2003 byl uzavřen a již nikdy nebyl obnoven. Je to velká škoda, ale díky za něj.

Na kalné nefiltrované pivo jsme se ale fascinovaně mohli dívat i na úplně druhé straně Čech. Psal se rok 2002, když jsme konečně s kamarády vyrazili po létech mlácení prázdné slámy na první opravdový čundr. Vlastně jsme ani neměli cíl, natož pak cíl pivní, jen směr: na jih! Snad šťastná náhoda tomu tenkrát chtěla, že jednoho deštivého podvečera naše kroky nasměrovala do v hradbách uzavřené Třeboně. Ani nevím, zda jsme tenkrát ten (na červenec nebývale sychravý) večer tušili, když jsme procházeli branou mezi zámkem a bývalým augustiniánským klášterem, že se v Třeboni nachází pivovar. Něco mi ale říká, že ano. Těžko jsme asi předchozí dny mohli nenarazit na tradiční logo pivovaru Regent s červenou vítkovskou růží.

 Třeboňské náměstí v sychravém podvečeru konce prosince 2002.

Tak nebo tak, večer, kdy jsme za neustálého deště vůbec netušili, kde složíme hlavy, se dlouze protáhl v setmělém pivovarském hostinci, jehož klenutý prostor nám tenkrát učaroval. Stejně jako celý pivovar. Obrovský areál při hradebním příkopu, vybudovaný z někdejší schwarzenberské zbrojnice, nad nímž se čněly dvě báby hvozdových komínů. Úplný čundrový sen. A učarovalo nám tenkrát samozřejmě i pivo. Zpětně už to nedokážu vůbec pochopit, zda za tím stál pouze genius loci nebo něco jiného, že nám třeboňské tolik chutnalo. Snad právě tenkrát vznikl i náš výraz "plátýnko" nebo-li schopnost sjet pivní nabídku odshora dolů a lépe pak ještě jednou zpátky. A že vybírat bylo z čeho. V širokém portfoliu klasických světlých a tmavých ležáků nás nejvíce zaujal 16° světlý speciál Prezident, podávaný (samozřejmě pěkně zakalený) v pivovarské restauraci v nefiltrované podobě. Tak rádi jsme se sem vraceli, Třeboň se na několik let stala povinnou zastávkou takřka všech našich čundrů. Plátýnka létala sem i tam, ke slovu přicházel mariáš a na dlouhé lavici v jednom z výklenků pivnice se třeboňské pilo úplně samo. Padající tma noci, přiznávaná pouze malými prolomenými okénky, dávala v opileckém poblouznění pocit, že se noční piják dívá na siluetu samotného pivovaru. Ve skle okének se odrážela jeho krásná malba na stěně za námi. Tolik rádi a tolik často jsme se na ní dívali, stejně jako na dno Regentských půllitrů. Kde je těm dnům vůbec konec? Později pivovar začal svářet polotmavý speciál Petr Vok, anebo žitné pivo. To už jsme do Třeboně jezdili zcela výjimečně. Vlastně ani nevím, jak dnes Regent chutná, nebyl jsem tu snad osm let. Asi důvod se sem někdy vrátit?

 Pohled na pivovar Regent z radniční věže.

Za to do Benešova se vracím často a rád, zdejší pivovar Ferdinand stále vaří, dokonce se mu v posledních letech nebývale daří a na něj přece nemohu v této vzpomínce zapomenout. Však bába jeho sladovního hvozdu byla na dohled z oken naší tehdejší alma mater. Zřejmě to tenkrát urbanističtí plánovači v Benešově měli nějak vymyšlené, když nechali roku 1907 novorenesanční budovu gymnasia vystavět takřka za rohem od areálu sladovny a pivovaru. Bylo to ještě v dobách, kdy se benešovskému pivovaru dařilo před jeho velkou krizí a ještě blíže naší škole byla v provozu legendární pivnice U Ferdinanda s ještě legendárnější zahrádkou. Byli jsme tam tenkrát navezeni skoro každý den, někdy i o velkých přestávkách v tichém zapření. Odpoledne tu pak byla dlouhá, čas plynul zcela jinak, ale v zimních měsících jsme samozřejmě nikdy nepohrdli ani vstřícností dřevem vyloženého interiéru.

 Jedna z četných návštěv v pivnici U Ferdinanda...

