PARTYZÁNŮV ROK 2013

Když jsem se začátkem roku 2012 založil blog Pivní Partyzán, ani jsem pořádně vlastně nevěděl proč a o čem chci psát, ale měl jsem pocit, že prostě mám. Vydrželo mi to několik měsíců, až se přísun publikovaných článků s koncem května zadrhl. O čem psát tenkrát asi bylo, ale zřejmě jsem nechtěl, měl důležitější věci na práci, nedokázal pořádně pochopit funkcionality systému, ve kterém blog píšu, a jeho existenci jsem, tehdy zřejmě navždy, uložil k ledu.

Spícího blogu jsem si téměř nevšímal až do jara 2013 a považoval jsem ho nadobro za jednu ze slepých cest, kterou někdy člověk v životě nastoupí. Pak jsem ale navštívil skvělý Kostelecký Chmelovárek, domovarnické setkání v Kostelci u Holešova, jehož atmosféra mne naplno pohltila a já měl najednou pocit, že o tom, jak se mi tam líbilo, chci všem napsat. Nebylo nic jednoduššího, než téměř po roce nečinnosti, resuscitovat blog Pivní Partyzán. Asi jsem v tu chvíli netušil, že tentokrát se kolo již nezadrhne. Doba se zřejmě změnila, změnil se i můj přístup, vidění světa, chuť psát, navíc jsem si pořádně nastudoval i postupy práce s blogem a díky novému fotoaparátu mohl články doprovázet fotografiemi, bez kterých by blog prostě nikdy blogem nebyl.

PŘEDVÁNOČNÍ PIVNÍ VÝLETY DO NĚMECKA: BAUTZEN

Bautzen či našincům spíše známý jako Budyšín (jak ho budu dále také psát) byl, na rozdíl od Bayreuthu, již dlouho dopředu vybraným cílem našich předvánočních cest. Vzhledem k tomu, že jsme dny kolem Vánoc trávili v blízkosti severních hranic, byl pro nás skvěle dostupný. V přelidněných Drážďanech a malebné Míšni jsme byli loni, a tak se automaticky nabízel jako další zajímavá lokalita s pivní nabídkou a příjemnými vánočními trhy.

PŘEDVÁNOČNÍ PIVNÍ VÝLETY DO NĚMECKA: BAYREUTH

Pivní Partyzán si dal na několik týdnů netradičně dlouhý odpočinek od psání. Důvodů bylo mnoho, přestože materiálu by byla hromada. Nejvíc na vině však byly Vánoce a jejich přípravy, nikoliv však ve znamení Vánočního nákupního shonu, jako spíš příjemně stráveného času u výroby dárků nejbližším, pečení cukroví a pití svařáku. I tak může vypadat svět Pivního Partyzána. A samozřejmě taky návštěvy německých vánočních trhů, pro které mám velkou slabost, spojené samozřejmě s pivním poznáváním navštívených měst. Druhý prosincový víkend jsme tak zamířili do bavorského Bayreuthu a poslední neděli před Vánoci do saského, či hornolužického Bautzenu (Budyšína). Vzhledem k faktu, že jsem si Vánoce a dny před nimi rozhodl užít v naprostém klidu, odstřihl jsem se na týden od internetu, a tak reportáž z těchto dvou i pivně zajímavých měst přináším až nyní v klidném povánočním rozpoložení.

MHMEETING, STAROBRNO A TISÍC ODSTÍNŮ PIVNÍHO SVĚTA

Mám rád setkání domovarníků. Ty chvíle, kdy se sejdou lidé nejrůznějších osudů, názorů, věků i obou pohlaví s jediným cílem - ochutnávat, diskutovat a sbírat zážitky a zkušenosti ze světa domácího vaření piva. Nedávno jsem tady vzpomínal na domovarnická setkání ve "staré" Pivní rozmanitosti, článek, který letos odstartoval reinkarnaci tohoto blogu následoval po nepoměrně větší domovarnické akci - Kosteleckém Chmelovárku. Další příležitost se naskytla tento víkend a my letos již podruhé vyráželi směrem východním.

VÁNOČNÍ EXPERIMENT V DOMÁCÍM PIVOVARU PARTYZÁN

Aktuální várka v našem Domácím pivovaru Partyzán, během které píšu tento příspěvek, je výsledkem prolnutí "vánoční" tradice pivovaru, netradiční inspirace, chuti experimentovat, fascinace chutí pšeničných piv a vůní amerických chmelů a potřeby spotřebovat zbylé suroviny.

Vánoční pivo vaříme každým rokem a to letošní bude již čtvrtým kouskem. Dokonce úplně první várka pivovaru byla načasovaná tak, aby pivo doleželo právě na Vánoce. Od samého začátku jsme také experimentovali se styly. V prvním roce, víceméně náhodně, byl zvolen velmi hořký Düsseldorfer Alt, zatímco v roce druhém zvítězil velmi těžký a silný Weizenbock, s výraznou chutí hřebíčku a banánů. V loňském roce jsme se vrátili k hořkým pivům v podobě polotmavého American India Pale Ale. Co ale uvařit letos?

PIVNÍ CESTA PŘES ZEMI NIKOHO

Mám rád ten krásný a opuštěný pás krajiny táhnoucí se ze severního Plzeňska přes Žatecko a Lounsko až kamsi k Úštěku a do Kokořínských lesů. Shodou okolností se v téměř celém tomto pásu pěstuje chmel a už menší shodou okolností tvoří nejzazší výspy, kam až kdysi sahalo území obývané německy mluvící obyvatelstvem. Atmosféra poválečných Sudet se zde, na rozdíl od turisticky atraktivního hornatého pohraničí, udržela v podstatě dodnes. Svou roli na tom hraje určitě i nové krajské samosprávné zřízení z druhé poloviny 20. století, které právě touto oblastí natáhlo čáru mezi regiony - na Prahu orientovaného Středočeského kraje a ostatních krajů příhraničních se svými spádovými městy. Ideální podmínky pro vznik vnitřní periferie. Miluji ten kraj.

O PIVNÍCH SNOBECH A PIVU V RUKOU SNOBŮ

Včera se mi zcela náhodou dostalo do rukou jarní vydání čtvrtletníku CityLife, který je dle tiráže "stylovým časopisem o Praze". Zaujala mne v něm rubrika, kde tři vybraní manažeři hodnotí své oblíbené restaurace. Byla mezi nimi i Edita Šilhánová, ředitelka právního oddělení společnosti Pivovary Staropramen, a.s..

Popravdě jsem nikdy nechápal ten záhadný posun, kdy se obyčejní lidé stávají s postupem na společenském žebříčku vnímavějšími k některým ze statků, které konzumují a užívají. Najednou jim běžná jídla (například, ale týká se to téměř všech ohledů života) přestanou být po vůni a pokud nemohou konzumovat (nebo se tím alespoň chlubit) nějak zvláštně, či z netradičních surovin, připravený pokrm, začnou se cítit nesví. Na druhou stranu je alespoň ocenitelné, pokud obdobný životní styl vede ke konzumaci jídel, která jsou připravena ze sezónních a čerstvých surovin od individuálních dodavatelů, uvařená špičkovými kuchaři se smyslem pro detail a každý vydaný kus jídla (což je ale samozřejmě ocenitelné fundamentálně u každého).

KONFERENCE O OBNOVĚ A VYUŽÍVÁNÍ PIVOVARŮ JE ZA NÁMI

Vždy je složité psát zpětně o akci, jejíž organizace se pisatel osobně účastnil. Navíc je složité psát o ní na pomezí osobního blogu a oficiálního zhodnocení, přesto se o to pokusím. Přestože na mne zpětně doléhají v podstatě jen pozitivní pocity, uvědomuji si, že ne všechno bylo ideální a bezchybné. Ocením každou reakci zúčastněných, pozitivní kritiku, připomínky či nápady a v komentářích nebo na mailu si rád přečtu Vaše ohlasy.

