STIHNOUT TOHO CO NEJVÍC, ANEB JAK SE CHODÍ NA PIVO PŘI NÁVRATU

AKTUALIZOVÁNO 18. LISTOPADU 2014

Život na severu má jedno osobité a nezaměnitelné kouzlo. Člověk se může vracet. Do města, které tak dobře zná, které tolikrát tak miloval, ale také nenáviděl. Města, které mu najednou chybělo, aby ho za chvíli měl zase plné zuby. Města, kde se možná dá (ale on nechtěl) žít, ale naštěstí také města, kde se dá (a to on zase chce) pít. Každý návrat do Prahy, a že jich je, povinností je tady zkrátka stále dost, je jiný, ale zároveň trochu stejný. Ať je příležitost jakákoliv, je namístě si den v hlavním městě co nejvíc "užít". Času není nazbyt, a tak cesty do víru velkoměsta spojuji s co největším nahuštěním povinností. Jak se chodí na pivo při návratu?

Bohu díky za to, že řada z nich se odehrává i v restauračních zařízeních, a tak vždy pečlivě volím, kdy a kam jít, abych ochutnal něco nového, někoho zajímavého potkal a třeba se i něco dozvěděl. A nakonec, on často zbývá čas i mezi těmi povinnostmi - a to je pak ozvláštnění dne zvláště příjemné. Ony jsou ale návštěvy v Praze, přestože se po nich vždy zase těším do klidného Liberce, ale příjemné asi vždycky. Snad nikdy jsem se nezapomněl stavit v baru Napalmě, mám to také po cestě. Stihl jsem hned několikrát navštívit novou, avšak bohužel již zavřenou, pivotéku Sedmej schod s překvapením z osoby za výčepem. Pivotéka Sedmej schod pro mne byla vůbec překvapením, nejen pro poměrně originální nabídku, ale třeba i proto, že jsem se zde konečně osobně poznal s Pivníky, kolegyní a kolegou pivními bloggery (zdravím!),

A tak dále, a tak dále. Čas utíká rychle, povinnosti jsou nesmlouvavé, a tak většina těchto návštěv byla rychlá, na skok. Stejně jako kdekoliv jinde, ať už při cestách za nákupem piv do nové liberecké pivotéky při Pivním baru Azyl, ať už za realizací jednoho zatím neveřejného pivního projektu do kterého jsem se uvrtal, anebo za čímkoliv jiným (a to mi toho ještě stále hromada utíká, třeba na nový BeerGeek bar jsem zvláště zvědavý, snad se zadaří tento čtvrtek při další z návštěv v Praze). O to více je pak člověk rád, když se mu podaří do Prahy dostat bez jediného břímě povinnosti a její návštěvu si patřičně pivně v klidu užít. A to se mi konečně podařilo tuto sobotu. 

 Pivovar Kolčavka z ulice. Zve k navštívení.

Trestuhodně tak, že výjimečně vynecháváme tradiční zastávku Napalmě, přestože naším prvním cílem je Libeň. Již delší dobu probleskující zprávy o novém pražském pivovaru se proměnily začátkem listopadu v realitu a při tradiční pivnici Večerní škola vznikl pivovárek Kolčavka, zvaný dle nedaleké (v nedávné době neuctivou přestavbou znásilněné) usedlosti. My volíme, zejména díky přenádhernému podzimnímu počasí, odlišnou cestu, než kterou k trochu zastrčené restauraci doporučuje její webová stránka a ze žlutého metra vystupujeme na zastávce Českomoravská a žlutým, oranžovým a červeným údolím řeky Rokytky přicházíme k pivovaru od Vysočan.

 Varna je hned za vstupem.

