30. července 2015

OLIVŮV PIVOVAR: NOVÁ PIVOVARSKÁ TRADICE V DOLNÍCH BŘEŽANECH MÁ ŠANCI NA ÚSPĚCH

O připravovaném pivovárku v Dolních Břežanech probleskovaly zprávy na pivních webech minimálně už rok. Bylo to takové to klasické cvrlikání na střeše, okořeněné o zvláštní pláštík tajemna, který nad projektem rozprostřel jeho investor a majitel. O to větší bylo překvapení, jakou rychlostí se nový pivovar na scéně vyloupl. Navíc, což nebývá v dnešní době až zas tolik obvyklé, s širokým portfoliem vlastních piv, uvařených vlastním sládkem na vlastní technologii a hlavně pod komínem. Oficiální otevření proběhlo v pátek 12. června, první reference hovořily pozitivně, a tak nezbývalo nic jiného, než to přijet na místo zkontrolovat osobně. Nakonec, neměli jsme to přece daleko.

K času, který jsme trávili začátkem července v Posázaví, samozřejmě patřil i nějaký ten výlet a do Dolních Břežan, dnes ze severu obtěžovaných nenasytným chřtánem Velké Prahy, to nebylo zas až tak daleko. Zvláště, když jsme cestu spojili s velmi příjemným výletem do krásného Dolního Posázaví v okolí Jílového u Prahy, kde ranní řeka a potoky v hlubokých údolích způsobily, že se i to hrozné vedro prvních červencových dní dalo krásně přežít. 

 Jílové jako na dlani z louky Nad pivovarem.

Kromě technické památky první kategorie, železničního viaduktu přes rokli Kocour u Žampachu, řady někdejších rudných štol a filmově položeného Jílového s nenarušeným panoramatem jsme si po cestě mohli prohlédnout i budovy jílovského pivovaru (stojícího zde minimálně od počátku 17. století), bohužel před pár lety znetvořené přestavbou na rezidenční čtvrť. Alespoň, že jméno ulic zůstalo, stejně jako pomístní pojmenování louky Nad pivovarem. Je smutné, že pomístní názvy jsou často tím posledním, co připomíná historii a význam daných míst, ale buďme za ně rádi, stejně jako buďme rádi za to, že alespoň ony zůstávají uchovány. Po staletí. 

 Nepříliš citlivě přestavěný pivovar a sladovna. A hlavně: všechno obezdít, oplotit,
 uzakmnout!

To by ale vydalo na samostatný příspěvek, snad jindy, protože my měli a programu hlavní cíl dne, když jsme se v již nesnesitelném odpoledním parnu přemisťovali příměstským autobusem z Jílového přes tu podivnou a postupně exploatovanou krajinu bezprostředního zázemí Prahy do Dolních Břežan. Tato kdysi krásná vesnička bohužel po všech stránkách trpí svým soudobým postavením, coby takové malé velkoměstské předměstí. Řada ne vždy kvalitních novostaveb, řada modernizací, beton, dlažba. Na druhou stranu vše hezky opravené a na třetí stranu, obytný okrsek se soustavou rybníků se mi celkem líbil, Mikuláš poprvé v životě mohl nakrmit kačeny a my mohli zchladit nohy od té rozpálené země.

 Dolnobřežanský "Lake District".

Dolní Břežany, kde mimochodem až do roku 1890 působil starý arcibiskupský pivovar, zmiňovaný již v 16. století a bohužel v 60. letech století 20. zbořený, jsou dnes známe zejména díky místnímu velkému laserovému centru, ve kterém probíhá progresivní vývoj moderních technologií a které se, nedaleko místního zámku rozrůstá o nové a nové hypermoderní provozy. A právě naproti němu, v pseudostylově tvaroslovném objektu někdejšího panského hospodářského zázemí, vznikl v letech 2014-2015 provoz nového Olivova pivovaru.

 Vstup do krásně opravené budovy Olivova pivovaru.

