24. srpna 2014

ZA PIVEM NA VES ANEB LIBERECKÁ PIVOVARSKÁ SCÉNA V ROCE 2014

Když se procházím městem, hledám ta jeho zajímavější místa, která se ani v roce 2014 nemusí stydět za to, že skutečně jsou městskými ulicemi, když se dívám na vývěsní štíty a nahlížím do výloh a oken jejich domů a přemýšlím, dojdu vždy ke stejnému závěru. Městu pod Ještědem zoufale chybí městský pivovar. Už hodně déle než sto let. Poslední vrchnostenský Clam-Gallasovský provoz ve stráni pod zámkem ukončil své výstavy někdy kolem roku 1890 a jeho objekty následně zmizely za některé z divokých přestaveb dolní části centrálniho Liberce. Průmyslová revoluce se pak centru Liberce, co se piva týče, vyhnula, a město tak zůstalo bez pivovaru. Respektive ne tak docela, v tehdy samostatných Vratislavicích nad Nisou byl roku 1874 otevřen akciový pivovar, klasický svědek své doby, jenž pivo vaří, s přestávkou a po řadě dějinných eskapád, dodnes. Do Vratislavic je to ale z centra Liberce přece jen daleko.

 Velký obdélníkový objekt uprostřed snímku je někdejší panský pivovar, dnes bychom
 ho na tomto místě marně hledali. Urbanistická struktura starého Liberce se vůbec od té

 doby (1843) celá proměnila. Mapový podklad: Stabilní katastr, císařský povinný otisk.
 Zdroj: archivnimapy.cuzk.cz.

A daleko do pivovaru z centra Liberce je to dodnes i v případě minipivovarských provozů, jejichž zakládání se ani městu vklíněného do sedla hor nevyhnulo. Za vše mluví, že nejblíže to liberečtí měli do prvního zdejšího mini, který bohužel dnes již na mapě pivovarů nenajdeme. Stával téměř na konci Masarykovy třídy nedaleko známé městské ZOO a založen byl roku 1995 v areálu Hotelu U Jezírka, ale po svém majiteli se jmenoval U Vozků (Masarykova 44). Mám na něj svou osobní vzpomínku, jak by ne, kdysi dávno to byl první minipivovar v mém životě, který jsem navštívil, a také první místo, kde jsem ochutnal nefiltrované pivo. Pamatuji si, že jsem byl tehdy zakaleným půllitrem s Vozkovou dvanáctkou fascinován. Pivovar byl roku 2003 bohužel uzavřen a ač se tu a tam šušká o jeho obnovení, zatím se neděje nic. A liberečtí tak za pivem z místních pivovarů musí ještě dál. Za město. Do jeho nádherného krajinného předpolí. Do luk a do podhůří.

Na samé hranici Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory v údolí Harcovského potoka je možné narazit na druhý nejstarší liberecký mini. Roku 1999 ho zde, v lokalitě Nového Harcova (Lukášovkská 43), založil Vendelín Krkoška, někdejší zaměstnanec v té době dočasně násilně uzavřeného zmiňovaného pivovaru ve Vratislavicích. Nápad otevřít si pivovar byl zřejmě správný, protože pivo pojmenované zkrátka Vendelín je možné (nejen v Harcově) ochutnat dodnes.

Rodinný pivovar Vendelín při Lukášovské ulici.

Pivovar Vendelín se vším všudy představuje to, pod čím si čtenář představí rodinný pivovar a svým vyzněním, atmosférou i příběhy, které ho předchází, mi trochu připomíná pivovárek Hastrman ve Velkém Rybníku. Přestože jsem do Liberce jezdil každým rokem, samotný pivovar jsem nikdy nenavštívil a četl o něm vždy jen všelijaké reportáže na pivních webech. Naopak jeho pivo jsem ale ochutnal mnohokrát, v Liberci bylo (a asi i stále je) poměrně často tu a tam někde na čepu. S pivem jsem měl vždy stejnou zkušenost jako pisatelé: někdy se jednalo o výborný bezchybný kus, jindy o zcela nepovedený a nepitelný vzorek. Co naplat, došlo k rozhodnutí vyrazit na obhlídku přímo na místo činu a já tak mohu konečně přinést aktuální (abych nelhal, jak níže uvidíte, aktuální jen z poloviny) zážitek hodný zapsání na blog Pivní Partyzán.

 Pivovárek.