"Nosím, jak chlastáte," utrousil toho jednoho večera náš zdejší oblíbený číšník, když přinášel na stůl už asi desátou rundu famózní nefiltrované ferdinandovské dvanáctky, někdy kalnější, někdy méně kalné, ale vždy skvěle pitelné. Byly to krásné roky a vždy, když jdu kolem, slzička mi ukápne. Pivovarská otevírala v deset dopoledne, vím to zcela přesně, protože když nás v septimě náš chemikář vzal na časně ranní a v Benešově snad pro studenty povinnou exkurzi do pivovaru, bylo po jejím konci kolem deváté hodiny ještě zavřeno. Na exkurzi do Benešovského pivovaru naštěstí můžeme zají i dnes - jen v posledním roce jsem tady byl asi třikrát. Do pivovarské bohužel již nikoliv. Dnes má zavřeno už celodenně. Respektive alespoň pro mne. Štít nějakého pro mne na tomto místě zcela neznámého a nepochopitelného pivovaru k navštívení neláká i kdyby bylo už stokrát otevřeno. Změní se někdy šuškání o nové pivovarské přímo v pivovaru v realitu a budu mít ještě někdy možnost ochutnat točené pivo přímo pod komínem? Moje návštěvy v Benešově by to rozhodně zpříjemnilo a vzpomínky na časy na střední alespoň trochu připomnělo.

 ... a ztracený svět její krásně zastrčené zahrádky. ;)

A vzpomínky na časy na vysoké? Zkrátka jsme si nějaké to pivovarské místečko museli najít. Praha byla již před deseti lety minipivovarsky bohatá a stačilo si vybrat. No, abych nepřeháněl, ono to zase tak jednoduché nebylo. Polovina pivovarů byla časově od našich škol poměrně daleko a druhá polovina v centru byla na naše studentské životy příliš cenově nedostupná. S povděkem jsme tak museli kvitovat nabídku Novoměstského pivovaru ve Vodičkově ulici, který od 10 do 12 hodin dopoledne věnoval své prostory primárně studentům, důchodcům a přesuličním s PET lahvemi a džbánky. Sleva 50% na pivo a k tomu jídlo za velice příznivé ceny! Byli jsme tam navezeni snad každý týden a nic nám nevadila nabídka omezující se na světlý a tmavý ležák. Popřípadě pěkně nařezané, když jsme slušně poprosili. Obsluha byla tehdy asi ještě vstřícnější než dnes, potom, co čtu různě po pivních webech. Těžko říci, dnes už do Novoměstského málokdy přijdu, a tak nemohu soudit.

 Varna Novoměstského pivovaru okem opilcovým, omluvte, prosím, sníženou kvalitu
 záběru. ;)

Polední nabídka ale v pivovaře zřejmě platí i dnes, jen cena zlevněného piva je asi na úrovni té, které jsme se před deseti lety s úctou klanili a v 11:59 ještě narychlo objednávali tupláky často mladého, ale obvykle velmi dobrého novoměstského ležáku. Vstřícná obsluha nás pak nechávala dlouze dopíjet v nekonečných sklepních prostorách, kam jsme se z posezení u výčepu vždy rádi přesouvali. Motiv pražské ulice, gotické sály a další prostory pak byly svědky našeho bujarého popoledního veselí, které málokdy končilo návratem pod ochranu našich ústavů, jako spíš přesunem do jiných restauračních zařízení, kde jsme navazovali na to, co jsme v podzemí prvního skutečného moderního pražského restauračního pivovaru načali. Ale dostudovali jsme, mám dojem, úspěšně všichni. ;)

 Spolužák z vysoké Jenda ve velmi dobré náladě.
 Ono to v těch předpoledních v Novoměstském
 ani jinak nešlo.

