ZA PIVEM NA VES ANEB LIBERECKÁ PIVOVARSKÁ SCÉNA V ROCE 2014

Když se procházím městem, hledám ta jeho zajímavější místa, která se ani v roce 2014 nemusí stydět za to, že skutečně jsou městskými ulicemi, když se dívám na vývěsní štíty a nahlížím do výloh a oken jejich domů a přemýšlím, dojdu vždy ke stejnému závěru. Městu pod Ještědem zoufale chybí městský pivovar. Už hodně déle než sto let. Poslední vrchnostenský Clam-Gallasovský provoz ve stráni pod zámkem ukončil své výstavy někdy kolem roku 1890 a jeho objekty následně zmizely za některé z divokých přestaveb dolní části centrálniho Liberce. Průmyslová revoluce se pak centru Liberce, co se piva týče, vyhnula, a město tak zůstalo bez pivovaru. Respektive ne tak docela, v tehdy samostatných Vratislavicích nad Nisou byl roku 1874 otevřen akciový pivovar, klasický svědek své doby, jenž pivo vaří, s přestávkou a po řadě dějinných eskapád, dodnes. Do Vratislavic je to ale z centra Liberce přece jen daleko.

 Velký obdélníkový objekt uprostřed snímku je někdejší panský pivovar, dnes bychom
 ho na tomto místě marně hledali. Urbanistická struktura starého Liberce se vůbec od té
 doby (1843) celá proměnila. Mapový podklad: Stabilní katastr, císařský povinný otisk.
 Zdroj: archivnimapy.cuzk.cz.

A daleko do pivovaru z centra Liberce je to dodnes i v případě minipivovarských provozů, jejichž zakládání se ani městu vklíněného do sedla hor nevyhnulo. Za vše mluví, že nejblíže to liberečtí měli do prvního zdejšího mini, který bohužel dnes již na mapě pivovarů nenajdeme. Stával téměř na konci Masarykovy třídy nedaleko známé městské ZOO a založen byl roku 1995 v areálu Hotelu U Jezírka, ale po svém majiteli se jmenoval U Vozků (Masarykova 44). Mám na něj svou osobní vzpomínku, jak by ne, kdysi dávno to byl první minipivovar v mém životě, který jsem navštívil, a také první místo, kde jsem ochutnal nefiltrované pivo. Pamatuji si, že jsem byl tehdy zakaleným půllitrem s Vozkovou dvanáctkou fascinován. Pivovar byl roku 2003 bohužel uzavřen a ač se tu a tam šušká o jeho obnovení, zatím se neděje nic. A liberečtí tak za pivem z místních pivovarů musí ještě dál. Za město. Do jeho nádherného krajinného předpolí. Do luk a do podhůří.

Na samé hranici Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory v údolí Harcovského potoka je možné narazit na druhý nejstarší liberecký mini. Roku 1999 ho zde, v lokalitě Nového Harcova (Lukášovkská 43), založil Vendelín Krkoška, někdejší zaměstnanec v té době dočasně násilně uzavřeného zmiňovaného pivovaru ve Vratislavicích. Nápad otevřít si pivovar byl zřejmě správný, protože pivo pojmenované zkrátka Vendelín je možné (nejen v Harcově) ochutnat dodnes.

Rodinný pivovar Vendelín při Lukášovské ulici.

Pivovar Vendelín se vším všudy představuje to, pod čím si čtenář představí rodinný pivovar a svým vyzněním, atmosférou i příběhy, které ho předchází, mi trochu připomíná pivovárek Hastrman ve Velkém Rybníku. Přestože jsem do Liberce jezdil každým rokem, samotný pivovar jsem nikdy nenavštívil a četl o něm vždy jen všelijaké reportáže na pivních webech. Naopak jeho pivo jsem ale ochutnal mnohokrát, v Liberci bylo (a asi i stále je) poměrně často tu a tam někde na čepu. S pivem jsem měl vždy stejnou zkušenost jako pisatelé: někdy se jednalo o výborný bezchybný kus, jindy o zcela nepovedený a nepitelný vzorek. Co naplat, došlo k rozhodnutí vyrazit na obhlídku přímo na místo činu a já tak mohu konečně přinést aktuální (abych nelhal, jak níže uvidíte, aktuální jen z poloviny) zážitek hodný zapsání na blog Pivní Partyzán.

 Pivovárek.

Pivovárek je dobře dostupný MHD, takže je ideální i pro výlety s dětmi. ;) Posezení je navíc takřka jen venkovní, což byla pro nás ideální kombinace. Zamračené nebe sice co chvíli vypadalo na déšť, ale nakonec spadlo jen pár kapek, a tak jsme mohli na zahrádce u jezírka s vodním mlýnkem strávit velkou část odpoledne. Zahrádka Krkoškovic pivovaru je vůbec kapitolou samou o sobě, která jen podtrhuje slova o rodinném pivovárku. Vyzdobena řadou skulptur představující postarší manžele, zvířata nejrůznějšího druhu, na jezírku kačenky, ve stráni nad pivovarem se dokonce "páslo" divoké prase. Když jsem si u paní Krkoškové objednával pivo u výdejního okénka, trochu jsem se bál, aby mi na zádech nepřistála umělá kočka, která šplhala na stříšku nad ním. Zkrátka a dobře, neuvěřitelný postmoderní kýč. Je to trochu škoda (ale asi to sem patří), jinak místo působí příjemným dojmem a posezení jako takové zde bylo, zvláště nyní, za vlhkých vůní odcházejícího srpna, přicházejících z okolních lesů, opravdu vydařené.