Pivovárek je dobře dostupný MHD, takže je ideální i pro výlety s dětmi. ;) Posezení je navíc takřka jen venkovní, což byla pro nás ideální kombinace. Zamračené nebe sice co chvíli vypadalo na déšť, ale nakonec spadlo jen pár kapek, a tak jsme mohli na zahrádce u jezírka s vodním mlýnkem strávit velkou část odpoledne. Zahrádka Krkoškovic pivovaru je vůbec kapitolou samou o sobě, která jen podtrhuje slova o rodinném pivovárku. Vyzdobena řadou skulptur představující postarší manžele, zvířata nejrůznějšího druhu, na jezírku kačenky, ve stráni nad pivovarem se dokonce "páslo" divoké prase. Když jsem si u paní Krkoškové objednával pivo u výdejního okénka, trochu jsem se bál, aby mi na zádech nepřistála umělá kočka, která šplhala na stříšku nad ním. Zkrátka a dobře, neuvěřitelný postmoderní kýč. Je to trochu škoda (ale asi to sem patří), jinak místo působí příjemným dojmem a posezení jako takové zde bylo, zvláště nyní, za vlhkých vůní odcházejícího srpna, přicházejících z okolních lesů, opravdu vydařené.

 Epesní výzdoba pivovarské zahrady.

A vydařené, pokud se to tak dá říci, bylo nakonec pod komínem i pivo. Na čepu standardní dvojice 12° ležáků v podobě světlý a polotmavý (ve všech materiálech pivovaru nabízené chybně jako "kvasnicové pivo"). Obě piva byla dobrá, v kondici, ale zároveň poněkud specifická a svá, zkrátka taková jako jsem na ně byl zvyklý. Ale teprve Vendelín vypitý na té neuvěřitelné zahrádce získal svůj celkový charakter. Prostě to tam sedělo. Polotmavé bylo téměř bez řízu, v chuti ale dobré, sladové až trochu sladké. Světlý ležák byl krásně nasycený a v chuti s neležákovsky bohatým buketem. Z obou piv mi chutnal bezesporu víc, pokud by nám čas dovolil, dal bych jich určitě víc. Návštěva v pivovárku tak splnila svůj účel. Konečně jsem Vendelína ochutnal přímo na místě činu, viděl Krkoškovic království (do útrob pivovaru jsem se nedovoloval, nechtěl jsem v tom sobotním popoledni obtěžovat) a vidět tak jeden z tradičních českých minipivovarů se všemi pro a proti, které jeho svérázný provoz přináší. Určitě se sem ale rád někdy vrátím (příště se zřejmě ohlásím dopředu a poprosím i o tu prohlídku, uvidíme).

 Světlý Vendelín, za nímž se skrývá výdejní
 okénko.

Na dnešní odpoledne jsme pak měli naplánovaný výlet na jiný konec Liberce, tentokrát vlakem, do klidné Krásné Studánky. Počasí i čas byly ale proti, a tak své dojmy ze zdejšího minipivovaru "Studánka", provozovaného podobně jako harcovský Vendelín v rodinném domku přináším ze dvou dřívějších návštěv, které jsem tady absolvoval již dříve, naposledy loni v srpnu (a věřím, že ne naposledy).

 Jsme tu správně! Trochu ukrytý pivovar Studánka.

Pivovárek se ve Studánce nachází trochu stranou, na konci jedné ze silniček, které vybíhají do kopců z údolní části vsi (Albrechtická 227). Není úplně jednoduché ho najít, ale na místě velká cedule z logem pivovaru poutníkovi jasně říká, že je správně. Pivovar své "brány" otevřel v červnu 2010 a jeho technologie (možná je zajímavé zmínit, že varna je uzpůsobena na přímý otop dřevem) s malým výčepem se nachází v přízemí domku se zahradou. Zahrada, část dnes již krytá, slouží k posezení. Pro návštěvníky je k dispozici dokonce i bazén. Oproti Vendelínovi je zde posezení nerušené žádným kýčem a příznačně krásné. Pro navíc hovoří lokalita mimo hlavní cesty.

 O příjemné posezení na zahradě pivovaru je velký zájem.

Když jsem místo poprvé navštívil hned měsíc po otevření, byla na čepu pouze světlá 10° "Studánecký Antal" - výborné pití, pamatuji, že hodnota čárek na mém lístku byla tenkrát na konci odpoledne rovna hodnotě EPM nabízeného piva. Nabídka pivovaru byla záhy rozšířena o světlou 12° "Gallas" a později i o polotmavý ležák "Flik", vařený původně zřejmě jen sezónně, v současnosti již ve stálé nabídce. Ten jsem poprvé ochutnal až právě loni v létě při dalším příjemném posezení na zahradě před pivovarem. Studánecké pivo mi vždy chutnalo, na druhou stranu mi v paměti zůstala právě jen desítka a jeho ležáky ve mne zůstaly spíš v zaměnitelných vzpomínkách.

 Světlý Gallas a polotmavý Flik.

Pivo z Krásné Studánky je možno výjimečně ochutnat i mimo pivovar, stabilně ho, mimo jiné, bere i liberecká pivnice Depo, jinak zaměřená primárně na produkci jednoho velkovýrobce piva. Neměl jsem na kvalitu tam čepované Studánky moc dobré reference, a tak jsem místo loni v zimě také navštívil, abych na vlastní ústa zjistil, v jaké kondici zde čepovaný světlý 12° Gallas bude. Pivo bylo zkyslé a nepitelné, ale obsluha s tím nějak zvlášť problém neměla. Netuším, zda se situace již od té doby změnila (věřím, že ano), jinak by to byl velmi smutný příklad toho, jak se buduje reklama malým pivovarům, respektive, jak si jí budují zřejmě samotné minipivovary: pivnici Depo doporučovala přímo majitelka pivovaru.