ZÁHADA STERILNÍCH HOSPOD, PIVNIC A PIVOTÉK

V pátek vyšel na webu Pivních recenzí velmi zajímavý článek či spíše glosa na téma sterility českých hospod. Vzhledem k tomu, že prostředí, kde konzumuji pivo je pro mne jedním z nejdůležitějších měřítek hodnocení navštívených míst a nakonec i jedním z hlavních důvodů, proč se někam vracet a nevracet, a vzhledem k tomu, že v článcích na blogu Pivní Partyzán se o sterilním, nebo naopak přitažlivém prostředí zmiňuji celkem často, rozhodl jsem se toto téma rozvést. Nebudu lhát, že nad podobnou otázkou, jako si Gum v glose položil, si sám často lámu hlavu a jeho článek mne skutečně velmi potěšil.

NEJLEPŠÍ PIVO JE NATOČENÉ POD KOMÍNEM MALÉHO PIVOVARU

Přestože se poměrně programově vyhýbám pivům velkých značek, nejsem zrovna z těch, kteří by velkopivovarová piva odmítali paušálně s tím, že "se nedají pít". Přestože je to často zřejmě pravda, ukazují někdy výsledky degustací (i mezi zarputilými milovníky "malých" značek) pravý opak. Nepovažuji se za nikterak degustačně vybaveného, abych dokázal bezpečně rozlišit mezi dvěma světlými ležáky a stejně tak si dokážu dost dobře představit, že várka se výjimečně (a nebo klidně i pravidelně) může povést ve sterilním velkopivovaru stejně jako v pivovaru malém. A navíc. Dobré i špatné pivo jsem v životě ochutnal snad od všech jeho vystavovatelů u nás.

KONTRASTY, PROMĚNY A JISTOTY VE "ZHOŘELCI"

Görlitz či chcete-li česky Zhořelec, lužickosrbsky Zhorjelc a dnes zároveň i polsky (a Polský) Zgorzelec je jedním z ukázkových příkladů míst, na jejichž vývoji a podobě se výrazným způsobem projevil komplikovaný dějinný vývoj. Dnes nejvýchodnější město celého Německa leželo ještě před osmdesáti lety v jeho vnitrozemí, ale kvůli přesunům hranic po druhé světové válce stanulo na jeho nové hranici s Polskem. Linie Odra-Nisa město rozdělila na dvě poloviny, území za druhou ze zmíněných řek se následně stalo právě polským Zgorzelcem.

PŘÍKLADNÁ OBNOVA ZÁMECKÉHO PIVOVARU VE FRÝDLANTĚ

První zmínka o vaření piva ve Frýdlantu pochází z doby před rokem 1381, kdy se o něm zmiňuje urbář Frýdlantského panství. Budova pivovaru jmenovitě pak na svém dnešním místě stála již určitě v první polovině 16. století. Původní dřevěný objekt byl v době Albrechta z Valdštejna přestavěn v kameni a později dále rozšiřován. Konec 19. století přinesl kompletní přestavbu a přechod na moderní provoz se všemi v té době známými vymoženostmi.

 Barokní podoba pivovaru z roku 1817 na jeho nejstarší známé fotografii (historické
 fotografie a plány poskytl majitel pivovaru Marek Vávra).

PIVOVAR KOKEŠ VRÁTIL VAŘENÍ PIVA DO KAMENICE NAD LIPOU

Kamenice nad Lipou představuje typického zástupce maloměst Jindřichohradecka, kde víkendový život plyne klidným tempem ve spleti téměř liduprázdných uliček, lemovaných přízemními domky. Kamenice nad Lipou ale je, díky areálu památkově významného a krásně opraveného zámku, bezprostřední návaznosti na nádhernou krajinu a také díky železniční dostupnosti města prostřednictvím jedné z tratí úzkorozchodných Jindřichohradeckých městských drah i zajímavým turistickým cílem. Od loňského roku navíc zajímavějším o to víc, že bylo ve městě po skoro šedesáti letech obnoveno, poněkud utajeně, vaření piva.

KONFERENCE O OBNOVĚ A VYUŽÍVÁNÍ PIVOVARŮ

Možná jste si všimli, že se včera objevila v pravém sloupci pozvánka na Konferenci o obnově a využívání pivovarů. Akci pořádá Institut pro památky a kulturu, o.p.s. ve spolupráci s Městem Žatec a pod záštitou Ministerstva kultury. Celá záležitost se odehraje 14. a 15. listopadu 2013 v Žatci, přímo v prostorách Minipivovaru U Orloje a Chrámu chmele a piva a vzhledem k tomu, že se podílím na jejích přípravách a organizaci, dovolím si na ní napsat krátkou pozvánku i na můj blog.

PAMÁTKOVĚ CHRÁNĚNÝ PIVOVAR V LOBČI ROSTE DO KRÁSY

V samém centru památkově chráněné vesničky Lobeč na Kokořínsku stojí od konce 16. století budovy pivovaru a sladovny. Provoz pivovaru, na konci 19. století velkoryse přestavěný na průmyslový parostrojní pohon, byl bohužel roku 1943 zastaven a roku 1949 definitivně uzavřen. Opuštěné objekty památkově hodnotného areálu následně chátraly až do roku 2009, kdy vzniklo občasné sdružení Pivovar Lobeč, které si dalo za cíl tuto významnou industriální památku zachránit a dokonce v ní obnovit vaření piva.

PIVNÍ NÁVŠTĚVA V BERLÍNĚ. DÍL TŘETÍ

Mám slabost pro podvečerní a noční procházky po centrech historických i moderních měst zkombinované s posezením v příjemných pivovarských lokálech, kde se u dobrého piva přelévá podvečerní čas od zapadání slunce po černočernou tmu noci. A jinak tomu nemohlo být ani v Berlíně, kde jsme si na poslední večer našeho pobytu nechali pivovárky čtvrti Mitte, která, jak již její jméno napovídá, tvoří někdejší centrum města. Jeho ulice jsme si prošli již předchozí den za světla, ale ne nadarmo má každé město svou atmosféru  ve dne a jinou v noci a my chtěli poznat obě dvě. Pivovary, jak jsem psal v minulém příspěvku, na nás čekaly hned tři a každý sliboval odlišný zážitek. Všechny se navíc, jak Marcus Bräu, tak Braühaus Mitte i Brauhaus GeorgBraeu, nacházely jen kousek cesty od sebe na pravém břehu Sprévy ve stínu televizní věže.

PIVNÍ NÁVŠTĚVA V BERLÍNĚ. DÍL DRUHÝ

Přestože je Berlín skutečně rozlehlé a lidnaté město, není vůbec žádný problém navštívit v podstatě jakýkoliv kout (a nebo dokonce několik) během jednoho dne díky výbornému systému městské hromadné dopravy, reprezentovaného zejména pozemní železnicí S-Bahn a podzemní dráhou U-Bahn. Vzhledem k tomu, že berlínské pivovary jsou rozesety skutečně po celém městě, tento systém se při jejich objevování skutečně hodí. Některé z pivovarů jsou dokonce na úplném okraji města, např. minipivovar Brauhaus Bohnsdorf (Buntzelstrasse 89) ve stejnojmenné čtvrti či zcela miniaturní pivovar Schlossplatzbrauerei (na náměstí do roku 1920 samostatného "Starého města", dnes městské čtvrti Köpenick, v níž se na Mueggelseedamm 164-166 mimochodem nachází i areál velkopivovaru Berliner Burgerbräu, zavřeného teprve v roce 2010).  Ty jsme bohužel navštívit nestihli. Navštívit jsme ale stihli Brauhaus Spandau, zcela na druhé straně Berlína v dalším někdejším samostatném historickém městě, kde zakončíme tento příspěvek.

