ŠŤASTNÁ TOVÁRNA A JAKUB VESELÝ

Když se dnes řekne pivo a Slaný, nikdo se už dnes asi nezašklebí nad neobvyklou nabídkou kombinace chuti a spíš automaticky vyhrkne "Antoš". Je pravda, že Slaný, ač je zdejší pivovarnictví také trochu spojeno s jednou z nejvýznamnějších postav historie tohoto oboru u nás, nepatří mezi města, která by pivo evokovala v časech minulých. Není se co divit, když poslední zdejší historický pivovar byl uzavřen již v 80. letech 19. století, následně zbořen, a město tak na reprezentativního pokračovatele muselo čekat více než 130 let. Slánský Antoš se jím, dílem díky kvalitě piva, dílem díky výhodné poloze v historickém centru města a dílem i díky krásné adaptaci Modletického domu skutečně stal a stal se po právu i synonymem nejen současného slánského pivovarnictví (jeho úspěch odráží i v loňském roce otevřený zcela nový průmyslový pivovárek pod stejnou značkou).

Od začátku letošního roku je to ale ve Slaném již zase trochu složitější, a je to tak dobře. O novém slánském mini si vrabci špitali na střeše minimálně rok dopředu, dokonce jsem chvíli měl pocit, že zprávy hovoří právě o novém Antošovském počinu, aby se nakonec ukázalo, že to tak není a skutečně se jedná o zcela nový provoz. Když jsem potom zjistil, kdeže a v jakýchže prostorách se to má ten nový pivovar nacházet, zavýskl jsem si (jakože fakt!) nadšením. Třešinkou na dortu pak pro mne byla osoba, která by měla v novém pivovaru vládnout na varně. Na to.varně. Na toto jsem se fakt těšil a věděl jsem, že nějakou cestu do Slaného, alespoň na čumendu, budu muset brzy vážit.

 Nový slanský minipivovar, restaurace a do budoucna i společenské centrum Továrna.

O Slánské restauraci Továrna jsem se dozvěděl vlastně celkem náhodou někdy loni na konci ledna, když jsme tam s Azyláckým Hanzem vyzvedávali jeden ze sudů na nadcházející IPA festiválek. Ani nevím kdo a proč nám ho tam té lednové noci zanechal, ale to už je dnes snad jedno. Podstatnější je, že zdejší oslava secese vtisknutá do tváře restaurace zanechala stopu v mojí paměti. Nepíšu to na tomto blogu poprvé, že jsou umělecké styly, pro které mám slabost a secese mezi ně zkrátka patří. A industriální secese? Tady jsou možná kořeny toho mého nadšeného zavýsknutí.

 Vstup do restaurace není původní, ale byl citlivě zasazen do fasády budovy. Pro srovnání
 průjezd na současnou zahrádku, který autentický již je. 

Je to tak. Slaný není jenom historické královské město s dodnes dochovaným půdorysem, není to jen gotický chrám sv. Gotharda a nakonec to není ani kopie kaple Božího Hrobu v předměstském Kvíčku či novogotická synagoga na vysokém ostrohu nad Červeným potokem (to město, ač asi neplní přední stránky průvodců, se památkami skutečně jen hemží). Slaný je dodnes i pamětníkem toho lepšího z industriálních časů. Přestože železnice se město dočkalo až poměrně pozdě, v roce 1873, průmyslové podniky se v jeho katastru začaly objevovat už v průběhu první poloviny 19. století. Teprve v jeho závěru a na počátku století 20. se však jako houby po dešti v intravilánu města usazuje řada všemožných výrobních podniků (paradoxně nikoliv ale žádný pivovar, jak již bylo zmíněno).

 To není záběr z válečného bombardování, ale interiér
 sedmipatrové mechanické přádelny firmy Honoré de
 Liser (pův. 1842), která v roce 1900 kompletně vyhořela.
 Fascinující snímek neukazuje jen ničivé následky požáru,
 ale i změť transmisí a řemenic, které byly v té době hlavním
 nositelem  pohybu pokroku. Transmisní pohon strojů se
 hojně využíval i v pivovarech.

Jedním z nich, na železnici navázaná primárně v urbanistické vazbě při nádražní ulici, než napojením na kolejový systém stanice, se stala roku 1908 i Steinova továrna na obuv. Areál byl do ulice orientován bohatě dekorovanou administrativní budovou a do dvora bylo obráceno osmiosé výrobní křídlo mnohem strožejší tovární stavby s typickými průmyslovými okny. To bylo následně ještě někdy po roce 1913 rozšířeno o další čtyři osy (nelze si na fasádě v místě napojení nevšimnout rytmického úskoku mezi okny). Fabrika následně, jak tomu u podobných - víceméně etážových, a tak lehce adaptabilizovatelných - budov bývá, několikrát změnila výrobní program, naposledy sloužila jako gumárna. Což vlastně už neplatí, naposledy slouží jako pivovar.

 Hlavní hala provozu - studené hospodářství.

To také ale nebylo zase tak jednoduché. Nejdříve přišla kolem roku 2012 na řadu adaptace administrativní budovy na restauraci v Rakousko-Uherském stylu. Přesně tu restauraci, ve které jsme onehdá s Hanzem vyzvedávali ten sud. To jsem ještě netušil, jaké má s areálem majitel velké plány. Slaný se stává další destinací, kde osvícený vlastník, ruku v ruce s architekty a zejména s vizí mění jeden z opuštěných industriálních objektů na proudící městské společenské centrum, nebojí se experimentovat, spojovat moderní s tradičním (ta nadstavba nad celým výrobním objektem je více než odvážná, ale zkrátka funguje!) a nechat pulzovat život tam, kde by ho nikdo už nečekal. Výrobní křídlo objektu se tak v následujících měsících proměňuje - a vlastně stále ještě mění - na velký restaurační prostor, v patře jsou připravované společenské sály a co je pro nás nejpodstatnější, celé přízemí zabírá zcela nový moderní minipivovar.

 Interiér restaurace Továrna orientovaný na počátek 20. století.

Minipivovar, v jehož osidlech, snad nečekaně trochu zklidněně, ale o to s větší nadějí do budoucna, přistává a hnízdí Falkon. Respektive, abych byl přesný, samotný Kuba Veselý. A právě za ním jsem se, nečekaně v milém doprovodu Rosti Kloubka (a v plánovaně milém doprovodu mojí rodiny), již podruhé do Slaného zajel minulý týden podívat. Zkrátka už podruhé byla za krátký čas (pivovar otevřel teprve v únoru) cesta, což přičítám na prvním místě právě kráse toho místa a osobě pana sládka, protože do Slaného jsem před tím kromě toho náhodného průjezdu s Hanzem, neměl cestu skoro pět roků. Není se co divit.

 Kuba točí ochutnávky z tanku. Ochutnávky chutnají všem. :)

Mladý, ale šikovný a již dostatečně zkušený pan starý nás provází celým provozem a povídá, povídá a povídá. A my posloucháme a také se ptáme. Zařízení dodala firma Czech Brewmasters, asi se na ty secesní pivovary specializují, nebo co? Jeho rozestavení si v základu Kuba rozkreslil, aby "to fungovalo" a pivovar tak má hromadu super vychytávek. Není to taková bomba, jako jsem viděl na podzim loni u Huskrechta, ale i tak smekám, co si ten kluk dokázal do pivovaru vymyslet a prosadit. Zřejmě mu to běhá, dle ochutnávek, i když, jak sám říká, dnes už by 90% věcí nechal udělat jinak. Ale takový je život v pivovaře a důležité je, že na výsledku to není znát.

 To.varna a na ní Kubův kolega.

Stejně jako minule jsem bohužel odkázán na řízení, a tak tovární piva ochutnávám jen olíznutím z hladinky. Z portfolia (z obou návštěv kupř. světlá Továrenská 10°, světlý ležák Kruták 12°, tmavý ležák Salzberg 12°, Hefeweizen 12°, Maibock 16°, anebo Altbier 11°) je jasné, že pivovar se specializuje zejména na piva evropské provenience, převážně spodně kvašená. Ač je v nabídce i amerikanizující IPA "Protektor" (která není odkazem na pána, jehož smrt jsme si nedávno připomínali, ale na jeden z prvků výrobního programu zdejších gumáren), do budoucna se s ní moc nepočítá. Portfolio evropských pivních stylů má být i budoucnost slánské Továrny. Chápu to a je mi to sympatické, sem to prostě nějak tak lépe sedí a věřím, že to tak nakonec skutečně bude. A to do té míry, že pivovar půjde cestou prošlapávání stále neokoukaných cestiček, které i při stylové čistotě Evropa nabízí. A dosavadní Kubovy experimenty tomu dávají naději.  Co víc, když se mu podařilo bez problémů, po zvláště svrchních poletávkách, takto úspěšně uhnízdit i u spodně kvašených piv.