Nádherně opravený až industriální interiér za přiznání všech detailů je to první, co návštěvníka upoutá, když vstoupí dovnitř. Navíc v mé oblíbené kombinaci s moderními materiály a doplňky, vše krásně čistě, ale nikoliv sterilně provedené. Ač má pivovar předzahrádku. chtěli jsme se schovat před ostrým sluncem. Druhá věc, která nás překvapila byl počet členů obsluhy i po našem příchodu stále převažující nad návštěvníky, neboť tu v to sobotní odpoledne nikdo nebyl. Později se ale celkem zaplnilo a myslím, že na tomto místě nemůže mít pivovar nouzi o zákazníky. Zaplnilo se nakonec i u našeho stolu, neboť za námi na pár piv a na pokec zajeli i přátelé z Domácího pivovaru Rabiát - bylo to moc příjemné!

 Vycizelovaný interiér pivovaru.

Příjemné posezení bylo ale i zejména díky nabízeným pivům. Nejen v úrovni minipivovarské je řadím k tomu nejlepšímu, co jsem u nás v poslední době ochutnal. Za pivem zde stojí více než zkušený sládek Pavel Kortus a na kvalitě to bylo skutečně znát. Z šesti piv stálé nabídky byla na čepu čtyři. Dolnobřežanská světlá 10° byla opravdu lahodná, vyvážená a osvěžující - takto kdyby vařil "výčepní pivo" každý minipivovar, byla by radost navštěvovat. Nepřekvapil ani obdobně dobrý, po nedalekém vědeckém centru pojmenovaný, světlý ležák Laser beer (hrozné jméno, co?). Co ale překvapilo byla svrchně kvašená pšenice Gari a ale York.

 Stálá nabídka. Pivovar stáčí zatím jen do PETek, věřím, že vyobrazené skleněné
 lahve jsou blízkou budoucností.

Pšenice by sice možná ocenila trochu vyšší říz, ale jinak to bylo naprosto krásně čisté, voňavé, esterové pšeničné pivo. Ejl zas splňoval všechny atributy, které bych od moderního ale očekával, krásně aromatické, příjemně hořké, ale i náležitě sladové. Když pominu, že všechna piva byla skutečně chuťově úplně čistá, zároveň zapadala do nějakých zaběhnutých kategorií, které současný pivař očekává. To už se mi, zejména v minipivovaře se sládkem s dlouhou tuzemskou zkušeností, drahnou dobu nestalo a dávám pět hvězdiček z pěti. Už se těším až ochutnám i stout Theodor a India Pale Ale, které na čepu nebyly.

 "Pšenice" a "desítka" - radost pro oko, nos i ústa.

Pivovar má být na prvním místě o pivu, a to se tady opravdu povedlo. V kombinaci s nádherným interiérem, povedenou webovou prezentací a s dalšími drobnostmi je toto pivovar, kam se zase někdy rád vrátím a myslím, že mezi místními si najde své zastání. A nakonec i pro pražské to není zas až tolik z ruky (do Břežan jezdí PIDko z Kačerova). Navíc pivo za velice korektní ceny. Jako kritika prapodivných historicko-legendárních konstrukcí mne navíc potěšila slova o tom, že s Olivovým pivovarem vzniká nová historie vaření piva v Dolních Břežanech. Tak to má být. :)

 Moderní výčep.

Abych jenom nechválil. Podat hostovi na požádání zdarma vodu z kohoutku by mělo být, zvláště v podobném moderně se tvářícím podniku, samozřejmostí. Přinesený (a v lístku skutečně avizovaný) půllitr vody s limetkou a mátou skoro za 30 Kč (zvlášť když za stejnou cenu je v nabídce i třetinka výborné domácí ovocné limonády) je opravdu výsměch. Při placení se nám pak stala taková divná nepříjemnost, která mi znova v hlavě otevřela debatu o vytváření vztahu mezi hostem a číšníkem v restauraci a jeho případné vyústění v rozpor, když "vše nesedí". Stát chce zavádět pokladny, kterými by svými nenechavými prodlouženými prsty kontroloval případné utíkající korunky. Já jako zákazník bych více ocenil zejména, kdyby mi obsluha podškrtávala lísek na stole. Člověk by se pak vyhl nepříjemnostem, kdy mu za zády kdosi sází údaje do anonymního počítače a vznikají pak podobné nepříjemnosti. Asi jsem staromódní.

