NEKROLOG ZA KLOKOČNÍKA

AKTUALIZOVÁNO 9. BŘEZNA 2015
AKTUALIZOVÁNO 3. ČERVNA 2015

Když jsem asi před měsícem začal připravovat tento článek, netušil jsem, že ho nakonec budu muset dokončit jako nekrolog. Člověk je bohužel živ i ze smutných zpráv a tato bude právě jednou z nich.

Jako kluk z Posázaví jsem vždycky věděl, že výše proti proudu, v záplavové oblasti hned u břehu protékající řeky, stojí pod zámkem krásný Kácovský pivovárek. Ten byl od roku 2001 nákladně opravován a obnovený provoz zde nahradil léta chátrání a nedostatečného využití. Byl to velmi záslužný čin a fotografie toho nádherného panoramatu mne dlouho provokovaly. Dlouho mi ale trvalo, než jsem se konečně rozhoupal, abych se toho jara 2007 do Kácova vypravil a pivovar zkontroloval. Stejně jako ho již desetiletí kontrolovaly malované postavy v iluzivních oknech kácovského zámku. Na miniaturní pivovarské šalandě tehdy pivo chutnalo výtečně a hořká chuť kácovského mne pak provázela i celou cestu domů posázavským motoráčkem. Stejně jako nepochopení nad tím, že pivo tam tehdy stálo, asi aby se to dobře pamatovalo, desítka deset a dvanáctka dvanáct korun.

 Kácovské panorama. Pivovar je vpravo zcela u řeky. Zdroj: www.kacov.cz (vlastní
 fotografii bohužel nemám, fotky z tehdejšího výletu se záhadně zatoulaly).

Kácov jsem měl ale přece jen trochu z ruky a nedalo se dělat nic jiného, než zjistit, zda někde v Praze také kácovské nečepují. Byl jsem v hlavním městě díky studiím takřka každý týden a návštěva některého z pivně zajímavých podniků, kterých v té době na mapě začalo konečně přibývat, byla povinností. Nemohu jinak než poděkovat Rostíkovi Kloubkovi, že prakticky ve stejné době popsal své zážitky z Klokočníka - pražské pivnice pivovaru Kácov - na serveru pivni.info a já hned věděl, že následující návštěvu Prahy pojedeme s Jendou, mým souputníkem ve studiu i v objevování pivních krás, na zastávku před konečnou linky č. 18. Nedaleko od ní, v ulici tak příznačně nazvané "Na Veselí", pak stál, s nádhernou zahrádkou pod letitými lipami a kaštany, on. Klokočník.

 Neznám moc zahrádek s hezčí atmosférou...

Místo jsme si od první návštěvy zamilovali a seděli jsme tady pak i mnohokráte znova. Nepamatuji se, že by někdy posezení u Klokočníka bylo nepříjemné. Standardní nabídka až do minulého týdne vždy stejná: desítka i dvanáctka ve filtrované i nefiltrované podobě, doplňovaná sezónními speciály. A ta cena! Tehdy, pokud se dobře pamatuji, bylo pivo za 12, respektive za 14 Kč. Již v té době nepochopitelné a ač cena samozřejmě pravidelně stoupala, i při mé poslední návštěvě se pohybovala na bezkonkurenčně nízké hodnotě. Tolik odpolední jsme tady proseděli! Navždy jsem si zamiloval nefiltrovanou desítku s nezaměnitelným květinovým buketem, která se na tom pankráckém sluníčku pila vždycky nejlíp. Pivamilovný návštěvník měl navíc u Klokočníka vždy nad sebou vztyčený výstražný prst při pohledu na nedaleká okna místní trestnice. Nápis "Dej Bůh štěstí" nad branou zahrádky tak měl dvojnásobně silný akcent, zatímco Kácovské v půllitru před námi připomínalo, že u piva je líp jak na světě - a co teprve ve vězení!

 Hospoda - svoboda.

Slunce vždy pak zapadalo směrem nad Pankráckou pláň. Pamatuji si, že jednou jsem na zahrádce seděl tak dlouho, že když jsem přijel domů, měl jsem opálenou jen pravou polovinu těla. Západy slunce tady byly krásné ale i na podzim, kdy byly již stoly plné spadaného kaštanového listí. Ne nadarmo jsme právě u Klokočníka otevírali i zavírali zahrádky, jak jsme říkali každoročnímu němému rituálu prvního a posledního piva venku, než začne a skončí tuhá zima. Ale ke Klokočníkovi jsme chodili i v zimě. Byl to jeden z těch mála lokálů, kterým jsem odpouštěl ten neuvěřitelně zakouřený vzduch. Sem to prostě nějak sedělo, stejně jako zažloutlé záclony, krásné staré pivovarské obrázky na zdech, anebo poznávání se s úplně cizími lidmi, kteří zkrátka náhodou seděli zrovna s vámi u stolu. U Klokočníka bylo vždycky plno - a komu vadilo kouření, malý salonek vzadu se vždycky taky nějak nafoukl.

