27. srpna 2013

LITOMĚŘICKÁ PIVNÍ MINULOST A SOUČASNOST

Litoměřice, jedno z našich nejvýznamnějších a nejzachovalejších historických měst, jsem cca šest sedm let dozadu považoval navíc i za jedno z pivního hlediska nejnudnějších měst u nás. Poté, co byl v roce 2002 uzavřen zdejší poslední (Měšťanský, později Korunní) pivovar, zmizela i poslední místní zajímavost a restaurace ve městě si rozdělili nadnárodní giganti se svou fádní nabídkou. Takovou situaci si tak zajímavé město, jakými Litoměřice rozhodně jsou, skutečně nezasloužilo a jejich kouzlo volalo po tom, aby se sem výroba piva vrátila.

 Nádherné Litoměřice - pohled z hradeb starého města na Dómský pahorek.

Někdejší Měšťanský pivovar, nacházející se poněkud netradičně v prostoru historického jádra, co by kamenem dohodil z náměstí, ze kterého je vidět i jeho vysoký komín, dnes stále slouží jako sklad piva. Městský úřad si sice již léta pohrává s myšlenkou, že do jeho prostor vrátí i jeho výrobu, ale zatím se nezměnilo nic. Litoměřice jsou z hlediska pivní historie ale zajímavější.

 Někdejší Měšťanský pivovar v centru města.

Na velkém ostrohu nad řekou Labem, západně od historického jádra města, stojí do daleka viditelné majestátné budovy tzv. labskozámeckéhopivovaru, který období své největší slávy prožíval na konci 19. a na začátku 20. století. Z konkurenčních důvodů byl jeho provoz zastaven v letech druhé světové války, po ní již nebyl obnoven a areál pomalu chátral. Tento stav se nezměnil dodnes, jeho část navíc byla zbořena a část podlehla požáru. Litoměřické panorama však jeho tři štíty stále doplňují.

Zatímco do prostor zámeckého pivovaru se výroba asi nikdy již nevrátí a zatímco městský úřad uvažuje o obnově výroby v pivovaru městském, vzali do ruky prapor záchrany Litoměřic z pohledu milovníků zlatavého moku soukromí podnikatelé, kteří se rozhodli pivovárky zřídit v prostorách svých zaběhlých restaurací. Zpráva o vzniku prvního restauračního minipivovaru Labuť v Litoměřicích z přelomu let 2010 a 2011 na mne působila jako z jiného světa a vyvolala ve mně velká očekávání.

 Vstup na zahrádku minipivovaru Labuť.

Minipivovar vznikl ve sklepních prostorách historického domu v Zítkově ulici nedaleko náměstí a od té doby jsem jej navštívil již několikrát. Pomalu se řadí mezi mé nejoblíbenější restaurační pivovary u nás. Litoměřice, kterými jsem dříve spíše jen projížděl, byly zařazeny na seznam povinných zastávek a jedno pivo v Labuti je skoro tak povinné, jako obligátní pivo Na Rychtě v nedalekém Ústí nad Labem. Pro Labuť navíc mluví její perfektně zvládnutý jednoduchý interiér za použití tradičních materiálů v moderních formách.

Naposledy jsem se u Labutě stavil na jedno minulý pátek dopoledne cestou na nádherné Úštěcko a Verneřicko. V tomto čase jsou otevřeny jen prostory velice příjemné zahrádky mezi domy a mrzela snad jen absence avizovaného weizenu, který jsem z produkce pivovaru zatím jako jediný ještě neochutnal. Výborný světlý ležák ale přišel při příjemném dopoledním slunci k duhu.

 Atmosféra slunečného srpnového dopoledne s místním pivem.

Aby toho nebylo málo, tak ještě v roce 2011 jsem byl zaskočen další zprávou o novém minipivovaru v Litoměřicích. Tentokrát v okrajové části města v areálu výstaviště Zahrada Čech vznikl nový podnik v prostorách zavedené restaurace Koliba, vařící pivo s příznačným názvem „Kousek“. Vzhledem k tomu, že jsem měl v pátek v Litoměřicích hodně času, navštívil jsem i Kolibu. Za dobu její existence teprve podruhé.

Kromě skutečné odlehlosti pivovaru od centra města jsem při tehdejší návštěvě nebyl spokojen ani s kvalitou nabízeného piva. Od návštěvy mne ale asi nejvíce odpuzoval koncept a interiér samotné restaurace. Otevírat restaurace pod názvem Koliba v podobě rádoby rázovitých podniků bylo v naší zemi oblíbené zejména od sedmdesátých let minulého století do počátku let devadesátých.