 Nabídka točeného piva v průjezdu a venkovní výčep.

Procházíme celým objektem doslova od sklepa až po půdu a necháme si vyprávět, kde co v budoucnu bude. Majitel je očividně vizionář, ale já takovým projektům fandím. Navíc, když to tak pěkné vypadá (v tomto případě i díky zcela originální výzdobě stěn a kleneb v interiéru, jejíž původ návštěvník možná vůbec nezpozoruje a jelikož netuším, zda to taky není záměr, nebudu zde ani víc prozrazovat). Prozrazovat nebudu, kromě paušální pochvaly, ani kvalitu zdejší produkce. Vzhledem k té pro mne minimální konzumaci si to nechám někdy na příště (a z drobno-ochutnávky na festivalu na Hradě to zkrátka není ono jako na místě).

 Ležácké tanky jsou na první pohled nelogicky otočené
 do úzké uličky u zdi. V budoucnu budou tvořit pohledový
 celek přes prosklenou stěnu restaurace.

Příště, které určitě proběhne. Toto místo totiž volá potom se sem vrátit, nejlépe v rámci nějakého výletu a pěkně vlakem. Člověk to na něj pak nebude mít daleko, až pořádně okoštuje vše, co bude v nabídce. Asi si tedy počkám, až bude dostavěn i prostor nové restaurace a budu se tak moci od piva dívat přímo na varnu, která je zatím skryta za provizorní stěnou z OSB desek. Snad to bude již brzy, v restauračních pivovarech tak já piji nejraději. I když. I když já možná budu sedět na té trestuhodně nádherné zahrádce ve dvoře, která mi někde v podvědomí říká, že to bude jedním z těch dalších míst, kde budu chtít u piva umřít.

 Krásná zahrádka ve dvoře vybízí sama k posezení.
 Těším se na něj!

Slánská Továrna se zkrátka od á do zet povedla a jsem rád, že ten bedekrově pozapomenutý kraj na severozápad od Prahy tak pěkně ožívá a je skvělé, že i v tak malém (ale historicky významném) městě, jako Slaný nesporně je, má návštěvník možnost si vybrat z nabídky dvou zcela odlišných, ale zato zcela úžasných pivovarských provozů.

FESTIVAL MINIPIVOVARŮ NA HRADĚ: SPOKOJENOST I POCHYBNOSTI

Pražský hrad jsem v době dětství navštěvoval poměrně často. Na nedalekém Břevnově před hradbami bydlela babička, u které byla návštěva příjemnou povinností hned několikrát do roka, a procházka na Hrad tak byla téměř povinností prvního odpoledne našeho pobytu tady. Rok co rok, jaro, léto i na podzim. Ty procházky mne bavily v dětství i ve vyšším věku. Když jsme ale zestárli, vícedenní návštěvy u babičky skončily a ubylo i procházek na Hrad. A vůbec jich ubylo. Minulý pátek dopoledne jsem si s hrůzou uvědomil, že sem v poslední době chodím už jen na pivo a najednou mi to přišlo hrozně líto. A tak jsem se ad hoc rozhodl, že si právě ten v posledních letech tradiční výšlap na Festival minipivovarů na Pražském hradě rozšířím i o procházku na Hradčany, nejen na Střeleckou cestu pod Letohrádkem královny Anny.

 Majestátní vstup na Pražský hrad je - samozřejmě bez těch věží - stejný již 240 let.

V krásném pátečním popoledni (je to jen můj pocit, že se - alespoň co se pátku týče - předsedou Českomoravského svazu minipivovarů stává svatý Petr?) tak vystupuji Nerudovkou a Úvozem až na Strahovské nádvoří, kde výjimečně nesměřuji do výborného Strahovského pivovaru, ale do Literárního archivu Památníku národního písemnictví (možná to někoho překvapí, ale i tady se dá bádat o dějinách pivovarnictví), abych záhy své oči i kroky otočil zpět na Hradčanský ostroh. Mohutná jednotvárná fronta Hradu namířená do, paláci všech stylů od dob renesance, obestavěného Hradčanského náměstí na mne od dětství vždy působila slovutným dojmem. Dnes se spíš pousmívám nad dětskou naivitou, ale také si všímám, že fasády většiny zdejších objektů, včetně právě Pacassiho hradního křídla z druhé poloviny 18. století, dostávají v posledních letech nové omítky a nátěry, které jsou mnohem autentičtější než ty dřívější, získané někdy v osmdesátých letech (které ale ovšem také tvořily pevnou součást mého dětství)

 Pohled opačným směrem do někdejšího předhradí, na dnešní Hradčanské náměstí.

Díky náhodnému načasování mé cesty mám šanci během průchodu Hradem zahlédnout i výměnu prezidentské stráže, se sekundujícími uniformovanými vojáky v zeleném, kteří svou nudu v ulicích zahání prorážením cesty salutujících kašírů mezi davem turistů. Davy turistů jsou nakonec i důvodem, proč své hradčanské intermezzo záhy směřuji do Královské zahrady, kterou si dodnes pamatuji čerstvě znovuotevřenou někdy hned zkraje 90. let, kdy jsem ten okamžik (pořád v tom dětském světě) vnímal jako přelom něčeho hrozně důležitého. Královská zahrada je i dnes oázou klidu uprostřed shonu velkoměsta, a tak i já příjemně rozpoložen doplouvám v půl druhé k branám 5. Festivalu minipivovarů na Pražském Hradě.

 Královská zahrada je nejen oázou klidu, ale i místem,
 kde je možné se pokochat podobnou pětiletkovou remi-
 niscencí. Zde konkrétně hrubě pseudorenesanční úprava
 sgrafit Míčovny po požáru z 50. let 20. století.

Letos jsem se poučil z loňského roku, kdy fronta po 14. hodině zabrala skoro celou první hodinu doby konání festivalu (a i letos byl vstupní stánek jen jeden), a v tento čas u brány čekalo pouze pár nadšenců. Uvnitř pak probíhaly poslední přípravy, aby akce těsně před druhou hodinou mohla vypuknout. Je asi zbytečné zde plýtvat slova o něčem, co je opakovaně propíráno na všech pivních webech, pozornosti se tomu dostává i v celostátních médiích a i na tomto blogu se o tom několikrát psalo. Jedině je snad na místě tohoto blogu připomenout, že ač se letos akce konala již popáté, tak za partyzánské účasti pouze počtvrté, neboť ročník 2013 nám kolidoval s naší krásnou návštěvou v Lotyšsku (jinak bychom tu ale byli určitě taky pětkrát :) ).

 5. festival minipivovarů na Pražském hradě je těsně před vypuknutím.

Letos se sešlo papírově 66 pivovarů s 132 vzorky. Jako vždy někdo nepřijel, jako vždy byly nějaké změny a jako vždy byl k ruce notýsek, kam si mohl degustující zapisovat své postřehy. Já ho letos poprvé ani nevytáhl z kapsy. Snad po zkušenostech z minulého roku, kdy mi neseděl snad jediný ochutnaný vzorek s tím, co v něm bylo inzerováno (samozřejmě přeháním!), anebo jen proto, že jsem si zkrátka nechtěl krátit čas poznamenáváním křížku "nechutnalo" a fajfky "chutnalo".