PIVNÍ NÁVŠTĚVA V BERLÍNĚ. DÍL PRVNÍ

V rámci plnění grantu "Technický a vědecký pokrok jako pozadí hospodářských proměn českého pivovarnictví v 19. století", který mi byl v loňském roce přidělen domovskou fakultou a o kterém jsem tu již psal v článku o Drážďanech, jsem se na začátku září ocitl skoro na týden v Berlíně za účelem bádání v nekonečných fondech německé státní knihovny - Staatsbibliothek zu Berlin. Její budovy se nachází v samém centru města na slavné Unter den Linde a nedaleko Postdamer platzu. Týdenní (respektive pětidenní) pobyt v hlavním městě Spolkové republiky Německo jsem ale samozřejmě využil i k tomu, abych ochutnal to, co nabízí místní pivovarská nabídka. A možností bylo opravdu hodně, na území dnešního Berlína se nachází cca 20 nejrůznějších pivovarů od těch nejmenších až po jeden pivovarský kolos. Nakonec jsme stihli návštěvu v asi polovině z nich, takže mám tu milou povinnost se do Berlína ještě někdy vrátit, abych navštívil i ten zbytek.

PŘES MEZIHOŘÍ NA FERDINANDA

Ještě dříve, než Vás prostřednictvím partyzánských kroků seznámím s postřehy z mé týdenní návštěvy v Berlíně, dovolím si napsat krátkou zprávu z uplynulého víkendu, kdy se v Benešově konaly slavnosti pivovaru. Ten víkend byl pivovarských akcí skutečně plný, ale já se zrovna nacházel v krásném Posázaví, a tak byl Benešov nejblíže. Dostal přednost i před Černoskosteleckým vykulením, které mi tak opět uteklo (už po desáté). Snad příští rok (už jsem s tím trapný, říkám to každý rok, navíc, když po opakované návštěvě obdobné akce "vysmolení" vím, že v Kostelci je vždy příjemně ;) ). Partyzán se tak za krátkou dobu do Benešova podívá podruhé.

JINDŘICHŮV HRADEC DVAKRÁT A DVAKRÁT ZCELA JINAK

Byl pátek 30. srpna a následující víkendový den měl být posledním, kdy nám ještě platila síťová jízdenka Českých drah, na kterou jsme mohli cestovat libovolně jakýmikoliv vlaky druhou třídou po ČR. Seděl jsem nad pivní mapou a přemýšlel, jak toho ještě naposledy využít k nějakému pěknému výletu. Zadání znělo jasně: místo s neochutnaným pivovarem, zároveň, aby bylo hezké a bylo tam něco k vidění a nejlépe někde, kam nejezdíme často, abychom tu jízdenku využili naplno. Přiznám se, že jsem letos už nějak tak přestal sledovat, kde vznikl jaký nový pivovar, zkrátka se to moc nedá, a tak bývám často (pozitivně) překvapen. Stejně jako ten večer. Můj pohled padl na Jindřichův Hradec a překvapení bylo dvojnásobné.

HISTORIE I SOUČASNOST V PIVOVARU BENEŠOV

Benešovský pivovar (s vlastní sladovnou) je v provozu v původních budovách a uspořádání již více než 110 let a nejen jeho historie, ale i současnost je velmi zajímavá.

 Areál pivovaru (a sladovny, v popředí její hvozdy) z Táborské ulice.

ZAVEDENÝ LOKET I NOVÝ KYNŠPERK DOPADLY NA JEDNIČKU

Z pivovaru v Lokti, do kterého jsme přicházeli s padajícím soumrakem, jsem měl trochu obavy. V paměti jsem měl mou minulou návštěvu, kdy nás už v roce 2006 zaskočila podstatně vyšší cena piva, než jsme byli do té doby zvyklí a také prostředí, jasně orientované na turistický ruch. Navíc za ta léta jsem na loketské pivo slyšel spíš jen kritiku ohledně jeho mizerné kvality. No, byl jsem na to zvědavý, popravdě, hlavní motivace cesty do Lokte nebyl ani tolik pivovar jako město samotné.

NA KARLOVARSKU SE PIVOVARŮM DAŘÍ VE MĚSTĚ I NA VSI

Po návštěvě v úžasném Perštejnu jsme měli v plánu den v okolí Karlových Varů slibující tři pivní zastávky: dvě zavedené (Loket, který jsem jednou navštívil již před sedmi lety a Velký Rybník, který mi dlouhodobě unikal) a jedna relativně nová, přímo v Karlových Varech. Do Velkého Rybníka je velice komplikované spojení, čehož jsme nakonec ale využili k poznávání dalších míst v okolí.

Ráno jsme údolím Ohře přejeli vlakem do Ostrova, jednoho z nejzajímavějších měst regionu. Vedle jeho krásně zachovaného historického jádra vyrostlo od 50. let zcela nové město, určené pro ubytování horníků, ve stylu socialistického realismu s ústředním Mírovým náměstím, kterému dominuje fascinující stavba domu kultury (dnes po právu zapsaná na seznam kulturních památek), působící v husté ranní mlze jak z jiného světa i doby. Z Ostrova jsme po zastávce v Hroznětíně s velice zajímavým starým židovským hřbitovem dorazili krátce po poledni do Velkého Rybníka.

PIVNÍ PERLA PODKRUŠNOHOŘÍ: PIVOVAR PERŠTEJN

Ani severozápadním končinám naší země, minipivovarsky již léta zavedených, se nevyhnul pivovarský boom posledních let a na mnoha místech nově vznikají nejrůznější pivovarské provozy. Vzhledem k poměrné odlehlosti a dopravní nedostupnosti těchto míst jsem tyto kraje pořádně prozkoumal naposledy v roce 2006, kdy byla situace na tamní pivní mapě ještě zcela jiná, než je tomu dnes. České dráhy nabízely na letošní léto speciální velmi výhodnou nabídku čtrnáctidenní síťové "jízdenky na léto", díky které mohl její držitel cestovat 14 dní neomezeně v celé síti ČD. Vzhledem k tomu, že jsme se na konec léta chystali na víc dalekých cest a vzhledem k tomu, že s manželkou oba vlaky rádi cestujeme, tuto nabídku jsme využili a díky ní se podívali i do nám běžně nedostupného západního Podkrušnohoří.

SVATEBNÍ CESTA DEN ŠESTÝ: NA LYSOU HORU I POD NÍ

Pivní Partyzán si opět dal menší přestávku, způsobenou, jak jinak, objevováním novinek ze světa piva a pivovarnictví. Na konci srpna jsem si našel několik dní čas vypravit se do severozápadního pohraničí naší země, a tak brzy přinesu nějaké postřehy o tamních pivovarech. První zářijový týden jsem pro změnu trávil v Berlíně v rámci studia, o kterém jsem se zmiňoval již na začátku července v příspěvku o Drážďanech. V Berlíně jsem měl samozřejmě čas poznávat pivo nejen v Staatsbibliothek a vzhledem k jeho opravdu bohaté nabídce se můžete těšit i na příspěvky o hlavním městě Německa. 

Vzpomínky na červnové Lotyšsko tak zatím nechávám na dlouhé podzimní večery, ale nepřijdete o ně. ;) Stejně jako nepřijdete o poslední příspěvek z naší svatební cesty, který jsem sliboval napsat už na začátku srpna.

