31. prosince 2015

PARTYZÁNŮV ROK 2015

Už je zase konec a já vím, že sem musím něco napsat. Bilanční články jsou tady na blogu již tradicí. Loni stejně jako na konci roku 2013 jsem si přál, aby byl následující rok úspěšný alespoň tak jako ten minulý. Ale já vlastně teď vůbec nevím, jak se taková úspěšnost měří a zda-li to je vůbec možné? Jaký byl tedy Partyzánův rok 2015?

Bezesporu byl jiný než ty předchozí. Nehovoří o tom jen počet vydaných článků, ale i jejich obsah, zaměření. Přestože byl celý rok zase nabitý událostmi, zážitky a vším, času, síly a i nálady psát nebylo letos tolik. Nikdy dříve se mi nenahromadila taková zásoba restů, které (pevně věřím) někdy na blog dopíšu. Psal jsem hlavně tehdy, když jsem opravdu chtěl, kdy mne něco popostrčilo a psal jsem zejména osobněji laděné příspěvky ze života.

I přesto se čtenářská základna blogu i letos rozrostla, navíc na blogu vyšly i dva příspěvky, které svým počtem přečtení výrazně převýšily běžný poklidný běh jeho života. Oba, i když každý úplně jiným způsobem, překročily i uzavřenou hranici stále okrajové pivní komunity. Oba zároveň nemohly stát tématem a pojetím dál od sebe. Na jedné straně glosa k zamyšlení o vykutálené kampani k pivu Patron, na straně druhé nekrolog za pražskou pivnici Kácovského pivovaru "U Klokočníka" spadající primárně právě do kategorie těch příspěvků ze života.

Život a pivo jsou v případě Pivního Partyzána synonyma, a asi i proto takových článků bylo nejvíc. A není se ani co divit, když jsem tady na blogu loni vyjádřil přání se co nejvíce u piva potkávat. Ať už v krásném Posázaví, kdesi v podhůří Jizerských hor, anebo třeba v bohem do letošního roku pivně zcela zapomenutých Teplicích.

Do Teplic jsem se vracel vůbec rád, zdejší úkaz Pivovaru Monopol mám tajně schovaný jako hlavní událost letošního roku (tak a teď už to tedy víte). Kombinace skvělého prostoru, osvícených majitelů a entusiasmem nabité sládkové dal dohromady koncert na který chodím často a opravdu s potěšením. Rok 2015 ale nebyl jen objevem teplického Monopolu. Rád jsem se vracel i do Lobče, kde konečně spustili vedle té zrekonstruované industriální nádhery i minipivovarský provoz, anebo do malebného Podještědí za partou bláznů kolem znovuobnovovaného Beranova hostince.

Místo si ale zasloužily i ohlasy z výletů, které si to, no, zkrátka zasloužily. Na zimní parádní seznamovací výlet do Bamberka zosnovaný Čižickým Bizonem vzpomínám doteď, stejně jako na jarní návštěvu pod kácovským komínem, kam jsem zajel léčit žal nad uzavřeným Klokočníkem. Podzim naopak otevřel nádherný výlet na jižní Moravu za známými na neznámá místa, který byl ale primárně motivovaný pracovně, nebo podobně motivované, ale i přesto nadkrásné, Košické listopadové intermezzo (z něhož report snad přinesu po Novém roce, zaslouží si to!)

Psal jsem to tady již několikrát, že se snažím kombinovat koníček a práci do jednoho fungujícího celku. Ne vždy to jde samo, občas to skřípe, ale i letos se mi to, myslím, celkem dařilo. A pokud ne, tak se omlouvám za to menší množství článků, které možná bylo způsobeno i na úkor jiných výstupů. Ale jiné to nebude. Vím, že přicházející rok s sebou přináší nové výzvy a nové příležitosti k realizaci. Uvidíme, co se povede, třeba se tu něco objeví i na blogu, aby to prolínání fungovalo opravdu oboustranně.

Rok 2015 byl zkrátka ve všech ohledech jiný a jiný byl i svět "za oponou". Pivní Partyzáni udělali několik zásadních kroků, které změnily jejich veškerý dosavadní i nadcházející život a zároveň přinesly mnohem menší množství volného času než byl dříve (on někdy byl?). Kroky, které byly spojeny i s pátým (a také snad definitivně posledním) stěhováním našeho Domácího pivovaru Partyzán. Ten v nových prostorách oslavil v polovině listopadu komorně pět let své existence, aby si to tak trochu dodatečně vynahradil o měsíc později ve velkém okruhu přátel a známých na i letos více než vydařeném Partyzánském pivním setkání.

Když o tom teď tak přemýšlím, tak ten rok byl určitě úspěšný. Ať to znamená cokoliv. Vždyť co může být menší známkou úspěchu než to, že tu teď na to všechno, na všechna ta setkání, povídání a (více či méně) drobná opití vzpomínám s úsměvem na rtech. Do roku 2015 jsem vstupoval s jediným osobním předsevzetím. Přál jsem si, abych mohl co nejvíc času, co jen to půjde, trávit s rodinou. A to se mi beze zbytku vyplnilo. Takže ten rok zkrátka úspěšný byl a věřím, že i proto mi čtenáři těch pouhých 26 letošních příspěvků prominou.

A co si přát do dalšího roku? Není nic krásnějšího, když přání a touhy zůstávají konstantní. Jen vše dobré v roce 2016 přeje čtenářům blogu Pivní Partyzán.

 PF 2016 přeje Pivní Partyzán.

18. prosince 2015

VÁNOČNÍ A SILVESTROVSKÉ PIVO Z DOMÁCÍHO PIVOVARU PARTYZÁN

Hektická předvánoční doba si vybírá svou daň, i když já mám pocit, že se po celém tom roce vlastně tolik nezměnilo. Nakonec ono to vybírání vánočních dárků, pečení cukroví a příprava domu na svátky je skoro příjemným relaxem v záplavě povinností. Byly celý rok, ale vždy na konci roku zkrátka mám pocit, že jich je víc. Nejrůznější odevzdávky, deadliny, až si člověk říká, že příště už to na poslední chvíli nenechá. Ale stejně nechá. A tak není moc čas na blog, ač bych chtěl tolik psát! Třeba o té více než vydařené listopadové návštěvě v dalekých Košicích, kde jsem poznal řadu příjemných lidí, ochutnal hromadu výborných piv a ač to byla pracovní cesta, tak si i skvěle punkově zarelaxoval. Na Slovensku zkrátka umí. ;) Ale psát bych chtěl třeba i o druhém Pivním partyzánském setkání, které proběhlo minulou sobotu v libereckém Azylu a které se neslo v podobném duchu jako loni. Nebojte, obojí se tu snad do konce roku, anebo krátce po začátku nového určitě objeví. Ale ne teď, teď není čas. Proč ale píšu?