 Nevkusná budova, výzdoba i název - to je druhý litoměřický minipivovar Koliba.

Pokud pominu již dávno přežitý koncept (ruku na srdce, on byl přežitý už v době svého vzniku), tak obvykle působí skutečně odpudivě kombinace vesnických doplňků a "moderních" novostaveb nesoucích veškerá negativa své doby. V případě Litoměřické Koliby mou nechuť k návštěvě znásobovala výzdoba tmavého interiéru, plná (mimo zmíněných „rázovitých“ doplňků) vydělaných zvířecích kůží apod. (valašští ovčáci se zřejmě ve volném čase zhusta věnovali lovu lesní zvěře).

Počasí ale naštěstí přálo, a tak jsme se mohli usadit na malé zahrádce před pivovarem a můj celkově negativní pocit z tohoto podniku vylepšila i velice příjemná obsluha a tentokrát i (s výjimkou ne zcela dobré, zřejmě už dosti staré, pšenice) vydařené pivo v kombinaci světlý ležák, stout a výborné světlé výčepní.

 Jeden, respektive dva Kousky na zahrádce.

Litoměřice se tak zásadním způsobem vrátily na domácí pivní mapu a mé cesty za poznáním do jejich okolí jsou tak již více než dva roky o mnoho příjemnější než dříve. Pivo z místních pivovarů je při návštěvě konkrétních regionů tou pravou třešničkou na dortu, proč se do těchto míst vracet a mým tajným snem je, aby své vlastní pivo mělo jednou každé město i každý region.

Jak jsem výše psal, mířili jsme po návštěvě Litoměřic do nedalekého neméně nádherného Úštěka. Úštěk a jeho okolí nabízí svým návštěvníkům skutečně širokou nabídku, které však něco zásadním způsobem chybí. Ano, je to vlastní pivovar. Pevně věřím, že Úštěk či nějaké místo v regionu brzy také nějaký ten svůj dostane. Zaslouží si to stejně, jako Litoměřice.

 Sladovna v Úštěku vznikla z budov někdejšího hradu. Přiléhající pivovar byl zbořen v
 60. letech 20. století a nahrazen ošklivým objektem kulturního domu (v popředí).
 Město ho plánuje odstranit, na obnovení pivovarské tradice však Úštěk stále čeká.

21. srpna 2013

KRÁSNÁ LÍPA - SCHÖNLINDE A PIVO FALKENŠTEJN

Vývoj Krásné Lípy, ležící kousek od severních hranic v nádherné krajině mezi Českosaským Švýcarskem a Lužickými horami, představuje typický osud měst nacházejících se v někdejším pohraničním pásmu, která dny své největší slávy prodělala v období průmyslové revoluce. Konkrétně Krásná Lípa je městem poměrně mladým, z někdejší velké lánové vsi na něj byla povýšena až v polovině 18. století, kdy také vzniklo současné centrum - čtvercové náměstí. Město poté prodělalo bouřlivý rozvoj, způsobený zejména rozvojem textilního průmyslu, obchodně orientovaného na Saská odbytiště.

 Krásná Lípa začíná být zase skutečně krásná.

Lípa, která měla ještě na začátku dvacátého století sedm tisíc obyvatel ale, pro hospodářské a následně zejména politické změny, později prodělala stagnaci a po odsunu německých obyvatel i hluboký úpadek. Jen ta krásná krajina zůstala. Čas nezastavíme a tak, po vlnách nacionálních i jiných zbytečných nenávistí, se konečně snad již blýská na lepší časy a městečko se pomalu ale jistě opět obléká do atraktivnějšího hávu, který je nabízen návštěvníkům z obou stran hranice.

 Proměny krásnolipského náměstí a domu, kde dnes sídlí Křinický pivovar...

Přeshraniční koncept má i Křinický pivovar otevřený v pátek 2. srpna a pivo Falkenštejn. Jeho názvem odkazuje jak na skalní hrádek na české straně, tak na oblíbený horolezecký terén na straně Saské, tedy Německé. Pivovar, položený na strategickém místě přímo na náměstí, s restaurací a malým sálem v patře určitě přispěje rozvoji města a stane se dalším magnetem pro turistický ruch, a tak to má být. 

 ... a jeho současná podoba (jedná se o bílý dům přímo pod kostelem).