Co by to bylo za dovolenou v Beskydech bez výšlapu na Lysou horu, navíc, když se v údolí pod ní nachází toho času již tři malé pivovary. Jeden staronový, který na jaře obnovil výrobu a dva letošní přírůstky. Moravskoslezský kraj se skutečně stává jedním z pivního hlediska nejhustěji vybavenou částí země a měli jsme se tak na co těšit. Bohužel jsem až v autobuse zjistil, že jsem si zapomněl foťák, takže tento příspěvek bude bez mých původních fotografií - škoda, k vidění toho bylo skutečně hodně.

Ze vzpomínek na jednu Beskydskou dovolenou v časech mého hlubokého dětství jsem měl výšlap na Lysou horu zakořeněný jako šíleně náročný čin. Bylo to dané asi vnímáním mé dětské duše (sám jsem se výšlapu tenkrát nezúčastnil), která si zapamatovala unavené obličeje a líčení o náročnosti výstupu od navrátivších se. Proto jsem byl na cestu na vrchol zvědavý, zejména když předpověď počasí slibovala opět letní vedro.

 Vrchol Lysé hory. Zdroj: akfrydlant.cz

Nakonec ale byl výstup na Lysou horu velice příjemným výletem, který znepříjemňovalo v podstatě jen velké množství dalších víkendových turistů. Z Lysé hory je fascinující výhled na celé české i slovenské Beskydy, ale samozřejmě i dále. Kromě vysílače a meteorologické stanice stojí na vrcholu několik objektů někdejších restaurací a ubytování, ale ne všechny jsou v provozu.

Občerstvení pro turisty se omezuje na několik klasických stánků s nápoji a něčím malým na zub plus menší občerstvení ve skutečně odpudivých sklepních prostorách jedné z horských chat s poměrně příjemnou a hezkou zahrádkou přímo pod vysílačem. Nabídka všech zařízení by se dala shrnout jako nuda, nuda, šeď, šeď aneb Radegast (a možná někde Gambrinus na oživení). Po chuťovém zážitku z Radhoště jsem raději zvolil limonádu, dobře jsem věděl, že v údolí na mne čekají tři pivovárky s místním pivem.

Ostravice je podhorská ves, která patřila a stále patří mezi nejoblíbenější turistické a rekreační destinace nejen v Beskydech, ale v rámci celé země. Její atraktivitu zvyšuje vlakové spojení a od letošního jara i restaurační pivovar, který vznikl v průmyslovém areálu v úzkém údolí mezi Lysou horou (stylizovaně vyobrazena v logu pivovaru) a Smrkem. Trochu mne představa pivovaru na podobném místě děsila, ale byl jsem příjemně překvapen.

 Logo pivovárku se stylizovanou Lysou horou. Zdroj: beskydskypivovarek.cz

Beskydský pivovárek tvoří provoz v samostatném křídle budovy, ve které se nachází i poměrně stylově zařízená restaurace, v době naší návštěvy velice slušně zaplněná. Plno bylo i na příjemné zahrádce, kde jsme se usadili. Vzhledem k časovým a dopravním omezením jsme měli na ochutnávku pouze asi hodinu času, a tak jsme postupně v rychlosti objednali všechna piva z nabídky. Světlou desítku a ležák (obě výborné) a medový speciál (také výborný). Beskydské hořké, pod kterým se skrývala českými chmely kořeněná IPA, jsme zakoupili v PET lahvi, ve kterých je k dispozici celá nabídka pivovaru. Večer taky chutnala výborně a už předem mohu napsat, že Ostravický pivovárek byl ten den po všech stránkách nejlepší.

Po rychlém přesunu na nádraží a vlakem do Frýdlantu nad Ostravicí jsme se svižně vydali kamsi na okraj města do vilové čtvrti, kde se nachází letos na jaře po létech nečinnosti obnovený pikopivovar Letohrádek. I ve Frýdlantu nás tlačil čas, a tak návštěva proběhla velice svižně, čekal nás ještě druhý místní pivovar - na jaře otevřený Podhorský pivovar v centru města, na druhou stranu od nádraží.

 Krásná zahrada penzionu Letohrádek. Zdroj: letohradek.estranky.cz

V Letohrádku jsme měli štěstí, na čepu, kromě piv z Kozlovic a z Ostravice byl i domácí polotmavý ležák, který není, vzhledem k miniaturní kapacitě varny, vždy na čepu. Ač se pivovar s restaurací nachází v krásné zahradě, ve které čas plyne nějak tak jinak, probíhají se po ní zvířata a v sobotním odpoledni vybízela k velkému relaxu, necítil jsem se tu nějak dobře. Těžko říci, čím to bylo, každopádně pivo chutnalo celkem dobře obstojně, jen jeho extrémně vysoká oschlá pěna hovořila o ne zcela kvalitním natočení.

Čas tlačil, a tak následoval další svižný přesun přes Frýdlant, ve kterém naštěstí není nic moc dalšího k vidění. Město vzniklo víceméně nahodile až v 19. století z někdejší vesnice v souvislosti s bouřlivým rozvojem zdejšího průmyslu. Dřívější náves, dnes náměstí je ale poměrně pěkně opravené a v jeho severovýchodním rohu stojí budova Hotelu Beskyd, kam mířily naše kroky.

 Budova hotelu Beskyd, zahrádka je za ní. Zdroj: hotel-beskyd.cz

Na zahrádce hotelu Beskyd s dost nehezkým interiérem jsem se cítil ještě méně příjemně, než u Letohrádku a pivo mi zde nechutnalo vůbec. Světlá 11° ani polotmavá 13° mne nijak nezaujaly, takže snad jedinou pozitivní stránkou návštěvy byla skutečně příjemná obsluha. Můj celkově negativní dojem z Podhorského pivovaru v hotelu Beskyd uzavřelo dost lacině působící logo s okrojovanou dívkou nesoucí pivo.

Přestože jsem ve dvou případech ze tří nebyl spokojen zcela dle mých představ, určitě bych tento kus země všem vřele doporučil. Věřím, že Beskydský pivovárek si svou kvalitu podrží a ve Frýdlantu se budou jen zlepšovat. A nebo to třeba byly skutečně jen mé osobní pocity a všechno je ve skutečnosti úplně jinak. Nechám to na posouzení každého z vás. Údolí Ostravice navštivte a uvidíte sami, věřím, že místní tři zdejší pivovary se udrží a přispějí tak k rozšíření přitažlivosti zdejšího krásného kraje.

Další články o naší svatební cestě:
Svatební cesta, den první: v Rožnově je nádherně
Svatební cesta, den druhý: klidné údolí "druhé" Bečvy
Svatební cesta, den třetí: relaxace
Svatební cesta, den čtvrtý: na kole údolím Bečvy
Svatební cesta, den pátý: relax v Podhůří

LITOMĚŘICKÁ PIVNÍ MINULOST A SOUČASNOST

Litoměřice, jedno z našich nejvýznamnějších a nejzachovalejších historických měst, jsem cca šest sedm let dozadu považoval navíc i za jedno z pivního hlediska nejnudnějších měst u nás. Poté, co byl v roce 2002 uzavřen zdejší poslední (Měšťanský, později Korunní) pivovar, zmizela i poslední místní zajímavost a restaurace ve městě si rozdělili nadnárodní giganti se svou fádní nabídkou. Takovou situaci si tak zajímavé město, jakými Litoměřice rozhodně jsou, skutečně nezasloužilo a jejich kouzlo volalo po tom, aby se sem výroba piva vrátila.

 Nádherné Litoměřice - pohled z hradeb starého města na Dómský pahorek.

Někdejší Měšťanský pivovar, nacházející se poněkud netradičně v prostoru historického jádra, co by kamenem dohodil z náměstí, ze kterého je vidět i jeho vysoký komín, dnes stále slouží jako sklad piva. Městský úřad si sice již léta pohrává s myšlenkou, že do jeho prostor vrátí i jeho výrobu, ale zatím se nezměnilo nic. Litoměřice jsou z hlediska pivní historie ale zajímavější.

