28. září 2016

FENOMÉN LOBEČ, ANEB JAK JSME VAŘILI GRUIT

Když se někdy na konci letošního června objevila zpráva, že jsme s Pivovarem Clock uvařili společnou várku Smoked Brown Ale, neměla to být vlastně taková první. Někdy ale člověk míní a okolnosti mění, jak už to bývá. Pokud jsou to ale okolnosti vážné, nepřekonatelné a hlavně logické, je dobře, když člověk dokáže jejich vír nechat unášet osudem tak, jak má sám nejlépe vymyšleno, že by všechno mělo být.

Dlouho, skoro dva měsíce před tehdejší dohodou s Kubou Sychrou na libereckém IPA festiválku, došlo na stejném místě k jiné dohodě, která to všechno odstartovala. Odstartovala plánovanou sérii piv, která - prostě jenom tak pro radost - uvařím s některými (nejen) českými pivovary. Respektive. Tenkrát jsme stáli s Tomášem Fenclem, sládkem lobečského pivovaru, nad ránem na baru v libereckém Azylu během druhého Partyzánského pivního setkání a bezobsažně tlachali po propité noci a večeru. Ano, v takových chvílích vznikají nejlepší nápady a rozhodnutí. Já to tenkrát zapomněl úplně, Tomáš si na to vzpomněl asi za půl roku, ale dali jsme zpětně do kupy důležitou věc - my se tehdy domluvili, že musíme zkusit v Lobči uvařit starý a tajemný Gruit.

 V Lobči je krásně po celý rok. Zimní nálada nad pivovarem při jedné z mnoha návštěv.

Lobeč musela být prvním pivovarem, kde nějakou kooperační várku spáchám. Kde jinde, přeci? Přestože jsem tuhle Pavlovi Prouzovi, jednomu z mozků celé fascinující obnovy tohoto pivovaru, tvrdil, že jsem o Lobči ještě nikdy na blogu nepsal samostatný příspěvek, lhal jsem. O Lobči jsem tady psal nejen díky publikování na portálu PROPAMÁTKY, ale i díky tomu, že moje první návštěva tady dopadla na výbornou, ale zmiňoval jsem ho i díky tomu, že se sem kdykoliv rád vrátím a napíšu o něm rád kdykoliv znova. Třeba jako nyní.

 Působivá expozice z historie nejen lobečského pivovarnictví.

Asi je zbytečné tratit řádky povídáním o tom, co je v Lobči skvělého a dobrého. Za sebe bych mohl shrnout povídání o tom, jak jsme se poznali s Prouzovými před třemi lety v Žatci na konferenci obnova a využívání historických pivovarů, o tom jak jsem poznal Tomáše Fencla právě při té první návštěvě v Lobči - a hned jsme si padli do oka, anebo o tom, že přestože jsem podepsán jako spoluautor pod stálou expozicí v prostorách zdejších někdejších sladových půd, poprvé jsem se tu objevil až na její vernisáži. Asi sedm let potom, co Prouzovi lobečský pivovar zakoupili.

 Tady tenkrát všechno vzniklo: Žatec 2013 a konference PROPAMÁTKY.

Někdy mám pocit, že jsou setkání, poznání a zkušenosti, které je dobré neuspěchat a vyčkávat. Přesně takový je i můj vztah s Lobčí a nakonec tato slova charakterizují i vznik našeho společného Gruitu.

 O lobečské historické varně se toho moc neví.
 Změní se jednou i tato skutečnost? Nechte se
 překvapit. ;)

Gruit, tento tajemný dávný nápoj (ne, to nejsou marketingové floskule, ale bohabojná nadsázka) se vyznačoval užitím směsi bylin, která se samozřejmě lišila lokalitu od lokality a bylo by asi naivní ve střední Evropě na jeho vaření použít rostliny běžné na anglických vřesovištích. Na druhou stranu, třeba řebříček, anebo pelyněk se v jeho dochovaných receptech, pohádkách o něm, anebo o vypisování se ze strašných bolehlavů po jeho konzumaci, objevuje snad vždycky. Pokud ale taková bylina má období sběru v létě až pozdním létě, má smysl si počkat.

 Nepřehnali jsme to?

Nakonec tak první kooperační várka vzniká koncem června v Clockovi, abychom s Tomášem celé léto slídili po loukách a čekali na příležitost. Nakonec to všechno bylo mnohem těžší, když zjišťujeme, že ze všech těch dochovaných skazek jsme schopní ve větším množství najít právě jen ten řebříček obecný a pelyněk černobýl. Nezbývá než improvizovat. I když, to jsou možná silná slova.

 Kdo nedoprovodil vznik nového piva fotografií
 průhledítka, jakoby nové pivo ani neuvařil.

Ladění receptu koncem srpna finalizuje a shodujeme se, že nechceme vařit žádnou kopii, nechceme se držet nějakých pouček. Chceme se inspirovat, ale chceme zkusit něco po svém, něco nového. Na našich rýsovacích prknech nakonec vzniká zcela originální recept moderního Gruitu středoevropského typu, který je následně v úterý 30. srpna uvařen na lobečské varně.

 Tak jdeme na to. Démonický snímek z lobečské varny je vševypovídající.