Jakby ne, prázdniny tenkrát bývaly dlouhé. Právě tyto roky byly časem, kdy jsme poprvé začali cíleně objíždět pivovary. Období čundrů, volených takříkajíc na blind skončilo. Ve své lásce k pivu a pivovarům jsme se sešli s mým kamarádem Mírou, kterého jsem zmiňoval v úvodu tohoto příspěvku, a i na blogu o něm několikrát dříve psal. Naše legendární cesty, na které dodnes tolik rád vzpomínám, byly na hony vzdálené nahodilým výpravám za poznáním, kde pivo ještě nehrálo hlavní roli. Precizně vybudované plány cest, precizně zjištěné informace o jednotlivých pivovarech, které byly jako korálky navlečeny na trasu našich dokonale vycizelovaných harmonogramů, doplněných samozřejmě vždy o poznání místních zajímavostí. I v zajetí vzpomínek je někdy dobré si vybírat a já tak nyní, z řady zážitků, nemohu zmínit jinou cestu, než tu z konce léta 2006. Naplánovali jsme tenkrát skvělý, ale možná i trochu šílený výlet na 14 dní, na kterém jsme chtěli navštívit hned několik desítek našich pivovarů a který měl být zakončen v Poličce, kde jsme chtěli do města vniknout přes zdejší unikátně dochované hradby. Cítím jako dnes atmosféru toho slunečného srpnového odpoledne, když jsme vyráželi z Prahy vlakem na, pro nás poněkud netradiční, severozápad. První zastávka: Louny.

 Žatecká radnice a morový sloup okem roku 2006.

A je na co vzpomínat? Louny, jejich ospalé sobotní odpoledne a neexistující pivovarská hospoda. Žatec, tehdy ještě dosti zapomenutý, tehdy ještě bez chmelového majáku a minipivovaru U orloje, ale tehdy, stejně jako dnes, s Žateckým pivovarem. Čas vzal bohužel skvělou restauraci Na Baště, která na hradbách na hraně městského ostrohu nabízela mnohé z jeho výborné nabídky. A následující den Chyše, ještě více zapomenutá, těžko říci, jestli někde jsou Sudety autentičtější, než tady. Tenkrát čerstvě otevřený pivovárek při zámku Lažanských tvořil protiváhu jediné hospodě s nejmenovaným pivem na místním náměstí, jehož asfalt polykal, za dohledu odporné opršelé bytovky, starou barokní kašnu pod skupinou letitých stromů. Nechápali jsme, jak v takovém bohem zapomenutém místě může vzniknout pivovar, ale pivo nám tenkrát chutnalo a jak hovoří dnešní zkušenost - udržel se. Kéž přinese do Chyše i více života! 

 Zámecký pivovar Chyše (vybudován z původní sladovny, někdejší pivovar toho času
 v ruinách) navštívený v srpnu 2006 ani ne měsíc od otevření.

Více života by si zasloužil určitě i Velichov, utajený v hlubokém údolí řeky Ohře za hradbou nepřístupných Doupovských hor. Tehdy se ještě dalo zakotvit v Mexickém zálivu, který dnes již také vzal čas. A že jsme zakotvili. Místní pan starý a zároveň pan domácí se ukázal být jako skvělý hostitel a zřejmě měl i štěstí na várku, jejichž kvalita byla dle stesků na internetu povážlivě nestabilní. Tehdy Velichovská 11° psala tak skvěle, že jsme se toho dne vykašlali na cestu do plánovaného Lokte a pro celoodpolední a večerní liják jsme se ze zálivu již nehnuli. Nechápu, jak jsem mohl být schopný na posezení vypít tolik piv, ale byli jsme tehdy asi zkrátka mladí. Noc jsme nakonec trávili v rozestavěném domě pana Nováka za pivovarem, který nám zde poskytl azyl. A také PET lahve s jeho jedenáctkou na ráno. V brzké ranní kocovině v autobuse do Karlových Varů výborně bodla. Mexického zálivu je, přes veškerou kritiku úrovně velichovských piv, bezesporu škoda.

 Pan Novák, kamarád Míra a Pivní Partyzán ve velichovském minipivovárku.

Naopak Loketský pivovar, který jsme nakonec stihli následující den vaří dodnes. Tenkrát nás moc neuchvátil, snad pro vysokou cenu piva, snad pro jeho nepříliš dobrou chuť. Tu jsme si ale spravili vzápětí. Po nevydařené zastávce v Chebu, kde nám tehdejší Hradní vypili den před tím před nosem (a zřejmě autentické chebské bohužel na vždy) na nás čekal jeden z vrcholů čundru, Chodová Planá, pivovar Chodovar, restaurace Ve skále. Unikátní podzemní labyrint chodeb střežených bílých psíkem Albim, který zde v dávnověku objevil vodu, díky které se zde mohli usadit poutníci po své dlouhé pouti. Pro nás zde psík Albi k naší velké radosti objevil pivo, kterým jsme pro změnu po naší celodenní pouti mohli zchladit naše unavená a žíznivá těla. Ve Skále se již tehdy hrálo hodně na turismus, ale nefiltrovaný Skalní ležák tady chutnal dvojnásob dobře. Jsou místa, ze kterých se milovníku piva odchází špatně a pak taková, ze kterých se odchází ještě hůř. Restaurace Ve Skále byla tím druhým z nich. Vrátím se sem někdy?