I kdyby bylo povinností nad hlavu, i kdyby volný čas neexistoval, tak vařit domácí pivo nepřestanu. To je ta pomyslná skrytá hodnota, kterou udržuji při životě i tehdy, když mám pocit, že už není na nic síla. Domácí vaření piva je relaxace, tvoření nových možností, sáhnutí si na skutečnou svobodu, kterou život a pivo nabízí. A to samozřejmě i nyní v předvánočním čase. Už je to tak trochu tradice, že v Domácím pivovaře Partyzán vaříme vánoční pivo (vlastně vůbec naše první pivo uvařené před pěti lety bylo vánoční), od roku 2013 pak vaříme i pivo silvestrovské, novoroční. Letos trošku povinně, jak napíšu v závěru příspěvku.

Silvestrovské pivo bude u nás tradiční pumpkin ale, letos v tmavé variantě, opět v síle "Imperial", letos navíc rozšířené o přízvisko "Rye". Vánoční pivo je pak už nějak tak tradičně pšenice, asi pro ten nedostatek času, když jí vaříme na poslední chvíli a jako jediná je z běžných pivních stylů připravená i po kratším ležení. Stáčeli jsme ji až dnes a jedná se o ochucený Dunkelweizen.

 Odborník žasne, laik se diví. My oboje.

Letos jsme se rozhodli lehce divočit. Přestože nejsem fanouškem jakkoliv ochucovaných piv, občas na člověka padne touha si trochu zaexperimentovat a hodit deku na konzervativní hodnoty. Na světě je tak Christmas Dunkelweizen. Tmavá pšenice o EPM 13,5 % je uvařená kromě světlého pšeničného ze samých tmavých a tmavších sladů (mnichovský, karamelový a barvící) a chmelena pouze lehce Žateckým poloraným červeňákem. To pravé peklo jsme ale zařadili na konec chmelovaru, kdy jsme přidali (trochu, opravdu nejsme fanoušky převoněných kořeněných bomb) něco citrónové kůry, hřebíčku, badyánu a skořice - zkrátka "vánoční" koření, které se používá spíše při sváření červeného vína. Sami jsme na výsledek zvědaví, ale jsem přesvědčen, že fenolovost, esterovost a karamelovost tmavého weizenu se s opatrným okořeněním krásně snoubí a bude z toho dokonale pivo na vánoční stůl. Anebo taky ne.

 Novoroční klasika.

S pumpkin ejlem jsme šli už takřka na jistotu, však ho vaříme už potřetí. Velmi silné (EPM 19.6 %), tmavé, trochu likérové, ale ne nepříjemně alkoholové pivo je uvařeno ze směsi ječných sladů s přidáním pětinového podílu sladu žitného. Do rmutu byl rozmačkán kilogram upečené dýně hokaido. Chmelovar postavený na amerických chmelech (Cascade a Mosaic), v jeho závěru tak akorát koření (skořice, zázvor, nové koření, muškátový oříšek, kardamom), aby nevyčnívalo a ladilo s příjemnou hořkostí. Za studena nechmelíme, na nějakou chmelovou převoněnost není nikdo zvědavý. Pivo už druhým týdnem zraje, těšíme se na výsledek!

A proč jsme letos vařili silvestrovský pumpkin ale povinně (ale rádi)? Ono to vzniklo vlastně náhodou, asi podobnou náhodou jako původně to setkání jako takové. Na loňském novoročním posezení Napalmě padl v opilejších ranních hodinách nápad, že se tady za rok sejdeme zase u piva za podmínky, že všichni uvaříme dýňové pivo, (pokudmožno každý z jiné dýně). Docela mne překvapilo, když mi na konci listopadu psali Roman Holoubek a Pechi, že už vaří/mají uvařeno (ze špagetové, respektive máslové a špagetové dýně) a zprávy doprovodili fotkami z procesu vaření. Oni to mysleli vážně! Srdce mi zaplesalo, že ta výzva padla na úrodnou půdu a utíkal jsem taky vymýšlet recept postavený na dýni hokaido. Bylo načase!

 Z loňského posezení.

A tak se v novém roce zase sejdeme u dobrého piva a ochutnáme navzájem naše dýňové vzorky. Moc se těším, mám rád tyto ad hoc vzniklé tradice. Přijďte také, dýňové pivo jako vstupenka není podmínkou. V sobotu 2. ledna v podvečer v pražském baru Napalmě. S kým se letos potkáme? ;)

30. listopadu 2015

JAK JSEM SE STAL LÍZNÍKEM

O Líznících jsem věděl už dávno. Jakby ne, však v mé oblíbené benešovské Melodii měli 10 % slevu na konzumaci, jejich sídlo jsem měl takřka za kopcem a navíc s jejich panem předsedou (neboli velkým lízníkem; edit: vrchním lízníkem!), Kuldou jsem se často potkával na nejrůznějších pivních místech. Činnost spolku mi byla sympatická, Kulda taky, a tak jsem už dlouho uvažoval nějaké jejich akce se zúčastnit a také vstoupit. Nakonec to ale nebylo vůbec tak jednoduché.

Líznícké akce se konají všelikde, ale rozhodně nejvíc určitě v Mezihoří, kde spolek a Kulda sídlí. Ano v tom Mezihoří za Chlumem u Ješovy vápenky. Mám to tam skutečně co by kamenem dohodil, když jsem na návštěvě u mojí mámy v krásném Posázaví, ale nikdy mi to tam zkrátka nevyšlo. Ani nevím proč, čas, jiné povinnosti. Těžko říci, líznické akce v Mezihoří musí být určitě super, však o některých i Rosťa Kloubek, také člen spolku, napsal nějaký ten pěkný report.

 Mezihořská vápenka.

V Mezihoří je přece krásně i tak samo o sobě. To místo jsem měl rád od dětských let, kdy jsme chodili na školní výlety do dnes už poněkud zarostlého a mizejícího vápencového lomu naproti vápence. Později se přidala i láska k technickým památkám a industriálnímu dědictví. Mezihořská vápenka je trochu méně známou sestřičkou ve stínu jiných dochovaných vápenek pacoldova systému. Ono vůbec celé Mezihoří, resp. jeho čtvrť u vápenky je trochu skrytá ve stínu. Chlum ani Trkotín nejsou žádné hory to ne, ale to zapomenuté mělké údolíčko, jehož zástavbu tvoří takřka jen někdejší dělnické domky zaměstnanců a zázemí vápenky, má své neopakovatelné kouzlo. Tam se musí i krásně být a pít!

Víte, já mám už delší dobu takový sen a věřím, že se mi někdy v budoucnu splní. Představuji si, jak se večer potkám s Kuldou u něj pod vápenkou, polízneme něco málo domácích i cizích vzorků, pokecáme a. A já se pak vydám do Čerčan. Sním o tom, jak jdu vlahou letní nocí úplně sám tou cestou přes Chlum, samozřejmě patřičně opivěný - takové ty chvíle, kdy je člověku jedno všechno na světě. Zatím se mi to nesplnilo, ale já vím, že se s Kuldou jednou v tom Mezihoří potkáme a že si tu noční cestu hvozdy pod Chlumem dám.