Není nutné k němu nic dodávat, vše podstatné najdete v textu, který náš výtvor propaguje na FB stránkách samotného pivovaru. Podstatnější asi bude, jak zaujme pivní obecenstvo. Já už měl výjimečnou možnost ho ochutnat v neděli s Kuldou ze Spolku Lízníků v čerčanské pivnici U Škvorů, která byla snad prvním místem (když pominu pivovarskou pivnici v Lobči a, ve vztahu ke Gruitu, trochu specifickou akci Vinobraní na Grébovce), kde byl na čepu. 

 Lépe bych to nenapsal (snad jen to maliní
 byl jahodník - ale záleží na tom? ;) ).

A musím říci, že se fakt povedl. Sametová pěna a ještě sametovější tělo, které samo klouzalo do krku. Jemná hořkost použitých bylin a trochy žateckého chmele záhy přešla do neuchopitelného koncertu bylinného likéru, který ale nevystupoval nad sladovou linkou třináctistupňového piva. Vlastně Gruitu! A jako bonus neuvěřitelný bolehlav po celý následující den, který potvrdil, že středověk byl dobou opravdového temna (ano, to jsou marketingové floskule, přece nám to nebudu kritizovat).

 Ochutnávka U Škvorů se povedla. Až moc. :D

Já a hlavně lobečský pivovar budeme každopádně rádi za jakoukoliv reflexi, klidně i negativní, anebo příspěvek do diskuse, zda má smysl v roce 2016 vařit něco jako Gruit. Já jsem přesvědčený, že má, protože za jeho vznikem stála jen radost pro vaření piva, pro experimentování a v mém případě i obdiv a respekt všem, kdo se dlouho a dennodenně podílejí na tom, že v našem pivním prostoru funguje něco jako Fenomén Lobeč.

Tento týden by měl Gruit z Lobče jít běžně do prodeje v ochutnávkových pivnicích, tak na něj někam zajděte. Dej Bůh štěstí.

19. září 2016

DOVOLENÁ V POŠUMAVÍ DÍL 2.: VOLARY A PRACHATICE

Na druhý a vlastně i jediný celý den naší krátké dovolené v Pošumaví jsme měli naplánovaný veledlouhý okružní výlet vlakem za poznáním dvou měst a "jejich" pivovárků. Každý úplně jiný, stejně jako města, ve kterých se nacházejí. Jeden vznikl již v roce 2013 a jeho návštěvu jsem bral spíš jako povinnost, abych si ho odškrtl v seznamu navštívených, neboť místo jeho působení, ani pivovar konkrétně mne nijak moc nelákaly. Druhý pivovar vznikl teprve loni v létě a naopak byl jedním z dlouho plánovaných cílů. Nejen proto, že se mi moc líbila jeho webová prezentace i fotografie z místa, ale i proto, že pivo vaří ve městě, které se řadí mezi nejkrásnější u nás a při mé návštěvě tady někdy třináct let zpátky jsem si ho moc neužil, a to jsem chtěl napravit.

Vlakem jsme jeli samozřejmě proto, že je to na cestách za pivem náš nejoblíbenější - a dle nás i nejlepší - způsob dopravy a malý Partyzán ho nevýslovně zbožňuje. Navíc jsme měli po cestě projíždět naší nejvýše položenou železniční stanicí, vidět něco krás nejen z Pošumaví, ale i ze samotných hor a samozřejmě i jiné zajímavosti kolem trati. Naše dva cíle byly Volary a Prachatice.

Cestou jsme zcela úmyslně vynechali Vimperk, který je od roku 2011 (zase) pivovarsky zajímavý. Nejenže by nám časově do programu neseděl, pivovar jsem někdy před pěti lety navštívil, ale zejména nám vstříc nevycházela prapodivně omezená otevírací doba pivovaru. Návštěvu ve Vimperku ale jinak doporučuji. Periferně položené město, které prodělalo pod roce 1945 poměrně velký rozvoj se dochovalo ve vzácně historické podobě a kromě aktuálně fungujícího minipivovaru můžete v uličkách pod zdejším zámkem narazit na dochované budovy hned dvou starých pivovarů.

 Vimperk z vlaku.

My Vimperk tentokrát viděli pouze z vlaku, který město obtáčí dlouhými oblouky nad řekou Volyňkou a nabízí krásné pohledy ze všech stran na dochované panorama města se zámkem na návrší. Vůbec celá cesta vlakem, který k překonání poměrně malé vzdálenosti (cca 70 km) potřebuje více než dvě hodiny času, přinesla krásné výhledy. Zejména horské lesní partie kolem zmiňované rekordní Kubovy Huti nabízí velký vlakový zážitek, stejně jako následné vyklidnění v údolí Teplé Vltavy plné vodáckých i jiných turistických atraktivit. Když vlak pomalu vjede do souběhu s jednou z našich nejznámějších řek, je jasné, že se brzy ocitnete na nádraží v alpské bráně Šumavy, ve Volarech.

Přestože Volary dnes nepředstavují nijak malebné městečko, jejich historie i specifické položení z nich tvoří jedno z našich nejzajímavějších měst. Odloučenost od větších sídel, mimo významné cesty (slavná Zlatá stezka se Volarům vyhnula již ve středověku), poměrně vysoká poloha města a sní spojené specifické podmínky k životu způsobily až do konce 19. století svébytnou uzavřenost města. Mimo jiné i díky ní se zde mohl vytvořit zcela specifický typ domu, na který jsem narážel v předchozím odstavci. Volarská architektura byla velmi ovlivněna stylem alpských podhorských a horských domů a na našem území se nikde jinde, kromě nedaleké vesničky Dobrá, podobné domy nevyskytují.