 Někdejší Měšťanský pivovar v centru města.

Na velkém ostrohu nad řekou Labem, západně od historického jádra města, stojí do daleka viditelné majestátné budovy tzv. labskozámeckéhopivovaru, který období své největší slávy prožíval na konci 19. a na začátku 20. století. Z konkurenčních důvodů byl jeho provoz zastaven v letech druhé světové války, po ní již nebyl obnoven a areál pomalu chátral. Tento stav se nezměnil dodnes, jeho část navíc byla zbořena a část podlehla požáru. Litoměřické panorama však jeho tři štíty stále doplňují.

Zatímco do prostor zámeckého pivovaru se výroba asi nikdy již nevrátí a zatímco městský úřad uvažuje o obnově výroby v pivovaru městském, vzali do ruky prapor záchrany Litoměřic z pohledu milovníků zlatavého moku soukromí podnikatelé, kteří se rozhodli pivovárky zřídit v prostorách svých zaběhlých restaurací. Zpráva o vzniku prvního restauračního minipivovaru Labuť v Litoměřicích z přelomu let 2010 a 2011 na mne působila jako z jiného světa a vyvolala ve mně velká očekávání.

 Vstup na zahrádku minipivovaru Labuť.

Minipivovar vznikl ve sklepních prostorách historického domu v Zítkově ulici nedaleko náměstí a od té doby jsem jej navštívil již několikrát. Pomalu se řadí mezi mé nejoblíbenější restaurační pivovary u nás. Litoměřice, kterými jsem dříve spíše jen projížděl, byly zařazeny na seznam povinných zastávek a jedno pivo v Labuti je skoro tak povinné, jako obligátní pivo Na Rychtě v nedalekém Ústí nad Labem. Pro Labuť navíc mluví její perfektně zvládnutý jednoduchý interiér za použití tradičních materiálů v moderních formách.

Naposledy jsem se u Labutě stavil na jedno minulý pátek dopoledne cestou na nádherné Úštěcko a Verneřicko. V tomto čase jsou otevřeny jen prostory velice příjemné zahrádky mezi domy a mrzela snad jen absence avizovaného weizenu, který jsem z produkce pivovaru zatím jako jediný ještě neochutnal. Výborný světlý ležák ale přišel při příjemném dopoledním slunci k duhu.

 Atmosféra slunečného srpnového dopoledne s místním pivem.

Aby toho nebylo málo, tak ještě v roce 2011 jsem byl zaskočen další zprávou o novém minipivovaru v Litoměřicích. Tentokrát v okrajové části města v areálu výstaviště Zahrada Čech vznikl nový podnik v prostorách zavedené restaurace Koliba, vařící pivo s příznačným názvem „Kousek“. Vzhledem k tomu, že jsem měl v pátek v Litoměřicích hodně času, navštívil jsem i Kolibu. Za dobu její existence teprve podruhé.

Kromě skutečné odlehlosti pivovaru od centra města jsem při tehdejší návštěvě nebyl spokojen ani s kvalitou nabízeného piva. Od návštěvy mne ale asi nejvíce odpuzoval koncept a interiér samotné restaurace. Otevírat restaurace pod názvem Koliba v podobě rádoby rázovitých podniků bylo v naší zemi oblíbené zejména od sedmdesátých let minulého století do počátku let devadesátých.

 Nevkusná budova, výzdoba i název - to je druhý litoměřický minipivovar Koliba.

Pokud pominu již dávno přežitý koncept (ruku na srdce, on byl přežitý už v době svého vzniku), tak obvykle působí skutečně odpudivě kombinace vesnických doplňků a "moderních" novostaveb nesoucích veškerá negativa své doby. V případě Litoměřické Koliby mou nechuť k návštěvě znásobovala výzdoba tmavého interiéru, plná (mimo zmíněných „rázovitých“ doplňků) vydělaných zvířecích kůží apod. (valašští ovčáci se zřejmě ve volném čase zhusta věnovali lovu lesní zvěře).

Počasí ale naštěstí přálo, a tak jsme se mohli usadit na malé zahrádce před pivovarem a můj celkově negativní pocit z tohoto podniku vylepšila i velice příjemná obsluha a tentokrát i (s výjimkou ne zcela dobré, zřejmě už dosti staré, pšenice) vydařené pivo v kombinaci světlý ležák, stout a výborné světlé výčepní.

 Jeden, respektive dva Kousky na zahrádce.

Litoměřice se tak zásadním způsobem vrátily na domácí pivní mapu a mé cesty za poznáním do jejich okolí jsou tak již více než dva roky o mnoho příjemnější než dříve. Pivo z místních pivovarů je při návštěvě konkrétních regionů tou pravou třešničkou na dortu, proč se do těchto míst vracet a mým tajným snem je, aby své vlastní pivo mělo jednou každé město i každý region.

Jak jsem výše psal, mířili jsme po návštěvě Litoměřic do nedalekého neméně nádherného Úštěka. Úštěk a jeho okolí nabízí svým návštěvníkům skutečně širokou nabídku, které však něco zásadním způsobem chybí. Ano, je to vlastní pivovar. Pevně věřím, že Úštěk či nějaké místo v regionu brzy také nějaký ten svůj dostane. Zaslouží si to stejně, jako Litoměřice.

 Sladovna v Úštěku vznikla z budov někdejšího hradu. Přiléhající pivovar byl zbořen v
 60. letech 20. století a nahrazen ošklivým objektem kulturního domu (v popředí).
 Město ho plánuje odstranit, na obnovení pivovarské tradice však Úštěk stále čeká.

KRÁSNÁ LÍPA - SCHÖNLINDE A PIVO FALKENŠTEJN

Vývoj Krásné Lípy, ležící kousek od severních hranic v nádherné krajině mezi Českosaským Švýcarskem a Lužickými horami, představuje typický osud měst nacházejících se v někdejším pohraničním pásmu, která dny své největší slávy prodělala v období průmyslové revoluce. Konkrétně Krásná Lípa je městem poměrně mladým, z někdejší velké lánové vsi na něj byla povýšena až v polovině 18. století, kdy také vzniklo současné centrum - čtvercové náměstí. Město poté prodělalo bouřlivý rozvoj, způsobený zejména rozvojem textilního průmyslu, obchodně orientovaného na Saská odbytiště.

 Krásná Lípa začíná být zase skutečně krásná.

Lípa, která měla ještě na začátku dvacátého století sedm tisíc obyvatel ale, pro hospodářské a následně zejména politické změny, později prodělala stagnaci a po odsunu německých obyvatel i hluboký úpadek. Jen ta krásná krajina zůstala. Čas nezastavíme a tak, po vlnách nacionálních i jiných zbytečných nenávistí, se konečně snad již blýská na lepší časy a městečko se pomalu ale jistě opět obléká do atraktivnějšího hávu, který je nabízen návštěvníkům z obou stran hranice.

 Proměny krásnolipského náměstí a domu, kde dnes sídlí Křinický pivovar...

Přeshraniční koncept má i Křinický pivovar otevřený v pátek 2. srpna a pivo Falkenštejn. Jeho názvem odkazuje jak na skalní hrádek na české straně, tak na oblíbený horolezecký terén na straně Saské, tedy Německé. Pivovar, položený na strategickém místě přímo na náměstí, s restaurací a malým sálem v patře určitě přispěje rozvoji města a stane se dalším magnetem pro turistický ruch, a tak to má být. 

 ... a jeho současná podoba (jedná se o bílý dům přímo pod kostelem).

