24. ledna 2017

VÍDEŇ: V CENTRU DĚNÍ

Historické centrum Vídně logicky představuje jednu velkou turistickou atrakci. Kombinace dějinného významu města nejen pro zemi, ale i pro celou Evropu, velké množství historických památek pamatujících mj. i římské časy a zejména pak jeho obrovský rozmach v období průmyslové revoluce dělají z Vídně jedno z nejzajímavějších historických měst na starém kontinentě. Tedy, pokud Vám nevadí, že nemá v centru pořádnou řeku, že je to všechno takové velké a nabubřelé a že tu chybí nějaká jen trochu přívětivější místa, na která jsme zvyklí třeba z Prahy. Pokud toto všechno překousnete, tak se Vám tu bude líbit. 

 Hofburg s odkrytými archeologickými nálezy z Římského období. 

Já se o to pokusil a ač mám raději spíš věci menší, nenápadnější a méně okázalé, asi jsem si to i užil. Možná to bylo dáno i tím, že jsem sem za tím zkrátka jel. Chuť to vidět a užít si to. Každodenní procházka po Ringu od parlamentu k Hofburgu (právě v jeho sousedství se nachází hlavní budova rakouské národní knihovny, můj styčný bod tady), každodenní fascinace nafouklým Maria-Theresien Platz s přilehlým areálem muzeí i dětinské čekání na tramvaje pod podzimem zbarvenými alejemi na místě někdejších hradeb. To všechno se stalo pevnou součástí naší vídeňské návštěvy. Mělo se jí stát i jedno odpoledne vyhrazené celé bloumání historickými uličkami centra města, ale počasí nakonec bylo zásadně proti.

 Typický záběr z Ringu.

Řádná exkurze po tom nejstarším, co Vídeň nabízí, a jeho blízkém okolí se tak směstnala do několika krátkých procházek, které nakonec všechny skončily v některém z malých pivovarů. Je logické, že i turisticky nejatraktivnější část města je zajímavá i v tomto směru. Nám se podařilo za ten týden ve Vídni navštívit hned tři pivovary, které jsem si v hlavě uložil jako "turistické destinace". Přitom každý úplně jiný a také trochu jinde ležící. Zároveň jsme každý navštívili jiný den, a tak mi zůstaly uložené právě i jako součást několika různých příjemných procházek, které nyní vměstnám, s jedním bonusem, do dalšího příspěvku o říjnovém pobytu ve Vídni.

 Ve Vídni se chystá velký parlamentní přesun (najděte si o tom něco na internetu,
 je to opravdu zajímavé!). Z venkovní expozice k němu je i tato historická fotografie.
 Vzniká monumentální zástavba Ringu. V popředí základy parlamentu, vpravo divadlo,
 v pozadí Votivkirche, vlevo rozestavěná radnice.

Když se řekne centrum Vídně a pivo, napadne dnes každého asi automaticky "1516". Ne, skutečně to není letopočet založení tohoto malého restauračního pivovaru, který se skrývá na jednom z nároží šachovnicové čtvrti ulic mezi Operou a Městským parkem (Schwarzenbergstraße 2). Rok odkazuje na bavorský Reinheitsgebot a zřejmě je to pouze vtípkem jednoho z amerických majitelů tohoto pivovárku, který je čímkoliv jiným než konzervativním městským podnikem. Mimochodem, když mluvím o roce založení, nepodařilo se mi ho nikde dohledat, poradí někdo?

 Vstup do 1516 Brewing Company.

1516 Brewing Company byl - a přes vznik řady podobných podniků v poslední době (viz některé z dalších pokračování tohoto seriálu) - i stále je pivovarem zcela odlišným od řady dalších, které nabízejí standardní vídeňské pivní portfolio. Dnes už to asi tolik zvláštně nepůsobí, ale pivovar vznikl jako podnik ve stylu amerických restauračních Craft Breweries a odpovídá tomu i nabídka jídel i piva. Kulturnímu přesahu podniku dnes dodává síly i zdejší obsluha, která je snad bez výjimky multinacionální (nebo alespoň v době naší návštěvy to tak bylo). K atmosféře podniku se to nějak tak hodilo.