 Typická volarská architektura - dnešní muzeum.

Volary ještě v polovině 19. století představovaly zcela unikátní stavební celek zhuštěné zástavby těchto domů, u nás jinde nevídaný. Bohužel řada požárů a následně i poměrně výrazné otevření města světu díky novým silnicím a zejména železnici způsobilo, že v druhé polovině 19. a na počátku 20. století velká část této zástavby zmizela. Dnes se, kromě pár podobných domů v centrální části města, nachází většina dochovaných tradičních staveb severně od náměstí podél Volarského potka ve čtvrti Am Weiger, dnes zvané Staré Město.

Jeho návštěvu rozhodně doporučuji absolvovat. Nejen proto, že uvidíte něco unikátního, anebo i proto, že v jednom z dochovaných domů je umístěno muzeum, které dnes připomíná bohužel spíše více z tragických dějin města ve 20. století (pochody smrti na konci druhé světové války, odsun německého obyvatelstva, anebo vznik železné opona). Dalším dobrým důvodem ale může také být skutečnost, že bezprostředně za Starým Městem, na konci dnešní ulice 5. května, stojí dnes zcela opuštěné objekty zdejšího pivovaru, ve své době nazývaného Volarské Hradčany.

 Volarské Hradčany pomalu zarůstají nálety.

Není se co divit, v městečku s hrubě lokální zástavbou musely stavby obrovského pivovaru budit oprávněný obdiv. Je to až k nevíře, když dnes přijdete k zarostlému a postupně chátrajícímu areálu, že zde před sto lety pulsoval společenský život volarských. Pivovar, který byl až do roku 1948 v držení právovárečného měšťanstva vyrostl ve své průmyslové podobě v 70. letech 19. století. Ač právo várečné městu náleželo již o tři sta let dříve, v důsledku sporů s vrchností a důsledného uplatňování propinačního práva, museli měšťané čekat s novým pivovarem až na jeho zrušení v roce 1869.

 Jak asi Volarské pivo chutnalo?

Volarský pivovar působil až do 60. let 20. století, kdy byl, toho času již jako součást Jihočeských pivovarů, uzavřen. Dnes je jeho areál na prodej, ale musel by to být asi blázen střihu Marka Vávry, anebo lobečských, aby něco takového, na tak opuštěném místě, zakoupil. Zvlášť, když ve Volarech od roku 2013 jeden nový minipivovar působí, lokalizovaný navíc do mnohem přístupnějšího objektu.

 Památka na starý pivovar v dnešním minipivovaru.

I když. Umístění nového Městského pivovaru Gabretus bylo jedním z hlavních důvodů, proč mne návštěva tady moc nebrala. Volary jsem v minulosti již dvakrát navštívil a zůstaly ve mne zapsané jako ošklivé město. Výrazný rozvoj místního průmyslu ve 20. století s sebou bohužel přinesl i rozvoj nové výstavby, která zejména v 70. letech 20. století výrazným způsobem vstoupila i do historického centra města, které zásadně narušila a dezurbanizovala.

 Hotel Bobík - místo, kde vaří pivo Městský pivovar Gabretus.

Prostor kolem kostela tak dnes nepůsobí moc jako náměstí, když je z jedné strany otevřený takřka přímo do panelového sídliště, zatímco ze strany druhé se do něj hluboce zakusuje nepěkná a předimenzovaná budova hotelu Bobík. A právě v jeho přízemí pivovar před třemi lety vznikl. A je minimálně nutné tento počin pochválit - nevím, co jiného by mne do Volar znovu zavedlo, než nový pivovar. Nakonec jsem byl návštěvou tady celkem překvapen. Přestože mne město ani napotřetí neuchvátilo, nepřišlo mi zdaleka tak strašně hnusné, jako při předchozích návštěvách. Když to pak spojím s volarskou turisticky atraktivní lokací, nemá minipivovar zřejmě o zákazníky nouzi.

 Varna v odměřené hotelové restauraci.

Pivovar je restaurační, respektive dvourestaurační. Mědí opláštěná varna je umístěna, trochu jako pěst na oko, v interiéru zdejší hotelové restaurace, kterou bych charakterizoval, no, jako tradiční hotelovou restauraci. Kromě varny je viditelná i část úseku chladného hospodářství za prosklenou stěnou. My ale pivo nakonec v restauraci neochutnali, respektive je to složitější. Pro vydařené počasí jsme rovnou zamířili na zahrádku, abychom následně zjistili, že patří k malému výčepu v jejím sousedství, který je ale s restaurací obsluhou provázaný a tvoří jakési její detašované pracoviště (jako důvod mne napadá snad jedině, že restaurace je v čase jídel vyhrazena hotelovým hostům a vedlejší výčep - který má v nabídce i normálně teplá jídla - slouží pro náhodné návštěvníky).

 Příjemná zahrádka před výčepem.

V čase naší přítomnosti byla zahrádka slušně zaplněná, posezení zde bylo příjemné a obsluha relativně rychlá, ale zejména milá. Nabídka pivovaru je poměrně omezená a vlastně se za ty tři roky jeho fungování moc nezměnila. Ač pivovar v začátku sliboval sezonní piva, mám dojem, co jsem zaregistroval, že uvařil jen jedno (pšeničný 15° speciál), ale samozřejmě se mohu mýlit - budu rád za doplnění. Jinak stálou nabídku tvoří 11° světlý ležák, 13° tmavý speciál (a v nabídce je i možnost řezaného piva) + 12° světlý konopný ležák. Toho posledního jsem se v tom šíleném horku trochu bál, že bude těžko pitelné, ale naštěstí bylo aktuálně zcela vypité. ;)

 Na výčepu.