 Jeden z podzimních západů nad Klokočníkem.

Když jsem tady byl na pivu naposledy právě letos v lednu (přece jen z Liberce to sem mám už trochu dál), seděli jsme tady s kolegy na setkání našeho domovského ústavu. Všichni byli uchváceni a plánovali, že sem budou určitě chodit. A já v duchu vzpomínal na vše, co jsem tady prožil. Na hromadu těch anonymních zážitků, na řadu zcela náhodných setkání, na všechny ty příčiny, proč jsme měli vždycky důvod jít zkrátka sem. I na to, že právě sem na zahrádku jsme zašli s Rosťou Kloubkem poprvé na pivo potom, co jsme se poznali na otevíračce v Úněticích v červnu 2011 a více než rok nám trvalo, abychom si v tom srpnu 2012 konečně víc pokecali u výborného kácovského. A vzpomněl jsem si nakonec třeba i na to, že právě ze zídky zahrádky U Klokočníka jsem v létě 2012 odeslal jednu zcela bezvýznamnou SMS, díky které jsme následující den začali společnou cestu životem s jednou dívkou, která je dnes mojí manželkou.

Moji kolegové se do Klokočníka bohužel již nepodívají - a ani já ne. Vzpomínky tak nakonec zůstanou silnější než realita. Ta zpráva přišla minulý týden jako rána z čistého nebe. Hostinec U Klokočníka bude uzavřen! Vždycky mi nešlo do hlavy, kdo má tak úžasný objekt v majetku a jak to dokáže Kácovský pivovar s tak levným pivem utáhnout. Bohužel těžko, majitel v podobě MČ Prahy 4 na objekt vybíral neúměrně vysoký nájem a pivovar se nakonec raději rozhodl se vyvázat a hospodu zrušit. Dle toho, co jsem četl a slyšel se asi nedalo nic dělat, je to smutné. Čirou náhodou se mi podařilo minulý čtvrtek utrhnout čtvrthodinu času, abych při cestě napříč Prahou do Klokočníka zaskočil na jednu rychlou nefiltrovanou desítku na prosluněné zahrádce. Naposledy.

 Naposledy...

Nic není nikdy tak černé, jak se zdá na první pohled, a Kácovský pivovar již otevřel ve starých Záběhlicích novou pivnici, která by se měla stát klokočníkovskou nástupkyní. Ten kout Prahy moc neznám, takže se určitě nabízí příležitost se tam někdy zajet podívat nejen na pivní průzkum. Faktem tak zůstane, že o výborné Kácovské v Praze nepřijdeme. Ať to ale bude v Záběhlicích jakékoliv, jedno je jisté. Případný genius loci této pivnice právě začíná vznikat. Ten klokočníkovský se všemi vzpomínkami a zážitky je totiž zkrátka nepřenositelný a v pátek 27. února 2015 se navždy uzavřel.

 Bohužel, je to tak. :-/

::: PŘÍJEMNÁ AKTUALIZACE 9. BŘEZNA 2015:::

Ze zpráv pod článkem vyplývá, že se vývoj nakonec zřejmě změnil a Klokočník nebude uzavřen. Restaurace nyní prochází rekonstrukcí a měla by být zase otevřena v květnu 2015. Uvidíme, jak to vše dopadne, každopádně byla by to skvělá zpráva, pokud by tato krásná hospoda (a s ní i její genius loci) skutečně nezemřela!

::: EPILOG ZE 3. ČERVNA 2015:::

Trpělivě jsem čekal, až bude červen. Naděje skutečně umírá poslední a já chtěl ten prostor pro ni, v neustálém strachu, že mi někdo tu optimistickou aktualizaci omlátí o hlavu, využít až do posledního dne. A hlasy, které hovořily o tom, že Klokočník nezemře přece mluvily o květnu 2015. Teď už je bohužel červen a já to sem mohu otevřeně napsat. Jak jste se mohli už přesvědčit v komentářích pod článkem, na internetu, i obhlídkou v terénu. Klokočník bohužel skutečně skončil. Upravuji tak nadpis článku zpět na "Nekrolog za Klokočníka". Není už co dodat. Nezapomenu.