Není náhodou, že provozovateli pivovaru jsou tři někdejší realizátoři projektu České Švýcarsko o.p.s., které si za cíl dalo inciovat rozvoj a ochranu přírodních a kulturních hodnot regionu. Zřízení pivovaru mj. podpořilo i samotné město. Pozornost si zaslouží určitě i fakt, že pivovar vznikl zároveň jako projekt sociálního podnikání ve spolupráci s Agenturou Pondělí a v restauraci tak obsluhují i lidé z regionu s nejrůznějšími formami tělesného postižení. Vzhledem k tomu, že na podobné projekty je možné následně získávat zajímavé granty, jedná se určitě o další způsob, jakým budovat společensky odpovědné podnikatelské projekty. Na první - a věřím, že i na druhý a třetí - pohled ideální výsledek spolupráce.

 Krásné zakoutí pod kostelními schody.

Přestože se podnik nachází v historickém klasicistním domě, byl jeho interiér vyprojektován ve velmi moderních křivkách, přesto to ale funguje. Možná je to jen mým pozitivním vztahem k sepětí moderního a historického, každopádně interiér restaurace (kompletně nekuřácký, chválím, nějak už si nedokážu představit, že by to mělo být dnes už jinak), s dominující dvounádobovou měděnou varnou, je skutečně vydařený. Překvapivě rušivě nepůsobí ani velká výkladcová okna, která vhodně interiér prosvětlují.

 Moderní vyextrahovaný interiér restaurace.

Pivovar jsme navštívili při nedělním odpoledni a jak uvnitř, tak na zahrádce přímo na náměstí se i v tento čas vystřídala řada návštěvníků, takže věřím, že si své příznivce najde nejen mezi turisty, ale i mezi místními, které pevně věřím neodradí na místní poměry vyšší cena piva (30 Kč za 0,5l), za níž ale dostanou poctivé pivo vařené s poctivými úmysly.

 Dvounádobová varna "krýslovka".

V nabídce je pět druhů piv, které ale nemusí být vždy dostupné. Světlou 11°, polotmavou 12°, tmavou 14° a řezanou 12° (ze světlé 11° a tmavé 14°) doplňuje pšeničné pivo s příchutí lipového květu (vtipný nápad). Pivo bude obvykle dostupné i v PETlahvích s etiketou, není problém si nechat natočit i přímo na místě. Světlá 11° byla vynikající, polotmavá 12° mi vůbec nejela, řezaná 12° byla o mnoho lepší. Díky Pivní rozmanitosti jsem měl ještě před návštěvou pivovaru možnost ochutnat tmavou 14° a ta byla skutečně výborná - hodnotím jí jako nejpovedenější počin Křinického pivovaru. Pro úplnost doplním, že vrchním sládkem pivovaru je Oldřich Koza z Podskalské a na místě, jak tomu bývá stále častěji zvykem, pivo vaří jeden z výsledků jeho líhně - Martin Melzer.

 Letní zátiší se světlým Falkenštejnem.

Seděli jsme v tom unuděném nedělním odpoledni na zahrádce u světlého piva Falkenštejn, na Krásnou Lípu pomalu padal tmavý mrak přicházející bouřky a já se rozhlížel kolem sebe. Krásně opravené Lipské náměstí, které dostalo svou aktuální podobu teprve v nedávných měsících (byl komplexně revitalizován jeho parter a zastavěna proluka v jihozápadním koutě objekty poměrně povedeného domu Českého Švýcarska a Lípa Resortu, který bohužel do prostoru moc nezapadá, pro mne jeden z případů, kdy kvalitní architektura nedokázala reagovat na širší souvislosti místa) žilo svým vlastním životem, do kterého, nějak tak automaticky, vstoupil i život nového pivovaru. Snad to bude jednou ten pravý život, který se pomalu, ale jistě vrací do po léta "mrtvých" oblastí. A snad Krásná Lípa a zdejší pivovar nebudou zdaleka těmi posledními.

 Současná podoba jihozápadního koutu náměstí s nepříliš šťastným Lípa Resortem.

PS: pokud se do Krásné Lípy taky vydáte, nemiřte hned do pivovaru a zkuste před tím dojít ulicí z jihozápadního koutu náměstí asi půl kilometru směrem k místnímu hřbitovu. Pod jeho zdí se nachází jedna z našich nejkurióznějších industriálních staveb - miniaturní kotelna s ještě miniautrnějším komínem, která dříve sloužila vytápění hrobky rodiny Dittrichů, místních velkopodnikatelů. Kotelna i hrobka jsou bohužel v desolátním stavu, ale svou pozornost si určitě taky zaslouží.