Není náhodou, že provozovateli pivovaru jsou tři někdejší realizátoři projektu České Švýcarsko o.p.s., které si za cíl dalo inciovat rozvoj a ochranu přírodních a kulturních hodnot regionu. Zřízení pivovaru mj. podpořilo i samotné město. Pozornost si zaslouží určitě i fakt, že pivovar vznikl zároveň jako projekt sociálního podnikání ve spolupráci s Agenturou Pondělí a v restauraci tak obsluhují i lidé z regionu s nejrůznějšími formami tělesného postižení. Vzhledem k tomu, že na podobné projekty je možné následně získávat zajímavé granty, jedná se určitě o další způsob, jakým budovat společensky odpovědné podnikatelské projekty. Na první - a věřím, že i na druhý a třetí - pohled ideální výsledek spolupráce.

 Krásné zakoutí pod kostelními schody.

Přestože se podnik nachází v historickém klasicistním domě, byl jeho interiér vyprojektován ve velmi moderních křivkách, přesto to ale funguje. Možná je to jen mým pozitivním vztahem k sepětí moderního a historického, každopádně interiér restaurace (kompletně nekuřácký, chválím, nějak už si nedokážu představit, že by to mělo být dnes už jinak), s dominující dvounádobovou měděnou varnou, je skutečně vydařený. Překvapivě rušivě nepůsobí ani velká výkladcová okna, která vhodně interiér prosvětlují.

 Moderní vyextrahovaný interiér restaurace.

Pivovar jsme navštívili při nedělním odpoledni a jak uvnitř, tak na zahrádce přímo na náměstí se i v tento čas vystřídala řada návštěvníků, takže věřím, že si své příznivce najde nejen mezi turisty, ale i mezi místními, které pevně věřím neodradí na místní poměry vyšší cena piva (30 Kč za 0,5l), za níž ale dostanou poctivé pivo vařené s poctivými úmysly.

 Dvounádobová varna "krýslovka".

V nabídce je pět druhů piv, které ale nemusí být vždy dostupné. Světlou 11°, polotmavou 12°, tmavou 14° a řezanou 12° (ze světlé 11° a tmavé 14°) doplňuje pšeničné pivo s příchutí lipového květu (vtipný nápad). Pivo bude obvykle dostupné i v PETlahvích s etiketou, není problém si nechat natočit i přímo na místě. Světlá 11° byla vynikající, polotmavá 12° mi vůbec nejela, řezaná 12° byla o mnoho lepší. Díky Pivní rozmanitosti jsem měl ještě před návštěvou pivovaru možnost ochutnat tmavou 14° a ta byla skutečně výborná - hodnotím jí jako nejpovedenější počin Křinického pivovaru. Pro úplnost doplním, že vrchním sládkem pivovaru je Oldřich Koza z Podskalské a na místě, jak tomu bývá stále častěji zvykem, pivo vaří jeden z výsledků jeho líhně - Martin Melzer.

 Letní zátiší se světlým Falkenštejnem.

Seděli jsme v tom unuděném nedělním odpoledni na zahrádce u světlého piva Falkenštejn, na Krásnou Lípu pomalu padal tmavý mrak přicházející bouřky a já se rozhlížel kolem sebe. Krásně opravené Lipské náměstí, které dostalo svou aktuální podobu teprve v nedávných měsících (byl komplexně revitalizován jeho parter a zastavěna proluka v jihozápadním koutě objekty poměrně povedeného domu Českého Švýcarska a Lípa Resortu, který bohužel do prostoru moc nezapadá, pro mne jeden z případů, kdy kvalitní architektura nedokázala reagovat na širší souvislosti místa) žilo svým vlastním životem, do kterého, nějak tak automaticky, vstoupil i život nového pivovaru. Snad to bude jednou ten pravý život, který se pomalu, ale jistě vrací do po léta "mrtvých" oblastí. A snad Krásná Lípa a zdejší pivovar nebudou zdaleka těmi posledními.

 Současná podoba jihozápadního koutu náměstí s nepříliš šťastným Lípa Resortem.

PS: pokud se do Krásné Lípy taky vydáte, nemiřte hned do pivovaru a zkuste před tím dojít ulicí z jihozápadního koutu náměstí asi půl kilometru směrem k místnímu hřbitovu. Pod jeho zdí se nachází jedna z našich nejkurióznějších industriálních staveb - miniaturní kotelna s ještě miniautrnějším komínem, která dříve sloužila vytápění hrobky rodiny Dittrichů, místních velkopodnikatelů. Kotelna i hrobka jsou bohužel v desolátním stavu, ale svou pozornost si určitě taky zaslouží.

 Kotelna hrobky rodiny Dittrichů (v pozadí)
 s miniaturním komínem.

ZADNÍ TŘEBAŇ: DALŠÍ ZAJÍMAVÉ PIVNÍ MÍSTO V ÚDOLÍ BEROUNKY

Nemám rád slunečná odpoledne v Praze, ale mám rád slunečná odpoledne, kdy člověk po propracovaném dni dá Praze vale a vyrazí někam za humna, ideálně na pivo. Ideálně na nějaké nové, ještě neozkoušené pivo. Od letošního léta je jednou takovou možností využití příměstské železniční dopravy směr Beroun a krásným údolím Berounky zajet do skutečně nedaleké Zadní Třebaně, kde ve velkém objektu mlýna vznikl další z řady malých - tento jako sen dvou dlouholetých kamarádů, kteří v mládí snili o tom, že si jednou otevřou hospodu, ale pak přestali snít o hloupostech a otevřeli si pivovar.

 Místo činu - vodní mlýn v Zadní Třebáni...

Pivovar Bobr, jak se z mě neznámého důvodu jmenuje, je ukryt v zadním traktu bílé strohé budovy mlýna, ozdobené nepříliš vkusnými cedulemi. Mlýn na břehu Berounky stojí ve větším areálu, který zřejmě dříve sloužil jeho provozu. V jednom z objektů je dnes (respektive, předpokládám, již delší dobu) hostinec pojmenovaný jak jinak "U mlýna", který má na vývěsním štítu obrázek větrného mlýna (hahaha!) a který také zatím jako jediná destinace nabízí pivo Bobr v točené podobě (jinak je k dostání v pivovaře a porůznu v Praze v PET lahvích).

 Hospůdka U Mlýna. Prostě u mlýna... ;)

Vstup do pivovaru tvoří pouze malá plechová vrata s informační cedulí, bylo otevřeno a z provozu bylo slyšet charakteristické rány manipulovaných KEG sudů. Ač možná trochu zvědavý, nevstoupil jsem, v tomhle přicházejícím podvečeru jsem už neměl náladu se s nikým bavit, chtěl jsem co nejdříve sedět v oranžovém plášti jeho klesajícího slunce u (nejlépe) dobrého piva.

 ...v jehož zadním traktu od června vaří pivovar
 Bobr.

Hostinec U Mlýna má na čepu standardně nabídku velkopivovaru z pražského Smíchova, Bobr je na přítoči teprve od července, tak věřím, že se udrží a lidi ho budou pít (při včerejším zběžném pohledu do poloprázdné zetmělé pivnice to bylo tak půl na půl). Hostinec naštěstí disponuje i velkou zahrádkou naproti přes dvorek, skrytou v části v dřevěném zahradním domku. Chtělo by to trochu uklidit a upravit okolí a bude se jednat o skutečně příjemné místo.

 Zahradní posezení.

Pivo Bobr, zatím nabízené pouze ve variantě světlý ležák (11°), mi bohužel moc nechutnalo. Na první napití jsem byl poměrně spokojený, ale postupem času se v něm něco projevovalo, že jsem neměl ani chuť si dát další. Netuším, co to bylo, těžko říci, každopádně pivovar je na začátku a recepturu a technologii bude asi ještě ladit.

 Klesající slunce i pěna, ideální chvíle pro napití.