Kvalitou Volarského piva jsem nakonec byl velmi překvapen, netuším proč, ale očekával jsem - a možná to bylo i trochu tím, kde pivovar působí - že pivo tady bude nic moc. Světlá 11° pitelná, i když možná trochu nepříjemně hořká. Tmavá 13° naopak hodně sladká, kávová, ale i v tom horku se dala bez problémů vypít. Opravdovou bombou bylo ale paradoxně pivo, které vzniklo až na výčepu - řezané (respektive míchané). Ani nevím, kdy jsem řezané pivo naposledy někde pil, ale pamatuji si z dávných časů, kdy naše pivovary ještě moc neprodukovaly polotmavá piva, že jsem měl řezané hodně rád. To se mi potvrdilo i tady - všechny mouchy obou piv v řezané podobě zmizely a výsledkem bylo opravdu skvělé pivo, které pozitivní dojmy z místa jen potvrdilo.

 Vydařená volarská piva.

Z Volar jsme tak odjížděli nečekaně spokojení a čekala nás druhá zastávka výletu, kvůli které jsme vůbec tuto dlouhou okružní cestu absolvovali - krásné historické město Prachatice a s nimi konečně i jejich malý pivovar, položený navíc v jedné z uliček zdejšího čarokrásného historického jádra. Nemohl jsem se ve vlaku dočkat, až tam budeme.

 Prachatice. (v rohu náměstí v pozadí začíná průchozí ulička k dnešnímu minipivovaru)

Měl jsem k tomu i osobní důvody. Na zmiňovanou dávnou návštěvu, kdy jsme tady tehdy končili několikadenní čundr po jižních Čechách jsem měl zvláštně smíšené vzpomínky. Dojeli jsme tenkrát až v podvečer stopem, čundr nám pomalu končil, byla to pro mne navíc tehdy taková zvláštní doba. K tomu jsme přijeli z Českého Krumlova a kulturní šok z živého turistického města do totálně ospalých nedělních Prachatic byl nepřekonatelný. Zvláště, když v Prachaticích nebyl ani žádný pivovar (sic!). Dodnes si pamatuji, že večer jsme celý proseděli u výborné protivínské 11° v rohovém hostinci Na Poště. Klasická zaplivaná čtyřka. I ten hostinec ve mně zůstal hluboce zarytý pod kůži a bylo to první místo, na které jsem se šel ve městě podívat. jestli ještě stojí. Stálo a Platan byl pořád na čepu. Tentokrát jsem ho ale oželel.

 Hotel Pošta na první pohled nevypadá, že by bylo
 otevřeno, ale protivínská 11° je zde stále na čepu.

Raději jsem se konečně několikrát dokola prošel historickým centrem města a jeho přilehlým okolím. Je asi zbytečné se tady o tom rozepisovat, Prachatice jsou všem snad dostatečně známé. Kdysi velmi významné královské město se dodnes dochovalo ve výjimečně intaktní podobě. Náměstí i vedlejší uličky jsou plné renesančních domů s bohatou sgrafitovou výzdobou (mimochodem v nejznámějším z nich - Rumpálově domě - působil od 16. století měšťanský pivovar). Prachatice byly na pivovary vůbec bohaté. Kromě měšťanských pivovarů v hradbách zde působil od 16. století panský pivovar na předměstí (dodnes dochovány jeho archaické budovy v ulici U Stadionu). V 60.-70. letech 19. století se pak s přechodem na spodní kvašení stěhuje i měšťanský pivovar za hradby do vyvýšené polohy nad Píseckou branou (dodnes ho připomíná nejen část opravených budov, ale i pojmenování ulice "Pivovarská"). Historie pivovarnictví v Prachaticích je moc pěkně zpracovaná na webových stránkách dnešního minipivovaru, a tak se zde nebudu zbytečně rozepisovat a koukněte se raději tam.

 Pěkně zpracovaná historie zdejšího pivovarnictví na webových stránkách Pivovaru
 Prachatice (na fotografii vlevo historická podoba měšťanského průyslového pivovaru).
 Zdroj: webové stránky www.pivovarprachatice.cz/historie.

Prachatice toho ale nabízí mnohem víc. Uličky, ve kterých se můžete ztratit, nízké průchody, průhledy na kostelní věž, anebo věž novorenesanční radnice, která před sto lety rozbila vyváženost prostoru hlavního náměstí. Projít se můžete i po postupně opravovaném hradebním okruhu, anebo vystoupat na věž kostela svatého Jakuba Staršího a pokochat se z něj nejen nádherným městem, ale i jeho neporušeným krajinným zázemím. Z věže kostela si bohužel také můžete naplno uvědomit, jak také ke stavebnímu dědictví přistupovala v minulosti naše památková péče. Tehdejší odborníci (myšleno bez ironie) bohužel (a není to případ pouze Prachatic) vnímali historické jádro města jako uzavřenou památkovou jednotku a nebrali v potaz význam jeho organického navázání na předměstí. Jejich valná většina tak byla postupně od 60. let 20. století demolována a historické centrum města dnes působí jako perla ztracená v masivní moderní výstavbě. Je to škoda, ale buďme alespoň za to rádi.