 Hádanka pro chytré hlavy: sládek kteréhože českého
 pivovaru kontroluje, co o nich napsali ve festivalovém
 průvodci? ;)

Mířil jsem tentokrát prostě jen za tím, co mi mělo chutnat. Nevím, zda je to jen můj problém, že mi 99% vzorků opravdu chutnalo, ale asi je to tím, že letos jsem šel výhradně již jen na jistotu. Negativní jistoty jsem vynechal a do neznámých vod se nepouštěl, snad s jedinou výjimkou, kdy mi potštejnský Kuba Sychra (samozřejmě nikoliv z vlastní produkce!) vrazil k ochutnání pod nos odporně smrdící cosi, co v chuti bylo nakyslé a pro kriticky-pivní společnost uvádím, že se v tom objevil i nezbytný diacetyl. Ono je to možná dané tím, že ten současný boom minipivovarů je tak veliký, že už nemám potřebu se do těch nepoznaných vod pouštět právě tady na Hradě, kde si mohu zopakovat minulé úspěchy, anebo zkusit něco nového od prověřených. Pokud beru některé omyly nových malých pivovarů za něco specifického, rád se nechám zmýlit přímo na místě, u komína, kde to poutník může brát za součást místního svérázu. Na tak prestižní akci, jako je festival na Hradě, navíc obvykle zcela mimo region, se to dá ale vnímat již jen jako nepochopitelná urážka mířící, no, na kanál.

 Za chvíli se zde bude více než tísnit tisícovka milovníků piva.

A tak jsem si pochutnával. Mimo jistotu jsem se pustil vlastně jen v případě zahraničních hostů, kteří byli tentokrát tři, všichni z Polska. Konkrétně pivovary Ale Browar, Pinta a Maryenzstadt. Věřím, že nikoho neurazím, pravda, každý preferuje asi něco jiného, ale polské pivovary u mne na celé čáře nechaly kompletní české portfolio před nimi za sebou (slovní hříčka budiž odrazem rozestavení stánků na festivalu). A popravdě, já k nim nešel ani jako k nějaké nedostupné záležitosti z daleka, ale proto, že jsem očekával úspěch. Nejen kvalitou piv, ale i částí nabízeného portfolia (či pohledem na jeho v materiálech prezentovanou kompletní nabídku) jsou dnes malé polské "craftové" pivovary tím, kdo hraje v originalitě a tvůrčí odvaze prim. U nás asi pořád ještě víc rezonují témata tradic, světlého ležáku, anebo "moderně" tisíce možných způsobů uvaření American IPA. Svým způsobem je to dáno asi i historickým vývojem našeho pivovarnictví, určitě to není nic, na co by se dalo koukat černobíle, ale. Ale mě to každopádně přijde trochu škoda, a čest výjimkám, které u nás tento stín překračují - na hradě jich moc nebylo.

 Povinná fotka, bez které by tato akce neměla smysl.

Abych ale nepůsobil sklesle, já byl ale i jinak skutečně spokojen. Nemám rád povzdechy nad klesající úrovní českého minipivovarského světa, tak se to pokouším vyvažovat tou pozitivnější notou. Tolik dobrých piv na jednom místě jsem už dlouho nepotkal. Všechny ty ležáky, tisíc podob American IPA a k tomu jako bonus pár skutečně zajímavých (a navíc i dobrých) kousků (mám sem ta klasická jména opět psát? - myslím, že ne) člověka koná tak šťastným, že nakonec skoro zapomíná fotit a raději se družně baví. Ať se sládky a zástupci pivovarů u stánků, anebo přáteli a někdy i neznámými či čerstvě známými u skleniček, které letos zase vypadaly jinak, zmenšily se a mně konečně na popáté přišly naprosto super. ;)

Setkat se, být viděn, probrat vše důležité, nasát atmosféru, která se v průběhu dne mění od brzkého slunečného střízlivého odpoledne, přes jako blesk proletivšího podvečera s degustačním vzorkem za vzorkem, až po padající šero nastávajícího večera s opileckým šlapáním si na jazyk, které k takové akci zkrátka, ať chceme nebo ne patří.

 Nejlepší sládková a sládek, které jsem toho dne potkal. ;)

Až mne překvapilo, že si organizátoři festivalu trochu stěžovali na článek v novinách, který mluvil o opíjení na Hradě, aby těsně před koncem zvali na slovíčko na pódium, s flagrantním upozorněním na jeho stav, poněkud podroušeného borce ze zahraničí (omlouvám se, že mi uniklo, kdo to byl, v tu chvíli jsem byl po střídmém degustování ve stavu jeho podobném). Tento zvláštní druh schizofrenie na některých pivních degustačních akcích, které se tváří jako součást vysoké kultury (ač všichni víme, že alkohol zkrátka opíjí a i pivo pité po malých vzorcích v jakémkoliv množství jakbysmet) mi příliš nesedí (a je skutečně věcí každého z nás jak se s jeho zkonzumovaným množstvím i stavem, které přináší, dokáže a umí popasovat).

Popravdě, letos mi toho ale na Hradě nesedělo nějak víc než dřív, možná jsem to jen tentokrát vnímal nějak víc. Křečovitý humor jednoho z moderátorů na pódiu mi byl tak cizí, že jsem se při vstupech pivovarských raději držel dál, abych je neslyšel. Ono vůbec rozhovory s pivovarskými bez špetky jakékoliv invence, považuji za největší slabinu akce. Prostor mezi stánky byl letos tak nacpaný, že už to hraničilo se zdravým pohybem a možnost umýt si sklo byla i letos opět krutě omezená. Řada - zejména starších lidí - si stěžovala i na malou možnost pohodlného posezení.

Na druhou stranu to k té akci beru a už jí tak i vnímám. Organizátoři akce nic víc neslibují, její účastníci z předchozích let ví, jak to zde chodí (a byli by asi idealisté, kdyby si mysleli, že to může být příště jinak) a nově příchozí jsou do dalšího ročníku poučeni, a tak vstupné na akci platí s tím, že zkrátka ví, do čeho jdou. Navíc vstupné minimální, zcela korektní a nabídce odpovídající (což je možná ještě slabé slovo).

Třetí pohled mne ale neodbytně nutí k trochu kacířskému zamyšlení, zda to organizátorům za to pořád ještě stojí a zda to tady má opravdu i v dalším roce ještě cenu. Hrad zřejmě větší plochu k pronajmutí za rozumný peníz nenabízí (fabuluji), a tak se lidé budou muset mačkat, možnosti vybudování nějakého zázemí jsou zřejmé také komplikované, anebo v tom místě neúměrně drahé. Licitování to musí být asi náročné, když jsou potom jak návštěvníci, tak zejména zástupci pivovarů, pořadateli na sklonku akce trochu zbytečně direktivně peskováni, ať odrazí výčepy a lidi rychle, rychle pryč "nebo dostaneme od hradu velkou pokutu". Vím, je to ohromný závazek prestiže zrovna pro minipivovary, že jejich festival se koná právě na Pražském hradě. Ale je to úplně nutné?

Neměly by se české a moravské organizované minipivovary - už jen z pozice podstaty své věci - setkávat někde jinde, na nějakém méně ješitném, ale o to více v souvislostech společensky akceptovatelnějším místě? Bojím se, že ani argument, že lokalita formuje (jak jsem ještě předloni sám zřejmě chybně předjímal) paradoxně i vzhledem k osobě, která dnes právě Hradu vládne, zcela neuspěje.

 Cesta domů večerní Prahou byla i příležitostí o přemýšlení o smyslu akce, se kterou jsme
 se před okamžikem rozloučili.  

Pivní Partyzán se i po čtvrté vracel z Hradu spokojený. Ne proto, že se mohl během ochutnávání piv koukat na věže katedrály sv. Víta, ale proto, že mu několik desítek českých (a polských) minipivovarů nabídlo skvělé vzorky svých piv, díky kterým věděl, že české minipivovarnictví má být zkrátka na co pyšné. Zároveň mu ale celou cestu podmanivou podvečerní Prahou domů vnukala do hlavy myšlenka, že více či méně příjemně připitý - ale hlavně úplně stejně spokojený - by se vracel i z jakéhokoliv jiného místa a na Hrad by si příště zašel již jenom na cílenou procházku za památkami, popřípadě za naivním dětským snem o tisícileté české státnosti.

To bych možná ale po svazu minipivovarů chtěl, aby byli moc velcí Partyzáni. ;) Každopádně i za letošní festival mu samozřejmě patří veliký dík.

Z DOLNÍHO SLEZSKA DO PODJEŠTĚDÍ

O jednom závazku, který jsem dal Spolku Dubáků z Podještědí jsem tu nedávno už jednou psal. Cesty osudu i piva jsou nevyzpytatelné, a tak mne zmiňovaný závazek ještě jednou poslal za hranice, tentokrát ale zejména do Polska. Respektive, abych byl přesnější tak do Dolního Slezska - a taky trochu do Horní Lužice.