VYDAŘENÝ HARRACHOVSKÝ NÁVRAT

K harrachovskému minipivovaru mám zvláštní vztah. Nevím, čím to bylo dáno, že zrovna minipivovary Libereckého kraje byly těmi, které jsem v životě navštívil mezi prvními. Prvenství už nikdy žádný pivovar nevezme dnes již neexistujícímu Vozkovi v Liberci, o kterém jsem tady již před časem psal. A právě minipivovar Novosad & syn byl hned po něm. Koncem února roku 2003 jsem zavítal do kempu při sklárně v údolí pod Čertovou horou, společně ještě s tehdejšími spolužáky z gymplu na malou zimní dovolenou. Vzhledem ke zdravotním problémům s operovaným kolenem nebyla má tehdejší cesta motivována lyžováním, ale zejména právě poznáním minipivovaru, který se od roku 2002 nacházel v areálu zmiňované sklárny a o kterém jsem měl z loňské návštěvy mých spolužáků mnoho zajímavých informací. To jsem prostě musel prozkoumat, minipivovarů ještě tehdy u nás nebylo tolik jako dnes.

 Pohled do pivovarské restaurace vz. 2003.

Tehdejší návštěvy v minipivovaře, vybudovaném přímo nad sklárnou, se obvykle proměňovaly v brutální ožíračky. Podezírali jsme majitele, že to tak postavil schválně: z pivovarské hospody bylo možné pozorovat práci dole ve sklárně, nebo dokonce přejít na můstek přímo nad sklářskými pecemi. V prostoru bylo samozřejmě neuvěřitelné horko a horko, jak známo, přináší žízeň. A tu jsme my měli tenkrát velikou. Objednávali jsme si světlé ležáky František, podávané ve vlastních, krásných ručně dělaných, půllitrech jeden za druhým. Čas ani povinnosti nás netížily. Kde jsou ty časy?! Od té doby jsem Harrachovský pivovárek navštívil ještě mnohokrát, naposledy však v létě 2006. Pak se asi něco zadrhlo. Možná nebyl důvod, možná minipivovarů na mapě přibylo a harrachovské pro mne přestalo být tak zajímavé. Když jsme se ale loni v létě přestěhovali do Liberce, bylo jasné, že se pod Čertovu horu zkrátka budeme muset vrátit - a ten pravý den přišel tento pátek.

 Ani absence rudlíku nám nezabránila dojít si pro sud Františka do pivovaru.

V létě na to nebyl čas, na podzim nám do Harrachova kvůli výluce nejezdil vlak a vzhledem k tomu, že výluka v polovině března zase začne, bylo načase. Vydat se krásnou tratí údolím Nisy a Kamenice do Tanvaldu, odkud pak stoupá prudkými kopci po tělese někdejší zubačky ke Kořenovu, aby nakonec skončila svou cestu na malém nádražíčku v lesích, vzdáleném od Harrachova nějaké ty tři kilometry. Proč má Harrachov vlakovou zastávku, a proč je tak ztracená v lesích Vám nepovím, na to zde nemám místo, stejně jako na širší vyjádření radosti z toho, že od loňského roku vlaky opět přejíždějí desítky let zrušený přechod do Polska.

 Většinu tratí pod Jizerskymi horami dnes již obsluhují moderní vlakové jednotky.

Vysokohorský Harrachov je turistickým střediskem se všemi klady a zápory, které podobná lokalita přináší. Podhorské městečko s tradiční, převážně dřevěnou, zástavbou, bylo v 70. a 80. letech zhyzděno masovou výstavbou rekreačních a dalších zařízení pro turistický, zvláště zimní, ruch, která pokračovala i po roce 1989. Jádro obce, kterou jsme si celou prošli, tak dnes působí značně odpudivým dojmem. Mumlavský vodopád, nádherná přírodní scenerie skrytá v lese asi kilometr od města, ale naštěstí tlaku komerce zatím uniká.

 Asi to nejhezčí, co se dochovalo ze starého Harrachova.

Úplně na druhé straně Harrachova, při křižovatce silnic do centra města a k hraničnímu přechodu do Polska, pak stojí již zmiňovaná sklárna Novosad & syn s hlavním důvodem proč jsme sem jeli (Mikuláš si doma stěžoval, ze už zase utekl týden, kdy nebyl v žádném pivovaru, tak jsme ho museli vyslyšet). Areál, od mé poslední návštěvy před téměř deseti lety se - turisticky - výrazně rozrostl. Kromě pivovaru a možnosti prohlídek sklárny zde byly zřízeny nově i, v současné době tolik moderní, pivní lázně. My však přišli zrelaxovat jen naše chuťové buňky, a zamířili tak do pivovarské restaurace s dominující dvounádobovou měděnou varnou.

 Vstup do sklárny a pivovaru Novosad & Syn.

Byl jsem na místo i na pivo zvědavý. Již před lety nám jeho cena přišla vyšší, než bylo obvyklé, zatížená vysokohorskou přirážkou. Navíc jsem za tu dobu četl různě po webu stížnosti na chování obsluhy, arogantní k hostům. A na co jsem možná byl zvědavý nejvíc, bylo pivo, protože za ta léta jsem již zcela zapomněl, jak tehdy chutnalo. Mé tehdejší nadšení z něj navíc retrospektivně přisuzuji spíše té tehdejší unikátnosti nefiltrovaného piva z minipivovaru, kterou jsem tak dnes mohl konečně porovnat s širším portfoliem tuzemské nabídky.