 V Prachaticích (dům vpravo zvaný Rumpálův, původní působiště měšťanského pivovaru).

Prachatice jako celek na mne ale tentokrát působily zkrátka úplně jinak. Bylo to určitě dáno náladou, souvislostmi, také bylo odpoledne prvního školního dne a ne nedělní letní podvečer. To vše určitě hrálo roli. Svou roli ale na prvním místě hrál určitě i důvod toho, proč jsme tady vůbec byli. Pivovar Prachatice.

 Poutníče postůj, stojíš před pivovarem.

Webová prezentace podniku mne přitahovala. Moderně zpracovaný design, logo, nabídka piv a to vše zkombinováno s respektem k historii města, jeho pivovarnictví i k domu, ve kterém se pivovar nachází. Vstup do něj je dnes možný jak hlavními dveřmi z příhradební Horní ulice, tak i jedním z mnoha úzkých průchodů, trochu skrytém v jihozápadním rohu náměstí. Ulička záhy končí pár schůdky, které vás takřka samy posadí na židličky vnitroblokové zahrádky.

 Průhled uličkou na zahrádku. Jsme tu dobře.

Pokud se vám rozprší tak jako nám, určitě nepohrdnete posezením v interiéru s výhledem na nerezovou varnu za sklem. Restaurace má trochu komplikovaný půdorys písmena "L", navíc v několika výškových úrovních, jak dům rostl a byl adaptován. To vše ale jeho prostory oživuje, stejně jako stylové osvětlení, které je tvořeno obyčejnými stolními lampami, které zde ale získávají nový význam v instalacích tu jako pavouci (lustry), anebo stonožky (v kombinaci s rourou klimatizace) - dokonalé!

 Interiér pivovaru se stylovou stonožkou.

Po pivovaru se pohybují jak lidé z vedení - nerozluštil jsem, kdo a jak v pivovaře působí ale cítil jsem se mezi nimi nějak tak dobře, jako doma, tak mladá a nadmíru sympatická obsluha, která zodpověděla každý dotaz. A jako bonus příjemný mladý sládek, který když viděl můj stěží skrývaný zájem o pivovar mne bere na velící můstek varny. Pokecáme o tom, co a jak vaří, jak je pivovar v Prachaticích vnímaný a nakonec dostávám ochutnat medový Ale, který není aktuálně na čepu a zatím zraje v ležáckých tancích. Nebudu lhát, že mne moc za srdce nevzal (nevím, jak bude chutnat, až "půjde ven", ale bylo to takové nesourodé zvláštní pivo - i když já ta medová obecně zas tolik nemusím).

 Pohled na pivovar za skleněnou stěnou (a zde prozměnu stylový pavouk).

Nabídka na čepu nás už přesvědčila víc. 12° Rumpál Ale lehce nenasycený, ale u ejlu to tolik nevadí, oba světlé (11° a 12°) ležáky trochu bez řízu, ale příjemně pitelné. 12° Schreiner, alias klasický Weizen trpí trochu podobnou nemocí jako minulý den v Sušici, ale ne zas tolik a je to příjemný zástupce tohoto stylu (a možná nepřekvapí - říz i tady mohl být trochu vyšší). Netuším, zda má sládek nějaký problém ve sklepě (já se už pak styděl ho s dotazem otravovat), anebo je nějaká chyba přímo na výčepu, ale nízké nasycení považuji paušálně asi za jediný problém prachatických piv. Jinak jsem byl spokojen a vím, že kdybychom nemuseli zase na vlak, seděl bych na tom krásném místě ještě teď.

 Rumpál Ale a 12° světlý ležák na zahrádce před deštěm.

Návštěva v Prachaticích se tak vyvedla na jedničku. K pivovaru jako třešnička na povedeném dortu určitě sedí i fakt, že pivo stáčí do skleněných půllitrových lahví s moc pěkně zpracovanými etiketami (zas mi to potvrdilo domněnku o skleněných lahvích z minulého dne v Sušici). Když shrnu pocity celého dne, můj osobní reparát z vnímání Prachatic, povedené posezení ve zdejším opravdu sympatickém podniku a k tomu jako přídavek nečekaně kvalitní pivní zážitek ve Volarech: byl to po všech stránkách opravdu vydařený výlet.

 Sklo vs. PET 4:1 v základním čase.

I Pošumaví je dnes již také minipivovarsky opravdu bohaté, další podniky vznikly ve výše položených polohách pohoří, které kraji dalo jméno, a do toho každou chvíli informace o nějakém novém chystaném (či aktuálně otevíraném) provozu. Díky tomu všemu kraj, který byl ještě donedávna doménou zejména průmyslových provozů ze Strakonic a Protivína, získává další turistická lákadla, které pivamilovného člověka donutí se sem vracet a objevovat něco nového. My se vrátíme určitě rádi.

 Všudypřítomné vydařené logo pivovaru s letopočtem odkazujícím na první doloženou
 zmínku o vaření piva ve městě.
 
A vrátíme se sem rádi i proto, že pivovary vznikají nejen tady, ale i na cestách, které tímto směrem vedou. Takřka během odjezdových příprav na tento čundr nás zastihla zpráva o nově otevřeném pivovaře v Blatné. V tomto případě navíc obnovením provozu ve starém pivovaru (který doteď sloužil jako lihovar). Nemohli jsme jinak, než se cestou zpět v Blatné zastavit a zakoupit zatím jen v PET lahvích v podnikové prodejně pivo Kohout k ochutnání. To je už ale úplně jiný příběh, o kterém vám napíšu třeba zase někdy příště.