 Krajina Posázaví z Čerčanského chlumu.

A teď je to jasné. S Kuldou jsem se v Mezihoří zatím nepotkal, tak jaktože a kdeže jsem se mohl stát Lízníkem? Ono to bylo dílem několika náhod, ale nakonec se vše odehrálo takřka v kraji, který tak dobře znám, ale zároveň v jeho končinách, kde jsem nikdy nebyl a kam jsem se chtěl hrozně moc dlouho podívat. Díky četbě knih regionální literatury jsem věděl, že nabízí řadu zajímavostí. Ten trochu opuštěný, zapomenutý, starosvětský kraj se rozprostírá v jihovýchodním cípu benešovského okresu. Celý samozřejmě pod dohledem v podzimním hávu oděného a legendami opředeného Blaníku. Mé všechny dosavadní cesty sem (a věřte nebo ne, ale i motivovaných pivovarnictvím, ač tu v současnosti žádný pivovar neexistuje) končily nejdále v Louňovicích.

A tak slovo dalo slovo. Víkend na přelomu října a listopadu se konalo líznické setkání u Fida na chalupě ve Slavětíně a my byli zrovna v Posázaví. To by byl čert, abych ten krásný tajemný kraj kolem Načeradce konečně nenavštívil! Navíc, když si člověk chce každou chvíli zpříjemnit nějakým výletem - byl by hřích to nevyužít, když se i počasí tu sobotu tak krásně vydařilo!

 U Fida ve Slavětíně. Ve stodole se vaří, venku se strhávají zbytky uschlého chmele.

Po cestě tak obdivujeme nově nádherně opravené budovy někdejšího lihovaru v Postupicích (je krásné vidět, že už i v těch nejmenších městečkách se i industriální dědictví dostalo mezi hýčkané stavby), ale i tajemné ruiny chotýšanského zámku s někdejším parkem pod vrstvou žlutého listí. Zajeďte se tam, prosím, také podívat, než spadne - ruiny jsou to romantické a krásné, ale zahraniční developer by si místo nich asi raději představoval něco jiného. Stejně jako místo zdejšího pivovaru, později lihovaru. Je to ostuda, že naše společnost ještě stále dovolí něco takového.

 Bývalý postupický lihovar.

Benešovsko a Podblanicko se nikdy nevymanilo z provinčního zemědělského područí. Nerostné bohatství nebylo, ani další zdroje, železnice logicky taky moc ten kraj neproťala, a tak drobné výrobní podniky potravinářského či zemědělského průmyslu zůstávají, co se industrializace týče, jeho doménou, často ještě jako pozůstatek předindustriální výroby. Měli bychom si podobných staveb vážit, patří k charakteru krajiny i sídel v nich položených. Pokud se navíc vše pěkně povede jako třeba ve zmiňovaných Louňovicích, může i takový pivovar tvořit pěknou součást místního panorama.

 Louňovické panorama s Velkým Blaníkem v pozadí. Bývalý pivovar je vpravo.

Když jsem tu zmínil cesty motivované i pivovarnictvím s tím, že tu žádný pivovar není, tak vlastně lžu. Kdyby tady žádný nebyl, neměla by naše cesta smysl. Nejeli jsme jen na sraz Lízníků, ale také se podívat na to, jak to Fido ve svém domovárku vaří. To bylo ale v plánu až na neděli, sobota večer měla patřit zábavě, ochutnávkám piva a potlachu. A to se vydařilo. Dorazil i Rostík s kamarádem Martinem, poznal jsem řadu nových lidí a ochutnal hromadu nových piv.

 Šrotujeme na zítřejší várku. Trochu nahrubo, nemyslíte? ;)

On každý Lízník má totiž povinnost z cest dovézt ostatním lahev k ochutnání. Tato část večera pro mne byla ale trochu náročnější, protože jsme byli nuceni v rychlém sledu ochutnávat řadu průměrných až podrpůměrných až zcela průserových piv prakticky napříč světem, ale zároveň ze zemí, které nabízejí mnohem víc. Hned jsem začal být chytrý. Prosil jsem Kuldu, ať zařadí do inovovaných stanov sdružení klauzuli, že každý Lízník by měl mít schopnost kritického úsudku a patřičného hledání kvality v navštívených zemích. Prý by to lidi nezvládali. Nevím, u Lízníku (sic!) bych to považoval za podmínku toho, že vstoupí. Pokusím se jít sám vzorem.

 Ochutnávání v plném proudu. Aktuálně tuším Albrecht IPA z Frýdlantu.

Ano je to tak, podepsal jsem. A nejen já. Přihlásila se i paní Partyzanová a ručkou namočenou do sladiny druhý den vařeného Fidova polotmavého výčepního se ke sdružení přidal i náš malý Partyzán.

 Sladinou stvrzený podpis Mikuláše mezi Lízníky.

Možná mi teď zpětně přijde až trochu škoda, že ty Líznické klauzule neobsahují i povinnost absolvovat minimálně jednou ročně návštěvu u Kuldy v Mezihoří. Přestal bych se kroutit, hledat výmluvy, poručil bych času i okolnostem a věřte tomu, že bych za tím Kuldou do Mezihoří konečně zajel. Ta vysněná opilecká cesta přes Chlum zpátky do Čerčan je totiž tak nádhernou povinnosti, že bych si v tomto směru nechal klidně diktovat. A od tak přátelských a do života a piva zapálených lidí jako je Kulda bych na nějaký ten diktát snad dokázal i přivřít obě partyzánské oči.

A tak jsem se stal Lízníkem.

6. listopadu 2015

VÝLET NA JIŽNÍ MORAVU DÍL 3.: DOBRÉ PIVO V UHERSKÉM HRADIŠTI I V HOLÍČSKÉM WYWARU

Náš pobyt na jižní Moravě, motivovaný primárně účastí na konferenci o historii piva a pivovarnictví v Českých zemích, jsme se rozhodli si výrazně příjemně prodloužit o celý nadcházející víkend, jen jsme se z Brna přesunuli trochu východněji, do Uherského Hradiště. Sem totiž přesídlili Vetyškovi, se kterými jsme se doposud potkávali převážně v Rožnově pod Radhoštěm. Na návštěvu jsem se trojnásobně těšil. Za prvé jsme se tak strašně dlouho neviděli, naposledy v lednu 2014 při novoročním popití v pivovaru Hostivar a bylo načase to konečně řádně napravit. Druhý důvod byl pivovar Wywar v Holíči, kde Vety aktuálně sládkuje. No a třetí důvod? Ten byl jasný, Hanka, Vetyho manželka, se nakonec také rozhodla zakotvit v nestálých pivních vodách a od jara provozuje v centru Uherského Hradiště pivnici a pivotéku Dobré pivo. Takže dobrých důvodů, proč se zase potkat hromada.