 Atmosféra amerických Craft Breweries.

Asi by byla chyba zakončit procházku po centru města jinde než tady a zamířili jsme sem hned v podvečer prvního celého dne stráveného ve Vídni. Prostornou zahrádku pěkně položenou na nároží jsme uctivě obešli (mokro v botách a říjnové teploty zkrátka už zvaly dovnitř) a vstoupili. Trochu nás zaskočil neskonale zahulený interiér přízemního výčepu s působivou varnou v druhém plánu, ale záhy jsme si všimli cedule "non smoking restaurant up-stairs" a vyšli do prvního patra (já trochu nerad, neboť atmosféra dole byla o sto stupňů bohatší, ale co už). Prostorná restaurace zela téměř prázdnotou (bylo asi pět odpoledne), ale záhy se kompletně zaplnila, že jsme byli rádi za místo.

 O poznání odměřenější prostor restaurace.

Zmiňovaná obsluha více než rychlá a ochotná, občas trochu nestíhající, což se ale pro to množství návštěvníků dalo chápat. Nejvíce zvědaví jsme byli samozřejmě na zdejší vyhlášenou pivní nabídku. Pohled na pivní lístek neměl s deklarovaným rokem 1516 společného prakticky nic. Respektive. Horní polovina lístku stálé nabídky byla určena konzervativnějším návštěvníkům. Lager a jeho míchané varianty Black & Tan (řezaný světlý ležák s tmavým pivem, samostatně nenabízeným (!)) a Shandy (nebo-li Radler). 

 Pivní nabídka.

Dále se ale již nabídka začala lámat. Pšeničné pivo je zde nabízeno v single hop variantě chmelené pouze americkou odrůdou Cascade (a kdybyste mi nohu uřízli, nevzpomenu si, zda se jednalo o bavorský hefe-weizen jaký dělá třeba i teplický Monopol, anebo o American Wheat Ale) a stálou nabídku uzavírá vlajková loď pivovaru, Victory Hop Devil IPA. Americká IPA chmelená hlávkovým chmelem, jejíž sláva se zřejmě trochu předchází. Čekal jsem větší bombu, ale možná to bylo jen tím očekáváním, těžko říci.

 Imperial Stout a Victoria Hop Devil IPA.

Víc jsem si pochutnal a svá očekávání spravil v druhé polovině pivního lístku, který je sezonní a mění se. Samozřejmě jsme ochutnali vše, naše návštěva tím byla motivována. Celou návštěvu jsem zahájil silným Imperial Stoutem s přídavkem mexické čokolády, který zrál v sudech od Bourbonu. Tyto silné černé ve dřevě dozrávané líbivky (Pivníci, díky za termín, haha!) mám prostě rád, zvlášť, když jsou povedené jako tento Tres Conejones 16: Tovarich Sanchez. Výborný byl i Kimber, zdejší variace na Düselldorferský Alt, kvašená autenticými kvasnicemi, anebo Jet Lag Ace, neboli parádně hořké a svěží ESB chmelené mezinárodním mixem velmi výrazných chmelů. Francouzský medový Saison mne moc nevzal (nevím zda víc proto, že mne ty Saisony nějak moc nebaví, anebo proto, že nemám rád med) a Slipper Pale Ale byl takový obyč ejl do počtu.

 Jet Lag Ace a pšenice.

Sečteno a podtrženo, ten dlouhý večer v 1516 mne moc bavil a neměl jsem vůbec pocit, že sedím ve vyhlášeném podniku v centru Vídně. Snad jen ten ohromný nápor večerních návštěvníků dával tušit, že nejsme jen v takovém nějakém podniku. Ceny všech nabízených piv navíc přijatelné, více než přijatelné. Přidám se k davům pisatelův podobných řádků přede mnou - návštěvu v 1516 Brewing Company určitě nevynechte, pověst podniku stojí skutečně na reálném základě a návštěva tady je velkým zážitkem. PS: takřka za rohem, na adrese Schellinggasse 14 se nachází ještě pivovar Stadtbrauerei Schwarzenberg - na něj jsme si nakonec čas už nenašli, a tak ho sem uvádím jen do počtu.

