PIRNSKÉ NÁVRATY

Přestože jsme se před pár okamžiky vrátili z prvního společného výletu ve třech, ještě stále musím v novém příspěvku zůstat ve vzpomínkách. Dnes to ještě nebylo ani tolik motivováno pivně, jako spíš s ohledem na to, abychom se zvládli v klidu vrátit, než se malému Partyzánovi přestane cestování líbit. Zahřívací výlet, mimochodem do čarokrásného Kryštofova údolí, které pokud necestujete zrovna za pivem, mohu jen a jen doporučit (tomu místu by ale nějaký malý pivovárek v některém ze zdejších podstávkových domů určitě slušel), nakonec dopadl na jedničku, a tak slibuji, že příští report z výletu už bude aktuální, pivní, zkrátka takový, na jaké jste vždycky byli na blogu Pivní Partyzán zvyklí. A samozřejmě bude určitě okořeněn o hromadu nepivních informací kolem, ale na to už jste si asi také na mém blogu zvykli. Hromadou nepivních informací bude okořeněn i tento vzpomínkový příspěvek, ve kterém se vrátíme do parných dní začátku loňského července, kdy jsme naší návštěvou poctili saskou Pirnu v hlubokém údolí Labe, nedaleko hranic s Českou republikou.

 Asi souhlasíte, že toto místo by si svůj pivovar zasloužilo. Kryštofovo údolí v pohledu od
 kostela sv. Kryštofa.

Tenkrát jsme ale do Pirny, poněkud netradičně, přijeli od severozápadu - její návštěvu jsme zvládli absolvovat během našeho týdenního pobytu v Drážďanech, o kterém jsem tehdy referoval přímo z místa dění. Zážitky z Pirny mi však z nějakého mně neznámého důvodu zůstaly uložené pouze v hlavě a na blog se tak dostávají až nyní. Netradiční byl při naší tehdejší návštěvě i dopravní prostředek, který se ale nakonec ukázal být jako ten nejvhodnější. Využili jsme tehdy služeb hostelu, ve kterém jsme byli ubytováni, a poslední den našeho pobytu jsme si v brzkém nedělním dopoledni zapůjčili starší, leč provozuschopná kola a vyrazili na cestu po příjemné cyklostezce podél Labe do cca 20 km vzdálené Pirny.

 Pirna z mostu přes Labe s dominantou Sonnensteinu.

Její návštěvu jsem plánoval několik let: panoráma jejího historického města s dominantou hradu a zámku Sonnenstein mi bylo notoricky známé z častých průjezdů vlakem někam dále do německého vnitrozemí a vždy mne přitahovaly úzké uličky krásně zachovaného historického jádra, položeného jen pár desítek centimetrů nad hladinou nedaleko tekoucího Labe. Jako povinnost se návštěva v Pirně zdála být i z pivního hlediska: ve městě působí od roku 1998 minipivovar "Zum Giesser" (Basteistraße 60). A právě návštěvou v něm jsme ocenili fakt, že jsme cestovali na kolech: minipivovar totiž stojí na samém severním okraji města, daleko od jeho historického centra, při areálu oceláren (původně objekt dokonce sloužil jako zázemí pro jejich dělníky) na průmyslovém předměstí Copitz.

 Brauhaus Pirna "Zum Giesser" a jeho krásně zelená zahrádka. 

Brauhaus Pirna navázal po dvacetileté přestávce na historii výroby piva ve městě. Roku 1978 byl jako oběť restrukturalizace provozu VEB Dresdener Brauereien,  do nějž byl začleněn, uzavřen poslední - a také nejvýznamnější - tradiční pivovar ve městě. Někdejší Städtische Bierbrauerei Pirna, v 19. století největší ze sedmi pivovarů, které tehdy ve městě působily, se přes opakované změny názvu a vlastníků dostal ve 30. letech 20. století do područí drážďanského velkovýrobce Felsenkeller, pod nímž zůstal v podstatě až do svého konce. Budovy pivovaru byly roku 2012 bohužel zbořeny, a tak je současný minipivovar tím nejzajímavějším, co je z pivního hlediska ve městě k vidění.

 V odpoledním slunci jsou všechna místa ve stínu plná, místo je očividně oblíbeným
 cílem.