 V ulicích historického jádra Uherského Hradiště.

Víkend v Uherském Hradišti nakonec utekl jak Dobré pivo na výčepu. Haniččina pivotéka zabírá přízemí pěkně opraveného domu na jednom z uherskohradišťských historických náměstí (věděli jste, že Uherské Hradiště původně vzniklo přesídlením obyvatel dvou vesnic a každá měla v hradbách vysazené své tržiště?). V pátek večer byla takřka všechna místa v pivotéce plná, vypadá to, že Dobré pivo se pevně usídlilo na mapě podniků ve městě. Jakby ne, Hanka do jejího provozu vložila všechny své síly i čas, a tak trochu i zdraví (obě ruce v ortézách, unavené věčným točením piva jsou výmluvné), ale dle všeho úspěšně. V Dobrém pivu se dveře netrhnou, a tak to má být.

 V době naší návštěvy probíhala v UH slavnost Oktoberfestu. Nabídka stánků, až na
 výjimky, odrážela slabou pivní nabídku tohoto města.

Není divu, město, kdysi známé svým předměstským pivovarem v Jarošově, dnes nějaký pivně zajímavější provoz postrádá. Někde ve městě se snad točí Slavkov, ale to je tak všechno (naštěstí je toho víc, za podrobný rozbor díky Jakubovi viz komentáře). Pamatuji, že případné návštěvy v UH v předchozí dekádě byly pro mne – po pivní stránce – skutečným utrpením. V takových podmínkách je čtyřpípové Dobré pivo, navíc často s pivy z dalekých destinací jako oázou na poušti.

 Dům, ve kterém sídlí pivotéka Dobré pivo.

Na jedné pípě nastálo měnící se nabídka z holíčského Wywaru (Vety si to hlídá), na ostatních třech se stále točí – a čepuje – to nejlepší od nás. Potěšilo a pobavilo mne zároveň, že v čase naší nabídky byl na čepu i Albrecht z Frýdlantu (konkrétně jejich Alt, který mi ale moc nesedl, asi první pivo z Frýdlantu, které mi nechutnalo). Hanka má systém prodeje piva vymyšlený do detailu – když dochází sud, nechává pivo protitlakým stáčečem stočit do PETlahví pro zájemce na odnesení domů, takto přece jen pivo vydrží o nějaký ten den déle, než v prázdném sudu a na čep tak nejdou unavené kusy.

 Jsme tady správně.

Pivotéka je zařízena jednoduše ale příjemně, pro teplejší měsíce je venku připravena malá zahrádka. Kromě piva nabízí výběr nápojů a drobné vegetariánské občerstvení, včetně fenomenálních hořčicových chipsů. :D Nabídku doplňuje průřez českou pivní literaturou a nejrůznější praktické předměty s logem pivotéky. Zázemí mj. tvoří pěkný prostorný sklep, kde jsou uloženy sudy, z nichž je čepováno, dochlazované prostorově na potřebnou teplotu.

 V Dobrém pivu je stále plno.

Posezení tady bylo v pátek večer, i v sobotu odpoledne a večer, kdy se k nám přidal i starý kumpán Alla, velice příjemné a ani jsem si nepředstavoval, že by to mělo být jinak. Návštěvy u Vetyškových jsou takové vždycky, navíc doplněné o nejrůznější srandy navíc. Páteční noc jsme tak s Vetym dlouze protáhli hraním pokru a šachů za popíjení velmi dobrého 11° ejlu z Wywaru, chmeleného single hop chmelem Cascade. Moc jsem se těšil, až se konečně podívám Vetymu pod pokličku – na neděli byl naplánovaný výlet „za hranice“ do Holíče do pivovaru Wywar.

 Wywar z Holíče.

Cestou přes dědiny Slováckého Horňácka to bereme i se zastávkou ve Velké nad Veličkou. V malém nenápadném domku na zdejší ulicové návsi působí už rok pivovárek Velický Bombarďák, za kterým stojí dvojka místních borců. Mají s Vetym teď nějaká ta jednání okolo pivovarů a chtějí si také prohlédnout pivovar v Holíči, tak se to nabízí. Pivovárek je to malý, zabírá vlastně jen několik místností v domku. Varna s nástrahou v podobě vypouštěcího ramene, spilka s otevřenými káděmi a sklep – oboje prostorově chlazené a vyrobené na zakázku.

 Nenápadný domek, kde sídlí Velický Bombarďák.

S pivem z pivovárku jsem neměl doposud skoro tu čest. Výjimkou byla ochutnávka předchozí večer u Vetyškových, kde „zbyla z čepu“ místní American IPA. Pivo to nebylo špatné, ale neškodilo by možná trochu ubrat chmele – častý nešvar českých pivovarníků přechmelovat americké ejly na úkor stravitelné hořkosti. V pivovárku krátce ochutnáváme. Baví mne, že se jedná o Csípős ejlos alias chilli ale (pivo podobného typu jsem jen týden před tím také vařil) + jako bonus pivo z létajícího pivovaru Dragon Fly (za boha, si už nevzpomenu, co to bylo a jak to chutnalo). Obě piva jen polízávám, bohužel si víc nemohu dovolit, ale padá rovnou dohoda, že až budeme příště na Moravě, zase se zastavíme.

 Bombarďácká varna.

Pamatuji si, když mi už kdysi poprvé vyprávěl Vety o nabídce, kterou dostal ze slovenské Holíče: jít vařit pivo do zdejšího nového pivovaru, který vznikal (při starší restauraci Josef II.) v rekonstruovaném centru v někdejším areálu výkupu zemědělských plodin. Dlouhé rozmýšlení skončilo kývnutím a Vety tak dnes velí zdejší 20 hl varně. Je to tak, holičský pivovar není žádný drobeček. Je schovaný u jedné z dlouhých ulic tohoto nepříliš hezkého pohraničního města s dlouhou historií – takřka na dohled od Hodonína – v komplexu staveb, ukrývajících kromě pivovarského provozu i zmíněnou restauraci, společenské zázemí ad. 

 Na nádvoří pivovaru Wywar v Holíči.

Necítím se tady úplně svůj, asi mám rád menší a skromnější věci. I samotný pivovar, s obrovským sklepem s až 40 hl tanky, na mne působí trochu úzkostně. Na prohlídku se ale jdeme podívat, však už jsem dlouho chtěl vidět kde Wywar, který jsem doposud ochutnal jen výjimečně v Pivním baru Azyl, vzniká.

 Ve sklepě.