 Budova tělocvičny na Jablonecké ulici, restaurace Depo je vpravo.

Restaurace Depo zabírá přízemí a sklepní prostory křídla historizující a dnes památkově chráněné tělocvičny postavené roku 1893 dle projektu J. Keila na Jablonecké ulici. Myslím, že na nějakém takovém pěkném a historií obtisklém místě by se vyjímal i nějaký pivovárek. Anebo na jakémkoliv podobném někde v historickém centru města. Zahrádky u Vendelína i ve Studánce jsou určitě fajn, pivovarská pivnice na posezení za (nejen) dlouhých zimních večerů by ale Liberci opravdu slušela. Snad se dočkáme.

17. srpna 2014

PIRNSKÉ NÁVRATY

Přestože jsme se před pár okamžiky vrátili z prvního společného výletu ve třech, ještě stále musím v novém příspěvku zůstat ve vzpomínkách. Dnes to ještě nebylo ani tolik motivováno pivně, jako spíš s ohledem na to, abychom se zvládli v klidu vrátit, než se malému Partyzánovi přestane cestování líbit. Zahřívací výlet, mimochodem do čarokrásného Kryštofova údolí, které pokud necestujete zrovna za pivem, mohu jen a jen doporučit (tomu místu by ale nějaký malý pivovárek v některém ze zdejších podstávkových domů určitě slušel), nakonec dopadl na jedničku, a tak slibuji, že příští report z výletu už bude aktuální, pivní, zkrátka takový, na jaké jste vždycky byli na blogu Pivní Partyzán zvyklí. A samozřejmě bude určitě okořeněn o hromadu nepivních informací kolem, ale na to už jste si asi také na mém blogu zvykli. Hromadou nepivních informací bude okořeněn i tento vzpomínkový příspěvek, ve kterém se vrátíme do parných dní začátku loňského července, kdy jsme naší návštěvou poctili saskou Pirnu v hlubokém údolí Labe, nedaleko hranic s Českou republikou.

 Asi souhlasíte, že toto místo by si svůj pivovar zasloužilo. Kryštofovo údolí v pohledu od
 kostela sv. Kryštofa.

Tenkrát jsme ale do Pirny, poněkud netradičně, přijeli od severozápadu - její návštěvu jsme zvládli absolvovat během našeho týdenního pobytu v Drážďanech, o kterém jsem tehdy referoval přímo z místa dění. Zážitky z Pirny mi však z nějakého mně neznámého důvodu zůstaly uložené pouze v hlavě a na blog se tak dostávají až nyní. Netradiční byl při naší tehdejší návštěvě i dopravní prostředek, který se ale nakonec ukázal být jako ten nejvhodnější. Využili jsme tehdy služeb hostelu, ve kterém jsme byli ubytováni, a poslední den našeho pobytu jsme si v brzkém nedělním dopoledni zapůjčili starší, leč provozuschopná kola a vyrazili na cestu po příjemné cyklostezce podél Labe do cca 20 km vzdálené Pirny.

 Pirna z mostu přes Labe s dominantou Sonnensteinu.

Její návštěvu jsem plánoval několik let: panoráma jejího historického města s dominantou hradu a zámku Sonnenstein mi bylo notoricky známé z častých průjezdů vlakem někam dále do německého vnitrozemí a vždy mne přitahovaly úzké uličky krásně zachovaného historického jádra, položeného jen pár desítek centimetrů nad hladinou nedaleko tekoucího Labe. Jako povinnost se návštěva v Pirně zdála být i z pivního hlediska: ve městě působí od roku 1998 minipivovar "Zum Giesser" (Basteistraße 60). A právě návštěvou v něm jsme ocenili fakt, že jsme cestovali na kolech: minipivovar totiž stojí na samém severním okraji města, daleko od jeho historického centra, při areálu oceláren (původně objekt dokonce sloužil jako zázemí pro jejich dělníky) na průmyslovém předměstí Copitz.

 Brauhaus Pirna "Zum Giesser" a jeho krásně zelená zahrádka. 

Brauhaus Pirna navázal po dvacetileté přestávce na historii výroby piva ve městě. Roku 1978 byl jako oběť restrukturalizace provozu VEB Dresdener Brauereien,  do nějž byl začleněn, uzavřen poslední - a také nejvýznamnější - tradiční pivovar ve městě. Někdejší Städtische Bierbrauerei Pirna, v 19. století největší ze sedmi pivovarů, které tehdy ve městě působily, se přes opakované změny názvu a vlastníků dostal ve 30. letech 20. století do područí drážďanského velkovýrobce Felsenkeller, pod nímž zůstal v podstatě až do svého konce. Budovy pivovaru byly roku 2012 bohužel zbořeny, a tak je současný minipivovar tím nejzajímavějším, co je z pivního hlediska ve městě k vidění.