Večerní škola, respektive minipivovar Kolčavka (webové stránky ho označují jako "Nad Kolčavkou" - snad dle adresy: Nad Kolčavkou 907/8) se tísní v takovém prapodivném koutu Prahy. Vlastně nikdy nedodělaném a nedostavěném. Ta trojice činžovních domů, z nichž jeden v přízemí a sklepení podnik skrývá, tady zůstala od začátku 20. století stát opuštěna po nedokončené regulaci území. Původně tísněná dvojicí železničních tratí a obrovským lihovarem, od 70. let pak sídlištní výstavou z jedné strany a později i hnusnou silniční křižovatkou ze strany druhé. Cesta k pivovaru je tak zejména od Palmovky trochu komplikovaná (možná proto jsme volili přece jen pěknější vycházku od Vysočan), ale postupně se plnící lokál při sobotním odpoledni dával tušit, že nejen místní si jí sem najdou.

 Výčep v průchodu do zadní místnosti...

Interiér kompletně nekuřácké pivnice (ve sklepení se nachází ještě pobočný (snad kuřácký?) provoz pivnice Večerní škola) působil velice příjemným, v zadní části ale stále možná trochu nedodělaným (nějaké ozdoby na zdi by bodly) dojmem. Přední místnost s dominující varnou od firmy Destila, s.r.o. hned za dveřmi, vpravo výčep s dlouhou stolicí a za ním ještě velký lokál. Cítili jsme se tady ale příjemně, příjemnou atmosféru podpořila i vstřícná obsluha.

 ... která působila trochu sterilně.

Mám rád pivovary, které mají pěkně zpracované materiály, takže Nad Kolčavkou jsem byl spokojen (sklo, tácky, jídelní a nápojový lístek s pivním listem ad.). V pivním listu poměrně podrobně rozepsaná nabídka, tak to mám rád. Možná bych měl výhradu k některým termínům ("pšeničné (...) s příchutí hřebíčku, banánů a citrusových plodů" evokuje spíš ochucené pivo apod.), ale to je spíš drobnost. V nabídce pět piv (dva světlé ležáky, tmavý ležák, pšeničné pivo a IPA), které, věřím, jsou všechna vařená na místě - na portálu pivni.info se v posledních dnech rozjela taková nepěkná debata plná fejkových příspěvků, tak věřím, že se na místo brzy vrátím, abych realitu zkusil zjistit přímo na místě. Mám to i tak v plánu - v sobotu jsem ochutnal pouze část nabídky.

 Pivní nabídka.

Začal jsem polotmavou 15° IPA, označenou jako Czech India Pale Ale - na základě anglického receptu (zřejmě?) uvařené z výhradně českých surovin. Přiznám se, že mi vůbec nechutnala. Nepříjemně na mne působil už tlustostěnný půllitr s uchem, ve kterém byla servírována, ale ani jinak mne neoslovila. Příliš svíravě hořká, trochu unavená a v doznívání silně karamelová. Světlý ležák 12° (jeho slabší bratříček nebyl k dispozici) už dopadl lépe. Pivo by zasloužilo ještě pár dní v ležáckém tanku, ale celkově se jednalo o poměrně vyrovnaný, i když možná až příliš hořký ležák (po vyležení by mohl ale být výborným pitím).

 Výrazně zakalený světlý 12° ležák.

Pivo mne tedy na první ochutnání Nad Kolčavkou neuchvátilo, ale jak jsem už napsal výše, chystám se sem určitě brzy znova: ochutnat zbytek nabídky a zjistit, jak se zejména 12° světlému ležáku bude dařit nadále. A jak se bude nadále dařit i samotnému pivovaru jsem také zvědavý. Pokud se kvalita nabízených piv posune nahoru a pivovar jí dokáže udržet, určitě se z něj může stát místo mých opakovaných návštěv. Na Palmovce jsem každou chvíli a posezení v pivovaru bylo příjemné. Těším se na letní předzahrádku a na zapadající podvečerní slunce na ní - i přes betonovou obludu křižovatky naproti má to místo jistou poetiku.

Jistou poetiku má vůbec celá Libeň, zjizvená a neléčená. Vždy, když stoupám Zenklovou ulicí nebo jejím okolím, vzpomenu si na rižské předměstí kolem Maskavas iela, kterým jsme loni při návštěvě v Lotyšsku projížděli k pivovaru Lido. Vzpomněl jsem si na ní i tuto sobotu, když jsme využili odpoledního volného času před večerní akcí dne, ke krátké procházce směrem ke Kobylisům. A náš přechodný cíl byl stejný jako v Rize. Mezi Libní a Kobylisy je Bulovka a na Bulovce již dlouhá léta i stejnojmenný restaurační pivovar.