Pivovar pouští na trh širokou škálu svrchně i spodně kvašených piv, pojmenovaných křestními jmény rodiny majitele. Ležáky od Vetyho mi vždycky chutnaly, k ejlům jsem měl vícero poznámek. Něco se ale asi změnilo a ten dobrý Cascade Single Hop nebyl výjimka – vše, co jsme dnes ve vzorcích ochutnali, bylo dobré.  Jen tak dál!

 Nabídka pivovaru je široká.

Procházíme spletí prostorů celého pivovaru a Vety vykládá. Ukazuje nám sklad sladu, kde nedávno složili celý kamion od bamberského Weyermana. Varna a chladné hospodářství jsou „v podzemí“, v sousedství (oddělené skleněnou stěnou) restaurace s pizzerií. Na zdi spojovací chodby visí řada ocenění z tuzemska i z České republiky – Vety umí a jeho pivo chutná. Wywar považuji nějak tak celkově za poměrně zajímavý úkaz na mapě československých pivovarů.

 Ocenění pivovaru z ČR i SK.

Bavíme se o všech úskalí vaření piva, domlouváme nějakou společnou várku (což domlouváme už od toho našeho tehdejšího setkání v Rožnově, věřím, že už to konečně vyjde ;) ), Vety nám vaří výbornou kávu a já trochu lituji, že řídím. Tady v tom ležáckém sklepě, přestože ty obrovské nádoby na mne pořád působí nějak tak odlidštěně, bych se klidně rád zřídil. Snad příště, nějakou návštěvu tady určitě ještě absolvujeme. Minimálně při té společné várce.

 Pizzerie (v pozadí, za skleněnou stěnou, je varna pivovaru).

Při brzkém odpoledni se loučíme, čeká nás dlouhá cesta přes hranice dvou historických zemí zpět domů. Co dodat? Návštěva na jižní Moravě se po všech stránkách povedla. Těším se, až se sem zase vrátíme. ;)

18. října 2015

VÝLET NA JIŽNÍ MORAVU DÍL 2.: PARNÍ PIVOVAR HAUSKRECHT

Jak bylo zmíněno v prvním příspěvku z návštěvy na Jižní Moravě, v rámci doprovodného programu konference o historii pivovarů v Českých zemích byla na páteční odpoledne 25. září připravena komentovaná prohlídka jednoho z nejmladších brněnských minipivovarů, který navíc byl partnerem celé akce. Jméno pivovaru Hauskrecht nemusím asi zbytečně představovat. Vznikl roku 2014 a nestojí za ním nikdo jiný, než dlouholetý sládek pivovaru Starobrno - a následně i dalších pivovarů pod patronací Heinekenu u nás, který na světlo světa přivedl několik nových piv, zaznamenal řadu úspěchů v těchto průmyslových pivovarech, aby si nakonec postavil vlastní minipivovar. V něm by rád zúročil celoživotní pivovarské zkušenosti. Petr Hauskrecht je jedním ze spoluvlastníků firmy Brněnská pivovarnická společnost s.r.o. a samozřejmě vrchním sládkem celého provozu.

 Pivovar Hauskrecht v areálu někdejších městských jatek.

Na návštěvu v pivovaře jsem byl z řady důvodů zvědavý. Za prvé ochutnávka piva: měl jsem doposud šanci, když pominu čtvrteční večer na Špilberku, se s ležáky (pivovar zatím uvařil jen samá spodně kvašená piva) z pivovaru setkat pouze jednou, kdy mi byly z rukou samotného sládka natočeny na Pražském hradě. Tenkrát mi světlá 11° i světlá 12° nadprůměrně chutnaly. Doposud jsem v pivních kruzích na Hauskrechtova piva slyšel poměrně ambivaletní názory, takže jsem byl zvědavý na repete. Neodpustím si však na tomto místě úštěpačnou poznámku na okraj. Mám někdy dojem, že za některými negativními ohlasy na piva z parního pivovaru na někdejší brněnské průmyslové periferii stojí víc než cokoliv jiného nervozita z toho, že člověk z průmyslových velkopivovarů si dovolil vkročit do minipivovarského ghetta. Ale třeba se mýlím. ;)

Když jsem zmínil tu průmyslovou periferii, to byl druhý hlavní důvod, proč jsem se sem tak těšil: pivovar vznikl konverzí jedné z budov někdejších brněnských jatek (v ulicích jako Porážka, Masná ad. jsem se teda cítil poněkud nesvůj ;) ) a dle fotek se jednalo o velice pěknou adaptaci. Nemýlil jsem se. Již příjezd k pivovaru nedaleko centra města, avšak v klidné a trochu zastrčené čtvrti bývalých jatek byl uchvacující: ulice z obou stran lemovaná cihlovými industriálními stavbami v jednotném stylu mi trochu připomněla přístavní čtvrť v Rize, o které jsem tu kdysi také psal. Poslední objekt vlevo na konci ulice Porážka pak ověnčuje modrozlatý štít pivovaru Hauskrecht.

 Jsme tady správně.

Pivovar nedisponuje vlastní pivnicí, avšak na místě probíhá prodej piva jak v sudech, tak v lahvích (skleněné i PET) a za tu chvíli, kterou jsme před pivovarem čekali se zde vystřídala řada pivachtivých zájemců. V předsálí pivovaru je pak zřízena velice příjemná místnost s výčepem, určená pro úvodní část exkurze po pivovaru. Ta sestává z ochutnávky točeného piva a shlédnutí krátkého propagačního filmu o Petru Hauskrechtovi. Sice mi to trochu zavánělo kultem osobnosti, na druhou stranu, pokud někdo marketing pivovaru staví na svém jménu, asi to k tomu patří.

 "Přijímací" místnost s výčepem a historickou výzdobou.

Patřilo k tomu i pivo, ochutnané světlé ležáky Brněnská 11 a Brněnská 12 mi chutnaly podobně jako na Hradě - vyvážená čistá a poctivá piva, možná pro kritiky až příliš bez nějakého minipivovarského "ocasu". Já mám ale taková piva rád. Z rukou samotného sládka jsme pak ještě mohli ochutnat zrající 13° černý PH 13 Black Flek natočený do kovového mázu přímo z ležáckého tanku. Příjemně pražený, na můj vkus možná až trochu moc kyselejší, ale celkově dobrý - nějaký ten týden ležení mu určitě musel ještě prospět - jsem zvědavý, až někdy ochutnám výsledný produkt. 

 dr. Sławomir Dryja ochutnává Black Flek z mázu.

Pak už se exkurze přes chodbu s krátkým historickým výkladem a krátkou diskusí (výklad mi v tomto směru někdy přišel trochu, stejně jako pár historických replik na varně, přitažený za vlasy, ale to už je zkrátka asi součást českého pivovarnictví) přesunula do fascinujících prostor samotného pivovaru. Co se dalo z původního řeznického provozu zachovat se zachovalo, pivovar tak nabízí dvojnásobný industriální zážitek snoubení starého (kamenná dlažba, velká průmyslová okna, strop sklenutý do "I" nosníků ad.) s moderním (zařízení pivovaru). Jeho veškerý provoz, kromě skladu obalů (prázdných i plných), myčky sudů a stáčírny lahví, se nachází v jedné velké místnosti (s odděleným skladem surovin a šrotovníkem).