 V odpoledním slunci jsou všechna místa ve stínu plná, místo je očividně oblíbeným
 cílem.

K posezení v nedělním parném popoledni lákala velká a zelení oplývající zahrádka před nijak zajímavou budovou samotného pivovaru, ve které se nachází i pivovarská restaurace se zázemím. Část restaurace s technologií varny byla bohužel toho dne uzavřena a do zázemí pivovaru jsme se ani nijak zvlášť nedovolovali, takže ze samotného pivovaru jsme neviděli takřka nic. Z fotografií na jeho webových stránkách si o něm ale můžete udělat pěkný obrázek. My zaujali místo na zcela zaplněné zahrádce, která bezesporu těží i z faktu, že takřka za jejím plotem vede silniční obchvat města. Brauhaus Pirna tak moc neodpovídal představám o tradičním pivovárku s tupláky a tmavou pivnicí, jako spíše modernímu podniku určenému pro návštěvy celých rodin.

 Dunkel a Pils.

Produkce pivovaru sestává ze stálé třístylové nabídky (Pils, Dunkel a Festbier) a několika málo sezónně vařených piv (březnový tmavý Bock, květnový světlý Bock, podzimní Rauchbier a vánoční Bock), do které jsme se tak bohužel nevešli. Začali jsme ochutnávkou Bastei Pilsu a Giesser Dunkelu. Pils byl nedobrý, podivně unavený (což bylo vzhledem ke zcela zaplněné zahrádce zvláštní). Zato Dunkel se ukázal nakonec být nejlepším pivem stálé nabídky, výrazně suchý a pitelný kousek, svým charakterem i barvou připomínající spíše černé Schwarzbiery.

 Nabídka pivovaru.

Silnější Festbier (13,5° plato), podávaný pod názvem Stadtbier, byl syté barvy s červeným nádechem, ale v chuti poměrně prázdný a stejně jako Pils celkem nezajímavý. Dopíjel jsem ho spíš jen z povinnosti. Škoda, mimo Dunkelu se místní nabídka ukázala nebýt moc zajímavá (navíc cenově srovnatelná - velké pivo za 3,50 euro - s centrem nedalekých Drážďan) a k další návštěvě tohoto "odlehlého" pivovárku by mne přesvědčila jen jistota, že některé z nabízených sezónních piv ji svou kvalitou přesahuje. Uvidíme, důvod vrátit se do Pirny jako takové určitě existuje.

 Na zdraví!

Opakovaný zběžný pohled z oken vlaku totiž nelhal. Uličky starého jádra pod hradním vrchem jsou skutečnou perlou historických měst na Labi. Dokonale dochovaný historický půdorys, jehož zástavba je bohužel pravidelně ohrožována povodněmi (poslední taková město zasáhla necelý měsíc před naší návštěvou), s řadou dominant a naopak pěkných zákoutí láká k navštívení.

 Sonnenstein z uliček starého města...

Za samostatnou návštěvu stojí určitě i dominanta z největších: hrad a zámek Sonnenstein nad městem, ze kterého je nejen krásný výhled na celé jeho historické jádro a na údolí Labe, ale který v sobě skrývá i dlouhou, a ne vždy krásnou historii. Areál sloužil od počátku 19. století jako ústav pro duševně choré a jeho zdi byly ve 40. letech svědkem jedné z kapitol holocaustu, kdy sem bylo z celého Německa i okupovaných území svezeno několik tisíc duševně i tělesně postižených, kteří byli v Sonnensteinu následně zavražděni. I to je bohužel součást historie, kterou je však dobré připomínat a nezavírat nad ní oči. Kromě archivu a jiných institucí dnes tak místo slouží i jako památník a muzeum této temné stránky nejen pirnské historie.

 ... a staré město v pohledu ze Sonnensteinu.

Historická Pirna tak každopádně láká k opakovaným návštěvám, ať v létě, anebo třeba v zimě na nějaký z vánočních trhů, které můžou být zajímavou alternativou k přelidněným a zprofanovaným trhům v nedalekých Drážďanech. Uvidíme, zda budou letos naše prosincové kroky vést právě sem a uvidíme, zda najdeme sílu a chuť vážit cestu na kraj města a ochutnat v Zum Giesser vánoční St. Benedict Bock. Když ale vzpomínám na atmosféru uliček Pirnského starého města, nemohu se ubránit dojmu, že by jim, samozřejmě nejen v čase adventu, slušel jako třešnička na dortu nějaký malý pěkný pivovárek (opakuji se, já vím) a pro nás tak o důvod víc, proč se sem skutečně - bez rozpaků - vrátit.