A i kdyby ne, tak si nestěžuji. Právě naopak. Čím víc podobných příležitostí ochutnat něco jiného, než produkty velkopivovarů, čím víc přírůstků do mapy pivní rozmanitosti a čím víc možností poznat výsledek konkrétní práce lidí (v případě Třebaně navíc s vědomím, že se jedná o splnění životního snu) je pro mne pozitivní zkušeností, díky které dokážu přivřít oči a spokojit se i s nedokonalým výsledkem.

Vedle nás na zahrádce seděla skupina německy hovořících mužů. Měli mapy, zápisníky a všichni pili Bobra. Působili na mne, jako zahraniční pivní turisté na cestách za naší pivní nabídkou. Nevím, zda to nebyl jen můj pocit, ale právě díky takovým vím, že malé pivovary jako Bobr ze Zadní Třebaně mají smysl.

SVATEBNÍ CESTA, DEN PÁTÝ: RELAX V PODHŮŘÍ

Štramberk je jedním z měst, kam se už dlouhá léta chystám: nádherně zachovalé historické jádro ve stínu hradního vrchu s pozůstatkem opevnění a věže Trúby, uličky s unikátně dochovanou původní dřevěnou zástavbou (Štramberk je mj. naše jediná Městská památková rezervace, kde jsou plošně chráněny komplexy lidové architektury), a to vše sevřené v neobyčejně dramatickém krajinném rámci mezi několika vápencovými vrchy, z nichž ten nejznámější se jmenuje Kotouč, na jehož úbočí se nachází mj. slavná jeskyně Šipka.

 Fascinující štramberské panorama s věží Trúbou - pozůstatkem hradu.

Štramberk má ale ještě jednu přednost, která ho pro mne dělala zajímavým výletním cílem, a tou je samozřejmě místní pivovar, který se nachází v jednom z nádherných barokních domů přímo na štramberském náměstí. Pivovar je provozován, stejně jako řada dalších turisticky atraktivních míst a aktivit v okolí, pod jednotnou značkou Relax v podhůří Beskyd.

 Městský pivovar na náměstí.

Jednou z nich je i Jaroňkova pekárna, která se nachází v jiném z domů na Štramberském náměstí a která nabízí i posezení u kávy či jiných nápojů. My v slunečném ránu volili kávu, pivo jsme si chtěli dát až později přímo v pivovaře, nehledě na to, že pekárna z mně neznámého důvodu nabízela pouze lahvový Birell.

 Centrum města a jeho krajinný rámec z Trúby.

Přestože jsem se už nemohl dočkat, až usedneme na pěknou pivovarskou zahrádku, ze které byl neobyčejný výhled na celé štramberské náměstí i na věž Trúbu, vydali jsme se nejdříve na prohlídku "dolního" města, než teploty, podporované velmi intenzivním sluncem, vystoupí na hodnoty, ve kterých by nebyly rozpálené dlážděné ulice města příjemné.

 Náměstí v pohledu z pivovaru.

Obešli jsme takřka celé historické město, zejména uličky Horní a Dolní Bašta, kde se pod někdejší hradbou města nachází největší soubor dřevěných domů. Obešli jsme i celé náměstí, uličky kolem něj, nahlédli do kostela sv. Jana Nepomuckého a nakonec se vydali napříč náměstím do pivovaru, který se nachází přesně na proti jeho vchodu.

 Ulička Horní Bašta s komplexem zachovaných dřevěných měšťanských domů.

Posezení na zahrádce bylo skutečně příjemné a poledne ve Štramberku uteklo skutečně rychle. Pivovar nabízí, kromě vlastních piv, i nabídku z nedalekých Kozlovic, společná je pro oba pivovary i osoba sládka. K mému smutku ale došlo k podstatné změně v pivním lístku. Z komba světlý Trubač 12° a tmavý Troobacz 13° byla v nabídce jen světlá varianta. Všude možně chválený tmavý speciál, přirovnávaný k Flekovskému, byl v nedávné době bohužel nahrazen 14° speciálem Ušák, který je, dle místní kulinářské speciality "Štramberské uši", ochucený perníkovým kořením (aniž by to bylo v lístku zmíněno). V parném létě skutečně nevhodné pivo, dokážu si představit jedno na vánočním stole, ale takto?

 14° ochucený Ušák. 

Z Kozlovic byla v nabídce novinková světlá 10° a standardní světlá 12° "Valašský vojvoda" a tmavá 12° "Kozlovický fojt". Ze všech piv toho dne ochutnaných nám nejvíc chutnala právě světlá 10°, výrazně pitelné pivo s (na desítku) poctivým tělem, výborným řízem a bla, bla, bla - však zajeďte sami a ochutnejte. ;)

 Interiér pivovaru.

Vzhledem k posezení na zahrádce jsme si nemohli užít nádherných interiérů pivovaru, jejichž část se nachází i v původních historických sklepích. Varnička je součástí interiéru v přízemí, zakomponovaná do dřevěného výčepu.

 Měděná varní garnitura s cedulkou "Prosíme, nedotýkejte se varny. Děkujeme."

Jak jsem psal, poledne na zahrádce s výhledem na Trúbu uteklo skutečně rychle, a tak jsme se v tom největším parnu vydali i na prohlídku "horního města" a právě samotné věže Trúba. Z ní se naskytl krásný výhled na celé město i jeho okolí, tvořené zmiňovanými vápencovými kopci. Hradní vrch i samotné město jsme nakonec opouštěli štamberskou "Zlatou uličkou" (Jaroňkova), která je také celá lemovaná dřevěnými domy (víceméně dnes sloužící hlavně komerčním účelům, pokud hledáte klid a opravdovost, navštivte raději skutečně uličku Horní Bašta), abychom se ještě krátce prošli rozpáleným areálem botanické zahrady pod širým nebem v prostoru někdejšího lomu na vápenec.

 Jaroňkova "Zlatá" ulička pod Trúbou.

Štramberk je jedním z těch měst, která jeho návštěvníkům nabízejí kompletní nabídku zajímavostí a kde je přítomnost malého pivovaru tou pravou třešničkou na dortu. Miluji taková města!

PS: Den jsme zakončili návštěvou nedalekého Příbora. Neobyčejně kvalitně zachovaného historického sídla, které je dnes také chráněno jako Městská památková rezervace, jedna z nejvýznamnějších na Moravě. Kromě náměstí lemovaného domy s podloubím, piaristického areálu za hradbami či komplexu kostela Narození Panny Marie město dříve nabízelo i to, co Štramberk - pivo z místního minipivovaru. Jeho provoz však byl roku 2008 ukončen a technologie byla o dva roky později prodána. Přítomnost pivovaru tak dnes připomíná pouze vývěsní štít "Freudovo pivo" (tak se jmenovalo) na jeho někdejším působišti v jednom z domů nedaleko příborského náměstí. Škoda.

 Náměstí v Příboře, od kterého je to co by kamenem dohodil do někdejšího pivovaru.

Další články o naší svatební cestě:
Svatební cesta, den první: v Rožnově je nádherně
Svatební cesta, den druhý: klidné údolí "druhé" Bečvy
Svatební cesta, den třetí: relaxace
Svatební cesta, den čtvrtý: na kole údolím Bečvy
Svatební cesta, den šestý: na Lysou horu i pod ní

PIVNÍ PARTYZÁN PROTI HOMOFOBII

Výzvu k bojkotu výrobků Pivovarů Staropramen s.r.o. považuji za poměrně sympatický krok, podobně jako bych považoval za sympatický bojkot výrobků kteréhokoliv jiného velkovýrobce piv. Pokud se ale jedná o aktuální výzvu pocházející z prostředí Akce D.O.S.T., za sympatickou ji nepovažuji, právě naopak, považuji ji za krajně odpudivou a varující.