 Takto to tady dělají.

Tak nebo tak, nějaké nepříjemné drobnosti se asi objevují vždy a všude. Podstatné zůstává, že mne ta návštěva v Břežanech bavila. Naše cesta na vlak do Zbraslavi údolím Břežanského potoka se nakonec pro to zdržení při placení stala zoufalým úprkem. Klid těch krásných lesů táhnoucích se až k Vltavě, kam ještě nenasytná Praha nedokázala zaseknout své drápky, jsem si tak nedokázal vůbec užít. A přitom jsem se na něj tolik těšil. Ještěže mi výborné dolnobřežanské pivo umožňuje se sem bez výčitek brzy vrátit. Nakročit novou tradici pivovarnictví v Dolních Břežanech se Olivovu pivovaru, myslím, povedlo.

15. července 2015

UŽ I ZA PIVEM SE RÁD VRACÍM DO KRAJE MÉHO DĚTSTVÍ

Když se řekne "Čerčany" nikomu se nic moc pivovarsky zajímavého asi nevybaví. Není se co divit. V Čerčanech nikdy žádný pivovar nebyl a není a mám takový dojem, že ani nebude. Proč mám ale potřebu o této významné železniční křižovatce a také nástupní stanici na řadu výletů do dolního a středního Posázaví psát na blogu o pivu? Možná fakt, že Pivní Partyzán prožil v této na první pohled nepříliš pěkné vesnici více než dvě třetiny svého života trochu napoví. Tento článek bude o mém vztahu k Čerčanům a tom, kam se tady dalo zajít na pivo. Očekávejte pointu!

K Čerčanům, kde by povrchní a bohužel i trochu pozorný návštěvník seznal, že "tu nic není" mám takový ambivalentní vztah. Přestože jsem zde prožil dětství i mládí, nikdy jsem to tu neměl moc rád. Vždy jsem raději jezdil - později i na pivo - do nedalekého Benešova nebo do Říčan, anebo dokonce do Prahy. A potom, co jsem se z údolí Sázavy odstěhoval pryč jsem se sem vracel spíš nějak tak z povinnosti. Věci se změnily až v posledních letech. S narozením potomka dostaly pobyty v Čerčanech, coby návštěvy u babičky, nový rozměr a mě se sem najednou začalo vracet mnohem radostněji. A s radostí jsem také zjistil, že mi Čerčany najednou nepřijdou tolik ošklivé, že mají i hezká místa, kam se rád vracím. A nakonec jsem zjistil, že se tu dá na to pivo zajít - velmi kvalitně - i dnes. Ale abych nepředbíhal!

 Starobylý ráz čerčanské návsi se pomalu vytrácí, už třicet let.

Čerčany byly vždy na rozhraní zón dvou pivovarů - menšího a v soukromých rukou drženého Ferdinanda a Velkopopovické velkovýrobny, toho času mého chození na pivo již v rukou nadnárodních. Díky tomu ověnčovaly většinu místních podniků oba štíty, výjimečně doplněné o něco dalšího, obvykle nezajímavého. A pokud už se někdy někde nějaký netradičnější vývěsní štít objevil, záhy zase zmizel. I to je realita čerčanského pohostinství. Tolikrát jsem myslel, že se tu objevil podnik, kam bude možné zajít na dobré pivo, aby to brzy zase nebyla pravda. A že těch podniků za ta léta bylo, díky turisticky atraktivnímu položení se zde pohostům vždy, alespoň sezónně, dařilo.