 Výklad v industriálním prostoru pivovaru.

Prohlídka pivovaru Hauskrecht pro mne byla obrovským zážitkem. Viděl jsem v životě hodně minipivovarů, ale asi nikdy takto promyšlený a racionální komplex s nejrůznějšími vychytávkami. Pivovar je navíc napojen na nedaleký parní přivaděč, a tak nemusí páru např. pro otop 20 hl varny ad. těžce vyrábět parogenerátory. 

 Varna. Vlevo vzadu je pánev, vpravo káď a pod ní
 vířivka.

Veškerá práce v pivovaře je automatizovaná, ale samozřejmě výsledek stojí na osobě sládka. Chladné hospodářství tvoří CKtanky pro hlavní kvašení a řada ležáckých tanků. Objemy zpravidla 40 hl pro klasické ležáky, 20 hl pak pro speciální piva (kromě Black Fleka zatím pivovar vypustil speciál PH 13 Marcen, který odkazoval na německý styl Märzen a H 13 Magic ochucený zázvorem k příležitosti Filipojakubské noci).

 Úsek chladného hospodářství. Dlažba v pozadí je
 původní.

Za komentáře sládka tak procházíme celý pivovar po jeho logické výrobní cestě, dostáváme odpověď na všechny otázky, kromě toho, jaký je celkový výstav pivovaru, že prý je to obchodní tajemství (proč? ;) ) a nakonec končíme překročením pomyslné čáry daňového skladu u výdeje, kde se s námi Petr Hauskrecht po dvou dnech na konferenci loučí. My kupujeme ještě nějaká piva na cestu a v prostoru před sympatickým a moderním pivovarem tak celá konference končí. 

 Sklad stočeného piva a prázdných obalů.

Možná se na mne teď čtenáři trochu hněvají a přemítají, zda se nejedná o PR článek. S čistým svědomím říkám, že nikoliv - v pivovaře se mi opravdu tolik líbilo, jako piva mi opravdu tolik chutnají, a tak jsem rád, že současný trend minipivovarů přivedl k otevření jednoho takového i člověka s tak dlouhou profesní zkušeností. Na stavbě pivovaru i na jeho produktech je to řádně patrné. I pokud Vám piva od Hauskrechta tolik nechutnají nebo pokud mu nemůžete zapomenout jeho dřívější působení v nadnárodních gigantech, i tak se zkuste přes to přenést a pivovar navštivte - stojí to za to!

 Z historie a (střípku) současnosti brněnského 
 pivovarnictví.

Po návštěvě v Parním pivovaru Hauskrecht, za kterou - i za čas, který věnoval celé konferenci - patří Petrovi Hauskrechtovi velký dík, jsme Brno opustili, nikoliv však domů, ale směrem východním do Uherského Hradiště, v plánu byla víkendová návštěva u Vetyškových. Ale o tom zase až příště.

PS: původně jsem chtěl do tohoto příspěvku zahrnout ještě pár zážitků z Brna, které se udály ve čtvrtek odpoledne, večer a v noci ve volném čase v přestávkách konference a zejména po ní. Pak jsem si ale uvědomil, že by se jednalo pouze o hloupé opilecké kecy, a tak tady uctivě končím. Rád někdy povyprávím u piva, tam se beztak odehrává skutečný život a ne tady, na internetech. ;)

Další díly miniseriálu z výletu na jižní Moravu zde:
Díl 1.: Žít, pít a vařit pivo včera i dnes

12. října 2015

VÝLET NA JIŽNÍ MORAVU DÍL 1.: ŽÍT, PÍT A VAŘIT PIVO VČERA I DNES

Zřejmě se tady na blogu budu opakovat, ale čas už zase není mým přítelem. Další měsíc bez napsaného příspěvku za mnou ve mne vyvolává podivnou směs smutných myšlenek. Kdyby alespoň nebyla témata, zážitky a nic, o čem by se dalo psát, pak bych to chápal. Ale ona to není pravda. Navštěvované pivovary, zajímavé zážitky s lidmi kolem piva a u piva, hromady novinek v životě Pivních Partyzánů, které už zkrátka s pivem nějak tak musí souviset. To všechno by si zasloužilo, aby získalo otisk tady na blogu. Vždy jsem se o ty věci rád dělil. A dělil bych se rád i nadále, kdyby to jen šlo. 

Všechno souvisí se vším a mám někdy pocit, že život jde ve vlnách. Jednou je času hromada a pak najednou se navrší všechno na sebe. Ne, kecám, nějak si marně nemohu vzpomenout, kdy jsem měl naposledy hromadu času. Na druhou stranu je toho teď ale nějak víc. Práce, škola (naštěstí oboje v mnohém s pivem související), výchova malého Partyzána a v neposlední řadě i další stěhování nás i našeho Domácího pivovaru Partyzán - věřím, že již definitivně poslední. Pivní Partyzáni zakotvili a i tato nová starost se podílí na pauze na blogu. Chuť psát až příliš často sráží únava a vyčerpání a od 18. srpna, kdy jsem psal, že nejen v Teplicích je život fajn tak zde zela veliká díra. A co se dá udělat s tím jak to napravit? Najít v sobě sílu, čas a překonat se i v tom šíleném životním běhu k tomu, abych se o nějaký ten zážitek podělil? Ano, ale to nestačí. Ten zásadní potřebný krok často musí přijít zvenku - od čtenářů blogu, často pro mne do té doby zcela anonymních, kteří mne svým zájmem o jeho čtení posunou dál, že prostě psát musím

A tak píšu. Sice s malým, ale věřím, že pochopitelným zpožděním. Píšu a chci psát o jedné poměrně dlouhé návštěvě na jižní Moravě, motivované řadou okolností, které ale tentokrát všechny souvisely s pivem a vším, co se kolem něj točí. Související s pivem, avšak každá trochu jinak. Pojďte se tak nyní se mnou vydat v několika příspěvcích na výlet mezi zážitky posledního zářijového víkendu roku 2015. Pro Pivního Partyzána byl opravdu velmi prodloužený, ale o to víc na zážitky bohatý. A hlavně, hlavně během něj přišel ten správný podnět od čtenářů.

 Hrad Špilberk.