 Nad Prahou zapadá slunce.

Zejména kdysi jsem na Bulovku chodil často, svého času patřila mezi nejprogresivnější pražské minipivovary, dnes mi ale přijde tak zvláštně bokem, v pozadí. Ale možná je to jen můj pocit. Za ta léta se tam nic nezměnilo, bohužel ani kouření uvnitř, a tak naše rychlá návštěva tady se omezila na rychlou ochutnávku u parapetu se zapadajícím sluncem v průhledu brány nemocnice pod námi. Na Bulovce mi vždycky chutnalo a bylo tomu tak i nyní, kdy jsem ochutnal pivo Melancholia 13 - jantarový American Pale Ale, uvařený k 10. narozeninám pivovaru. 

 Podvečerní pohoda U Bulovky.

A ta slibovaná hlavní akce dne? To by byl příběh na samostatné vyprávění a pro nás důvod, proč jsme tu sobotu do Prahy vůbec jeli. Domovar Komár uvádí. Kdo se nikdy této akce nezúčastnil (první proběhla již na jaře roku 2012), nepochopí, o co se jedná. Viděl jsem v životě mnoho oslav narozenin, ale tato se něčím vymyká. Nejen množstvím vypitého piva, nejen množstvím návštěvníků, ale zkrátka vším. A pro nás určitě i tou milou skutečností, že akce je i vegan-friendly a samozřejmě i baby-friendly. Ta akce je zkrátka celá "friendly". Prostě dost důvodů k tomu se sem zase a znova vracet.

 Domovar Komár uvádí...

Skvělá příležitost, jak potkat řadu známých, ochutnat hromadu domácího piva, proklábosit večer a obvykle se propít až do bolehlavného rána. A tak tomu bylo bezesporu i letos. My dopadli tentokrát mnohem lépe, díky našemu přírůstku v rodině jsme se stavili jen na chvíli, ale i tak jsme si to užili a akce splnila všechna naše očekávání. Věříme, že se nekonala naposledy a že se budeme moci zúčastnit i příště. Minimálně to pro nás bude další příležitostí prožít klidný den v Praze bez povinností. I když to bych asi lhal. Domovar Komár uvádí je povinnost. Příjemná povinnost - a díky moc za ní. ;)

 Večer v plném proudu. Hádanka pro chytré hlavy: Co asi aktuálně pije Kuba Veselý, 
 aneb mozek a realizátor skvělého létajícího pivovaru Falkon? (zcela vlevo) ;)

:::AKTUALIZACE 18. LISTOPADU 2014:::

Osud mne ve čtvrtek nakonec zanesl zcela jinam, než do Beergeek baru, takže jeho návštěva na mne stále čeká (bohužel mi to nevyjde ani tento pátek, kdy se zde koná velice zajímavá akce). Vyznění článku a moje poslední návštěva v Praze, která se nakonec protáhla ze čtvrtka až do soboty, ale zůstaly v souladu. Stihnout toho co nejvíc, nenapadá mne, jak jinak ty dny vystihnout. Ve čtvrteční večerní mezičas mezi pracovními povinnostmi jsem měl nakonec možnost si konečně pěkně zblízka prohlédnout nově zrekonstruované prostory Beerpointu, patřícího pod křídla restaurace Nota Bene. NB i BP mne vždy bavily a musím říci, že nový BP mne baví asi ještě víc. Pěkně moderní interiér v tradičních materiálech, skvělá piva na čepu, pohodový personál. Návštěvu doporučuji, večer tady se nám pěkně protáhl. I přesto jsem měl pak ještě sílu navštívit místo z povinných, a to bar Napalmě, kde Vám kromě piva načepují třeba i kus pípy (fakt, nechte si to od Vládi a Marty vyprávět :D ).