Jeden z nich, legendární a nikdy nezapomenutý, byl často dokonce i jedinou věcí, kterou poutníci v Čerčanech viděli a navštívili. A také snad jedinou věcí, kterou si s Čerčany identifikují i lidé zdaleka. Místní kultovní nádražka. Co jsme tam strávili večerů i odpolední v našich pankáčských mladých letech! Pamatuji na čepu Ferdinanda desítku za deset korun, možnost vypít pivo na lavici před hospodou přímo na nástupišti i častá odpoledne, kdy jsme sem zašli na jedno před cestou na nějaký koncert (tehdy ještě neposlušně a v bandě vlakem - je to jen můj pocit, že dnešní mládež při podobných cestách už bez auta nedá ani ránu?) s pár korunami v kapse.

 Je konec! Pohled do útrob čerčanské nádražky v květnu 2007.

Zánik tohoto kultovního místa na jaře roku 2007 jsem takřka obrečel. Společně s krásnými vzrostlými stromy podél kolejí zmizela, aby uvolnila místo modernizovanému koridoru. V odlidštěnosti nové železniční tratě uzavřené v korytu betonových stěn se demolice oblíbené čerčanské nádražky odráží dodnes. Co bych dal za to sem zase jednou zajít? Koridor mimochodem nezazdil jen nádražku v Čerčanech. Zahrádka hostince Pyšelka pouze o jednu zastávku blíže ku Praze by o tom mohla vyprávět. I když ono to už tolik nebolí, hostinec samotný zazdívá jeho fádní pivní nabídkou léta i samotný majitel.

 Tento pohled je dnes už neuskutečnitelný. Na pivo sem ale už taky nechodím.

Prostor kolem nádraží v Čerčanech byl na pivní místa ale vůbec bohatý. Netuším, kdo ještě pamatuje starou cukrárnu na terase naproti nádražní budově. Později už zde ale byla - a dodnes je - jen umakartová pivnice s nepříjemnými pletenými sedačkami na zahrádce, ze které byl krásný výhled dolů na kolejiště a kde nikdo neřekl jinak než "Na Barrandově". Pro Barranďák hovořila nejen brzká otevírací doba, mám dojem, že jsme tam někdy sedávali i ráno před cestou na Gympl do Benešova, ale po zavření nádražky i jeho strategická poloha.

Do kulturáku naproti jsem jen tak na pivo nikdy moc nechodil, ač tamní pivnici provozoval v mých očích snad nejsympatičtější výčepák v Čerčanech, pan Trojánek. Zato jsme tady ale absolvovali hromadu koncertů. Potom, co obec neprodloužila roku 2009 panu Trojánkovi nájem to šlo s kulturákem z kopce a pak už jsem tam nechodil vůbec. Vlastně až před pár lety mne zaujal ruch v té části budovy, která byla po léta využívána jako květinářství a další obchůdky. Místo zcela změnilo svou tvář, bylo obnoveno historické schodiště směrem k nádraží, a tak obnovena i tradice staré nádražní restaurace. Příjemný interiér, zahrádka s výhledem na vlaky, co víc si přát. Škoda snad jen, že na čepu běžné produkty skupiny K-Brewery (respektive Pivovary Lobkowicz, a.s. ;) ) nebo Bernarda, navíc opakovaně v nepříliš dobré kvalitě. Místo je to ale hezké, to jo.

 Pan Trojánek ve svém království. Kde je těm rokům konec?

Podobně hezké místo s dobrý pivem se nachází i ve starých Čerčanech. Pokud tak mohu nazývat tu postupně mizející a modernizovanou čtvrť starších domů kolem zdejší návsi se zvoničkou, která bohužel přišla již roku 1986 o svůj největší půvab zbořením starého statku (toho času ještě s doškovou(!) střechou) a jeho nahrazením klasickou vesnickou Jednotou. Ve dvoře jednoho z nedalekých domů působí poměrně známá restaurace Alexandra, kde je stabilně na čepu dobrá nefiltrovaná 12° z Kácova. Vždy mi tu chutná. Výčet čerčanských podniků bych pak asi uzavřel dnešní kavárnou Oáza v Hospicu dobrého Pastýře, vystavěném poblíž silnice na Čtyřkoly. Údajně je zde v současné době možné sehnat zajímavá lahvová piva. Nevím, nezkoušel jsem, trochu jsem se bál. To místo změnilo v posledních několika letech mnohokrát provozovatele, bylo často zavřené, tak za informaci neručím. Já tady ale v létě 2009 často sedával na zahrádce s výhledem na oseté pole a pil Koutské pivo. A někdy ho i vracel, nebylo vždy příliš v kondici. I to asi charakterizuje Čerčany a jejich vztah k dobrým a zajímavým pivům.