Čtenáře možná při čtení těchto řádků napadne, co jsem mohl jet dělat do tohoto pivně nepříliš zajímavého kraje, ale odpověď je více než prozaická. Někdy loni v srpnu jsme si s Honzou Havelkou, předsedou Spolku Dubáků, plácli na tu spolupráci. Dubáci tehdy rozjeli crowdfundingový projekt na Hit-hitu, a protože zakoupili starou hospodu, chtěli si do ní pořídit na akce dva samospádové soudky. A protože to celé souvisí s pivem, Honzu napadlo, že i všechny odměny pro dárce budou pivní. A jednou z nich měla být nějaká degustace, o kterou mne Jeník poprosil.

 V Trávníčku se pořád něco děje (aktuální záběr z neděle 29. května a akce ke Dni
 otevřených podstávkových domů 2016).

Popravdě, na tohle já moc nejsem. Pivo mám rád, ochutnávám ho, povídám o něm, bádám v jeho zákoutích a užívám si jeho chutě, ale zrovna klasická degustace není nic moc pro mne. Neumím dlouze hovořit o nástupu chutí, o tom, co se rozvine v ústech po napití a vyjmenovávat typy ovoce (anebo zeleniny ;) ), které cítíte na kořeni jazyka při polknutí. A možná to neumím hlavně proto, že mě to nebaví. Pivo pro mne není jen komplex vůní a chutí, je pro mne zejména komplexem kulturně historické tradice, společenského fenoménu, lidské práce - a samozřejmě i toho chuťového profilu, který s tím vším ale musí souviset.

Protože Dubákům, co je znám, fandím, nechtěl jsem Honzu jen tak odmítnout, a tak jsem si vymyslel takovou taškařici, která se nakonec ukázala být zejména upleteným bičem na sebe samého. Pod dojmem výše napsaného jsem mu totiž navrhl, zda by to nemohla být degustace piv z pivovarů Krajiny podstávkových domů. Bývalý Beranův hostinec na Trávníčku, kterého se projekt týkal, totiž takovým domem je, já podstávkové domy miluji a navíc, navíc tím pro mne získala ta věc nový rozměr. Dovézt piva z pivovarů v oblasti, kde se dané domy nachází, popovídat o historii jednotlivých míst, představit rozmanitá piva, ale i svět pivovarnictví na pomezí tří států a to vše zaobalit do podstávkové škatulky. Honzovi se to líbilo, a tak byl nápad na světě. A já měl hned několik důvodů či spíš příležitostí vyrazit na výlet.

Jestliže Schmilka v Labském údolí, o které jsem v té souvislosti již dříve na blogu psal, byla jednou z nejzápadnějších výsep tohoto stavebního typu, tak nejvýchodnější domy s podstávkou můžeme najít právě na polské straně jizerského podhůří v okolí města Lwówek Śląski, kde se shodou okolností nachází jediný pivovar krajiny podstávkových domů v Polsku. A tak jsme vyrazili na pivně poznávací výlet do Dolního Slezska.

 Radnice ve Lwówku Śląskim.

Kraj této Ziemie Odzyskane je smutně opuštěný, ne náhodou připomíná naše Sudety, sousední Frýdlantsko ponejvíc. Ze zdí opuštěných vesnic, domů i kostelů (např. v pohraniční Pobiedně) dýchá historie, která stále i po desítkách let připomíná, jakou proměnu ten kraj po roce 1945 zaznamenal. Svou roli v tom hrají velké dějiny, dohody mocností i neschopnost lidí různých národů žít vedle sebe a pospolu. Tady ale více hlavně to první. S posunem Polské hranice o 100 km na západ (tady se bere ten obrat "odzyskany") na linii Nisa-Odra se proměnila i skladba obyvatelstva. Co Vám ale budu vyprávět, sami máme podobnou sudetskou zkušenost (jen si jí ale stoprocentně znásobte).

Přesto je to ale stále krásný kraj, který nabízí mnohé k vidění. V neposlední řadě i relikty starých podstávkových domů, které byly jednou z motivací výletu a které stojí za navštívení. My si vybíráme jeden, a to neledajaký. Dnešní penzion Educare je jedním z nejznámějších podobných domů na současném polském území a také jeden z největších dochovaných vůbec. Jeho majitel nám pyšně ukazuje obrovské klenuté prostory bývalých stájí, které dnes slouží jako restaurace. Podstávkové domy tu ale nejsou jediným lákadlem.

 Penzion Educare ve Wolimerzi.

Dolní Slezsko dnes představuje zakonzervovaný kraj starých malých městeček, kterých se dotkla zlehka průmyslová revoluce, aby je pak dějiny opustily a zapomněly. Nádherný Gryfów Śląski s náměstím plným vznešených renesančních a barokních domů, odkud je ale všemi uličkami z něj vedoucích vidět na zemědělský extravilán města je toho důkazem.

 Historické náměstí v zapomenutém Gryfówu Śląskim.

Bohužel ne všechna městečka ale měla takové štěstí. Na konci druhé světové války představovalo Dolní Slezsko jednu z nejúporněji bránících se bašt ustupující německé armády a boje roku 1945 bohužel zničily řadu historických měst, jejichž centra byla později často jen velmi volně, znovuvystavěna, pokud vůbec. Jedním z podobně nešťastných měst byl i cíl našeho výletu - Lwówek Śląski.

 Z ulic Lwówku. Tradiční měšťanská zástavba se mísí s novodobou panelovou výstavbou.

Historicky významné město (jehož založení souvisí s rodem Piastovců, ale dotkly se ho významně i české dějiny), s řadu kostelů, klášterů, výstavnou radnicí a mohutným krunýřem středověkého opevnění zmizelo roku 1945 v podstatě celé z povrchu zemského. Nová výstavba byla prováděna takřka pouze panelovou technologií, a tak město dnes představuje bizarní slepenec ostrůvků historické dochované zástavby a panelových novostaveb. Dej Bůh, že jedním z původních dochovaných objektů je i místní pivovar, který od roku 1850 stojí v samém centru města, na parcele někdejšího hradu (pivovar na etiketách uvádí datum 1209, které je nejstarší zmínkou o vaření piva ve městě).

 Dekadentní Lwówek. Mohutné středověké hradby dnes střeží panelové sídliště. 

Pivo z Lwówku jsem poprvé ochutnal před pár lety cestou do Estonska při zastávce ve Varšavě. Měli ho tenkrát v ledničce v nějaké běžné nápojce v centru a mě tehdy zaujalo hlavně to, že měl pivovar v nabídce pivo typu Belgický Ale. Bylo to v době, kdy mladé moderní polské minipivovary ještě pořádně neexistovaly, a tak podobný počin z polského regionálního pivovaru si zasluhoval pozornost. Až později jsem si zjistil, že do Lwówku to od nás (= z Liberce) není tak daleko a že by stál za výlet, na který jsem se dlouho chystal. Nakonec za něj děkuji Dubákům.

 Browar Lwówk naštěstí hrůzám války unikl.

Pivovar v dnešní podobě založil roku 1861 Julius Honberg, když odkoupil o 11 let dříve založený provoz od místních měšťanských pivovarníků. Pod jeho vedením zaznamenal pivovar léta prosperity a stal se jedním z největších v Dolním Slezsku. Provoz, pod neustálým měněním názvu, přežil i první a druhou světovou válku a také změnu hranic a přechod pod polské vedení. I po roce 1945 pivovar prosperoval a po celé období minulého režimu byl modernizován. Teprve léta po roce 1989 byla kritická a pivovar přes opakovanou změnu majitelů byl na pokraji uzavření, dokonce na čas přerušil výrobu, ale od roku 2010 opět vaří pivo pod novým majitelem. Tím se stala společnost Browar Ciechan, později přejmenovaná na "Browary Regionalne Jakubiak", která má v držení více menších regionálních pivovarů. Kromě investicí do modernizace lwówského provozu bylo při pivovaru nedávno zřízeno i malé muzeum dolnoslezského pivovarnictví.

 Jsme tady správně.