 Působivá scenerie blatenského zámku s pivovarem
 v pozadí. Kdo uhádne, který stavitel stál v roce 1896
 za jeho modernizací? (nápověda je na fotce ;) ). 

První díl z dovolené v Pošumaví zde: Horažďovice a Sušice.

14. září 2016

DOVOLENÁ V POŠUMAVÍ DÍL 1.: HORAŽĎOVICE A SUŠICE

Přestože aktuální teploty tomu moc nenasvědčují, letošní léto spěje pomalu ke svému konci. Sluneční paprsky jsou už brzy odpoledne tak nepěkně sytě nízko položené a tma o osmé kdekoho asi překvapí. Konce léta jsem vždycky hrozně prožíval, přestože mi bylo jedno, jestli se chodí do školy, anebo do práce a i přestože mi podzim nikdy nijak nevadil. Podobné to mám i letos a nezbývá mi než s tou sentimentální náladou odcházejících prázdnin něco udělat. Nic mi nevadí, že se mi tady na blogu zase navršila hromada rozepsaných konceptů ze zážitků uplynulých měsíců. Já se nyní chci vrátit jen něco málo přes týden zpátky, kdy Pivní Partyzáni vyrazili konečně i na krátkou - ale hlavně krásnou - dovolenou. Ta byla, toto léto snad opravdu poprvé, motivována pouze odpočinkem a nikoliv prací a jinými povinnostmi.

Zadání výletu bylo celkem jasné. Chtěli jsme jen pod stan, někam, kde je hodně pivovarů dostupných vlakem, ideálně někam, kde jsme nikdy pořádně nebyli a samozřejmě někam, kde je něco k vidění. Tahle malá osobní zadání miluji - kroužím tužkou po mapě, přemýšlím, vymýšlím, sjíždím jízdní řády, propukám v nadšení a následně ve skepsi a... a na konci je vždycky výlet, který prostě stojí za to. A bylo tomu tak i tentokrát, když nakonec hrot tužky ukázal na Horažďovice. Celý život sem se do nich chtěl podívat a nyní jsem měl možnost věru vrchovatou - pěkný vodácký kemp Na Lipkách, toho času posledního dne letních prázdnin návštěvníky zcela opuštěný, se nachází takřka v samém centru města pod místním zámkem.

 Horažďovice.

Horažďovice se historicky řadí k jedněm z nejvýznamnějších měst v oblasti a dodnes si zachovaly takřka neporušený půdorys s řadou zajímavých objektů, částí hradeb i s branami a jejich centrum nabízí řadu míst k procházkám. Ať po hlavním náměstí s rozsáhlým areálem zámku, anebo v pitoreskních příhradebních uličkách či ve změti domů v údolí řeky Otavy, od které je na město zvláště pěkný pohled. Zakonzervovaní historického vzhledu vděčí Horažďovice zejména trochu komunikační odlehlosti. Když byla roku 1868 dostavěna železnice z Českých Budějovic do Plzně, zřejmě zejména díky místní formanské lobby (a nebyla by to taková výjimka u nás) se její trasa městu vyhnula. A nic na věci nezměnila ani stavba pobočné trati do Sušice a dále do Klatov, díky které se až roku 1888 železnice dostala až do bezprostředního centra města.

 Ručička času se zastavila v příhradební uličce.

Naproti městskému nádraží Horažďovice dnes působí starosvětsky položená i pojmenovaná restaurace Na Růžku se zahrádkou pod vzrostlými lipami, která láká k posezení. Bohužel na čepu ostudně pouze portfolio PP. Lepší je už situace na "hlavním nádraží" na zmíněné rychlíkové trati, na Předměstí asi 4 km od města, kde je možné v zřejmě kultovní nádražce "U líného topiče" ochutnat něco z nedalekých Strakonic (nám její návštěva bohužel časově nevyšla). Zašlou slávu nádražního Předměstí upomíná i opuštěná restaurace U Holoubků v pěkném secesním domě naproti nádraží. Jestli bylo možné kdysi sem zajít před cestou na horažďovické pivo?

 Na Růžku naproti nádraží. Škoda té pivní nabídky.

Na místní pivo bohužel dnes v Horažďovicích není možné zajít nikam, přestože město je i v tomto směru samozřejmě dějinně zajímavé. Prim hrál zejména panský pivovar, který se od 16. století postupně prosazoval, až v prodeji piva zcela převážil nad starším měšťanským pivovarnictvím. Provoz, který měnil majitele s vlastnictvím panského sídla, se nacházel v jeho bezprostřední blízkosti. Dnešní podobu získal roku 1869, kdy byl archaický pivovar - toho času v držení rodu Kinských - přestavěn do průmyslové podoby. Historizující objekty pivovaru a sladovny částečně vystoupily přes někdejší hradební okruh a dodnes tvoří jižní stranu silničního průtahu městem.

 "Typický" pohled na budovy horažďovického pivovaru od průtahu městem.