Signatáře D.O.S.T.u totiž netrápí nízká kvalita jejich produktů, netrápí je jejich podíl na zničení bohatosti (nejen) pražského pivního trhu a dokonce je ani netrápí fakt, že jeden z našich největších pivovarských podniků se nachází v zahraničních rukou (což by se dalo, vzhledem k faktu, že jejich výzva začíná slovy "Po pivu hezky česky znějící značky Staropramen rád sahal nejeden český vlastenec...", předpokládat).

Skutečným problémem je totiž fakt, že Pivovary Staropramen podporují srpnový průvod Prague Pride, který každoročně upomíná na práva gay, lesbické, bisexuální a transgender komunity a je jednou z akcí, namířenou k prosazování tolerance a boji proti homofobii.

Akce D.O.S.T. tak, schovaná za oblíbené floskule o "tradiční rodině" či "přirozených hodnotách" mluví o "pošlapávání občanských svobod a práv" a o cestě k "nastolení režimu, založeného na pronásledování názorových odpůrců", které údajně vedou všichni ti, kdo proti homofobii bojují. Je fascinující, jak dokáže zideologizované myšlení obrátit na ruby realitu a skutečnost, aby naznačilo, že boj proti homofobii je dnes součástí obecně platného společenského diskurzu, zatímco názory jeho ideových odpůrců mají znít jako okrajové hlasy utlačovaných.

Je tomu právě naopak. V případě akce D.O.S.T. se nejedná o žádnou skupinu nějakých marginalizovaných neonacistů, ale o skupinu "konzervativně založených" osob z ideových kruhů, které jsou přímo napojeny i na nejvyšší články české společnosti či politiky. Na rozdíl od členů GLBT, kteří se pomalu, krůček po krůčku dovolávají svých práv a uznání v rámci společnosti, kterou bohužel ještě stále často rezonují podobně zaostalé názory jako ten, který zastávají signatáři D.O.S.T.

Vzhledem k tomu, že Staropramen již několik let nepiji, k vyzvanému bojkotu se nepřipojím. Nepřipojil bych se k němu ale ani, kdybych Staropramen normálně pil. Pivní Partyzán nesouhlasí s jakýmikoliv projevy homofobie a na rozdíl od Akce D.O.S.T. považuje za základ lidské společnosti toleranci a otevřenou mysl.

SVATEBNÍ CESTA, DEN ČTVRTÝ: NA KOLE ÚDOLÍM BEČVY

Úmorné slunečné počasí, které nás doprovázelo po celou svatební cestu ukázalo na jeden den svou příjemnější tvář a čtvrteční ráno, dopoledne i čas oběda skrylo sluneční paprsky za mraky, ze kterých co chvíli padal drobný déšť. Ideální počasí na výlet na kole, který jsme měli na ten den naplánovaný. Podobně ideálně se jevila i cyklostezka "Bečva", která byla do roku 2010 vybudována prakticky po celé délce toku stejnojmenné řeky. Cyklostezka navíc většinu času vede po vlastním tělese. Nic tak nebránilo tomu, abychom se v brzkém ránu vydali směrem západním, po proudu řeky... 

Cestou tam jsme navštívili městečko Hustopeče nad Bečvou (lehce omylem, trochu jsme zabloudili, ale nelitovali jsme, v obci se mj. nachází nádherný renesanční zámek) lázně v Teplicích nad Bečvou s pěknou konverzí staré cihelny na objekt restaurace a dvě vyhlášené železniční památky - Jezernický viadukt a Slavíčský tunel (druhý zmiňovaný je mimo trasu cyklostezky a cesta k němu byla pro silniční kola utrpením ;) ).

 Slavíčský železniční tunel, kterým vlaky nejezdí už více než sto let.

Cestou zpět jsme navštívili úchvatnou zříceninu hradu Helfštýn, která patří k největším dochovaným hradním komplexům u nás s nádherným výhledem do okolí. Hrad je navíc každoročně místem konání celosvětového kovářského setkání, a tak jsou interiéry i exteriéry zříceniny obohaceny řadou unikátních kovových plastik. Cestu zpět jsme si již zkrátili částečně vlakem, protože se přiblížil večer. Do něj jsme nastupovali v Hranicích na Moravě, které mají překrásně položené zachované historické jádro na ostrohu nad řekou Bečvou s dominantami zámku, synagogy a kostela Stětí sv. Jana Křtitele.

 Úchvatný Helfštýn.

Zřejmě tady tak schází cíl naší cesty, a také nějaké to pivní téma, proč bych o tom tady psal. Lipník nad Bečvou je neobyčejně malebné městečko, které spadá pod památkovou ochranu městské památkové rezervace. Přestože je tak trochu zapomenuté, řadí se mezi nejlépe dochované městské celky na celé Moravě i v rámci České republiky. Město nabízí historické náměstí a uličky v původním půdoryse obehnané hradbami společně s židovskou ulicí (ve které stojí jedna z našich nejvýznamnějších synagog), řadou kostelů a jiných památek.

 Lipnické náměstí s radnicí.

Za středověkými hradbami pak stojí zámek, někdejší piaristická kolej a jižně od města se nachází i dva židovské hřbitovy. Jižně od historického centra, přímo naproti zachovalé hradební zdi se ale také od roku 2009 nachází, na dohled od lipnické sladovny, "První soukromý pivovar společenský v Lipníku". Pivovar byl založen již v roce 2004, aby se později přesunul do nových prostor s vlastní restaurací.

 Vkusná novostavba pivovaru a restaurace z roku 2004.

Pivovar vaří širokou škálu piv pod jednotným názvem Svatovar, z nichž byly v době naší návštěvy na čepu pouze světlé 11° a 12° a polotmavá 12°. Ze všech tří nabízených piv jsme jako nejlepší vyhodnotili světlou jedenáctku, kterou jsme dostali v rámci objednávky oběda zdarma v dvoudeckové skleničce. Obědovým menu nás pivovar skutečně potěšil, neboť nabízel kapustovou polévku a zeleninové rizoto s žampiony a i jinak se v tomto směru tvářil jídelní lístek vstřícně.

 Světlá a polotmavá 12° na keramických táccích.

Restaurace, která byla v době obědů zcela plná a postupně se vyprázdnila je pěkně zařízená v kombinaci tmavého dřeva a zelené barvy. Trochu laciným dojmem působí pouze pohledová štukatura stropu, ale jinak se nám v pivovaře, i pro jeho pěkně položení u hradeb, moc líbilo. Technologii jsme bohužel neviděli, protože výrobní úsek je pro rekonstrukci návštěvníkům uzavřen. Lipnický pivovárek určitě ale doporučujeme k návštěvě.

 Interiér restaurace s výčepem (ten podivný strop jsem raději ořízl ;) ).

PS: během cyklovýletu jsem ochutnal i dvě ochucená piva z produkce nedalekých velkých pivovarů. Slabě alkoholický limetkový Zubr byl samá chemie a nechutně přeslazený kousek. Mnohem lépe z toho vyšel nealkoholický Litovel s příchutí pomelo, který byl sice doplněný umělým aromatem, ale jinak velmi pitelný a chutný. Radlery (ať alkoholické nebo nealkoholické) jsou v parném létě (ve které se náš výlet odpoledne zase proměnil) skutečně velmi příjemnou alternativou ke standardním nealkoholickým nápojům a v případě jízdy na kole i (z bezpečnostních důvodů) k alkoholickému pivu. My to z Lipnického pivovaru "vycházeli" asi tříhodinovou procházkou po městě. ;)

Další články o naší svatební cestě:
Svatební cesta, den první: v Rožnově je nádherně
Svatební cesta, den druhý: klidné údolí "druhé" Bečvy
Svatební cesta, den třetí: relaxace
Svatební cesta, den pátý: relax v Podhůří
Svatební cesta, den šestý: na Lysou horu i pod ní