Pivovar tak dnes představuje typického zástupce polských tradičních regionálních pivovarů, avšak výrazně vystupuje svým širokým portfoliem. Od klasických ležáků (např. "Wroclavskie" - pils, nebo "Ratuszowy" - lager) má v nabídce i hromadu dalších stylů. Kromě belgického ale "Belg" se jedná např. o ejly amerického "Jenkes" nebo irského "Leprikon" typu a co mne nejvíce potěšilo, pivovar má v nabídce i klasický Porter polského (= rozuměj baltského) typu. Právě "Porter" jsem vybral jako vhodného zástupce, který měl na Dubácké přednášce reprezentovat jediný polský pivovar na akci.

 Přehled portfolia Lwówského pivovaru.

Když už jsme byli takto na cestě, využili jsme možnosti objet si frýdlantský výběžek takřka za humny a na skok se zastavili ještě v nám dobře známém Görlitzu-Zgorzelci. I tady jsme kupovali něco pro Dubáky ve zdejším velkopivovaru Landskron na německé straně, ale vzali jsme to i jako příležitost si něco odvézt domů. Landskron mne potěšil limitovanou edicí "Jahrgangsbiere", anebo novým pivem Bernstein, které má být stylově Ale. Ani jedno z piv jsem ještě neochutnal, takže se těším na premiéru. Piva z Landskronu jsou buď skvělá, anebo absolutně nepitelná. Nezbývá, než doufat. ;)

 Ke Görlitzu neoddělitelně patří pivovar Landskron.

Na polské straně se bohužel již žádný pivovar nenachází, ale využívám možnosti navštívit zdejší hypermarket Carrefour, který má v nabídce neuvěřitelně širokou nabídku piv z polských pivovarů všech velikostí až po ty nejmenší. Nakonec nakupuji skoro 30 vzorků, které jsou nezlomným dokladem toho, že polské pivovarnictví se aktuálně těší neuvěřitelnému boomu pivních stylů a moderního vaření piva. České pivovary by si v tomto směru měly vzít poučení. Napěchovanou ledničku zatím uvolňuji jen velmi zlehka, každopádně až budete mít někdy cestu, zastavte se, takto pivem nabitých obchodů v okolí moc nenajdete.

A navíc, když jsme na tom výletě za podstávkovými domy. Takřka na dohled od hypermarketu, trochu na nedůstojném, ale v návštěvnicky strategickém místě také jeden stojí. Když ho na ploše mezi benzínkou, KFC a dálničním přivaděčem uvidíte, možná vám nebude něco hrát. Napovědět by mohla cedule "Wigancice", zaražená jen tak mimochodem u branky k tomuto obrovskému krasavci s hrázděným patrem. I tento dům je němým svědkem kráčících dějin tohoto kraje. Vesnička Wigancice (mimochodem kdysi dávno tvořila jeden celek s českou Višňovou na Frýdlantsku) se stala na přelomu 20. a 21. století obětí výsypek velkolomu Turów a byla odsouzena ke kompletnímu zániku. Zhořelecká podnikatelka Elżbieta Lech-Gotthardt se rozhodla jeden z nešťastných mizících pamětníků historie tohoto kraje zachránit a přenést sem do Zgorzelce. Dům byl dřevěný kus po kusu, cihlu po cihle, rozebrán, převezen a sestaven na novém místě. I přesto, že dnes objekt (pod názvem "Zagroda Kołodzieja") slouží primárně komerčně-turistickým účelům, jedná se o čin hodný obdivu.

 Dvě podoby dnešní Zagrody Kołodzieja. Vlevo před rokem 2005 ve zdevastovaných
 Wigancicích a vpravo ve Zgorzelci roku 2016.
 

Jsou šťastné podstávkové domy, které se nemusely nikam stěhovat a svou svébytnou architekturou, ovlivněnou místními stavebními zvyky zůstávají jako živoucí připomínka řemeslného umu našich předků a jsou dnes součástí místního historického stavebního fondu. Jedním takovým je i chalupa v maličkých Všelibicích v Podještědí, kde se 14. května Dubácká degustace konala. Nakonec jsem byl neskonale rád, že jsem si takovou volovinu tenkrát vymyslel, protože jsem se díky ní podíval na řadu míst u nás i v zahraničí, navštívil řadu pivovarů a hlavně přivezl hromadu vzorků, na které jsem byl sám zvědavý (celkem se sešlo 14 vzorků ze 13 pivovarů, 12 pivních stylů a 3 zemí).

 Mapa pivovarů Krajiny podstávkových domů. Zeleně jsou zobrazeny pivovary, které
 byly na degustaci vybrány. zastoupený vždy jeden vzorek. Ochutnán byl vždy jeden
 vzorek z pivovaru. Výjimkou byl pivovar v Eibau, ze kterého byl navíc vybrán vzorek piva
 vařeného pro klášter St. Marienthal v Ostritzu (zobrazený světle zeleně). Červeně jsou
 označeny pivovary, které (zejména z objektivních důvodů) nebyly, anebo spíše nemohly
 být do degustace vybrány.
  

Ono to nebylo vůbec jednoduché sestavit program tak, aby vlákno přednášky "drželo", aby byla možnost ochutnat co nejvíce pivních stylů, aby styly k sobě nějak tak fungovaly, aby každý ochutnaný vzorek nebyl pouze vypitým pivem a ani pouze pozdravem z jednotlivých míst, ale aby byl i nositelem nějaké zajímavosti, o které se dalo v souvislosti s pivem, ale i daným místem hovořit. Nakonec se to snad ale všechno nějak povedlo a téměř dvacet posluchačů vydrželo více než čtyři hodiny poslouchat povídání o nádherném světu, který mohou pivovary (nejen) z krajiny podstávkových domů nabídnout.

 Degustace s výkladem je v plném proudu (aktuálně je na řadě Porter z Browaru Lwówek).

Celá přednáška se víceméně nesla nejen v duchu výkladu o rozmanitosti světa pivní kultury, zajímavosti z dějin, anebo výkladu o technologii výroby tohoto výborného nápoje, ale snažil jsem se ji celou koncipovat jako jeden veliký tip kam vyrazit na výlet za poznáním. Tak to berte také tak. Berte tento příspěvek jako tip na výlet do dvou zapomenutých krajů, které jsou oba každý úplně jiný, ale oba mají společnou jednu důležitou věc. Dochované stavby s unikátní stavební konstrukcí podstávky, przysłupow či Umgebinde.

 Podstávková chalupa ve Všelibicích, kde se vydařená pivní akce odehrála.

OROSENÉ DĚJINY I SOUČASNOST V ÚSTÍ NAD LABEM ANEB PROMĚNA VZTAHU K MÍSTU

Pamatuji si, že pivo z Velkého Března jsem vždycky, na rozdíl od toho krásnobřezenského, vnímal jako těžce lokální záležitost. Možná to bylo tím, že "o stupeň lepší" Zlaťák byl běžně dostupný v hospodě na náměstí v Mnichovicích, které kdysi byly - z Posázaví jsme to neměli tak daleko - naším častým cílem nejrůznějších pitek. Březňák mi ale nějakou podivnou záhadou (asi právě proto, že na Ústecko jsem v té době prakticky nejezdil) unikal až do května roku 2008, kdy jsem konečně ochutnal jeho výborný 12° ležák na zahrádce krásně zaplivané nádražky v Úštěku. Stihl jsem to tak tak, než se v červenci pivovar stal součástí koncernu Heineken.

Uteklo od té doby už hodně vody v Labi, popravdě ale musím říci, že točený Březňák mi chutná dodnes a zvláště v Ústí nad Labem a jeho okolí si ho dávám dodnes rád. I přesto na mne Ústí ale dlouhá léta působilo jako - nejen pivně - mrtvý kraj a já těžko hledal důvody proč sem jezdit, proč se sem vracet (navíc, když druhý zdejší pivovar začal záhy pod nadvládou nadnárodního giganta produkovat pod značkou Zlatopramen něco nepitelného a následně pivovar roku 2011 uzavřen a výroba značky převedena jinam). Posledních několik let se ale vše začalo měnit a to město mi jakoby samo začalo nabízet svou přívětivější tvář, a to i z pivního hlediska.

 Ústí nad Labem.