Asi čekáte na tu pointu a na tu zprávu o tom, kam se tady dá zajít na dobré a netradiční pivo i dnes. Kdo čte pozorně články tady na blogu, už to dávno ví. Kdo je nečte, tomu to tady rád napíšu znova. Čerčanské pohostinství by nebylo kompletní bez pěkného hostince U Škvorů na strategickém místě nedaleko nádraží a v bezprostředním sousedství zdejšího klubového kina. Vždy jsem sem chodil na výčepní Ferdinand a trochu mne po delší době při té červnové návštěvě rozladilo, že na čepu je teď piv asi osm. Kecám, udělalo mi to obrovskou radost. Fenomén vícepípových hospod dorazil i do Čerčan a já se nestačil divit! Udělalo mi to radost takovou, že jsem se sem musel stůj co stůj vrátit a nechtěl jsem jít sám. Ale komu se ozvat, když vazby na staré kumpány z Čerčan jsou už dávno zpřetrhány a já vlastně ani nevím, kde je jim dnes konec.

 Napívka U Škvorů.

Nebylo to ale těžké. Jeden výtečník se vztahem k psaní krásných článků o Posázaví a o dobrém pivu přijel vlakem od Prahy, druhý výtečník se slabostí pro vaření domácích piv a jejich polízávání přeběhl jen přes kopec od Ješovy vápenky. Rostík dovezl hromadu zážitků a ponaučení a Kulda dvě luxusní dlouho uleželá domácí piva stylu Barleywine, z nichž jedno kromě chmele poznalo i smrkové jehličí. Už to stačilo k tomu, aby bylo toto posezení úspěšné. Ale já to věděl už předtím, že bude. A k tomu mj. na čepu Kocour, Matuška a samozřejmě ta skvělá desítka z Benešova.

 Benešovské pivo na velkopopovických táccích:
 realita Čerčan. Jen Kulda si přinesl svůj. Domácí.

Proč ty příjemné večery vždy utečou tak svižně opravdu netuším. Slunce se rychle odebralo za obzor, noční tma se propadala mezerami v plotu na našem pivním lístku až na zem a přišel čas rozloučení. Rosťa pomalu zmizel v tmavnoucí noci na poslední vlak na Prahu, Kulda se ještě rozhodl prodloužit si večer s anonymním pivařem, kterého zaujaly naše rozhovory, a já se odebral tam, kde jsem dvě desítky let říkával doma. Láska k pivu i místům nejen s ním spojeným je sdílenou silou okamžiků, které přetrvávají i dlouho poté. "Vždyť já to mám v těch Čerčanech vlastně docela rád," říkal jsem si cestou setmělými ulicemi, které tolik dobře znám. 

 Domácí sládek se svým výtvorem. Doporučuji!

A tak se na závěr omlouvám, že jsem vlastně celý tento příspěvek napsal jenom proto, že mi prostě udělalo radost, že je v Čerčanech možně někam zajít na dobré pivo a že mne to večerní popití s Rostíkem a Kuldou hrozně moc bavilo. Věřím, že to nebylo naposledy. Ale nebojte příště Vám o tom už psát nebudu. Raději si vzpomeňte, až budete mít někdy přes Čerčany cestu, nechte si ujet přípoj a zajděte ke Škvorům na pivo. Je to za rohem, stojí to za to a třeba tu na mne s klucíma taky narazíte. Rád prohodím slovo i s Vámi.

 Byla to sranda! Přijeďte taky někdy posedět. ;)