Napalmu jsem se párkrát dostal i v sobotu, ale to asi není ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodl připojit tuto aktualizaci. Hlavním důvodem je skutečnost, že jsem se konečně v sobotu vrátil i na Kolčavku, a tak mám možnost dokončit nakousnutou recenzi z minula.

 Zpátky na Kolčavce...

Dobrou zprávou určitě je, že z Palmovky, pokud nevadí, že si trochu zajdete, se ke Kolčavce dá dojít i mnohem sympatičtější cestou, než přes Balabenskou křižovatku. A navíc s pivovarsky přidanou hodnotou. Kolem pozůstatků někdejšího Libeňského pivovaru, ulicí po něm pojmenovanou, i ulicí jmenovanou prozaicky "Pivovarská" se dá, tou zvláštní čtvrtí v ohybu Rokytky, dojít ke Kolčavce i zezadu, podél řeky. Krátký průchod betonovou džunglí Vás sice čeká i tak, avšak, zejména nyní v hávu podzimních barev, partie kolem Rokytky jsou určitě přívětivějším doprovodem k sobotnímu výletu za dobrým pivem, než ta mnohem kratší konvenční cesta "městem".

 Nekuřácké prostory pivovaru kvitujeme, nyní s
 malým, ještě mnohem více, než dříve.

V pivovaru v čase sobotního oběda panoval klid, tentokrát jsme zasídlili v přední místnosti hned vedle varny. Potěšilo mne, že na zdech se začaly objevovat obrázky, konkrétně, a tak to mám nejraději, staré fotografie Libně i konkrétně Kolčavky. Nejvíce mne, hned naproti varně, potěšilo vyobrazení činžovního domu, v němž pivovar dnes sídlí s jeho okolím. V nadhledu ze starého železničního mostu na Balabence je hezky patrný podivný urbanistický vývoj toho místa, o kterém jsem mluvil minule.

 V činžáku uprostřed se dnes nachází pivovar.  Zcela vlevo je pak někdejší usedlost Kolčavka,
 která dala místu jméno, za ní Podvinní mlýn. Vedle něj je dnes již neexistující viadukt (resp.
 stojí jeho pozůstalé pilíře) někdejší trati z Vysočan na Těšnov. Industriální komplex vpravo
 je bývalý lihovar. V pozadí pak zástavba starých Vysočan. Dodnes se z této scenerie dochovala
 v podstatě jen přebudovaná Kolčavka a ta trojice činžáků. Díky za to, jinak by pivovar neměl
 kde vznikout. :D

Na čepu tentokrát světlý ležák 11°, pšeničné pivo a IPA. Černá 13°, která vyvolala tolik diskusí, nebyla již na čepu, takže ta na mne čeká příště. IPU jsem již ochutnal, a tak na mne zbývaly dvě neochutnaná piva. Jedenáctka mi sedla lépe, než dvanáctka minule, ale pivu stále něco chybělo. Nejednalo se o žádnou vyloženou vadu, ale piva bude nutné na Kolčavce ještě ladit. Naopak pšenice mi chutnala moc. Na internetu jsem na ní četl poměrně negativní recenze, ale v pivu, které jsem měl možnost ochutnat jsem je jaksi nenašel. Pivo již nebylo tak kalné, jako na fotografiích z otevíračky, jednalo se o pěkný vyrovnaný Weizen. Vůně i chuť odpovídala danému stylu, charakterem spíše svěžejší verze pšeničného piva. Pokud takovou pšenici budou nabízet standardně, v létě určitě skvělé pití. Ale mě chutnala i ve vrcholném podzimu.

 Ležácká světlá 11°.

Sečteno a podtrženo. Návštěvy v Praze asi zůstanou i nadále náročnou disciplínou, do které zřejmě, vzhledem k lokaci na mé cestě a navíc nedaleko povinného baru Napalmě (nedaleko nějž navíc bydlí naši přátelé Katka a Martin, u nichž vždy v Praze nacházíme azyl - díky!), přibude i častá zastávka na Kolčavce. Stejně tak ale vím, že čas a příležitost navštěvovat i jiná místa zůstane. Bez toho by to zkrátka nešlo.