Nejprve vyrostl roku 2009 v jedné ze zdejších četných proluk palác Zdar, který pěkně znovudotvořil atmosféru hlavního náměstí a stal se jednou z mých nejoblíbenějších současných realizací a vždy se na něj rád zajdu podívat (a i díky němu jsem se začal více zajímat o ústeckou architekturu, architekturu města, které mi vždy přišlo ošklivé, přestože dnes zpětně vím, že si to - i přes řadu nenapravitelných zásahů z větší či menší minulosti - nezaslouží). Roku 2010 pak byl otevřen ve strategické poloze mezi náměstím a vlakovým nádražím restaurační pivovar Na Rychtě, o kterém jsem tady na blogu již dříve vícekrát psal a který se stal jedním z mnou pravidelně navštěvovaných pivních míst. I díky němu jsem se začal do Ústí častokrát vracet, ale nebyl to samozřejmě jen on.

 Zejména díky paláci Zdar získalo ústecké Mírové náměstí opět přívětivou tvář.

Svou roli zde ale hrála i destinace, jejíž hospodářské dějiny po roce 1945 jsem si vybral zpracovat v rámci disertační práce. Verneřice, o kterých je řeč, jsou co by kamenem dohodil a ten krásně opuštěný kraj pod Bukovou horou jsem si doslova zamiloval. Pro studijní materiály si jezdím do děčínského SOkA, a tak důvodů pro návrat sem bylo hned několik. Hlavním se nakonec ale stala rodina. Manželka z Ústí původem pochází a nakonec i díky ní jsem zde poznal řadu nových lidí, díky kterým jsem město začal vnímat i trochu lidštěji. Někdy tomu všemu ale něco chybí. Pověstná třešnička na dortu, která definitivně dotvoří celou tu proměnu vztahu k místu, jaká u mne v posledních letech směrem k Ústí probíhala. A ta konečně přišla minulý týden na akci, o které bych Vám teď chtěl vyprávět.

 Vzpomínka na jeden výlet pod Bukovou horu. 21. březen 2013 tehdy moc jaro
 nepřipomínal, avšak k opuštěnému Vitínu to zimní počasí sedělo nějak tak víc.

Už si ani nepamatuji jestli mi přistálo v mailu, nebo jsem na ně narazil někde na internetu, ale do "Call for pivo" jsem se začetl pozorně. Široký kruh organizátorů (jejich výčet je zde) svolával příspěvky na konferenci s jasným ústředním tématem. Její uskutečnění nebylo jen navázáním na obdobnou akci z doby před deseti lety (tehdy pod sentimentálním názvem "Pivo lepších časů"), ale měla se stát i připomenutím stého výročí úmrtí tváře Velkobřezenského pivovaru, Victora Cibicha. Nejen důvod toho, že mám aktuálně rozdělaný výzkumný projekt z dějin benešovského pivovarnictví, ale i samotný text pozvánky, její provázání s historií, současností i proměnou místního pivního a pivovarského života mne přesvědčily, že se akce chci zúčastnit. V neposlední řadě i proto, že se konala právě v Ústí a já, začten do slov o proměně našeho a i konkrétně ústeckého pivovarnictví ve zmíněném CfP, vzpomínal, co se všechno změnilo v mém životě za těch deset let a co se změnilo i ke vztahu k tomuto městu. A když už nic jiného, tak poslední motivací pro mne byl název akce. Orosené dějiny.

 Z nabitého čtvrtečního programu.

Při tom pojmenování se mi nejen vyloudil úsměv na rtech, ale i slina na kořeni jazyka. Když jsem zjistil, že mezi pořadateli akce je mj. i Collegium Cibium, jehož zakládajícím členem je i slovutný Weisky, který má v Praze Pivní šenk U Kacíře a se kterým jsem se již dříve měl (díky řadě souher okolností) možnost poznat, bylo mi jasné, že 23. ústecké kolokvium, Ústecká pivní konference, nebude jen o suchých dějinách a odborných přednáškách, ale že pivo tu bude hrát větší roli než jinde. A tak to mám rád, jsem stále přesvědčen, že vážná sféra akademického světa a bujaré prostředí pivní společnosti se má prolínat, a kde jinde by něco takového mohlo proběhnout lépe než na konferenci, která se jmenuje Orosené dějiny a kterou sponzorsky podpořila řada pivovarů z Ústeckého kraje.

A tak jsem nakonec strávil dva krásné a dlouhé dny v Ústí nad Labem. Nakonec opravdu dva. Přestože jsem měl původně celý pátek být v Praze na úplně jiné akci, zařídil jsem si program tak, abych mohl zůstat. Obsah pátečního programu pro mne byl natolik zajímavý a personální obsazení přednášejících jakbysmet, že bych si vyčítal, kdybych nezůstal. Nehledě na to, že čtvrteční společenský večer sliboval možnost blíže poznat ústecké akademicko-pivní podhoubí a samozřejmě orosenou současnost.

 Císařský sál v Muzeu města Ústí nad Labem
 ve čtvrtek 19. května ráno. Vše je připraveno.
 Jediná fotografie, kterou jsem na akci pořídil,
 na víc zkrátka nebyl čas...

Nabitý program ale toto všechno dovolil již během dne. Hned ráno se v Císařském sále Muzea města Ústí nad Labem setkávám s partou z děčínského SOkA a také Petrem Holubem, který podobnou akci pořádal na podzim v Brně. Program přednášek dává možnost poodkrýt pokličku tajů z dějin a současnosti piva ze všech možných směrů. Některé mne extrémně zajímají, některé mne baví více, některé samozřejmě i méně, ale program je sestavený opravdu zajímavě a bedlivě se dodržuje délka přednášek. Tak bedlivě, že já tu svou ani nestíhám - snad poprvé v životě - celou. Těším se na konferenční sborník a věřím, že můj příspěvek do něj vyberou, ten benešovský pivovar je moje aktuální srdcovka a mrzelo by mne, kdyby ty stále neznámé kapitoly měly zůstat opravdu neznámými (i když ono těch neznámých je popravdě pořád nějak víc a víc ;) ).

Jak jsem ale psal, akce nebyla jen o konferenčním programu, ale i o setkávání a o pivu. Víceméně přirozeně se mi během dne daří poznat se snad s celým pořadatelským kolektivem, se zajímavými lidmi z UJEPu, z Muzea Ústí nad Labem a samozřejmě z Collegia Cibia. Do toho mi domovarnický kumpán Árčí nabízí svůj domácí ležák Středohoř, který se později večer proměňuje, kdy ještě jednu lahev přináší jeho manželka Jana, v gejzír na muzeálním nádvoří. Celý den pak dává možnost poznat něco z tajů ústeckého hospodského světa, který zahrnuje jak jednoho obligátního Mazla Na Rychtě, tak ostudně zvětralou tankovou Plzeň z "Pivovarské šenkovny", anebo následující den i návštěvu ve vyhlášené pivnici U Vlastence s tankovým Březňákem. Pivní paráda nakonec ale probíhá zejména přímo v prostorách Muzea, kde je již od odpoledne čepován sud z Krásné Lípy a v pozdějších hodinách i Mazel, Labuť z Litoměřic a k mé velké radosti i svrchně kvašená piva z teplického Monopolu, která tu osobně představuje i sládková Martina Valterová (jestli to čteš, zdravím, mám takový dojem, že jsme se pak ani neloučili), které u výčepu zdárně sekunduje Pavel Borowiec z časopisu Pivo, Bier & Ale.

 Kolikrát jsem se přes Mazla ze všech možných úhlů již díval na rychtovskou varnu?

Společenský večer, jak je tato příjemná pivní pitka v programu avizována, se protáhl do pozdních nočních hodin a někteří z nás ho pak zakončují zcela neoficiální osvětově naučnou procházkou ústeckou architekturou pod vedením Jakuba Doležela s cílem ve Sportbaru Krijcos. Ten ve mně evokuje mladá léta nad ránem v některém z benešovských non-stopů, ale také je to pro mě konečně příležitostí ochutnat něco z takřka domácího Velkého Března. Na čepu zde mají všechny jeho v současnosti vařené konvenční ležáky. V pozdní noční hodiny zde první den pivní pouti zakončuji v družném a inspirativním povídání s Jirkou Vinopalem, který si na konferenci z dějin odskočil z kolegiálních sociologických vod.