 Kotelna hrobky rodiny Dittrichů (v pozadí)
 s miniaturním komínem.

14. srpna 2013

ZADNÍ TŘEBAŇ: DALŠÍ ZAJÍMAVÉ PIVNÍ MÍSTO V ÚDOLÍ BEROUNKY

Nemám rád slunečná odpoledne v Praze, ale mám rád slunečná odpoledne, kdy člověk po propracovaném dni dá Praze vale a vyrazí někam za humna, ideálně na pivo. Ideálně na nějaké nové, ještě neozkoušené pivo. Od letošního léta je jednou takovou možností využití příměstské železniční dopravy směr Beroun a krásným údolím Berounky zajet do skutečně nedaleké Zadní Třebaně, kde ve velkém objektu mlýna vznikl další z řady malých - tento jako sen dvou dlouholetých kamarádů, kteří v mládí snili o tom, že si jednou otevřou hospodu, ale pak přestali snít o hloupostech a otevřeli si pivovar.

 Místo činu - vodní mlýn v Zadní Třebáni...

Pivovar Bobr, jak se z mě neznámého důvodu jmenuje, je ukryt v zadním traktu bílé strohé budovy mlýna, ozdobené nepříliš vkusnými cedulemi. Mlýn na břehu Berounky stojí ve větším areálu, který zřejmě dříve sloužil jeho provozu. V jednom z objektů je dnes (respektive, předpokládám, již delší dobu) hostinec pojmenovaný jak jinak "U mlýna", který má na vývěsním štítu obrázek větrného mlýna (hahaha!) a který také zatím jako jediná destinace nabízí pivo Bobr v točené podobě (jinak je k dostání v pivovaře a porůznu v Praze v PET lahvích).

 Hospůdka U Mlýna. Prostě u mlýna... ;)

Vstup do pivovaru tvoří pouze malá plechová vrata s informační cedulí, bylo otevřeno a z provozu bylo slyšet charakteristické rány manipulovaných KEG sudů. Ač možná trochu zvědavý, nevstoupil jsem, v tomhle přicházejícím podvečeru jsem už neměl náladu se s nikým bavit, chtěl jsem co nejdříve sedět v oranžovém plášti jeho klesajícího slunce u (nejlépe) dobrého piva.

 ...v jehož zadním traktu od června vaří pivovar
 Bobr.

Hostinec U Mlýna má na čepu standardně nabídku velkopivovaru z pražského Smíchova, Bobr je na přítoči teprve od července, tak věřím, že se udrží a lidi ho budou pít (při včerejším zběžném pohledu do poloprázdné zetmělé pivnice to bylo tak půl na půl). Hostinec naštěstí disponuje i velkou zahrádkou naproti přes dvorek, skrytou v části v dřevěném zahradním domku. Chtělo by to trochu uklidit a upravit okolí a bude se jednat o skutečně příjemné místo.

 Zahradní posezení.

Pivo Bobr, zatím nabízené pouze ve variantě světlý ležák (11°), mi bohužel moc nechutnalo. Na první napití jsem byl poměrně spokojený, ale postupem času se v něm něco projevovalo, že jsem neměl ani chuť si dát další. Netuším, co to bylo, těžko říci, každopádně pivovar je na začátku a recepturu a technologii bude asi ještě ladit.

 Klesající slunce i pěna, ideální chvíle pro napití.

A i kdyby ne, tak si nestěžuji. Právě naopak. Čím víc podobných příležitostí ochutnat něco jiného, než produkty velkopivovarů, čím víc přírůstků do mapy pivní rozmanitosti a čím víc možností poznat výsledek konkrétní práce lidí (v případě Třebaně navíc s vědomím, že se jedná o splnění životního snu) je pro mne pozitivní zkušeností, díky které dokážu přivřít oči a spokojit se i s nedokonalým výsledkem.

Vedle nás na zahrádce seděla skupina německy hovořících mužů. Měli mapy, zápisníky a všichni pili Bobra. Působili na mne, jako zahraniční pivní turisté na cestách za naší pivní nabídkou. Nevím, zda to nebyl jen můj pocit, ale právě díky takovým vím, že malé pivovary jako Bobr ze Zadní Třebaně mají smysl.

