30. listopadu 2015

JAK JSEM SE STAL LÍZNÍKEM

O Líznících jsem věděl už dávno. Jakby ne, však v mé oblíbené benešovské Melodii měli 10 % slevu na konzumaci, jejich sídlo jsem měl takřka za kopcem a navíc s jejich panem předsedou (neboli velkým lízníkem; edit: vrchním lízníkem!), Kuldou jsem se často potkával na nejrůznějších pivních místech. Činnost spolku mi byla sympatická, Kulda taky, a tak jsem už dlouho uvažoval nějaké jejich akce se zúčastnit a také vstoupit. Nakonec to ale nebylo vůbec tak jednoduché.

Líznícké akce se konají všelikde, ale rozhodně nejvíc určitě v Mezihoří, kde spolek a Kulda sídlí. Ano v tom Mezihoří za Chlumem u Ješovy vápenky. Mám to tam skutečně co by kamenem dohodil, když jsem na návštěvě u mojí mámy v krásném Posázaví, ale nikdy mi to tam zkrátka nevyšlo. Ani nevím proč, čas, jiné povinnosti. Těžko říci, líznické akce v Mezihoří musí být určitě super, však o některých i Rosťa Kloubek, také člen spolku, napsal nějaký ten pěkný report.

 Mezihořská vápenka.

V Mezihoří je přece krásně i tak samo o sobě. To místo jsem měl rád od dětských let, kdy jsme chodili na školní výlety do dnes už poněkud zarostlého a mizejícího vápencového lomu naproti vápence. Později se přidala i láska k technickým památkám a industriálnímu dědictví. Mezihořská vápenka je trochu méně známou sestřičkou ve stínu jiných dochovaných vápenek pacoldova systému. Ono vůbec celé Mezihoří, resp. jeho čtvrť u vápenky je trochu skrytá ve stínu. Chlum ani Trkotín nejsou žádné hory to ne, ale to zapomenuté mělké údolíčko, jehož zástavbu tvoří takřka jen někdejší dělnické domky zaměstnanců a zázemí vápenky, má své neopakovatelné kouzlo. Tam se musí i krásně být a pít!

Víte, já mám už delší dobu takový sen a věřím, že se mi někdy v budoucnu splní. Představuji si, jak se večer potkám s Kuldou u něj pod vápenkou, polízneme něco málo domácích i cizích vzorků, pokecáme a. A já se pak vydám do Čerčan. Sním o tom, jak jdu vlahou letní nocí úplně sám tou cestou přes Chlum, samozřejmě patřičně opivěný - takové ty chvíle, kdy je člověku jedno všechno na světě. Zatím se mi to nesplnilo, ale já vím, že se s Kuldou jednou v tom Mezihoří potkáme a že si tu noční cestu hvozdy pod Chlumem dám.

 Krajina Posázaví z Čerčanského chlumu.

A teď je to jasné. S Kuldou jsem se v Mezihoří zatím nepotkal, tak jaktože a kdeže jsem se mohl stát Lízníkem? Ono to bylo dílem několika náhod, ale nakonec se vše odehrálo takřka v kraji, který tak dobře znám, ale zároveň v jeho končinách, kde jsem nikdy nebyl a kam jsem se chtěl hrozně moc dlouho podívat. Díky četbě knih regionální literatury jsem věděl, že nabízí řadu zajímavostí. Ten trochu opuštěný, zapomenutý, starosvětský kraj se rozprostírá v jihovýchodním cípu benešovského okresu. Celý samozřejmě pod dohledem v podzimním hávu oděného a legendami opředeného Blaníku. Mé všechny dosavadní cesty sem (a věřte nebo ne, ale i motivovaných pivovarnictvím, ač tu v současnosti žádný pivovar neexistuje) končily nejdále v Louňovicích.

A tak slovo dalo slovo. Víkend na přelomu října a listopadu se konalo líznické setkání u Fida na chalupě ve Slavětíně a my byli zrovna v Posázaví. To by byl čert, abych ten krásný tajemný kraj kolem Načeradce konečně nenavštívil! Navíc, když si člověk chce každou chvíli zpříjemnit nějakým výletem - byl by hřích to nevyužít, když se i počasí tu sobotu tak krásně vydařilo!

 U Fida ve Slavětíně. Ve stodole se vaří, venku se strhávají zbytky uschlého chmele.