Páteční program se již nese v uklidněném duchu, v mém případě navíc doprovázený konzumací nealko nápojů, neboť večer mne čeká urychlený přesun směr Praha. Nealko nápoje před pivem preferuje k mému stálému nepochopení i Petr Joza z děčínského SOkA, který pátek otvírá svým příspěvkem o pivních lahvích. I to byl důvod, proč jsem chtěl do pátku setrvat, neboť příspěvek mne enormně zajímá a jeho autor je navíc chodící inspirace, do kterých pramenů ještě cílit ve chvíli, kdy se výzkum zdá být ve slepé uličce. Páteční program je pro mne nabitý zajímavými příspěvky ještě více než ten čtvrteční, a tak rychle utíká i přes jeho výraznější odpolední protažení, způsobené nejen větší benevolencí moderujících, ale i zajímavé a poměrně dlouhé diskuse, která následovala po posledním příspěvku již zmiňovaného Jirky Vinopala. Ten nás z pohledu odborníka na průzkum veřejného mínění uklidnil ve strachu, že by snad mizela česká pivní kultura či snad hrozilo nebezpečí, že se u nás přestává pít pivo.

Nemusím být sociologem, abych po uplynulých dvou dnech v Ústí nad Labem věděl, že obavy z obou posledně zmíněných tvrzení jsou zbytečné. Konference Orosené dějiny se povedla. Nejen pro mne trochu neuvěřitelně širokým záběrem cca 30 konferenčních příspěvků, ale i organizačně a atmosférou. Mně se navíc naplnil záměr poznat nové, zajímavé a inspirativní lidi, kteří se nějakým způsobem pohybují na pomezí akademického a pivního prostředí - v ústeckém případě tak pěkně provázaných. 

Nezbývá tak než poděkovat všem organizátorům, ale i všem dalším, kdo se na přípravě a realizaci konference podíleli. Nejen za vydařenou odborně-osvětovou akci, ale i za dva pěkné dny strávené ve skvělé společnosti v Ústí nad Labem. Když jsem v páteční podvečer musel rychle spěchat do Prahy za dalšími povinnostmi přistihl jsem se, že se mi z Ústí vůbec nechce. Před pár lety bych asi nevěřil, že něco takového napíšu. Jsem rád, že právě konference Orosené dějiny byla tím posledním střípkem do skládanky toho, že vztah člověka k místu se opravdu může měnit a formovat. Těším se s Ústím a v Ústí na viděnou zase za deset let na další konferenci, a určitě někdy dříve u dobrého piva. ;)

BRAUMANUFAKTUR SCHMILKA, POKLAD V LABSKÉM ÚDOLÍ

V záplavě vršících se restů, které v mi tady v hlavě, v konceptech, anebo pouze v poznámkách visí v některých případech i od loňského listopadu, najednou přijde podnět, který mi sám od sebe říká: "Piš!". Podnět, který je tak silný, že si ho nechci schovávat někdy na příště, takový, který musím vypsat hned, než vyprchá jeho naléhavá aktuálnost. A tak se pohodlně usaďte a nechte se vtáhnout do příběhu z fascinujícího výletu do nadobyčejně krásné krajiny Saského Švýcarska ve skalnatém údolí řeky Labe.

 Údolí Labe v oblasti Česko-Saského Švýcarska. V pozadí stolová hora Lilienstein.

Tradiční rodinná návštěva na Teplicku, předpověď, která slibovala na následující dny opravdu krásné počasí a touha navštívit (a také ochutnat) něco nového a pěkného dává vždy dohromady koktejl, který mne nutí sedat k mapě a přemýšlet. A měl by v tom hrát roli vlak. Taky někam do přírody by to chtělo. A dá se tu v okolí vůbec najít ještě nějaký nenavštívený pivovar? Otázka střídá pochybnost, až mi nakonec trn z paty vytahuje jeden závazek, na který jsem si před časem plácl se spolkem Dubáků z Podještědí a následný skutečně pečlivý pohled na mapu. Jo, tento nápad se povedl! Z toho se Mikuláš (jako aktuálně velký fanoušek železnic a vůbec všech prostředků hromadné dopravy) zblázní radostí. A já (jako celoživotní velký fanoušek železnic a vůbec všech prostředků hromadné dopravy) jakbysmet. Není nic krásnějšího, když dětinskost přetrvává až do dospělého věku. Kvituji to s povděkem - mohu sdílet radost se svým synem a zároveň se nemusím bát, že mi v pivovaře nenalejou - skvělá kombinace pro vydařený dubnový výlet za poznáním.

Labské údolí bylo z podstaty věci odpradávna tranzitní cestou, kterou na českém území minimálně ve třetině jeho toku, opřádaly od druhé poloviny 19. století dvě železniční tratě. Jejich oboubřežný souběh, z dnešního pohledu možná trochu nelogický, ale v minulosti opakovaně opodstatněný, se ztrácí až v Horním Žlebu těsně před státní hranicí s Německem. Dále už trať pokračuje skromně po jedné straně řeky, přestože většina sídel je v tomto úseku paradoxně na jeho druhém břehu. Labské údolí je v tomto směru zajímavé ještě z jednoho hlediska. Východní břeh je nejzápadnější výspou architektury mnou tolik oblíbených podstávkových domů (které hrají mj. důležitou roli i v tom závazku s Dubáky), která zde ale končí. Labe bylo tak silnou komunikační bariérou, která nedovolila proniknout jejich fenoménu dál, a tak západní břeh a dále najedeme již jen zástavbu domů s hrázděným patrem, avšak se zděným přízemím.

 Labe proti proudu. Pro zmatení je východní pravý břeh nalevo. Řada domků je
 "podstávková" vesnice Postelwitz.

Možná se Vám zdá nereálné, aby nikterak velká řeka tvořila tak významnou bariéru, ale opak je pravdou - a vlastně dodnes. Po Děčínu najdete další most přes Labe až v Bad Schandau, a řeka zde tak dělí oba břehy dodnes. I když ne vlastně docela - na ten vlak se přece jen musí lidé nějak dostat a my přece musíme mít nějakou bonusovou motivaci cestovat. Labské údolí dnes, co pár kilometrů, křižuje řada přívozů, které neexistující mosty nahrazují a fungují jako skromní poslové kulturního i turistického přenosu. Berte to třeba jako tip na výlet. V pátek tak kupujeme jízdenky Labe-Elbe za směšných 250 Kč na osobu, které jsou skvělé tím, že platí nejen ve vlacích jak po celém Ústeckém kraji (a jeho bezprostředním okolí), ale zároveň i u všech dopravců Dopravního svazu Dolní Polabí (VVO). A v neposlední řadě právě i na všech zmiňovaných přívozech. Vydáváme se tak na cestu za poznáním křížem krážem labským údolím, samozřejmě s vydařenou pivní tečkou na závěr.

V příhraničním Hřensku se zastavujeme jen na skok. Jeho domky, nacpané pod skály v úzkém a hlubokém údolí říčky Kamenice mne fascinovaly na fotografiích od dětství, od vyššího věku pak při pohledu z vlaku přes řeku při cestách do Německa. Víc než na skok to tady ale asi nemá smysl. Tedy pokud nemíříte výše po proudu říčky do krásných skalnatých zákoutí Tiché soutěsky. Dolní část městečka, při ústí Kamenice do Labe, byla bohužel v předchozích letech proměněna v obrovské nevkusné tržiště, které kráse starých domů, ani břehům horské říčky nesluší. Naštěstí nám akorát vyšly přípoje vlaků i přívozu tam i zpátky, a tak za mírného pousmání německého převozníka se během půl hodiny otočíme tam i zpátky přes Labe. Míříme dál.

 Hotel Labe ve smutném Hřensku.

Dnešní výlet více než cokoliv jiného tvoří jízdní řády. Není to sranda nasměrovat vše tak, aby nám to sedělo, zvláště při vědomí, že pokud zůstaneme "trčet" na levém břehu řeky, nemáme tam vlastně ani nic moc k vidění. Máme kliku, přívozník od další vlakové stanice směrem do nitra Saska (Krippen) se akorát chystá vyplout. Jeho cílem ale není Postelwitz přímo naproti přes řeku, ale městečko Bad Schandau trochu dále po proudu. Nic nám to nevadí - obě místa chceme dnes navštívit, a tak se proudem necháme s lodí volně unášet k malebnému lázeňskému Žandovu.

 Ranní Hřensko v pohledu od přívozu.