 Varna pivovaru se schématem výroby a oceněními pivovaru ze soutěží.

Naštěstí veškeré obavy se nevyplnily: obsluha po všech stránkách příjemná a korektní, pivo za cenu 42 Kč za půllitr není v takovém místě nic strašného. A pivo? Na čepu po těch letech stále klasika v podobě světlého a tmavého 12° ležáku. Obě piva byla výborná a obě mohu s klidným srdcem přiřadit k současné špičce. Světlý ležák krásně vyvážený, příjemně hořký a hlavně nebezpečně pitelný. Jeho tmavý bratříček byl také výborný: spíše hořčejší a sušší ležák s karamelovým dozníváním opravdu chutnal, stejně jako řezaná varianta, kterou jsem posezení zde zakončil.

 Tmavý Čerťák a světlý František.

Hodinka a půl v pivovaře utekla jako nic a myslím, že bych zvládl tu být i déle (jako tenkrát za mlada). Ač v centru turistického dění a velice příjemně zaplněná, působila restaurace přívětivým dojmem, podtrženým příjemným teplem, které stále sálalo z prostoru sklárny. Jak jsem stihl shlédnout, sklárně se zřejmě daří, neboť na pracovišti kmitaly desítky zaměstnanců, a je to tak dobře. Snad jen škoda, že lávka nad sklárnou se stala součástí prohlídkového okruhu a je na ni vstup možný jen s platnou vstupenkou. Ale co, jestli toto má být daň turistickému ruchu, je to ještě to nejmenší.

 Cvrkot na sklárně přes okno z pivovarské restaurace.

Portfolio pivovaru doplňuje ještě lehké 8° pivo, Huťské vyčepní, které pivovar vaří primárně pro zaměstnance sklárny, na čepu v pivnici není, ale návštěvníci mají možnost odnést si ho (samozřejmě stejně jako ostatní piva z produkce) domů v lahvi - čehož jsem využil. I osmička potvrdila skvělou kvalitu harrachovského piva. Snad jen jednu, zato ale výraznou, připomínku bych měl. Skutečně mi přijde jako škoda, že i Harrachovský pivovar nabízí svá piva "přes ulici" pouze v PET lahvích. Netvrdím, že by měl lahve na pivo zde přímo vyrábět, to by asi nebylo finančně (a zřejmě ani technicky) možné, jestli ale v něčem české pivovarnictví skutečně za jeho západními kolegy zaostává, tak je to právě toto. Při pohledu na etiketu osmičky s mladíkem foukajícím sklo, nalepenou na lahev z plastu jsem se cítil podobně, jako když jsem se před tím procházel hlavní ulicí Harrachova, lemovanou stánky a krámy s naprosto nevkusnými štíty a nabídkou. Dekadentně.

 Výčep v restauraci, vpravo kus ledničky s PET lahvemi.

České pivovarnictví i nabídka turistického ruchu má zřejmě ještě stále co dohánět, já se však, s přivřením obou oči, z Harrachova vracel spokojen. Díky Mumlavskému vodopádu, díky skutečně výbornému pivu a díky sluníčku, které nám celý den krásně svítilo. A asi i díky oživení vzpomínek na dávné návštěvy tady a na tehdejší mladické pitky.

 Zimní scenerie Mumlavského vodopádu.

PRAVIDELNÁ ZPRÁVA Z ÚNĚTIC

Jsou místa, na která se rád vracím, stejně jako se k nim pak vracím ve zpětném pohledu zde v příspěvcích. Únětický pivovar mezi taková místa bezesporu patří, však jste o něm tu na blogu mohli číst už nespočetněkrát. A má to více důvodů. Nejenže únětičtí vaří výborné pivo, nejenže projekt obnovy pivovaru je cesta na dlouhou trať, která neustále trvá a probíhá, nejenže se v Úněticích stále něco děje, ale v neposlední řadě máme na místo pevnou osobní vzpomínku nejen díky naší svatbě a zkrátka se sem, kdykoliv je čas a příležitost, rádi vracíme. Stejně tomu bylo i letos v rámci probíhajícího masopustu.

Ač to máme teď do Únětic přece jen trochu dál, nenechali jsme si tuto příležitost ujít, a co víc: rovnou jsme jí spojili v příjemný den se setkáním s řadou kamarádů a kamarádek, které také nemáme teď příležitost tak často vídat. Takže návštěvou Únětického masopustu zakončený výlet, kor když i únorové počasí poměrně přálo, se zdálo být jako výborný plán. Naplnil se bezezbytku. I díky tomu má člověk vždy materiál na to zas a znova psát o místech, která již tolikrát navštívil.