Po cestě tak obdivujeme nově nádherně opravené budovy někdejšího lihovaru v Postupicích (je krásné vidět, že už i v těch nejmenších městečkách se i industriální dědictví dostalo mezi hýčkané stavby), ale i tajemné ruiny chotýšanského zámku s někdejším parkem pod vrstvou žlutého listí. Zajeďte se tam, prosím, také podívat, než spadne - ruiny jsou to romantické a krásné, ale zahraniční developer by si místo nich asi raději představoval něco jiného. Stejně jako místo zdejšího pivovaru, později lihovaru. Je to ostuda, že naše společnost ještě stále dovolí něco takového.

 Bývalý postupický lihovar.

Benešovsko a Podblanicko se nikdy nevymanilo z provinčního zemědělského područí. Nerostné bohatství nebylo, ani další zdroje, železnice logicky taky moc ten kraj neproťala, a tak drobné výrobní podniky potravinářského či zemědělského průmyslu zůstávají, co se industrializace týče, jeho doménou, často ještě jako pozůstatek předindustriální výroby. Měli bychom si podobných staveb vážit, patří k charakteru krajiny i sídel v nich položených. Pokud se navíc vše pěkně povede jako třeba ve zmiňovaných Louňovicích, může i takový pivovar tvořit pěknou součást místního panorama.

 Louňovické panorama s Velkým Blaníkem v pozadí. Bývalý pivovar je vpravo.

Když jsem tu zmínil cesty motivované i pivovarnictvím s tím, že tu žádný pivovar není, tak vlastně lžu. Kdyby tady žádný nebyl, neměla by naše cesta smysl. Nejeli jsme jen na sraz Lízníků, ale také se podívat na to, jak to Fido ve svém domovárku vaří. To bylo ale v plánu až na neděli, sobota večer měla patřit zábavě, ochutnávkám piva a potlachu. A to se vydařilo. Dorazil i Rostík s kamarádem Martinem, poznal jsem řadu nových lidí a ochutnal hromadu nových piv.

 Šrotujeme na zítřejší várku. Trochu nahrubo, nemyslíte? ;)

On každý Lízník má totiž povinnost z cest dovézt ostatním lahev k ochutnání. Tato část večera pro mne byla ale trochu náročnější, protože jsme byli nuceni v rychlém sledu ochutnávat řadu průměrných až podrpůměrných až zcela průserových piv prakticky napříč světem, ale zároveň ze zemí, které nabízejí mnohem víc. Hned jsem začal být chytrý. Prosil jsem Kuldu, ať zařadí do inovovaných stanov sdružení klauzuli, že každý Lízník by měl mít schopnost kritického úsudku a patřičného hledání kvality v navštívených zemích. Prý by to lidi nezvládali. Nevím, u Lízníku (sic!) bych to považoval za podmínku toho, že vstoupí. Pokusím se jít sám vzorem.

 Ochutnávání v plném proudu. Aktuálně tuším Albrecht IPA z Frýdlantu.

Ano je to tak, podepsal jsem. A nejen já. Přihlásila se i paní Partyzanová a ručkou namočenou do sladiny druhý den vařeného Fidova polotmavého výčepního se ke sdružení přidal i náš malý Partyzán.

 Sladinou stvrzený podpis Mikuláše mezi Lízníky.

Možná mi teď zpětně přijde až trochu škoda, že ty Líznické klauzule neobsahují i povinnost absolvovat minimálně jednou ročně návštěvu u Kuldy v Mezihoří. Přestal bych se kroutit, hledat výmluvy, poručil bych času i okolnostem a věřte tomu, že bych za tím Kuldou do Mezihoří konečně zajel. Ta vysněná opilecká cesta přes Chlum zpátky do Čerčan je totiž tak nádhernou povinnosti, že bych si v tomto směru nechal klidně diktovat. A od tak přátelských a do života a piva zapálených lidí jako je Kulda bych na nějaký ten diktát snad dokázal i přivřít obě partyzánské oči.

A tak jsem se stal Lízníkem.

3 komentáře:

  1. Rosťa: Tak nejen že ti to trvalo dlouho, ale ještě jsi Vrchního lízníka přejmenoval na Velkého lízníka? Velký je jen Vezír :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A to jsem se na to ještě koukal schválně do stanov a stejně jsem to napsal špatně! Stydím se a opravuji. ;)

      Smazat
  2. Michale, Rostíku, kluci jedni šikovní. Tak blízko mne jste byli. Muselo to být pěkné, krajina okolo Blaníka se mi líbí a mé krátké výlety na kole kolem už objevily pár pěkných míst. Až vám závidím, že můžete být členy spolku, který má tak nádherný poetický název.

    OdpovědětSmazat