K posezení v nedělním parném popoledni lákala velká a zelení oplývající zahrádka před nijak zajímavou budovou samotného pivovaru, ve které se nachází i pivovarská restaurace se zázemím. Část restaurace s technologií varny byla bohužel toho dne uzavřena a do zázemí pivovaru jsme se ani nijak zvlášť nedovolovali, takže ze samotného pivovaru jsme neviděli takřka nic. Z fotografií na jeho webových stránkách si o něm ale můžete udělat pěkný obrázek. My zaujali místo na zcela zaplněné zahrádce, která bezesporu těží i z faktu, že takřka za jejím plotem vede silniční obchvat města. Brauhaus Pirna tak moc neodpovídal představám o tradičním pivovárku s tupláky a tmavou pivnicí, jako spíše modernímu podniku určenému pro návštěvy celých rodin.

 Dunkel a Pils.

Produkce pivovaru sestává ze stálé třístylové nabídky (Pils, Dunkel a Festbier) a několika málo sezónně vařených piv (březnový tmavý Bock, květnový světlý Bock, podzimní Rauchbier a vánoční Bock), do které jsme se tak bohužel nevešli. Začali jsme ochutnávkou Bastei Pilsu a Giesser Dunkelu. Pils byl nedobrý, podivně unavený (což bylo vzhledem ke zcela zaplněné zahrádce zvláštní). Zato Dunkel se ukázal nakonec být nejlepším pivem stálé nabídky, výrazně suchý a pitelný kousek, svým charakterem i barvou připomínající spíše černé Schwarzbiery.

 Nabídka pivovaru.

Silnější Festbier (13,5° plato), podávaný pod názvem Stadtbier, byl syté barvy s červeným nádechem, ale v chuti poměrně prázdný a stejně jako Pils celkem nezajímavý. Dopíjel jsem ho spíš jen z povinnosti. Škoda, mimo Dunkelu se místní nabídka ukázala nebýt moc zajímavá (navíc cenově srovnatelná - velké pivo za 3,50 euro - s centrem nedalekých Drážďan) a k další návštěvě tohoto "odlehlého" pivovárku by mne přesvědčila jen jistota, že některé z nabízených sezónních piv ji svou kvalitou přesahuje. Uvidíme, důvod vrátit se do Pirny jako takové určitě existuje.

 Na zdraví!

Opakovaný zběžný pohled z oken vlaku totiž nelhal. Uličky starého jádra pod hradním vrchem jsou skutečnou perlou historických měst na Labi. Dokonale dochovaný historický půdorys, jehož zástavba je bohužel pravidelně ohrožována povodněmi (poslední taková město zasáhla necelý měsíc před naší návštěvou), s řadou dominant a naopak pěkných zákoutí láká k navštívení.

 Sonnenstein z uliček starého města...

Za samostatnou návštěvu stojí určitě i dominanta z největších: hrad a zámek Sonnenstein nad městem, ze kterého je nejen krásný výhled na celé jeho historické jádro a na údolí Labe, ale který v sobě skrývá i dlouhou, a ne vždy krásnou historii. Areál sloužil od počátku 19. století jako ústav pro duševně choré a jeho zdi byly ve 40. letech svědkem jedné z kapitol holocaustu, kdy sem bylo z celého Německa i okupovaných území svezeno několik tisíc duševně i tělesně postižených, kteří byli v Sonnensteinu následně zavražděni. I to je bohužel součást historie, kterou je však dobré připomínat a nezavírat nad ní oči. Kromě archivu a jiných institucí dnes tak místo slouží i jako památník a muzeum této temné stránky nejen pirnské historie.

 ... a staré město v pohledu ze Sonnensteinu.

Historická Pirna tak každopádně láká k opakovaným návštěvám, ať v létě, anebo třeba v zimě na nějaký z vánočních trhů, které můžou být zajímavou alternativou k přelidněným a zprofanovaným trhům v nedalekých Drážďanech. Uvidíme, zda budou letos naše prosincové kroky vést právě sem a uvidíme, zda najdeme sílu a chuť vážit cestu na kraj města a ochutnat v Zum Giesser vánoční St. Benedict Bock. Když ale vzpomínám na atmosféru uliček Pirnského starého města, nemohu se ubránit dojmu, že by jim, samozřejmě nejen v čase adventu, slušel jako třešnička na dortu nějaký malý pěkný pivovárek (opakuji se, já vím) a pro nás tak o důvod víc, proč se sem skutečně - bez rozpaků - vrátit.