 Tradiční masopust v Úněticích, toho času na nádvoří pivovaru.

Stejně jako loni jsme absolvovali vycházku nádherným Tichým údolím Únětického potoka, tu v úzkém sevření lemovaném řadou skal, tu klidnými zátočinami s lužním lesem a spadanými stromy, ne nepřipomínající krajinu z pohádek. Jezdit autobusem do Únětic až k pivovaru by byla škoda - ten je přece pro nás připraven vždy na zpáteční cesty, když jsme konzumací únětických piv již přespříliš unaveni. Zastávka Na parcelách je za rohem a cesta na Dejvickou vždy přeplněným a vždy trochu opožděným autobusem je zkrátka povinnost.

 Z Tichého údolí.

Není se co divit, však masopust obnovený a pečlivě pořádaný jak v Roztokách, tak v Úněticích přitahuje stále větší a větší zájem místních. Je hezké vidět, že i po desetiletích pošlapávání tradičních zvyků a svým způsobem svobodné zábavy začínají opět i malá městečka a vesnice ožívat podobnými akcemi. A my tak máme tu příjemnou povinnost se vracet na místo činu zas a znova, rok co rok.

Navíc byl tentokrát návrat do Únětic oživen o jednu příjemnou novinku. Pokud jsem tu o Únětickém pivovaře psal několikrát jako o krásném příkladu toho, jak a proč by měly být obnovované staré pivovary, pustili se zde do realizace něčeho, co ne vždy kvituji zcela s povděkem, ale zde jsem zůstal stát v němém úžasu. Utilitárně zmodernizovaná, o veškeré štuky, dekorace a stavební výstupky osekaná fasáda pivovaru dostala zpět svůj vzhled z poslední velké přestavby v druhé polovině 19. století. Zpět tak jsou bosáže, ostění, věžičky ve štítu a další detaily, které daly Únětickému pivovaru jeho starou, ale zároveň zcela novou tvář. Až budou práce na jaře dodělány patřičnými omítkami, bude pivovar opět skutečnou ozdobou Únětic. Tohle se totiž opravdu povedlo a všechna čest.

 Únětický pivovar vz. 2014 a 2015. K tomu srovnání snad není co dodat...

Pivovarský dvůr, který krátce po druhé hodině přivítal masopustní průvod, tak dostal zase o stupeň důstojnější tvář. A program? Ten byl už klasický. Pár slov od majitelů pivovaru Tkadlecových, pár slov od vrchního sládka Vladimíra Černohorského, pár slov od starosty Únětic pana Vytisky a pak naražení masopustního speciálu. To bylo ale letos trochu jiné, neboť poprvé byla uvařena hned dvě piva. Mimo již tradiční černý 11% ležák byl letos uvařen navíc, ve zcela limitované várce, i silný 16% Bock, který právě byl ukryt ve slavnostně naráženém sudu.

 Narážení masopustního 16% Bocku.

Standardní Únětická piva mám rád, sezónní "speciály" mi ne vždy ale seděly. Stejně tak masopustní černá 11 %, která mi na rozdíl od loňska moc nejela. Zato Bock byl výborný. Silné polotmavé pivo, s udávaným objemem alkoholu kolem 7 % obj., mi skutečně sedlo a opakovaně jsem si ho objednal i v pivovarské restauraci, do které jsme se přesunuli po slavnosti na dvoře. Určitě na něj někam také zajděte, stojí to za to, a jak jsem už napsal, vyrobeno ho bylo skutečně málo. Nejen u masopustního Bocku čas v Úněticích neskutečně rychle utekl, posezení v prostoru někdejšího sladovnického humna je jedno z nejhezčích u nás. Navíc musím s nadšením konstatovat, že stálý jídelníček zde byl rozšířen i o jedno veganské jídlo a salát s tofu a červenou čočkou byl výborný. Jen tak dále.

 Zcela zaplněná pivovarská restaurace na někdejším sladovnickém humně.

Někdy, když píšu o Únětickém pivovaře, se trochu bojím, abych nebyl nařčen, že jsem placen pivovarem jako jeho PR autor. S klidným vědomím píšu, že skutečně nejsem a že mám prostě pro Únětice slabost. Pokud mi to ale nevěříte, dovolím si výjimečně směrem k pivovaru i jednu kritiku, kterou jsem už chtě napsat dříve, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Není to samozřejmě jen problém únětických, ale přijde mi to zrovna v tomto pivovaře nesmírně líto. 

 Tradiční masopustní černý ležák...