11. srpna 2014

Z HOR DO NÍŽIN: RETROSPEKTIVNÍ VZPOMÍNKA NA LISTOPADOVÝ VÝLET DO PROSTĚJOVA (A OLOMOUCE)

Letošní léto výletování příliš nepřeje. Ne, počasí je opravdu vydařené, cílů, kam cestovat za pivem jen a jen přibývá, ale doma nás na letošní léto zkrátka "drží" příjemné osobní povinnosti. Zároveň tak ale bohužel trochu vyschl zdroj mých oblíbených cestovatelských zážitků (koukám se na stejné období v loňském roce a na to, kolik příspěvků z výletů po celé zemi i do zahraničí jsem vypublikoval) a nezbývá mi, než se každý den těšit na to, až malý Partyzán povyroste a na výlety budeme vyrážet společně (upřímně se totiž přiznám, že cestovat samotnému by se mi ani v nejmenším nechtělo - za prvé by mne to s nikým jiným než s manželkou tolik nebavilo, a za druhé by mi to vůči ní přišlo krajně nespravedlivé).

Musím se tak nyní ponořit do minulosti a z vod nedopsaných příspěvků vylovit nějaký úlovek. Jedním takovým věčně rozepsaným příspěvkem je i reportáž z podzimní návštěvy na Hané, během níž jsme navštívili hned čtyři pivovary, ale příliš se nám v nich, s jednou výjimkou, nelíbilo. Možná právě proto mi tu ten příspěvek tak dlouho ležel - a nyní mi tedy nezbývá nic jiného, než se přenést z prosluněného hornatého Liberce do nížin moravské Hané, přikrytou pod pláštěm sychravých šedivých mraků listopadu 2013.

Haná vždy patřila k nejúrodnějším oblastem naší země a dobře se zde dařilo i kvalitnímu sladovnickému ječmeni, který se zde pěstuje dodnes. Haná je tak i krajem sladoven, jejichž charakteristické komíny se staly neoddělitelnou součástí její krajiny. A sladovnické komíny jsou také neoddělitelnou součástí městského panoramatu Prostějova, ve kterém dodnes fungují dva provozy a který byl také hlavním cílem našeho pivně poznávacího výletu.

 Když se řekne Prostějov, vybaví se... Ano, Národní dům od Jana Kotěry.

Moderní sladovna nadnárodní firmy Soufflet je první věcí, kterou uvidíte, pokud do města přijedete vlakem. Do dáli se ční její tři mohutné hvozdové komíny, zakončené typickými "bábami". Moderní skříňový provoz sladovny s dlouhou historií dnes chrlí ročně tuny sladu. Na druhé straně historického centra města, kousek od zámku, pak sídlí druhý, o poznání klasičtější a o poznání menší sladovnický provoz. Tradičním humnovým způsobem zde slad vyrábí firma Castello. Areálu dominuje bizarní slepenec tří hvozdů s nestejně vysokými komíny, díky demolici části přiléhajících budov dnes prapodivně odkrytými do ulice.

 Humnová sladovna Castello a její hvozdy.

Pivo z tradičních pivovarů však v Prostějově dnes již neochutnáme. Provoz Akciového pivovaru, stojícího na dohled od sladovny Soufflet (Vrahovická 57), byl po více než sto letech roku 1999 uzavřen a s ním tak na čas zmizela z trhu i kdysi oblíbená značka Ječmínek. Ještě dříve, roku 1943, skončila výroba v tzv. Dvořákově pivovaru (Dykova 8), jehož areál dnes slouží jako lihovar. Pivovar bratří Winterů (Blahoslavova 13), k němuž dříve patřila právě sladovna Castello, ukončil výrobu již roku 1913. Přesto má dnes návštěvník města možnost ochutnat pivo na dvou místech, jak je tomu v posledních letech obvyklé, díky novým minipivovarům.

I my jsme po příjezdu do Prostějova viděli jako první tři mohutné hvozdy sladovny Soufflet a od nádraží jsme se vydali západním směrem na dlouhou pouť na Plumlovské předměstí. Náš časový plán nám dovolil si před návštěvou minipivovaru "Koliba U Tří králů" prohlédnout historické jádro města, kam jsme se odpoledne chtěli vrátit do staršího z prostějovských mini "U krále Ječmínka". Do podoby kdysi krásně kompaktního jádra města, ozvláštněného řadou moderních staveb z počátku 20. století, výrazným způsobem zasáhly buldozery a nikdy nedokončené plány budovatelů z doby před rokem 1989. Prostor hlavního náměstí, narušený a prodloužený až k novodobé brutalistní fasádě obchodního domu Prior, byl v době naší návštěvy nečekaně kvalitně revitalizován díky kompletní rekonstrukci Prioru na OC Zlatá brána s novou fasádou, reagující na původní vzhled, ale za využití nových materiálů.

 Obnovená moderní fasáda Obchodního centra Zlatá brána v prostoru historického
 jádra překvapivě funguje.