Hlavní důvod, proč jsem vůbec ve čtvrtek 24. září brzy ráno mířil směrem Brno byla konference "Historický vývoj pivovarů, pivovarských provozů a technologií v Českých zemích" uspořádané ve spolupráci Muzea města Brna a Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v rámci doprovodného programu výstavy Žít pivo. Ta probíhá od června až do konce roku na hradě Špilberk (kde se konala i konference). Akci jsem bral nejen jako příležitost prezentovat svoje téma, ale potkat se i s dalšími podobně zaměřenými badateli, potkat nějaké známé, nové poznat, nabýt nových informací. Předem mohu říci, že vše se mi splnilo. Byl jsem rád, program na ten víkend jsem měl jasný již dlouho dopředu, když jsem se zjara na konferenci hlásil s příspěvkem o benešovském pivovaru, respektive pivovarech (nejen v Benešově, ale i na Konopišti). Tehdy, při začátku pro mne poměrně banálně vypadajícího výzkumu, jsem ale netušil, jaký bič jsem si na sebe upletl. 

 Plakát výstavy Žít pivo.

Při zjišťování nějakých informací o tématu, které jsem jednomu mému s (věcí obeznámenému) známému označil s obavou jako již zcela vyčerpané, narazil na jisté nesrovnalosti a můj výzkum nabral zcela nový směr. A nový směr nabral i obsah mého příspěvku do Brna, který jsem tedy stále věnoval pivovarům na Konopišti a v Benešově, ale jednalo se nečekaně spíš o prezentaci nových zjištění o doposud nereflektovaných či chybně interpretovaných skutečnostech. I to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem neměl čas psát na blog. Můj volný čas jsem trávil v archivech, v terénu, anebo tříděním toho, co jsem vypátral. V Brně jsem tak mohl prezentovat první dílčí výsledky s tím, že popravdě jsem teprve úplně na začátku. No, ještě to asi bude zajímavé, asi to ještě potrvá, ale těším se, co bude na konci. A také věřím, že tím moje psaní tady neutrpí už tolik, jako během letošního srpna a září.

Brněnská konference splnila opravdu moje očekávání a celá se nesla ve velmi příjemném duchu. Stála za tím nejen velice přátelská atmosféra a velmi dobře zvládnutá organizace, za což patří celému týmu pořadatelů velký dík, ale i komorní prostory přednáškového sálu a pak samozřejmě lidé a jejich prezentace. Na akci se sešla opravdu široká řada velmi zajímavých referátů, které pivo řešily ze všech možných pohledů - od historie jednotlivých pivovarů, přes obecnější témata z dějin piva až po výsledky stavebně historických průzkumů. Tomu pak odpovídalo i složení přednášejících a díky jeho heterogenitě probíhaly i zajímavé diskuse. Jak přímo v sále, tak poté v kuloárech, kam se většina debat přelila. Ve večerních hodinách pak i k sudu naraženého 10° světlého piva Špilberk z progresivního brněnského minipivovaru Hauskrecht, který byl partnerem celé akce a jehož sládek a spolumajitel v jedné osobě, po němž nese pivovar jméno, byl celé dva dny akce přítomen v konferenčním sále. Druhý den konference byla navíc v rámci doprovodného programu v pivovaře domluvena prohlídka, o které se zmíním v samostatném příspěvku.

 Zaplněný sál poslouchá referát Ivana Peřiny z libereckého NPÚ.

Doprovodný program jinak tvořila ještě podvečerní komentovaná prohlídka výstavy Žít pivo. Výstava je velice pěkně zpracovaná jak po stránce grafické, tak po stránce nápadité instalace i vlákna jejího libreta. Tak nějak si představuji moderní uchopení prezentace tradičního tématu. Výstava samotná se nezabývá jen obecnými dějinami piva a pivovarnictví, ale jejím ústředním tématem je zejména vztah města Brna k těmto fenoménům. Myslím, že toto se povedlo.

 Moderní koncepce výstavy.

Jediné, u čeho jsem se osobně trochu pozastavil byla expozice interiérů dvojice hospod z doby první republiky a z období normalizace. Ne, že by nebyly autentické, o to nešlo, jen nějak nechápu tu stálou fascinaci (ať pozitivní či negativní) těchto dvou období a jejich vzájemné prezentování (nebyla to nakonec také první taková expozice, kterou jsem navštívil). Výstava jako celek ale funguje, narazíte na ní na nejrůznější vychytávky a určitě jí doporučuji (pokud jste tak zatím neudělali) k návštěvě.

 Prvorepubliková pivnice očima kurátorů výstavy Žít pivo.

Nelitoval jsem toho, že jsem do Brna vážil cestu. Konference se opravdu vydařila a jen říkám: víc takových akcí. Potěšil mne příjemný pokec se starými známými tvářemi (zdravím), tak seznámení s novými lidmi. Dlouhá výměna názorů proběhla například s jedinými zahraničními návštěvníky konference z polské Svídnice a Krakowa a potěšilo mne i seznámení s velice sympatickým týmem organizátorů v čele s Petrem Holubem z Muzea města Brna. Akce ukázala, že pivo se dá nejen pít, ale i Žít a pokud měla být konference doprovodným programem stejnojmenné výstavy, nedělala jejímu jménu určitě ostudu.

 Není co dodat. :D (z výstavy Žít pivo)

Další díly miniseriálu z výletu na jižní Moravu zde:
Díl 2.: Parní pivovar Hauskrecht
Díl 3.: Dobré pivo v Uherském Hradišti i v holíčském Wywaru

18. srpna 2015

LETNÍ NÁVRAT DO TEPLIC A POHLED POD POKLIČKU PIVOVARU MONOPOL

Když se dívám z okna na ty cáry deště, které padají z oblohy, piji (asi po dvou měsících) doma jiné, než ledové kafe a otevřenou ventilačkou na mne táhne studený vlhký vzduch podhorského města, nechce se mi ani věřit, že je to jen něco málo déle než týden, kdy jsem zase přijížděl do sluncem zalitých a zcela vyprahlých Teplic. Měl jsem důvod se sem vrátit. Některá místa si návraty zaslouží, některá k nim přímo vybízí a o některých takových návratech pak chci psát tady na blog. Návrat do teplického Monopolu, tentokrát navíc viděného z druhé strany a pěkně pod pokličkou, mezi takové určitě patří.

Navíc, když tento návrat má za sebou takový pěkný příběh. Monopol jsme původně chtěli navštívit společně s Romanem Holoubkem, neboť Martina Valterová, místní sládková, je jeho kamarádka a já zase k Teplicím z rodinných důvodů často jezdím. Tak proč to nespojit? Ale jak, když pivovar nejdřív z úředních důvodů otevírá skoro o půl roku později, potom nemá čas Roman (tak alespoň absolvuji první seznámení sám), potom zase já. Nakonec ale společný termín nacházíme, je to trochu komplikované, ale dohoda padla. Těším se na to. Nejen na slíbenou prohlídku pivovaru s výkladem, těším se i na seznámení, neboť Martina na můj minulý článek reagovala přímo na blogu, tak si s ní rád popovídám i o tom, ale i o tom, jak vaří svá výborná piva. A nakonec, je zde i prostor zjistit, co se za ty necelé dva měsíce v Monopolu změnilo.

