ZA PIVEM DO PODSTÁVKOVÝCH DOMŮ

Marně vzpomínám, kdy jsem naposledy vyrážel do Německa s jiným primárním důvodem, než za pivem (nebo alespoň, jako v případě např. adventních trhů, kdy nebylo pivo jedním z hlavních důvodů). Při svých cestách obvykle využívám výhodné nabídky Českých drah SONE+DB (nově pojmenovaná Víkendová skupinová jízdenka+Německo), která za velmi dobrou cenu umožňuje vycestovat do německého příhraničí a   ještě téhož dne se vrátit domů , což je na krátké pivní návštěvy zcela ideální.

Této nabídky jsem využil i předminulou sobotu, kdy ale pivo tentokrát právě nebylo tím hlavním, proč jsem kraj za severní hranicí naší země navštívil. V oblasti trojmezí Německo-Polsko-Česká republika totiž probíhala velmi zajímavá akce pojmenovaná příznačně Den otevřených podstávkových domů, v rámci níž bylo zpřístupněno několik desítek objektů této zajímavé skupiny lidové architektury, která v této oblasti tvoří celek, mnohými nazývaný Krajina podstávkových domů a který pomalu usiluje o zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě řady jiných míst probíhal program i ve dvou německých městečkách hned za hranicí - Grossschönau a Seifhennensdorf, obě výborně dostupná po železnici z ČR a z nichž minimálně to první je jedním z nejkrásnějších komplexů podstávkových domů vůbec.

 V ulicích Grossschönau. Vlevo hostinec "Zur Weberstube".

I přesto jsem si ale návštěvu v Německu nedokázal představit bez piva a těšil jsem se, na jaké zajímavosti tak ad hoc v obou městech narazím a co nového budu moci ochutnat. V nádherném Grossschönau jsme čas oběda strávili v krásné rázovité hospodě "Zur Weberstube", nacházející se, jak jinak, v ukázkově zrekonstruovaném podstávkovém domě. Dřevem obložený interiér s kachlovými kamny vybízel k dlouhému posezení (navíc, když venku neustále pršelo), avšak hostinec o 14. hodině v sobotu zavírá (a znova otevírá až k večeru).  A navíc ve stejnou hodinu začínala venku organizovaná prohlídka v rámci Dne otevřených domů. 

 Stylový interiér hostince v zrekonstruovaném podstávkovém domě.

"Zur Weberstube" nabízel dunkel Eibauer z pivovaru v nedalekém Eibau, který je hlavním hráčem v této oblasti a pils z taktéž nedalekého pivovaru Bergquell v Löbau, s jehož produkcí (zejména ochucenými portery) se můžeme poměrně běžně setkat i u nás. Dunkel byl poměrně pitelný, pils z Löbau však byl velmi slabý, vodový a nevýrazný. Nevím, čím to je, ale z tohoto pivovaru mi nechutnalo snad ani jedno pivo a ani  jejich pils mne nepřesvědčil, že by to mělo být jinak.

 Areál Windmühle. Vpravo je objekt kavárny.

Druhou naší zastávkou byl areál Windmühle v Seifhennensdorfu, který slouží jako vzdělávací a komunitní centrum a v jehož komplexu se nacházel taktéž jeden z krásně opravených podstávkových domů, v němž probíhal hlavní program akce v tomto městečku. V rámci centra se nachází i malá kavárna, která ač vybavená výčepem, měla tento den pouze lahvový pils Wernesgrüner z, takřka přes celé Sasko vzdáleného, Wernesgrünu. Pils byl nedobrý podobně jako v případě Löbau, vodový, slabě chmelený, bez řízu, celkové zklamání. Pivo tak paradoxně bylo, společně s počasím (celý den byla opravdu zima a pršelo) tím jediným, co pokazilo (nebo alespoň neobohatilo) jinak vydařený den.

 Nedobrý pils z pivovaru Wernesgrüner.

Ale abych nebyl úplně negativní, nakonec to tak úplně špatný den nebyl. Při zpáteční cestě jsme měli náhodou asi čtyřicet minut na vlakový přestup v Ústí nad Labem, a tak jsme si chuť spravili jedním obligátním pivem Na Rychtě. Mazel byl tradičně výborný.

 Obligátní Mazel Na Rychtě.

PS: Pivní Partyzán se na několik týdnu odmlčí, neboť jeho další kroky povedou za poznáváním krás pobaltského Lotyšska. V tomto případě pivo bylo jednou z hlavních motivací při plánování cesty (jak jsem už předznamenal zjara v jednom krátkém příspěvku), takže se určitě po návratu můžete těšit na nějaké postřehy z této, českými pivaři zatím stále ještě ne úplně probádané, země.