Méně šťastně či spíše vyloženě zoufale pak ale působí prostor jižně od kostela Povýšení sv. Kříže. Na místě kdysi jedné z největších a nejvýznamnějších židovských čtvrtí u nás nikdy nevyrostla nová kvalitní zástavba a solitéry nepodařených novostaveb se zde dodnes mísí s pozůstatky staré zástavby, nevzhlednými prolukami a nevyhovující až pauperizační zástavbou v čele s odpornou tržnicí přímo pod kostelem. Nezbývá než doufat, že místo bude jednou opět hrát důstojnou roli centra města poté, co bude plánovitě a s rozumem dostavěno uměřenou a hlavně funkční zástavbou, bez zbytečných kašírů.

 I toto je současný Prostějov. Proluky, parkoviště na místě domů, nearchitektonické
 fasády, podřadná architektura tržnice. Věž Nové radnice vpravo dokazuje, že nejsme
 nikde na periferii, ale v samém centru města.

O tom, jak nepovedený může takový přístup k architektuře a místu být, jsme se měli už za pár desítek minut přesvědčit na sídlišti při Plumlovské ulici, kde se v nepříliš vzhledné přízemní budově nachází pivovárek Koliba U Tří králů (Finská 8). Jak je mi už samotný koncept kolib (a jiných podobných rádoby rázovitých zařízení naroubovaných do nepůvodního prostředí) cizí, jsem psal již loni v příspěvku o Litoměřicích. Prostějovští U Tří králů šli ještě o krok dál. Pokud je na objektu zvenku cítit snaha co nejvíce "zlidštit" jeho sídlištní podobu, uvnitř se nachází kompletně ve dřevě zařízený interiér, který by sám o sobě, někde v autentickém prostředí, byl poměrně příjemným místem k popití. V souvislosti sídliště, jehož panelové domy vstupují do interiéru otevřenými okny (pravda, imitace mohla jít ještě dál v podobě vyfocené krajiny za okny, díkybohu nakonec za ty paneláky) a za prosklenými dveřmi hučí výpadová silnice z města, však podobné místo vzbuzuje spíše úsměv či lépe řečeno odpor.

 Takto ne! Budova minipivovaru Koliba U Tří králů působí jako z cizího světa, její
 interiér v rámci sídliště také.

Usadili jsme se strategicky doprostřed hlavní místnosti s dominující varnou nedaleko výčepu a s pěknými funkčními kachlovými kamny v jejím středu, jejichž solitér celý prostor jakž takž zachraňoval, a v sobotním sychravém dopoledni i navozoval příjemné zázemí k ochutnávání. Na čepu bylo sedm piv, z toho dvě ochucená a jeden sezónní speciál, konkrétně 16° Bock. Ochutnali jsme postupně všechno a z nabídky jsme měli spíše rozporuplné pocity. Vyloženě výborné bylo jen, v chuti výrazně pražené, Tmavé 13°, dobrý byl i sezónní Bock, kterým jsem začínal. Světlé ležáky, jak 10°, tak 12° za nic moc nestály, v chuti byly, zejména desítka, výrazně sladké. Vyloženým průšvihem byla pšenice, zřejmě spodně kvašená, která tím pádem neměla s pivem typu Weizen nic společného. Ochucená piva jsem zkusil pouze z povinnosti a nebylo to nic, co bych si měl dávat znova, hruškové jsem dokonce nedopil.

 Kachlovky dominující interiéru. Funkční!

Během našeho posezení, v době sobotního oběda, se Koliba poměrně slušně zaplnila, poloha na sídlišti a navíc u hlavní silnice zřejmě nese své ovoce a bylo vidět, že lidé sem míří nejen za pivem, ale také za jídlem. Vzhledem k našim náročným stravovacím návykům jsme nemohli ochutnat, ale věřím tomu, že lidé odchází spokojeni. Těžko říci, jídelní lístek představoval běžnou všehochuť české nabídky bez nějakého podstatnějšího nápadu. My z Koliby U Tří králů odcházeli spíše s rozpačitými pocity a těžko říci, čím bychom se sem dali někdy v budoucnu zase nalákat. Mé smíšené pocity z místa podpořily i reklamní materiály pivovaru, které se jen hemžily tradičními "minipivovarskými berličkami", z nichž mi dodnes v uších rezonuje úvodní věta "Naše pivo vaříme výhradně z čistých přírodních surovin." Co dodat? Byli jsme zvědaví, jak budeme spokojeni v druhém místním mini, který dle všeho vlastní stejný majitel.

 Tmavá 13° a světlá 12° s varnou a výčepem v pozadí.