 Tenkrát se nám ze Skály vůbec nechtělo.

Dívám se, že jsem se nakonec nechal unést a vzpomínka střídá vzpomínku. Ale nebojte, nebudu tady popisovat celých 14 dní. Ač se to zdá možná k nevíře, následující den měl náš výlet skončit. S rychlou zastávkou v Plzeňském Prazdroji jsme v jeho podvečer přijeli do Dobřan, kde jsme se moc těšili do minipivovaru Modrá Hvězda na místním maloměstském náměstí. Z široké nabídky jsme tenkrát stihli všechno kromě 17° světlého speciálu "Dobřanský sekáč", ponechávaje si ho raději na moudřejší ráno. Ráno, které bylo i na tomto čundru posledním. Mírovi někdo ukradl během noci na zdejším hokejbalovém hřišti batoh a čundr tak pro nás skončil. Stihli jsme ještě ráno slíbenou prohlídku pivovaru a pokec se sympatickým sládkem Petrem Petružálkem, zapili konec čundru protestně zhusta zmiňovaným sekáčem (po čemž jsme se už nesmáli vtipu minulého večera, zda nás rozseká) a vydali se na cestu domů. Skončil nejen náš dlouhý čundr za pivním poznáváním, ale snad symbolicky i naše společné cestování vůbec. V dalších letech se naše životní cesty (nikoliv však kamarádství) rozešly a zůstaly tak jen vzpomínky.

 S Petrem Petružálkem v jeho království. 

Později se už cestování po pivovarech stalo "domácí" záležitostí, když jsem na pečlivě propracované výlety po nich "tahal" více či méně pivu nakloněné přítelkyně. Několikrát jsem se vrátil na místa již navštívená, řadu pivovarů jsem navštívil poprvé. Snad proto, že ty roky se již přelévají do reálné pivní a pivovarské současnosti, vzpomínky se vybarvují do realistických odstínů časů, které už nejsou tak dávno minulé. Snad jen na jednu návštěvu z roku 2008 ve mně zůstává takový zvláštní otisk. Snad proto, že tehdy v tom šedivém městě zářily budovy minipivovaru do dáli jako slunce, snad proto, že z navštívených pivovarů jako jediný dnes už neexistuje. Ač často nechválen, mě tam tenkrát pivo moc chutnalo a zpráva z konce roku 2012, že pivovar U Rybiček ve Stříbře byl uzavřen mne celkem zasáhla.

 Opravené objekty pivovaru U rybiček se do šedivého a omšelého Stříbra moc nehodily.
 I proto možná pivovar po pěti letech provozu skončil.

Dějiny opsaly kruh a najednou je tady současnost a není o čem psát. Ne, že bych již po pivovarech nejezdil, právě naopak! S manželkou, pivu i cestování nakloněnou podobně jako já, jsme podobných cest absolvovali již mnoho, některé i za hranice naší země. A přestat s tím nemíníme určitě ani nyní, kdy se nám narodil přírůstek do rodiny. Avšak proč bych o tom měl psát do tohoto příspěvku, když Vás zprávami z podobných cest spravuji pravidelně tady na blogu? Ale abych nelhal, i na ty časy nedávné si i dnes rád zavzpomínám. Na naše loňské putování po Lotyšsku, na nádherný výlet do podhůří Krušných hor, anebo na bezstarostný slunný týden naší svatební cesty v Rožnově pod Radhoštěm a jeho okolí. 

 I na nedávné chvíle se dá vzpomínat. Vzpomínky na tento večer v Rožnovském pivovaře
 zůstávají dodnes mnohem méně rozmazané, než postavy na fotografii. Bylo to tenkrát
 moc vydařené. ;)

Vzpomínám zkrátka rád a tímto se čtenářům omlouvám za poněkud delší a také poněkud neaktuální příspěvek. Nechtěl jsem si ho ale nechávat pro sebe a vlastně i věřím, že se při jeho čtení třeba také oživily i některé z Vašich vzpomínek a s těmi mými se snad alespoň někde setkaly. ;)