5. srpna 2013

SVATEBNÍ CESTA, DEN PÁTÝ: RELAX V PODHŮŘÍ

Štramberk je jedním z měst, kam se už dlouhá léta chystám: nádherně zachovalé historické jádro ve stínu hradního vrchu s pozůstatkem opevnění a věže Trúby, uličky s unikátně dochovanou původní dřevěnou zástavbou (Štramberk je mj. naše jediná Městská památková rezervace, kde jsou plošně chráněny komplexy lidové architektury), a to vše sevřené v neobyčejně dramatickém krajinném rámci mezi několika vápencovými vrchy, z nichž ten nejznámější se jmenuje Kotouč, na jehož úbočí se nachází mj. slavná jeskyně Šipka.

 Fascinující štramberské panorama s věží Trúbou - pozůstatkem hradu.

Štramberk má ale ještě jednu přednost, která ho pro mne dělala zajímavým výletním cílem, a tou je samozřejmě místní pivovar, který se nachází v jednom z nádherných barokních domů přímo na štramberském náměstí. Pivovar je provozován, stejně jako řada dalších turisticky atraktivních míst a aktivit v okolí, pod jednotnou značkou Relax v podhůří Beskyd.

 Městský pivovar na náměstí.

Jednou z nich je i Jaroňkova pekárna, která se nachází v jiném z domů na Štramberském náměstí a která nabízí i posezení u kávy či jiných nápojů. My v slunečném ránu volili kávu, pivo jsme si chtěli dát až později přímo v pivovaře, nehledě na to, že pekárna z mně neznámého důvodu nabízela pouze lahvový Birell.

 Centrum města a jeho krajinný rámec z Trúby.

Přestože jsem se už nemohl dočkat, až usedneme na pěknou pivovarskou zahrádku, ze které byl neobyčejný výhled na celé štramberské náměstí i na věž Trúbu, vydali jsme se nejdříve na prohlídku "dolního" města, než teploty, podporované velmi intenzivním sluncem, vystoupí na hodnoty, ve kterých by nebyly rozpálené dlážděné ulice města příjemné.

 Náměstí v pohledu z pivovaru.

Obešli jsme takřka celé historické město, zejména uličky Horní a Dolní Bašta, kde se pod někdejší hradbou města nachází největší soubor dřevěných domů. Obešli jsme i celé náměstí, uličky kolem něj, nahlédli do kostela sv. Jana Nepomuckého a nakonec se vydali napříč náměstím do pivovaru, který se nachází přesně na proti jeho vchodu.

 Ulička Horní Bašta s komplexem zachovaných dřevěných měšťanských domů.

Posezení na zahrádce bylo skutečně příjemné a poledne ve Štramberku uteklo skutečně rychle. Pivovar nabízí, kromě vlastních piv, i nabídku z nedalekých Kozlovic, společná je pro oba pivovary i osoba sládka. K mému smutku ale došlo k podstatné změně v pivním lístku. Z komba světlý Trubač 12° a tmavý Troobacz 13° byla v nabídce jen světlá varianta. Všude možně chválený tmavý speciál, přirovnávaný k Flekovskému, byl v nedávné době bohužel nahrazen 14° speciálem Ušák, který je, dle místní kulinářské speciality "Štramberské uši", ochucený perníkovým kořením (aniž by to bylo v lístku zmíněno). V parném létě skutečně nevhodné pivo, dokážu si představit jedno na vánočním stole, ale takto?

 14° ochucený Ušák. 

Z Kozlovic byla v nabídce novinková světlá 10° a standardní světlá 12° "Valašský vojvoda" a tmavá 12° "Kozlovický fojt". Ze všech piv toho dne ochutnaných nám nejvíc chutnala právě světlá 10°, výrazně pitelné pivo s (na desítku) poctivým tělem, výborným řízem a bla, bla, bla - však zajeďte sami a ochutnejte. ;)

 Interiér pivovaru.

Vzhledem k posezení na zahrádce jsme si nemohli užít nádherných interiérů pivovaru, jejichž část se nachází i v původních historických sklepích. Varnička je součástí interiéru v přízemí, zakomponovaná do dřevěného výčepu.

 Měděná varní garnitura s cedulkou "Prosíme, nedotýkejte se varny. Děkujeme."