Ač považuji Vladimíra Černohorského za skutečnou osobnost mezi českými sládky, ani on se nevyhýbá jednomu nešvaru, kterým je ohýbání pivovarské historie a její svérázná interpretace či spíš recyklovaná prezentace nejrůznějších mýtů a polopravd. V tomto případě při prezentování naráženého speciálu. Myslím si, že znalost historie oboru by měla být pevnou součástí korpusu znalostí všech pivovarských, u takových odborníků a osobností dvojnásob (obdobnou výtku pak směřuji i k informačním vyhláškám, které pivovar k pivům vydává).

 ... a jeho silnější limitovaný bratříček.

Vím, na mém pocit z Únětic, z obliby jejich piva a z mé radosti se sem vždy vracet se nic nezmění. Na druhou stranu mi to přijde trochu škoda, zvlášť, když "náprava" není složitá a mohla by být právě tou pěknou třešničkou na dortu, která českému pivovarnictví zoufale chybí.

LIBERECKÝ IPA FESTIVÁLEK SE VYDAŘIL I PODRUHÉ

Když jsem na přelomu loňského a letošního roku v totálně hektickém období finalizoval výstupy dvouletého projektu z dějin pivovarnictví na mé domovské fakultě, sliboval jsem, že jak padne 7. leden, deadline odevzdání, budu mít zase víc času věnovat se něčemu jinému, než jen pivu, pivu a pivu. Netušil jsem, že nemohu být dál od pravdy. Pivní fronty jsou dlouhé, komplikované a na jednoho Partyzána je jejich udržení často neuvěřitelně složité. Tak složité, že nejenže nestíhá nic jiného, ale někdy ani nestíhá udržet některá pivní bojiště. A v lednu 2015 to na celé čáře schytal tento blog. Pouhý jeden příspěvek za měsíc je nejmenší číslo od března 2013, kdy byl blog reinkarnován. Mělo to ale své důvody a jsem rád, že nyní mohu zpětně napsat, že nejtěžší boje skončily vítězstvím - a já nyní věřím, že už zase budu mít víc času (i když je mi jasné, že to tak stejně nebude).

Vítězným bojem skončily 31. ledna přípravy druhého ročníku Libereckého IPA festiválku. Když jsem tady loni psal o jeho úspěšném první ročníku, už jsem naznačoval jeho pokračování (tehdy se ještě uvažovalo, že bude věnováno jinému pivnímu stylu, ale nakonec se IPA udržela a už to nebude nikdy jinak) s tím, že jsem předesílal mou možnou spolupráci. Loni akci chyběl nějaký doprovodný program, a tak jsem se Hanzovi, duši celého Azylu nabídl, že mu pomůžu. Netušil jsem, jaký bič jsem si na sebe upletl, každopádně jsem nakonec mohl srovnávat pro mne dva naprosto rozdílné ročníky akce: loňský, pozorovaný z klidu popíjejícího návštěvníka, který v klidu odjel po akci posledním autobusem do Prahy, a ten letošní, celý žitý z pozice spolupořadatele, v neuvěřitelně hektickém sledu běžícího festiválku, který se poprvé zastavil až ve večerních hodinách. Ale to si nestěžuji, právě naopak.

 Liberecký IPA festiválek No. 2.

Letošní Liberecký IPA festiválek byl větší, pivy nabitější a z toho, co jsme viděli i účastnicky úspěšnější než ten loňský, jeho idea a koncepce však zůstala. Jediný pivní festival konající se v zimě měl na čepu nabídnout pouze piva typu India Pale Ale z českých pivovarů. Nakonec bylo na festival zapojeno 19 pivovarů, které nabídly 32 vzorků. Od samého dopoledne, v 11 hodin se brány festivalu otevřely, proudily do Azylu davy lidí a během dne se zde nakonec otočilo několik stovek účastníků, nejen z Liberce a blízkého okolí, ale i z řady vzdálenějších míst. Je jasné, že Liberecký IPA festiválek se pevně zapsal do kalendáře pivních akcí.

 Prostory Pivního baru Azyl se zaplnily od samého počátku akce.

Tentokrát na 10 pípách bylo možné během dne ochutnávat proměňující se nabídku, prostory festiválku se rozšířily o další velkou místnost a sál, kde běžně probíhají koncerty (a i tento večer zde jeden proběhl), sloužil jako prostor pro doprovodný program. Zazněly toho dne dvě přednášky - já si neskromně vybral povídání o historii svrchně kvašených piv u nás, druhou přednášku, o historii pivního stylu IPA a mýtech okolo ní přednesli mí kolegové pivní bloggeři, Pivníci, kterým ještě jednou moc děkuji! Doprovodný program pak nabídl několik soutěží: degustační klání v ochutnávání českých IPA a poté žertovnou soutěž pro skutečně otrlé v požírání chmele. Obě soutěže měly velký ohlas jak od soutěžících, tak i od publika a díky všem za účast na nich, stejně jako za povzbuzování "svých favoritů". Stejný dík pak určitě patří i účastníkům (aktivním i pasivním) poslední večerní soutěže "pivní kolík", ze které se věřím, někdy objeví nějaké video, stálo to za to! Stejně jako stál za to i druhý ročník Libreckého IPA festiválku a dík samozřejmě patří všem, kdo ho během poslední lednové soboty 2015 podpořili svou návštěvou.