Pivovar U krále Ječmínka vznikl už roku 1999, od roku 2001 pak mohl užívat jméno tradiční prostějovské značky piva "Ječmínek". Jeho provoz je tak trochu ukryt ve vnitrobloku za náměstím Edmunda Husserla a ulicí Újezd (adresa Újezd 4a). Složitý interiér pivovaru, členěný na řadu menších místností, chodeb a zákoutí je řešený podobně jako v Kolibě: dřevěné trámoví, obložení stěn, všudypřítomný dekorativní chmel ad. Od prvního okamžiku, co jsme vstoupili dovnitř, jsem ale cítil jakousi podivnou klaustrofobii, které jsem se nezbavil po celou dobu naší návštěvy. Stísněnost mých pocitů určitě podporovala tma, která vládla řadě restauračních prostor i (snad kompletně) kuřácký provoz.

 Interiér U krále Ječmínka. Anebo jsme ještě pořád U Tří králů?

Byli jsme zvědaví na pivo, zda nás u Ječmínka, kde byla oproti Kolibě mimochodem velmi příjemná obsluha, potěší více. Nepotěšili. Skladba piv byla víceméně stejná jako v naší první zastávce, na čepu pět druhů včetně ochuceného višňového, které jsme jako jediné neochutnali. Tlačil nás už čas a navíc jsem věděl, že žádné ochucené do sebe dnes již zkrátka nenatlačím. Pšeničné bylo stejná bída jako v Kolibě, ležáky o stupeň lepší, tmavé naopak o stupeň horší. I tak ale bylo, spolu se světlou 12°, tím lepším, co jsme U Ječmínka pili. Naopak nás potěšily výborné topinky, které jsme k ochutnávání přikusovali.

 Piva U krále Ječmínka. Tu prvorepublikovou stylizaci jsem jim moc nevěřil. I pro ty
 stojánky "Coca Cola".

Ani druhý prostějovský minipivovar mne nijak neuchvátil a přiznám se, že se odstupem tři čtvrtě roku od naší návštěvy se mi oba provozy poněkud slévají do sebe: jak svou koncepcí, nabízeným pivem, tak celkovým vyzněním. Ani Král Ječmínek tak nebude místem, kam bychom se chtěli nadšeně vracet, ale říká se nikdy neříkej nikdy a třeba ho, stejně jako Kolibu, svou návštěvou přece jen ještě někdy poctíme. Šance se naskýtá: na prostějovském předměstí Vrahovice byl nově otevřen třetí zdejší minipivovar Mazal (Josefa Hory 2), a tak důvod vrátit se do Prostějova existuje. Otázku zůstává, zda i důvod vrátit se do jeho starších minipivovarů. Uvidíme.

 Netradičně řešená varna a aktuální nabídka.

Pivně ne zcela vydařenou návštěvu Prostějova jsme si zlepšili v nedaleké Olomouci na Svatém Kopečku setkáním s Hrdličkovými a Vetyškovými, o kterém jste si mohli přečíst tady na blogu už letos na jaře. V příspěvku jsem už ale nepsal o tom, že příjemný olomoucký podvečer jsme zakončili v tehdy čerstvém přírůstku na tamní pivní scéně, v pivovaru U Mačáků (Elišky Krásnohorské 24). Technologie zde byla nainstalována v zaběhnutém hostinci s konceptem "Švejk restaurant". Pivo mi tu tenkrát moc nechutnalo, v paměti mi zůstal zakouřený interiér a ani Švejk a jeho exploatování v české pivní kultuře není zrovna mým šálkem kávy. Na druhou stranu, pokud v podobné pivnici vzniká minipivovar a místní jeho pivo přijmou za své, nakonec proč ne, asi to tak má být a za mne v tom případě palec nahoru.

 Restaurace U Mačáků v listopadu 2013 zvenku
 nedávala nijak znát, že je zde otevřen pivovar.

Díky výletu do nížin Hané jsme se mohli přesvědčit, jakých různých podob u nás dnes už také může nabývat (mini)pivovarská kultura. Pokud bych to shrnul, přestože se mi ani v jednom z pivovarů příliš nelíbilo, všude bylo víceméně plno, a to je asi to nejdůležitější. Pokud dám stranou můj neodbytný pocit, že většina českých minipivovarů přispívá do současného pivního světa jen tím, že zkrátka vaří pivo, ale nijak funkčně nepracuje na pivní osvětě, zůstává poměrně příjemné zjištění, že lidé v naší zemi podobná zařízení skutečně rádi navštěvují, a to je - přes vše negativní - určitě dobře.

A pro mne alespoň dobrý důvod, proč zde vypisovat tento nakonec nečekaně veledlouhý příspěvek o jednom pivním cestování ze sklonku loňského roku. Cestování, které dnes s odstupem devíti měsíců vnímám tak trochu symbolicky i právě proto, že během té zamračené listopadové soboty moje žena poprvé pocítila, "že se něco děje" a že se začíná na svět klubat jeden malý Pivní Partyzán. ;)

6. srpna 2014

NEJKRÁSNĚJŠÍ NAROZENINY

Už jsem si na to zvykl v předchozích letech. Moje narozeniny vždy v mnoha ohledech souvisely s pivem. Pivo jsem od známých dostával, také knihy o pivu, a další věci s ním související. V posledních letech jsem navíc narozeniny slavil v libereckém Pivním baru Azyl. A  tomu letos nebylo jinak. Jiné bylo to, že oslava narozenin v nejužším rodinném kruhu, respektive jen s manželkou, letos poprvé proběhla také v Liberci. Letos to ale nakonec bylo celé takové jiné, náročnější a také kulaté. Můj život dospěl ke třicátému roku a já najednou nevím, kde začít?