Horažďovický pivovar byl vždy spíše menším provozem, v nejlepších letech na počátku 20. století vystavoval něco málo přes 7000 hl ročně. Přestože byl roku 1946 se znárodněním uzavřen a na přelomu 50. a 60. let byla zbořena část sladovny s výrazným hvozdem, dochoval se v podstatě v původní podobě dodnes. Do roku 2000 sloužil jako sklady, později nevyužitý chátral. Od roku 2007 je částečně opravován, zamýšlené nové využití se nakonec nerealizovalo a výrazná památka omezeného industriálního vývoje města tak čeká na nové využití. Co takhle nějaký nový malý pivovárek? Horažďovice by si ho určitě zasloužily a stovky nejen vodáckých turistů, kteří během roku město navštíví, by místní pivo zajisté ocenili.

 Historický pohled na pivovar od zámku, ještě se sladovnickým hvozdem (foto
 z expozice v místním informačním centru).

V současnosti mají možnost ochutnávat alespoň z poměrně širokého portfolia z nedalekých Strakonic, kterému jsem nepohrdl ani já. Na Strakonice nám v rozpisu výletu čas nezbýval, a tak jsem rád ochutnal světlý 11° ležák Dudák ve zjevně oblíbené hospůdce přímo v kempu Na Lipkách. Strakonice jsou ale nejčastějším vývěsním štítem i jinde ve městě, při noční procházce jeho ulicemi jsem na ně narazil jak v solidně se tvářící pizzerii přímo na zámku (12° polotmavý Klostermann - je to jen můj dojem, že to bývala dříve 13,5°?), tak třeba i v staroměstsky položené hospodě U Černého Orla naproti jihovýchodní bráně. Snad jen škoda, že pěkný tradiční hostinec U Hlaváčků, na trochu dezurbanizovaném předměstí přímo naproti starému pivovaru, má v nabídce pouze piva z koncernu Pivovarů Lobkowicz.

 Noční nálada v Horažďovických uličkách.

Pěkná hospůdka ve staronovém pivovaru by rozhodování, kam tady zajít na pivo, určitě ulehčila. Pokud někdy nějaká taková bude, určitě se do Horaždovic vrátím. Pokud byste sem někdy náhodou také měli cestu (ať za pivem, nebo kamkoliv jinam), zkuste se kromě historického jádra podívat i na periferii za železničním přejezdem. U řeky Otavy se tady nachází jeden takřka republikový technický unikát - parostrojní vodární stanice z let 1887-1888, která sloužila čerpání vody k zásobení parních lokomotiv na nedalekém městském nádraží .

 Parostrojní vodárna u řeky Otavy.

Z městského nádraží jsme i my vyráželi na krátký výlet prvního dne dovolené, jak jinak než do nějakého z malých pivovárků v okolí. Cílem bylo neméně půvabné historické město Sušice, položené v krásném lesnatém údolí řeky Otavy. Po cestě absolvujeme krátké mezipřistání v Žichovicích, kde vlastně není skoro co k vidění. Pokud by se tedy na druhé straně řeky, cca dva kilometry pěšího výletu, nenacházela naše největší hradní zřícenina, Rabí (se stejnojmenným městečkem v podhradí).

 Rabí není jenom hrad: pěkný starý židovský hřbitov v bezprostředním podhradí.

Rabí si samozřejmě nemůžeme nechat ujít, ale na to, že se sem těším od dětství mne hrad trochu zklamává. Zájemce o historii ale určitě potěší, po cestě je navíc v sousedství žichovického zámku k vidění budovy zdejšího pivovaru, který svého času sloužil i jako lihovar, a i kde co dalšího.

 Současná podoba někdejšího žichovického pivovaru.

Sušici se sluší navštívit už jen pro její historické jádro, proslavené třeba řadou renesančních domů, mnohdy s gotickými jádry, se sgrafity a bohatými štíty, ale i řadou dalších památek v samotném městě i jeho bezprostředním okolí. Novější dějiny města, spojené mj. i se vznikem zdejšího nejznámějšího podniku - místních sirkařských závodů - bohužel postupně připomínají již jen trosky. 

 Náměstí v Sušici.

Zdejší výroba byla po 170 letech provozu přesunuta roku 2009 do Indie a obrovský areál mezi městem a hodně vzdáleným nádražím nevyužitý chátrá, respektive postupně mizí. Aktuálně demolici podléhá ještě donedávna unikátně dochovaný komplex někdejší neméně slavné Schwazkopfovy továrny na obuv, kterou v 50. letech Solo koncern taktéž spolkl pro svou výrobu. Na místě zřejmě vyroste další obchodní centrum. Smutné.

 Příhradební ulička s poutní kaplí Anděla strážce v pozadí. V druhém domku zleva
 se roku 1814 narodil Vojtěch Scheinost - zakladatel zdejší sirkařské tradice.

Podobně smutný osud prožil o více než padesát let dříve bohužel i místní pivovar. V královské Sušici, na rozdíl od poddanských Horažďovic, měli hlavní slovo ve vaření a prodeji piva měšťané. Roku 1571 byl založen společný měšťanský pivovar, který navazoval na místní tradici právovárečného vaření a zejména na tradici sladovnickou. Pivovar se nacházel v trochu stísněných prostorách v samém centru města na nároží dnešních ulic Americké armády a Vodní, jejíž takřka celou východní stranu zabíral. Zvláště se stísněnost městského prostoru ukázala na počátku 20. století, kdy byl celý komplex modernizován a adaptován na strojní pohon. Pivovar vystavoval před druhou světovou válkou až 8000 hl piva ročně, ale záhy po jejím konci byl uzavřen a objekty v polovině 60. let zbořeny.