 V letních Teplicích.

Nádherný secesní interiér se naštěstí nezměnil vůbec. Bylo to rozumné rozhodnutí, ukrýt se do jeho útrob před ostrými slunečními paprsky - a ještě rozumnější bylo návštěvu spojit s prohlídkou pivovaru - ve sklepech bude určitě zima! Byl jsem sluncem rozpálen doběla, krátká plánovaná procházka po Teplicích se mi trochu protáhla čekáním na Romana, který se cestou z Pelhřimova ad-hoc rozhodl, že si vyjde na Milešovku a - doslova - jí seběhne. I takové nápady mají někteří lidé, když je takové horko, ale mě je to sympatické. A ani jsem se na Romana nezlobil, vždyť já se těmi divnými Teplicemi, ač to možná z minulého článku možná tak nevyznělo, toulám docela rád.

 Secesní interiér pivovaru Monopol je hodnota, která snad již nezmizí.

O to raději, když nakonec mohu spočinout u jednoho či více monopolních. Těšil jsem se a nebyl jsem zklamaný. Martina Valterová nejenže umí skvěle vařit pivo, ale je parádně upovídaná, miluje své řemeslo, a ráda tak stráví cele odpoledne s pivodychtivými a pivovarudychtivými výletníky. Na začátek malé pivo, pár slov a jdeme na to. Projít pivovar odshora dolů v logice cesty výroby piva.

 Nově instalovaná stáčečka lahví.

Technologii pivovaru dodávala firma Czech Brewmasters, takže základní úseky jsou podobné té frýdlantské, kterou dobře znám. Zatímco si prohlížím varnu do poslední páčky a chválím krásně opravený výhoz mláta, který dle slov sládkové konečně funguje tak, jak má, poslouchám její další vyprávění o všech strastech a radostech vaření piva. Z jejích slov už chápu, proč výsledek nejen piva, ale i celého prostoru je tak skvělý. Majitelé Monopolu jsou velice vstřícní a otevření, a tak výsledek prostě musí stát za to.

 CIP stanice.

Ve skladu sladu mne potěšily pytle se známým logem benešovské sladovny. I na spolupráci s ní nedá Martina Valterová dopustit. Aby ne, místní sladmistr David Mareš je člověkem na svém místě a také velkým symaťákem. Nějak tak mám rád, když se známá místa a známí lidé propojují a vznikají pak kvalitní věci. Zasnívám se, ale to už klesáme dolů do sklepů, kde je umístěna kompletní technologie chladného hospodářství a CIP stanice. Úskok dveřmi na dvůr pivovaru je ránou jako palicí do hlavy, nikde není lépe, než v pivovarském sklepě a co teprve v těchto horkých dnech!

 Ležácké tanky.

Nakonec klesáme ještě hlouběji, do sklepení, kde cesta piva končí, nebo vlastně začíná. V podzemí přímo pod výčepem jsou instalovány přetlačné tanky, ze kterých je v současnosti pět druhů teplických piv čepováno zákazníkům. Nakonec i na prohlídku výčepu dojde. Je moderní, velkoryse dimenzovaný. Málokdy jsem se v současných nových minipivovarech či restauračních pivovarech setkal s tak promyšlenou a k dokonalosti vedenou koncepcí celého provozu. Můj první dojem z minulé návštěvy nezklamal.

 Myčka sudů.

Stejně jako pocit z piva. Pšenice opět výborná, zvláště v tom parném létu šla k duhu, ale spokojený jsem byl s veškerým pivem. Včetně ejlu, který stále dle mých měřítek hodnotím jako "neejlový", ale chuťově čistý. Lidem prý navíc chutná, a tak debatujeme i o tom, co je to český či bohemia ale a jestli existuje nějaká jeho jasná definice. Debatujeme ale o mnoha jiných věcech. Martina mi ukazuje nové vtipně vymyšlené prkénko na ochutnávku průřezu nabídkou či nově zpracované materiály k jednotlivým pivům, ze kterých již zmizely drobné neduhy, o kterých jsem psal minule. Asi by ty změny proběhly i tak, ale i pro Martinin zájem o názor a reflexi minulého článku o Monopolu jsem i rád za tento přístup, kdy se zde bere ohled i na slovo bezvýznamného pivního blogera. A v neposlední řadě domlouvám i nějaký závoz teplického piva do Pivního baru Azyl - liberečtí, máte se na co těšit! Díky tomu, že naše posezení tady se nečekaně protáhlo, mám tu čest poznat i Jiřího Schönbauera, který je se svou manželkou majitelem pivovaru a původcem té nádhery. Děkuji mu na místě za ní.

 V teplickém podzemí. ;)

A nakonec moc děkuji i Martině za její čas, který nám věnovala, za podrobnou prohlídku i za to výborné pivo, které jsme mohli ochutnat. O dalším návratu sem už asi na blog psát nebudu, ale vím, že proběhne. A zpětně samozřejmě patří velký dík i Romanovi, který jsem v Teplicích již nestihl vyřknout. Ač loučení proběhlo v poklidném tempu, Roman poněkud nervózně (zkrátka nám nevěřil, že to má opravdu za rohem) zmizel kolem 17. hodiny na vlak do Oseka obhlédnout zdejší "klášterní" pivovar. Já pak v klidu dopil svoje poslední pivo a vydal se zpět do rozpálených teplických ulic.

 Teplice a Monopol. Co dodat?

Je to zvláštní, ale asi se tu opravdu toulám rád. A nejen po městě. Ten divný kraj na jih od Teplic, který se záhy za Novou Vsí s ošklivým a nikdy nevyužívaným vodojemem, plynule promění v exploatovanou krajinu povrchových dolů s tepelnými elektrárnami na obzoru, mne něčím tak zvláštně přitahuje. Odmítám tak nabídku autobusu za rohem a vydávám se zpět za rodinou přes teplické čtvrti, které ještě tolik neznám a přes několik kopců směrem do krajiny povrchových dolů. 12° ležák Monopol, který, stejně jako celý sortiment již pivovar stáčí do skleněných lahví a který jsem si původně vzal z lednice na cestu, vypíjím ještě v Teplicích. Teplal mi před očima. 

 Letní nálada pod Krušnými horami s lochneskou korečkového velkorypadla.

Za zády jsem tak nechal město s hradbou Krušných hor, vzduch se tetelil nad rozpálenou silnicí, po které jsem šel zcela sám a odpolední slunce zalévalo svými paprsky celou podkrušnohorskou pánev. Provázela mne jen ta hrozná žízeň a vzpomínky na chládek monopolního ležáckého sklepa. Tento návrat se povedl a toto léto je přece hrozně fajn. Život je někdy hrozně moc fajn.