 Potřetí, ale zároveň poprvé pod Ještědem. (na klidné večerní pivo v rámci "rodinné"
 oslavy narozenin jsme zašli do unikátně dochované vsi Janův důl, dnes součást Liberce,
 konkrétně do příjemné pivnice "Ořechovka").

Když člověk žije život, v němž práci, koníčky i volný čas zaujímá neustále ten stejný fenomén, těžko se rozlišuje, co bylo nebo mohlo být oslavou, a co už ne. Na druhou stranu, jsou pak drobnosti, které stejně, ač s tím fenoménem také souvisí, člověk dává tak trochu bokem, výš. Ano, jsou to dary od lidí, které má člověk rád, kterých i váží a se kterými ho váže přátelství a vzájemný respekt. Nejde pak o to, zda je darem půllitr minipivovaru, pivo s vlastnoručně vyrobenou etiketou, belgické pivo, anebo cokoliv jiného. Jde o ten sdílený pocit radosti.

 Nejen pivem je živ člověk. Dvoudenní oslavu narozenin v Azylu jsme zakončili touto
 dobrotou, která k mým narozeninám patří už skoro deset let. Netřeba nic říkat. :)

Pak jsou tady ale také dary, nad kterými člověku zůstává rozum stát. Respektive, člověk zůstává stát s otevřenými ústy a ani po týdnu stále nechápe. A jedním takovým darem mne potěšila moje nejlepší manželka (omlouvám se, že už se zase její osobnost dostává do mých příspěvků), která mne totálně překvapila (ne to je slabé slovo, totálně rozbila) tím, že mi k 30. narozeninám uvařila domácí pivo.

Zcela sama, tajně, když jsem trávil varní dny ve Frýdlantu, mi prostě doma uvařila pivo. Sama si vymyslela sypání, chmely, recept odkoukala z mých dřívějších pokusů, stejně jako nejrůznější domovařičské skills. Pivo kvasilo tajně ve skříni a leželo ještě tajněji v ledničce v tašce, o které jsem si myslel, že je plná nějakých surovin na dort, nebo co. Výsledkem byla várka polotmavého pšeničného piva „Žíznivý třicátník“, která se tak zároveň stala jubilejní 30. várkou v našem Domácím pivovaře Partyzán.

 Žíznivý třicátník a nehynoucí respekt mé ženě!

Je to k nevíře. Znám řadu lidí, kteří dlouze mluví či mluvili o tom, že jednou doma uvaří pivo. Pravda, já byl kdysi dlouho také jen takovým „jábychem“. Tento čin mojí ženy, které s odstupem stále nemůžu odpustit snad jen to, že v osmém měsíci těhotenství šrotovala slad na našem domácím šrotovníku, je dobrým důkazem toho, že uvařit pivo doma je vlastně strašně jednoduché a že to opravdu může zkusit každý. A pro mne to byl samozřejmě ten nejkrásnější dárek k narozeninám a nejde slovy popsat, jak moc si toho nápadu a jeho realizace vážím!

Teď se ale trochu přiznám, že lžu. Vím, že to na pivní blog nepatří a klidně mi hlavu utrhněte, ale nejkrásnější dárek k narozeninám to ale nakonec opravdu nebyl. Když jsme minulou středu večer společně vychutnávali prvního žíznivého třicátníka, netušili jsme, že už za nějakých šest hodin pojedeme do porodnice a následující den se nám pak, v pátek 1. srpna v 10:00 dopoledne, v předvečer mých 30 narozenin, narodí syn Mikuláš.

 Náš malý Partyzán.

Přišel na svět trochu předčasně, nečekaně, ale bez komplikací. Věřím, že jednou bude také Pivním Partyzánem, věřím, že bude mít rád pivo a jeho svět tolik, jako já a moje žena a také věřím, že pivo bude jednou pít na kvalitu a ne na množství. Nejvíce ale samozřejmě věřím, že bude zdravý a v pořádku a bude nám přinášet dlouhá léta jen radost. Na jeho štěstí a zdraví se chystám uvařit v našem domácím pivovaru speciální superlimitovanou várku supersilného piva. Stočené bude do jedné jediné pouhé lahve, zakopáno do země na jednom tajném místě a za 18 roků ho společně otevřeme při jeho narozeninách.

Věřím, že pro něj budou minimálně tak krásné, jako ty moje letošní. Dej bůh štěstí a na zdraví!