 Zvýrazněné budovy měšťanského pivovaru na fotografii z počátku 60. let 20. století.
 Foto: repro z knihy Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl.

Sušice je oproti Horaždovicím aktuálně pivovarsky o mnoho šťastnější a od září roku 2014 zde působí nový malý pivovárek, provozovaný rodinou Švelchů, po které také dostal jméno. Za pivovarem se musí žíznivý poutník vydat na druhou stranu řeky Otavy, na trochu maloměstsky ospalé Horní Předměstí. V uličkách za kapucínským klášterem, v Nuželické ulici číslo 25, stojí již snad sto roků tradiční hostinec, poslední dvě desetiletí zvaný Bouchalka. Jeho adaptací a částečnou dostavbou nový pivovar - samozřejmě za zachování restaurace - vznikl.

 Pivovar a restaurace U Švechlů láká k posezení.

Pozdně odpolední předzahrádka lákala k posezení, stejně jako potlachová lavice na jedno rychlé pivo u průjezdu, kterým se vstupuje i do prostor restaurace. Podnik pěkně čistě moderně zařízen, vévodí mu klasická dvounádobová varna s měděnou pokrývkou. Obsluha ochotná a sympatická, nabídka piva zajímavá, tak to mám rád. Naše posezení tady ale nakonec bylo poměrně krátké. Za prvé nám spatně vycházely spoje a měli jsme na výběr něco rychle ochutnat, anebo zde strávit možná až zbytečně dlouhý čas.

 Varna dominující restauraci.

Možná jsem sám překvapen, že čas strávený v pivovaře nazývám zbytečně stráveným, ale bohužel pivo bylo nejslabší devizou místa, a proto jsme volili nakonec rozhodnutí rychlé ochutnávky. Zvlášť, když kompletní nabídka pivovaru je dostupná i v lahvích, navíc v potěšujícím objemu 0,5 l a co je důležité, tak ve skle (je to jen můj dojem, že většina nově vzniklých minipivovarů cca od roku 2013 již má lahvové sklo, pokud chce skutečně na hosty působit jako seriózní podnik, zařazené bez debat v sortimentu? Že by snad mělo vyžadování kultury pití piva u nás konečně nějaké své výsledky?) Minimálně v Sušici to tak platí (mimochodem, lahvové pivo se dá, kromě samotného pivovaru, sehnat i v trafice "Tabák - nápoje Švelch" na Náměstí Svobody, kterou také rodina Švelchů vlastní).

 Summer Ale a Sušičák.

O pivovaru toho bylo nejen na pivních webech za ty dva roky jeho existence napsáno už mnoho, tak je zbytečné to opakovat a raději se vrhnu přímo na naší návštěvu. V nabídce aktuálně byla světlá 10° Sušičák a 12° Polotmavý ležák z piv spodně kvašených a k nim 12° pšenice a sezónní 10° Summer Ale. Světlý ležák 12° bohužel toho času vypit, stejně třeba jako IPA a další piva z široké nabídky pivovaru. Vlajkovou lodí je každopádně inzerovaná zmiňovaná desítka, a tak jí, společně s letním ejlem objednáváme na začátek. Pivní stylové fašisty asi nepotěší, že veškeré pivo (včetně pšeničného) je zde podáváno do běžných krýglů s uchem, ale to mne tolik nebolí, horší je to už s kvalitou piva.

 V průjezdu, respektive průchodu.

Tedy. Netradičně pouze 10° vlajková loď pivovaru je skvělá, dnes tady nejlepší pivo a svůj status tak nese po právu. Se svrchňáky je to už ale horší. Ejl je plný vad, nesourodé a sotva pitelné pivo, svým náročným chuťovým profilem v konečném součtu celkem neletní. Pšenice byla naopak celkem svěží i pitelná, ale stylově nepřesvědčivá. Oproti očekávání hodně kyselá po jablkách, pravdou ale je, že v tom horku docela bodla. Jak jsem napsal, nepříliš přesvědčivé portfolio nás nakonec po necelé hodině nasměrovalo směrem na místní nádraží, samozřejmě s polotmavým ležákem na cestu vlakem do Horažďovic.

 Pivo stáčené do 0,5 l skleněných lahví potěší. Pšenice
 ve skle s uchem už méně. ;)

Přestože mne kvalita místního piva moc nepřesvědčila, při dívání se na ubíhající podvečerní krajinu kolem Otavy a popíjení celkem dobrého polotmavého ležáku jsem byl spokojený. Krásné Sušici pivovar sluší a poutník zvyklý na konzumaci místních piv musí být logicky potěšen už jeho samotnou existencí. Pokud mne osud do tohoto kraje ještě někdy zavede (a já myslím, že ano, důvodů - i pivních - sem zase jet je více než dost) - rád ochutnám i ostatní piva z nabídky, anebo znova výborného 10° Sušičáka, díky kterému dnes už piva milující člověk nemusí v Sušici sušit ... s prominutím hubu.

Hubu jsme ale v žádném případě nesušili ani my následující den, kdy jsme se vydali na veledlouhý okružní výlet za poznáváním nejen pivních krás středního Pošumaví. O tom ale až příště v druhém díle příspěvku o naší partyzánské dovolené.

Druhý díl z dovolené v Pošumaví zde: Volary a Prachatice.