 Sál, kde během dne probíhal doprovodný program a večer koncert.

Pivní bar Azyl rozhodně nepatří mezi standardní pivní místa, už jsem to tady psal několikrát, ale o to více jsem rád, že v něm probíhají podobné akce, které se v mnohém vymykají standardním pivním událostem. Azyl se postupně stává úspěšně místem, které v sobě kombinuje moderní pivní bar s nabídkou, která je v Liberci zcela unikátní, od října navíc rozšířenou o malou pivotéku, která je vůbec prvním takovým zařízením v rámci Liberce, ne-li celého kraje. Zároveň je ale Azyl místem skutečně alternativní kultury, přinášející jiná témata, než zaznívají na jiných pivních akcích. DIY principy, silný antiautoritářský duch a v neposlední řadě i otázky práv zvířat jsou tím, co dělají Azyl něčím jiným, ale právě tím, proč mám to místo tolik rád a jsem rád, že všichni návštěvníci akcí jako IPA festiválek se mohou s podobnou odlišností seznámit.

 Nová pípa Pivního baru Azyl a část nové pivotéky (okem opilcovým).

Pokud se na závěr podívám na velmi úspěšný Liberecký IPA festiválek No. 2 očima Pivního Partyzána z neorganizačního hlediska, musím napsat, že jsem si celý den skvěle užil a i v tomto směru ho beru jako dobrou zkušenost. Poznal jsem se s řadou nových lidí, ať už milovníků dobrého piva, nebo domovařičů, ale i mnoha dalších. Během dne za mnou přišlo několik lidí mi jen říci, že rádi čtou tento blog, což je pro mne vždy motor dál psát. Samostatnou kapitolou bylo i setkání s lidmi, které jsem dlouho neviděl, často i více než deset let a v jednom případě i jedno setkání zcela nečekané, ale o to silnější a příjemnější (kluci, jestli si to tady přečtete, tak zdravím!). A v neposlední řadě jsem rád i za setkání právě s Pivníky, se kterými jsme se víceméně znali jen přes internet a měli jsme tak první příležitost si vyměnit nejen bloggerské zkušenosti i názory. Dlouhé povídání nad domácím pivem ve večerních hodinách pro mne bylo jedním z nejpříjemnějších za celý večer a vždy mne potěší, když zjistím, že v pivním světě jsou i další lidé, kteří mají na mnoho věcí podobný pohled, jako já. Vážím si toho a vím, že jsme se neviděli naposledy!

 Z nabídky Azylové pivotéky.

Když jsem včera někdy ve dvě odpoledne vstával, zcela unavený z příprav a realizace festiválku i z masivního ochutnávání jak piv na čepu, tak domovarnických vzorků, volal jsem Hanzovi, abychom jen shrnuli uplynulý den. Když jsem slyšel na druhé straně jeho spokojený hlas, věděl jsem, že je to to nejpřesnější rozlišovací znamení toho, že se Liberecký IPA festiválek No. 2 podařil. A já si to myslím taky. A už nyní se těším na třetí ročník, uděláme vše pro to, aby byl ještě lepší než ten letošní. ;)

PS: budeme určitě rádi za jakoukoliv konstruktivní kritiku, co zlepšit a změnit, aby se nám to skutečně povedlo, sami jsme si vědomi nějakých nedostatků, ale ohlasy návštěvníků jsou určitě tím nejlepším vodítkem. Díky!

JAK SI UŽÍT PRVNÍ DNY ROKU 2015

Nejlepší setkání jsou ta, která se dohodnou vlastně náhodou a nejlepší setkání jsou pak také taková, kterými se jen tak mimochodem založí nová tradice. Letos to to začalo vlastně trochu nenápadně někdy začátkem prosince na facebookové stránce tohoto blogu, pokračovalo to v jednom z jeho příspěvků a skončilo to minulý pátek 2. ledna Napalmě v Praze.

Asi jsem nečekal, že se nás sejde tolik, že jsme museli nadvakrát nastavovat stůl, ale o to víc mne to potěšilo. Vidět se opět, s někým po delším čase, s někým po pár dnech, u dobrého piva. A jaká to tradice? Snad náhodou to byl přesně rok, kdy jsme se podobně sešli s Rosťou Kloubkem a Vetyškovými v pivovaru Hostivar. Zkrátka jenom tak pokecat, nebylo v tom nic skrýtého. Nyní už ale vím, že se rodí nová příjemná povinnost: pravidelné novoroční posezení. A nyní je jisté, že za rok se uskuteční znova. A opět Napalmě.

