Z HOR DO NÍŽIN: RETROSPEKTIVNÍ VZPOMÍNKA NA LISTOPADOVÝ VÝLET DO PROSTĚJOVA (A OLOMOUCE)

Letošní léto výletování příliš nepřeje. Ne, počasí je opravdu vydařené, cílů, kam cestovat za pivem jen a jen přibývá, ale doma nás na letošní léto zkrátka "drží" příjemné osobní povinnosti. Zároveň tak ale bohužel trochu vyschl zdroj mých oblíbených cestovatelských zážitků (koukám se na stejné období v loňském roce a na to, kolik příspěvků z výletů po celé zemi i do zahraničí jsem vypublikoval) a nezbývá mi, než se každý den těšit na to, až malý Partyzán povyroste a na výlety budeme vyrážet společně (upřímně se totiž přiznám, že cestovat samotnému by se mi ani v nejmenším nechtělo - za prvé by mne to s nikým jiným než s manželkou tolik nebavilo, a za druhé by mi to vůči ní přišlo krajně nespravedlivé).

Musím se tak nyní ponořit do minulosti a z vod nedopsaných příspěvků vylovit nějaký úlovek. Jedním takovým věčně rozepsaným příspěvkem je i reportáž z podzimní návštěvy na Hané, během níž jsme navštívili hned čtyři pivovary, ale příliš se nám v nich, s jednou výjimkou, nelíbilo. Možná právě proto mi tu ten příspěvek tak dlouho ležel - a nyní mi tedy nezbývá nic jiného, než se přenést z prosluněného hornatého Liberce do nížin moravské Hané, přikrytou pod pláštěm sychravých šedivých mraků listopadu 2013.

Haná vždy patřila k nejúrodnějším oblastem naší země a dobře se zde dařilo i kvalitnímu sladovnickému ječmeni, který se zde pěstuje dodnes. Haná je tak i krajem sladoven, jejichž charakteristické komíny se staly neoddělitelnou součástí její krajiny. A sladovnické komíny jsou také neoddělitelnou součástí městského panoramatu Prostějova, ve kterém dodnes fungují dva provozy a který byl také hlavním cílem našeho pivně poznávacího výletu.

 Když se řekne Prostějov, vybaví se... Ano, Národní dům od Jana Kotěry.

Moderní sladovna nadnárodní firmy Soufflet je první věcí, kterou uvidíte, pokud do města přijedete vlakem. Do dáli se ční její tři mohutné hvozdové komíny, zakončené typickými "bábami". Moderní skříňový provoz sladovny s dlouhou historií dnes chrlí ročně tuny sladu. Na druhé straně historického centra města, kousek od zámku, pak sídlí druhý, o poznání klasičtější a o poznání menší sladovnický provoz. Tradičním humnovým způsobem zde slad vyrábí firma Castello. Areálu dominuje bizarní slepenec tří hvozdů s nestejně vysokými komíny, díky demolici části přiléhajících budov dnes prapodivně odkrytými do ulice.

 Humnová sladovna Castello a její hvozdy.

Pivo z tradičních pivovarů však v Prostějově dnes již neochutnáme. Provoz Akciového pivovaru, stojícího na dohled od sladovny Soufflet (Vrahovická 57), byl po více než sto letech roku 1999 uzavřen a s ním tak na čas zmizela z trhu i kdysi oblíbená značka Ječmínek. Ještě dříve, roku 1943, skončila výroba v tzv. Dvořákově pivovaru (Dykova 8), jehož areál dnes slouží jako lihovar. Pivovar bratří Winterů (Blahoslavova 13), k němuž dříve patřila právě sladovna Castello, ukončil výrobu již roku 1913. Přesto má dnes návštěvník města možnost ochutnat pivo na dvou místech, jak je tomu v posledních letech obvyklé, díky novým minipivovarům.

I my jsme po příjezdu do Prostějova viděli jako první tři mohutné hvozdy sladovny Soufflet a od nádraží jsme se vydali západním směrem na dlouhou pouť na Plumlovské předměstí. Náš časový plán nám dovolil si před návštěvou minipivovaru "Koliba U Tří králů" prohlédnout historické jádro města, kam jsme se odpoledne chtěli vrátit do staršího z prostějovských mini "U krále Ječmínka". Do podoby kdysi krásně kompaktního jádra města, ozvláštněného řadou moderních staveb z počátku 20. století, výrazným způsobem zasáhly buldozery a nikdy nedokončené plány budovatelů z doby před rokem 1989. Prostor hlavního náměstí, narušený a prodloužený až k novodobé brutalistní fasádě obchodního domu Prior, byl v době naší návštěvy nečekaně kvalitně revitalizován díky kompletní rekonstrukci Prioru na OC Zlatá brána s novou fasádou, reagující na původní vzhled, ale za využití nových materiálů.