Jak jsem psal, poledne na zahrádce s výhledem na Trúbu uteklo skutečně rychle, a tak jsme se v tom největším parnu vydali i na prohlídku "horního města" a právě samotné věže Trúba. Z ní se naskytl krásný výhled na celé město i jeho okolí, tvořené zmiňovanými vápencovými kopci. Hradní vrch i samotné město jsme nakonec opouštěli štamberskou "Zlatou uličkou" (Jaroňkova), která je také celá lemovaná dřevěnými domy (víceméně dnes sloužící hlavně komerčním účelům, pokud hledáte klid a opravdovost, navštivte raději skutečně uličku Horní Bašta), abychom se ještě krátce prošli rozpáleným areálem botanické zahrady pod širým nebem v prostoru někdejšího lomu na vápenec.

 Jaroňkova "Zlatá" ulička pod Trúbou.

Štramberk je jedním z těch měst, která jeho návštěvníkům nabízejí kompletní nabídku zajímavostí a kde je přítomnost malého pivovaru tou pravou třešničkou na dortu. Miluji taková města!

PS: Den jsme zakončili návštěvou nedalekého Příbora. Neobyčejně kvalitně zachovaného historického sídla, které je dnes také chráněno jako Městská památková rezervace, jedna z nejvýznamnějších na Moravě. Kromě náměstí lemovaného domy s podloubím, piaristického areálu za hradbami či komplexu kostela Narození Panny Marie město dříve nabízelo i to, co Štramberk - pivo z místního minipivovaru. Jeho provoz však byl roku 2008 ukončen a technologie byla o dva roky později prodána. Přítomnost pivovaru tak dnes připomíná pouze vývěsní štít "Freudovo pivo" (tak se jmenovalo) na jeho někdejším působišti v jednom z domů nedaleko příborského náměstí. Škoda.

 Náměstí v Příboře, od kterého je to co by kamenem dohodil do někdejšího pivovaru.

2. srpna 2013

PIVNÍ PARTYZÁN PROTI HOMOFOBII

Výzvu k bojkotu výrobků Pivovarů Staropramen s.r.o. považuji za poměrně sympatický krok, podobně jako bych považoval za sympatický bojkot výrobků kteréhokoliv jiného velkovýrobce piv. Pokud se ale jedná o aktuální výzvu pocházející z prostředí Akce D.O.S.T., za sympatickou ji nepovažuji, právě naopak, považuji ji za krajně odpudivou a varující.

Signatáře D.O.S.T.u totiž netrápí nízká kvalita jejich produktů, netrápí je jejich podíl na zničení bohatosti (nejen) pražského pivního trhu a dokonce je ani netrápí fakt, že jeden z našich největších pivovarských podniků se nachází v zahraničních rukou (což by se dalo, vzhledem k faktu, že jejich výzva začíná slovy "Po pivu hezky česky znějící značky Staropramen rád sahal nejeden český vlastenec...", předpokládat).

Skutečným problémem je totiž fakt, že Pivovary Staropramen podporují srpnový průvod Prague Pride, který každoročně upomíná na práva gay, lesbické, bisexuální a transgender komunity a je jednou z akcí, namířenou k prosazování tolerance a boji proti homofobii.

Akce D.O.S.T. tak, schovaná za oblíbené floskule o "tradiční rodině" či "přirozených hodnotách" mluví o "pošlapávání občanských svobod a práv" a o cestě k "nastolení režimu, založeného na pronásledování názorových odpůrců", které údajně vedou všichni ti, kdo proti homofobii bojují. Je fascinující, jak dokáže zideologizované myšlení obrátit na ruby realitu a skutečnost, aby naznačilo, že boj proti homofobii je dnes součástí obecně platného společenského diskurzu, zatímco názory jeho ideových odpůrců mají znít jako okrajové hlasy utlačovaných.

Je tomu právě naopak. V případě akce D.O.S.T. se nejedná o žádnou skupinu nějakých marginalizovaných neonacistů, ale o skupinu "konzervativně založených" osob z ideových kruhů, které jsou přímo napojeny i na nejvyšší články české společnosti či politiky. Na rozdíl od členů GLBT, kteří se pomalu, krůček po krůčku dovolávají svých práv a uznání v rámci společnosti, kterou bohužel ještě stále často rezonují podobně zaostalé názory jako ten, který zastávají signatáři D.O.S.T.

Vzhledem k tomu, že Staropramen již několik let nepiji, k vyzvanému bojkotu se nepřipojím. Nepřipojil bych se k němu ale ani, kdybych Staropramen normálně pil. Pivní Partyzán nesouhlasí s jakýmikoliv projevy homofobie a na rozdíl od Akce D.O.S.T. považuje za základ lidské společnosti toleranci a otevřenou mysl.