 Začíná se to scházet.

Však to místo je jedním z mých nejoblíbenějších v Praze a už jsem to tady několikrát psal. A co víc, místní obsluha, jedna z nejsympatičtějších nejen Praze, tu nebyla jen proto, aby nám nosila pivo, ale Marta s Vláďou se setkání také vlastně aktivně zúčastnili. Takže prostě skvělé místo na uspořádání akce, které tentokrát byla záminkou ochutnávka vánočních a novoročních piv z Domácího pivovaru Partyzán.

 Kluci spolužáci.

Vážím si toho, že Roman Holoubek dojel až z Vysočiny, když mu to v prosinci do Liberce nevyšlo, vážím si toho, že přišli staří pivní harcovníci Rosťa a Pechi a taky si vážím toho, že čas si našel i Milan, starý to kamarád a kolega z časů Melodie v Benešově, kterého vidím vždycky rád a který toho večera zjistil, že chodili s Pechim do stejné školy (stejně jako s Rostíkem, což ale oba už věděli). Já s nikým z nich do školy nechodil, ale vidím je vždycky rád. Stejně jako Moniku s Vítkem, přátelé, se kterými jsem se poznal jen málo více než před rokem, ale které nejen pro jejich lásku k pivu (hlavně Vítkovu :D) vždy znova rád a rád potkám. Stejně jako Katku s Martinem, kteří nám poskytli při našem pobytu v Praze skvělý azyl kolem Silvestrovské noci a způsobili, že i s malým dítětem se dá poslední noc roku skvěle užít. ;) A pak samozřejmě moje úžasná manželka, kterou vídám každý den a i přesto jsem měl radost, že tam s námi u stolu s Mikulášem alespoň část večera mohla být.

 Vsuvka z příjemně stráveného Silvestra, mj. v Pivovaře Kolčavka.

Prezenci bychom tedy měli za sebou. A co program? Ona ta ochutnávka byla skutečně jen záminkou, prostě jsme se chtěli zase všichni vidět a pokecat. Už jsem to tady psal loni, ale ony takové malé cíle občas v sobě nesou mnohem silnější poselství, které jsem si zrovna dnes uvědomil. Prohlížel jsem si jednu knížku z edice "Zmizelé Čechy", kde se psalo o jednom dnes již zaniklém hostinci a mně to zase dávalo dohromady jedna a jedna. Dnes už lidé chodí mnohem méně ven. Nejen na pivo, ale i na výlety a kamkoliv. A s tím se zkrátka musí něco dělat. Zvlášť, když jsou tak příjemná místa jako bar Napalmě a tak příjemní lidé, se kterými se dá trávit čas.

 Martin debatuje s Monikou a Vítkem, kteří mi mj. dovezli pivní dárek z Bavorska.
 Ještě jsem neochutnal, ale moc se na to těším. ;)

Čas, který toho večera neúprosně utekl v dlouhých debatách o historii a současnosti piva, o životě, o cestování a objevování a také o vaření piva. Aby záminka nebyla jen záminkou, ochutnali jsme postupně jak Dunkel Rauchweizen, tak Imperial Pumpkin Ale. Měl jsem je toho dne možnost pořádně ochutnat poprvé, neboť mne celé svátky trápila rýma, která pečlivému zhodnocení bránila, a tak jsem měl obavu, jaká budou. Věřím, že ochutnávku od tak zkušených pivních harcovníků ustála se ctí.

 Roman fotí Pivního Partyzána, který fotí Domácího
 Partyzána. ;)

A jak si můžu být tak jistý, že se za rok všichni sejdeme? Píšu to sem, aby náhodou někoho nenapadlo na to zapomenout, neboť v čase, kdy jsme si na to připili jsme byli již. No, připití. Úkol zní ale jasně. Za rok, zase 2. ledna, zase Napalmě se všichni sejdeme na další ochutnávku. A tentokrát srovnávací. Každý uvaříme doma svůj Pumpkin Ale libovolné barvy a síly jen s jednou podmínkou. Dýně se nesmí opakovat! Já si zabral svou oblíbenou hokaido, Roman nás nalákal na valašskou odrůdu. A co další? Uvidíme, s čím se vytasí. Co Vláďo? Co Rostíku, Pechi a Milane? A klidně i někdo další? Však dejte vědět, pokud byste se taky chtěli připojit. Vím, je to za rok, ale já si letos zase ověřil, že to hrozně rychle uteče.

Fakt. Stejně jako zůstává faktem, že jsem se toho pátečního večera a noci skvěle pobavil, jako už dlouho ne a v tom nečekaně ukrutně pracovním konci roku to pro mne byl i opravdu příjemný odpočinek. Díky Vám za to!