 Obnovená moderní fasáda Obchodního centra Zlatá brána v prostoru historického
 jádra překvapivě funguje.

Méně šťastně či spíše vyloženě zoufale pak ale působí prostor jižně od kostela Povýšení sv. Kříže. Na místě kdysi jedné z největších a nejvýznamnějších židovských čtvrtí u nás nikdy nevyrostla nová kvalitní zástavba a solitéry nepodařených novostaveb se zde dodnes mísí s pozůstatky staré zástavby, nevzhlednými prolukami a nevyhovující až pauperizační zástavbou v čele s odpornou tržnicí přímo pod kostelem. Nezbývá než doufat, že místo bude jednou opět hrát důstojnou roli centra města poté, co bude plánovitě a s rozumem dostavěno uměřenou a hlavně funkční zástavbou, bez zbytečných kašírů.

 I toto je současný Prostějov. Proluky, parkoviště na místě domů, nearchitektonické
 fasády, podřadná architektura tržnice. Věž Nové radnice vpravo dokazuje, že nejsme
 nikde na periferii, ale v samém centru města.

O tom, jak nepovedený může takový přístup k architektuře a místu být, jsme se měli už za pár desítek minut přesvědčit na sídlišti při Plumlovské ulici, kde se v nepříliš vzhledné přízemní budově nachází pivovárek Koliba U Tří králů (Finská 8). Jak je mi už samotný koncept kolib (a jiných podobných rádoby rázovitých zařízení naroubovaných do nepůvodního prostředí) cizí, jsem psal již loni v příspěvku o Litoměřicích. Prostějovští U Tří králů šli ještě o krok dál. Pokud je na objektu zvenku cítit snaha co nejvíce "zlidštit" jeho sídlištní podobu, uvnitř se nachází kompletně ve dřevě zařízený interiér, který by sám o sobě, někde v autentickém prostředí, byl poměrně příjemným místem k popití. V souvislosti sídliště, jehož panelové domy vstupují do interiéru otevřenými okny (pravda, imitace mohla jít ještě dál v podobě vyfocené krajiny za okny, díkybohu nakonec za ty paneláky) a za prosklenými dveřmi hučí výpadová silnice z města, však podobné místo vzbuzuje spíše úsměv či lépe řečeno odpor.

 Takto ne! Budova minipivovaru Koliba U Tří králů působí jako z cizího světa, její
 interiér v rámci sídliště také.

Usadili jsme se strategicky doprostřed hlavní místnosti s dominující varnou nedaleko výčepu a s pěknými funkčními kachlovými kamny v jejím středu, jejichž solitér celý prostor jakž takž zachraňoval, a v sobotním sychravém dopoledni i navozoval příjemné zázemí k ochutnávání. Na čepu bylo sedm piv, z toho dvě ochucená a jeden sezónní speciál, konkrétně 16° Bock. Ochutnali jsme postupně všechno a z nabídky jsme měli spíše rozporuplné pocity. Vyloženě výborné bylo jen, v chuti výrazně pražené, Tmavé 13°, dobrý byl i sezónní Bock, kterým jsem začínal. Světlé ležáky, jak 10°, tak 12° za nic moc nestály, v chuti byly, zejména desítka, výrazně sladké. Vyloženým průšvihem byla pšenice, zřejmě spodně kvašená, která tím pádem neměla s pivem typu Weizen nic společného. Ochucená piva jsem zkusil pouze z povinnosti a nebylo to nic, co bych si měl dávat znova, hruškové jsem dokonce nedopil.

 Kachlovky dominující interiéru. Funkční!

Během našeho posezení, v době sobotního oběda, se Koliba poměrně slušně zaplnila, poloha na sídlišti a navíc u hlavní silnice zřejmě nese své ovoce a bylo vidět, že lidé sem míří nejen za pivem, ale také za jídlem. Vzhledem k našim náročným stravovacím návykům jsme nemohli ochutnat, ale věřím tomu, že lidé odchází spokojeni. Těžko říci, jídelní lístek představoval běžnou všehochuť české nabídky bez nějakého podstatnějšího nápadu. My z Koliby U Tří králů odcházeli spíše s rozpačitými pocity a těžko říci, čím bychom se sem dali někdy v budoucnu zase nalákat. Mé smíšené pocity z místa podpořily i reklamní materiály pivovaru, které se jen hemžily tradičními "minipivovarskými berličkami", z nichž mi dodnes v uších rezonuje úvodní věta "Naše pivo vaříme výhradně z čistých přírodních surovin." Co dodat? Byli jsme zvědaví, jak budeme spokojeni v druhém místním mini, který dle všeho vlastní stejný majitel.

 Tmavá 13° a světlá 12° s varnou a výčepem v pozadí.