Bad Shandau tvoří kromě historického jádra poblíž řeky i pěkně položená lázeňská čtvrť okolo říčky Křinice, která mírně klesá hlubokým údolím mezi skalami Saského Švýcarska (od několik desítek kilometrů vzdálené Krásné Lípy, kde pramení a kde dala mj. jméno jednomu našemu pivovárku). Městečku Bad Schandau by určitě taky nějaký pivovárek slušel. Ač páteční poledne, místní náměstí, či spíše široká hlavní ulice, hučí lidmi jako v úle a stejně tak spleť uliček kolem něj. 

 Panorama Bad Schandau s Johanniskirche a moderním objektem termálních lázní.

Lázeňská čtvrť naopak vládne bohorovným klidem. Ten vyruší snad jen cinkání místní legendární horské tramvaje, jejíž služeb na výlet k Lichtenhainerským vodopádům využijeme určitě rádi někdy příště. Dnes na to nemáme čas, máme jiný cíl výletu. Oproti původnímu programu opouštíme na chvíli služby přívozů a vlaku a zpět pokračujeme po pravém břehu pěšky. Místní cyklostezka je luxusní, sluníčko krásně pálí a pohled Liliensteinu nad řekou za námi na nás důtklivě dohlíží. Ne, nám se teď pryč nechce!

 Jarní nálada u říčky Křinice v lázeňské čtvrti.

Záhy míjíme výše zmiňovaný Postelwitz. Asi jeho panorama zná každý, kdo někdy jel vlakem do Drážďan. Jeho zástavbu tvoří pouze jedna řada hrázděných domků přilepených pod skalou téměř kolmo založených skalnatých břehů. Obzvláště pitoreskní a fotografy vyhledávanou partií je pak skupina šesti domků otočených štítem k řece s hrázděnými patry nadnášenými podstávkou. Tyto tzv. "Sedmibratrské domy" pochází zřejmě již z druhé poloviny 17. století a pro své syny je nechal postavit místní šífař (na to, kam zmizel ten sedmý, se zeptejte třeba místních). Ať byla skutečnost jakákoliv, já si návštěvou nenápadné jednostranné ulicovky v Postelwitz splnil jeden ze svých několikaletých cestovatelských snů.

 Sedmibratrské domky v Postelwitz.

Tento zážitek však byl nesrovnatelný s tím, který jsem měl možnost prožít ještě o pár kilometrů dál ve vesničce Schmilka, doslova na dohled od českých hranic. Přestože tento sen jsem si v sobě schovával takřka jen pár hodin, překonala realita všechna moje očekávání a návštěva zde, o které Vám nyní budu vyprávět, se stala jedním z nejsilnějších pivních zážitků mého života.

 Schmilka v pohledu od železniční stanice na druhém břehu.

Je to k nevíře a těžko pochopitelné, jaká nádhera se skrývá takřka přes kopec od kulturně i společensky exploatovaného Hřenska. Vesničku Schmilka tvoří, kromě pár větších domů přímo na břehu řeky, pouze hluboce zaříznuté údolí mezi skalami, vyplněné natěsno stavěnými domky, mnohdy dodnes dřevěnými, obvykle s hrázděným patrem - jak je na této straně obvyklé, vynášeným podstávkou. 

 Atmosféra ve staré Schmilce.

Potok, který údolí před stovkami tisíc let vytvořil je v celé délce obce sveden do kamenného pískovcového koryta náhonu, který sloužil jako pohon pro zdejší mlýn, položený výše do kopců. Mlýn byl založen již někdy v druhé polovině 17. století. V 19. století, kdy existují i jeho romantická malířská zpracování, sloužil navíc jako hostinec s ubytováním. Všechna tato využití však v následujících desetiletích ztratil a chátral. 

 Mühle Schmilka.

Změnu přinesl rok 2012, kdy byl jeho areál zrekonstruován a obnoven provoz. Citlivá rekonstrukce vrátila mlýnu nejen jeho ducha, kdy je dnes možné se pokochat mlýnským kolem, náhonem na spodní i horní vodu, anebo zkrátka jenom historickou architekturou, ale zároveň v objektech vznikla malá pekárna, a také provoz propagující veganské, k přírodě ohleduplné a jiné mně sympatické způsoby stravování.

 Mlýnské kolo s oběma náhony.

Příběh by ale nebyl úplný a dokonalý bez... ano hádáte správně. Roku 2015 byl v poměrně moderní, avšak v tradičních materiálech vyvedené, přístavbě otevřen nový pivovárek, Braumanufaktur Schmilka, který svou produkcí zapadá do koncepce celého podniku. Vařit pivo z místních, přírodních surovin, poctivým způsobem a zároveň ozvláštnit ducha tohoto krásného kraje a podpořit místní turistický ruch.

 Citlivé spojení moderního a tradičního mají Partyzáni rádi.

Nebudu natahovat, když napíšu, že se to povedlo dokonale. Plnokrát jsem chtěl napsat na blog příspěvek o tom, jaká jsou nejkrásnější místa, kde jsem pil pivo (a já ho určitě jednou napíšu). Jsem rád, že jsem tolik otálel, protože Brauerei Schmilka bude určitě na prvním místě. Pamatuji, jak jsem s kumpánem Mírou, s nímž jsem objížděl pivní čundry, vždy na opravdu pěkných místech říkal "tady bych mohu umřít". Už jsem to léta z úst nevypustil (mám dokonce dojem, že naposledy v lotyšském Brenguli), ale včera to zkrátka zaznít muselo.

 Parádní zahrádka u mlýnského kola.

Nádherná zahrádka na nádvoří, čí spíše v zahradě mlýna mezi starými domky, přímo u mlýnského kola ve stínu statného stromu, mezi palouky v plném jarním květu. Kdykoliv jindy bych se asi čertil, ale zde jsem dokázal odpustit, že aktuálně nebylo pivo na čepu v přilehlé restauraci a museli jsme se tak spokojit s lahvovou ochutnávkou. 

 Nejen jarní sluníčko vybízí k usednutí.

Nepamatuji si, že bych někdy v pivovaře viděl ledničku narvanou najednou výborným pivem a bio- a vegan produkty, ale ve Schmilce se mi to splnilo. Prodej navíc probíhal přímo v pekárně, kde jela na plno chlebová pec, pot všem stékal z čela a nejvíc sympatické prodavačce, která se měla co ohánět. Pro pivo s sebou, anebo k nalití na zahrádce do logovaných půllitrů (ale třeba i pro chléb či jiný domácí pekařský výrobek), se zde za dobu naší návštěvy otočilo několik desítek lidí všech generací.

 Prodejna v pekárně (vlevo chlebová pec).

Byl jsem v sedmém nebi. V ledničce bohužel scházel Dunkel ze stálé nabídky, ale i tak bylo z lahví s krásnými moderními etiketami co vybírat. Ze stálé nabídky Helles a Bernstein (sympatických 4 euro/0,75 l), anebo sezónní Bockbier (4,5 euro/0,75 l). Mě víc chutnal karamelový, ale krásné vyrovnaný a pitelný Bernstein, manželce pro mne spíše sladší a těžší Bock (Helles jsme si nechali někdy na příště), ale o to to odpoledne přece vůbec nešlo. 

 Lednička napěchovaná dobrým pivem.

Pivním Partyzánům nejvíc chutná tam, kde je krásně, kde jsou milí lidé a kde ten pomyslný genius loci není jen frází napsanou v průvodci, ale skutečně zhmotnělou realitou. Realitou, která ve mně zůstala pevně vtisknutá nejen i tehdy, když jsme posledním přívozem toho dne mířili zase na druhý labský břeh na vlak domů, ale vlastně doteď. A rád se o to dělím i s Vámi. Kdo máte rádi krásnou přírodu, malebná lidská sídla a to vše dohromady s výsledky upřímné práce vydejte se do Schmilky tu nádheru taky nasát. 

 Neodmítli jsme a rádi se sem vrátíme.

Věřte tomu, že je velká pravděpodobnost, že budeme nasávat společně. Umřít sem ještě jet nehodlám, ale vrátím se sem určitě brzy. Pokud zde chtěli touto obnovou starého mlýna ozvláštnit ducha tohoto kraje a podpořit jeho turistickou atraktivitu, u Pivního Partyzána se jim to povedlo na sto procent. Věřím, že nebudu jediný.

PS pro Dubáky: já vím, že to čtete a je vám asi jasné, proč jste v tomto výletu hráli takovou roli. Máte se na co těšit. ;)