 Epesní výzdoba pivovarské zahrady.

A vydařené, pokud se to tak dá říci, bylo nakonec pod komínem i pivo. Na čepu standardní dvojice 12° ležáků v podobě světlý a polotmavý (ve všech materiálech pivovaru nabízené chybně jako "kvasnicové pivo"). Obě piva byla dobrá, v kondici, ale zároveň poněkud specifická a svá, zkrátka taková jako jsem na ně byl zvyklý. Ale teprve Vendelín vypitý na té neuvěřitelné zahrádce získal svůj celkový charakter. Prostě to tam sedělo. Polotmavé bylo téměř bez řízu, v chuti ale dobré, sladové až trochu sladké. Světlý ležák byl krásně nasycený a v chuti s neležákovsky bohatým buketem. Z obou piv mi chutnal bezesporu víc, pokud by nám čas dovolil, dal bych jich určitě víc. Návštěva v pivovárku tak splnila svůj účel. Konečně jsem Vendelína ochutnal přímo na místě činu, viděl Krkoškovic království (do útrob pivovaru jsem se nedovoloval, nechtěl jsem v tom sobotním popoledni obtěžovat) a vidět tak jeden z tradičních českých minipivovarů se všemi pro a proti, které jeho svérázný provoz přináší. Určitě se sem ale rád někdy vrátím (příště se zřejmě ohlásím dopředu a poprosím i o tu prohlídku, uvidíme).

 Světlý Vendelín, za nímž se skrývá výdejní
 okénko.

Na dnešní odpoledne jsme pak měli naplánovaný výlet na jiný konec Liberce, tentokrát vlakem, do klidné Krásné Studánky. Počasí i čas byly ale proti, a tak své dojmy ze zdejšího minipivovaru "Studánka", provozovaného podobně jako harcovský Vendelín v rodinném domku přináším ze dvou dřívějších návštěv, které jsem tady absolvoval již dříve, naposledy loni v srpnu (a věřím, že ne naposledy).

 Jsme tu správně! Trochu ukrytý pivovar Studánka.

Pivovárek se ve Studánce nachází trochu stranou, na konci jedné ze silniček, které vybíhají do kopců z údolní části vsi (Albrechtická 227). Není úplně jednoduché ho najít, ale na místě velká cedule z logem pivovaru poutníkovi jasně říká, že je správně. Pivovar své "brány" otevřel v červnu 2010 a jeho technologie (možná je zajímavé zmínit, že varna je uzpůsobena na přímý otop dřevem) s malým výčepem se nachází v přízemí domku se zahradou. Zahrada, část dnes již krytá, slouží k posezení. Pro návštěvníky je k dispozici dokonce i bazén. Oproti Vendelínovi je zde posezení nerušené žádným kýčem a příznačně krásné. Pro navíc hovoří lokalita mimo hlavní cesty.

 O příjemné posezení na zahradě pivovaru je velký zájem.

Když jsem místo poprvé navštívil hned měsíc po otevření, byla na čepu pouze světlá 10° "Studánecký Antal" - výborné pití, pamatuji, že hodnota čárek na mém lístku byla tenkrát na konci odpoledne rovna hodnotě EPM nabízeného piva. Nabídka pivovaru byla záhy rozšířena o světlou 12° "Gallas" a později i o polotmavý ležák "Flik", vařený původně zřejmě jen sezónně, v současnosti již ve stálé nabídce. Ten jsem poprvé ochutnal až právě loni v létě při dalším příjemném posezení na zahradě před pivovarem. Studánecké pivo mi vždy chutnalo, na druhou stranu mi v paměti zůstala právě jen desítka a jeho ležáky ve mne zůstaly spíš v zaměnitelných vzpomínkách.

 Světlý Gallas a polotmavý Flik.

Pivo z Krásné Studánky je možno výjimečně ochutnat i mimo pivovar, stabilně ho, mimo jiné, bere i liberecká pivnice Depo, jinak zaměřená primárně na produkci jednoho velkovýrobce piva. Neměl jsem na kvalitu tam čepované Studánky moc dobré reference, a tak jsem místo loni v zimě také navštívil, abych na vlastní ústa zjistil, v jaké kondici zde čepovaný světlý 12° Gallas bude. Pivo bylo zkyslé a nepitelné, ale obsluha s tím nějak zvlášť problém neměla. Netuším, zda se situace již od té doby změnila (věřím, že ano), jinak by to byl velmi smutný příklad toho, jak se buduje reklama malým pivovarům, respektive, jak si jí budují zřejmě samotné minipivovary: pivnici Depo doporučovala přímo majitelka pivovaru.

 Budova tělocvičny na Jablonecké ulici, restaurace Depo je vpravo.

Restaurace Depo zabírá přízemí a sklepní prostory křídla historizující a dnes památkově chráněné tělocvičny postavené roku 1893 dle projektu J. Keila na Jablonecké ulici. Myslím, že na nějakém takovém pěkném a historií obtisklém místě by se vyjímal i nějaký pivovárek. Anebo na jakémkoliv podobném někde v historickém centru města. Zahrádky u Vendelína i ve Studánce jsou určitě fajn, pivovarská pivnice na posezení za (nejen) dlouhých zimních večerů by ale Liberci opravdu slušela. Snad se dočkáme.