Pivovar U krále Ječmínka vznikl už roku 1999, od roku 2001 pak mohl užívat jméno tradiční prostějovské značky piva "Ječmínek". Jeho provoz je tak trochu ukryt ve vnitrobloku za náměstím Edmunda Husserla a ulicí Újezd (adresa Újezd 4a). Složitý interiér pivovaru, členěný na řadu menších místností, chodeb a zákoutí je řešený podobně jako v Kolibě: dřevěné trámoví, obložení stěn, všudypřítomný dekorativní chmel ad. Od prvního okamžiku, co jsme vstoupili dovnitř, jsem ale cítil jakousi podivnou klaustrofobii, které jsem se nezbavil po celou dobu naší návštěvy. Stísněnost mých pocitů určitě podporovala tma, která vládla řadě restauračních prostor i (snad kompletně) kuřácký provoz.

 Interiér U krále Ječmínka. Anebo jsme ještě pořád U Tří králů?

Byli jsme zvědaví na pivo, zda nás u Ječmínka, kde byla oproti Kolibě mimochodem velmi příjemná obsluha, potěší více. Nepotěšili. Skladba piv byla víceméně stejná jako v naší první zastávce, na čepu pět druhů včetně ochuceného višňového, které jsme jako jediné neochutnali. Tlačil nás už čas a navíc jsem věděl, že žádné ochucené do sebe dnes již zkrátka nenatlačím. Pšeničné bylo stejná bída jako v Kolibě, ležáky o stupeň lepší, tmavé naopak o stupeň horší. I tak ale bylo, spolu se světlou 12°, tím lepším, co jsme U Ječmínka pili. Naopak nás potěšily výborné topinky, které jsme k ochutnávání přikusovali.

 Piva U krále Ječmínka. Tu prvorepublikovou stylizaci jsem jim moc nevěřil. I pro ty
 stojánky "Coca Cola".

Ani druhý prostějovský minipivovar mne nijak neuchvátil a přiznám se, že se odstupem tři čtvrtě roku od naší návštěvy se mi oba provozy poněkud slévají do sebe: jak svou koncepcí, nabízeným pivem, tak celkovým vyzněním. Ani Král Ječmínek tak nebude místem, kam bychom se chtěli nadšeně vracet, ale říká se nikdy neříkej nikdy a třeba ho, stejně jako Kolibu, svou návštěvou přece jen ještě někdy poctíme. Šance se naskýtá: na prostějovském předměstí Vrahovice byl nově otevřen třetí zdejší minipivovar Mazal (Josefa Hory 2), a tak důvod vrátit se do Prostějova existuje. Otázku zůstává, zda i důvod vrátit se do jeho starších minipivovarů. Uvidíme.

 Netradičně řešená varna a aktuální nabídka.

Pivně ne zcela vydařenou návštěvu Prostějova jsme si zlepšili v nedaleké Olomouci na Svatém Kopečku setkáním s Hrdličkovými a Vetyškovými, o kterém jste si mohli přečíst tady na blogu už letos na jaře. V příspěvku jsem už ale nepsal o tom, že příjemný olomoucký podvečer jsme zakončili v tehdy čerstvém přírůstku na tamní pivní scéně, v pivovaru U Mačáků (Elišky Krásnohorské 24). Technologie zde byla nainstalována v zaběhnutém hostinci s konceptem "Švejk restaurant". Pivo mi tu tenkrát moc nechutnalo, v paměti mi zůstal zakouřený interiér a ani Švejk a jeho exploatování v české pivní kultuře není zrovna mým šálkem kávy. Na druhou stranu, pokud v podobné pivnici vzniká minipivovar a místní jeho pivo přijmou za své, nakonec proč ne, asi to tak má být a za mne v tom případě palec nahoru.

 Restaurace U Mačáků v listopadu 2013 zvenku
 nedávala nijak znát, že je zde otevřen pivovar.

Díky výletu do nížin Hané jsme se mohli přesvědčit, jakých různých podob u nás dnes už také může nabývat (mini)pivovarská kultura. Pokud bych to shrnul, přestože se mi ani v jednom z pivovarů příliš nelíbilo, všude bylo víceméně plno, a to je asi to nejdůležitější. Pokud dám stranou můj neodbytný pocit, že většina českých minipivovarů přispívá do současného pivního světa jen tím, že zkrátka vaří pivo, ale nijak funkčně nepracuje na pivní osvětě, zůstává poměrně příjemné zjištění, že lidé v naší zemi podobná zařízení skutečně rádi navštěvují, a to je - přes vše negativní - určitě dobře.

A pro mne alespoň dobrý důvod, proč zde vypisovat tento nakonec nečekaně veledlouhý příspěvek o jednom pivním cestování ze sklonku loňského roku. Cestování, které dnes s odstupem devíti měsíců vnímám tak trochu symbolicky i právě proto, že během té zamračené listopadové soboty moje žena poprvé pocítila, "že se něco děje" a že se začíná na svět klubat jeden malý Pivní Partyzán. ;)