24. března 2015

KÁCOVSKÝ NÁVRAT KE ZDROJI

Z důvodu kombinace pracovních a rodinných povinností (i když si nejsem jistý, za je vhodné je nazývat povinnostmi, když se v obou případech jedná o příjemné věci) se minimálně jednou měsíčně podívám do krásného Posázaví. Nyní krásného o to víc, že i do údolí stříbrné řeky si konečně našlo cestu jaro. Bylo jasné, že jediný volný den v programu vyplníme nějakým výletem. Jenže kam? Doteď jsem vděčný mojí ženě, že bez přemýšlení navrhla Kácov a já nadšeně souhlasil. Když jsem zde v posledním článku o pražském Klokočníkovi vzpomínal na mou dávnou kácovskou návštěvu, ze které mi záhadný šotek ukradl fotografie, netušil jsem, že příležitost se sem vydat přijde tak brzy. V časné úterní ráno jsme tak, kodrcajícím se posázavským motoráčkem, vyráželi ke zdroji.

 Vlakem do pivovaru. Po kolikáté už?

Ač má Kácov vlakovou zastávku přes řeku přímo naproti pivovaru, zcela úmyslně jsme vystoupili na zdejším hlavním nádraží, vzdáleném, pokud jde člověk dlouhým obloukem kolem meandrující řeky, nějaké ty dva kilometry od města. Tak akorát na krátký dopolední výlet. Bylo ještě skutečně brzy a čas nás netlačil. Časně jarní řeka dýchala studeným větrem, ale sluníčko už příjemně pálilo. První opravdu jarní výlet se tak měl podařit - a vůbec nevadilo, že astronomicky byla ještě zima.

 Ke Kácovskému panoramatu není co dodat...

Kácov je nejhezčí určitě z druhé strany řeky. Právě od míst, kde je zmiňovaná vlaková zastávka. Chtěl jsem si pivovar vyfotit pěkně kolmo přes tok Sázavy, avšak přístup na nepříliš udržovanou louku na jejím břehu je tu zatarasen cedulí "Zákaz vstupu - soukromý pozemek". Majitel zřejmě nemá rád turisty fotící si to krásné panorama. Anebo se možná bojí, že mu tu někdo ukradne tu přerostlou trávu. Nedalo se nic dělat, vydali jsme se dále proti proudu. Odměnou nám však následně byl nádherný pohled přes zdejší jez na komplex zámku a kostela, pivovaru, někdejšího lihovaru v kombinaci s domky městečka na vysoké skále nad řekou. 

 ... snad jen, že je nádherné ze všech možných úhlů.

Do otevření pivovarské šalandy zbývalo ještě dost času, stále nebylo kam spěchat, a tak jsem měl dost času snít na malém travnatém plácku při sázavském břehu. O bydlení v Kácově, o každodenním navštěvování zdejšího pivovaru, o zakoupení opuštěné chalupy u řeky s nebývale zarostlou zahradou. Ve svém snění jsem setrval i poté, co jsme se přesunuli na místní náměstí či náves. Její klid, tu a tam procházející dopolední chodci a pár otevřených krámků voněly příběhy ze seriálu Bylo nás pět. O něm jsem už tady na blogu taky jednou psal a dokážu si dost dobře představit, že podobné příběhy musel někdy zažít i maloměstský Kácov .

 V podzámčí.

S blížící jedenáctou hodinou jsme se však vydali okolo zámku zoufale čekajícího na opravu, dolů k řece, do záplavové oblasti. Kácovský pivovar toho schytal od Sázavy v uplynulých letech více než dost a jeho okolí na prošlou vodu stále upomíná. Možná by neškodilo to tu trochu upravit, kdybych byl já namalovaný v jednom z oken zámku, nechtěl bych se na tohleto dívat každý den znova a znova. Raději jsem zavřel oči a nechal se unášet opojnou vůní rmutované sladiny, která nezvratně hovořila o tom, že dnes se vaří a která se povalovala po břehu řeky Sázavy.

 Jako z obrázku...

To už ale na kostele nad námi zazvonil zvon a naše kroky zamířily neomylně na šalandu. I když to bych asi trochu lhal. Když jsem tu byl naposledy, jednalo se ještě o zcela miniaturní místnost se čtyřmi stoly, do které se vstupovalo z pitoreskního nádvoří pivovaru. Časy se mění a šalanda je dnes rozšířena na regulérní pivovarskou pivnici se vstupem z ulice. A nebylo to poslední překvapení toho dne. Jakoby někde někdo něco stiskl, úderem jedenácté hodiny se odnikud vyrojily davy lidí, mířících do pivovaru na oběd. Za ty dvě hodiny, které jsme tady strávili, byl hostinec zcela zaplněný Nevídané!

 Na zcela zaplněné šalandě.

Na čepu desítka a dvanáctka v nefiltrované podobě. Alespoň tady se nic nezměnilo. Jsou chvíle, kdy si člověk přeje, aby neskončily a těžko říci, proč takové vždy utečou tak rychle. Snad jen škoda toho kouření, ale zahrádka před pivovarem snad brzy otevře a bude možné Kácovské ochutnat i na čerstvém vzduchu. A já nakonec vlastně taky ochutnal. Ač nejsem jejich příznivcem, na cestu domů přibaluji ještě jednu PET kácovské květinové desítky a spokojen odcházím na vlak, zas a znova se divící té částce, kterou jsem měl u výčepu zaplatit.

 Kácovské pivo.

Na kostelní věži právě odbila jedna hodina odpolední, hosté na stále plné šalandě se opět trochu proměnili, řeka na jezu pod pivovarem šuměla stále svou jarní písničku a ve vzduchu viselo napětí blížícího se chmelovaru. Člověku zkrátka někdy prostě nic nechybí. Kácovský návrat ke zdroji se vydařil. Vydaří se ale skutečně i návrat Kácovského ke Klokočníkovi? Neuvěřím, dokud neochutnám. Svět by byl asi příliš krásný na to, aby člověku někdy nechybělo opravdu vůbec nic, ale naděje umírá přece poslední.

3 komentáře:

  1. Rosťa: Krásné. Ke Klokočníkovi se návrat ale nevydaří :-(

    OdpovědětVymazat
  2. Minuly vikend v pivovaru pani vycepni říkala, ze mozny návrat Klokocnika je v jednání. Je Rosto Vase informace jista? Diky

    OdpovědětVymazat
  3. Rosťa: Jisté není nikdy nic. Nicméně info o tom, že Klokočník již nebude v barvách Kácova, pochází od velmi důvěryhodného zdroje. Avšak patřím k prvním, kdo by si přáli, aby se stal zázrak... Vlastníkem objektu je městská část a tam se děje ledasco:
    http://www.metro.cz/na-radnici-prahy-4-se-rozpadla-koalice-trojkoalice-top-09-a-cssd-ptn-/co-se-deje.aspx?c=A150320_150031_co-se-deje_jsk

    OdpovědětVymazat