 U výčepu.

Čas na další uplakanou návštěvu v turisticky atraktivních lokalitách jsme měli až zase následující den odpoledne. Ne zas tolik daleko, ale už mimo samotné historické centrum města (rozuměj "za hradbami"), působí od roku 1994 pivovar Salm Bräu (Rennweg 8), který bych osobně označil za zcela typického zástupce turisticky vyhledávaných pivovarů (Novoměstský pivovar styl).

 Dolní zámek Belveder. Vpravo od něj je pivovar Salm.

V případě Salm Bräu se není ani co divit. Pivovar se nachází v turisticky velmi vyhledávané lokalitě poblíž areálu zámku Belvedér, jedné z nejnavštěvovanějších vídeňských destinací a také Salesiánského kláštera, jehož je takřka integrální součástí. Pivovárek je vměstnaný mezi výše řečené stavby, navíc v bezprostřední blízkosti tramvajové zastávky. Za průchodem branou je menší nádvorní zahrádka a kolem ní komplikovaná změť místností sloužících jako továrna na uspokojení davů turistů. Tak tomu bylo i v době naší návštěvy.

 Vstup do pivovaru od zastávky tramvaje Unteres Belvedere.

Na více místech jsem před cestou sem četl stesky nad chováním kašírovaně krojované obsluhy, k nám se ale chovali slušně, a to jsme šli jen "na jedno, na dvě". Usadili jsme se na strategickém místě s výhledem na zdejší varnu i destilační kolonu (v podniku se skutečně vyrábí i vlastní destiláty) a jali se objednávat z nabídky. Na rozdíl od 1516 se v tomto případě jednalo o průřezový přehled toho nejklasičtějšího, co rakouské hospody a pivovary nabízí. Sestava Helles, Dunkel, Pils, Böhmisch G´Mischtes (=řezané/polotmavé pivo) a Weizen. Všechna piva byla možné ochutnat i prostřednictvím 5x0,1 l setu.

 Místní varna vlastni výroby (vlevo v pozadí je destilační kolona).

My nakonec ochutnali jen výběr z nabídky v podobě dobrého Pilsu (stylově spíš české provenience, ve Vídni ne zas tolik obvyklého), výborného Weizenu (samozřejmě bavorského typu) a ne zcela dobrého, hodně karamelového a trochu ulepkaného Märzenu. Ostatní jsme si schovali někdy na příště, pokud ještě někdy bude. Stálou nabídku výjimečně doplňují nějaké sezónní speciality (v době naší návštěvy bylo možné zakoupit 0,75 l lahev Hellesu dokvášenou šampaňskými kvasinkami), ale těžko říci, zda se sem někdy vrátíme. Piva nenadchla (ve smyslu zvláště nezaujala) ani neurazila, ale čas strávený tu byl i tak poměrně příjemným. 

 Pils a Weizen od Salm Bräu.

Pro úplnost musím dodat, že kromě podivných krojů obsluhy mne na tomto pivovárku (který mimochodem provozuje i takřka stejnojmenná společnost vyrábějící zařízení pivovarů) zaujalo i jeho neskutečně ošklivé logo. Jeho dobu vzniku bych šacoval do dob vzniku samotného pivovaru v roce 1994 a že za ním stálo zaučováni se s programem Malování.

 Hlavní prostor restaurace s výčepem.

Podobně prapodivně dřevní logo má i třetí turisticky vyhledávaný a vyhlášený vídeňský mini. Zas úplně jiný jak prostředím tak portfoliem, zároveň ale velmi chválený, byla chyba si ho nechat ujít. Návštěvu tady jsme absolvovali až poslední vídeňský večer, kdy se konečně našel i čas na noční prohlídku památek města a i počasí se umoudřilo. 7Stern Bräu leží od roku 1994 strategicky položený bezprostředně západně od centra města v ulici po níž dostal i své jméno (Siebensterngasse 19; a ulice pro změnu od v ní stojícího staršího domu čp. 13 s tímto domovním znamením - tomu říkám přenos historické paměti místa). 

 Pěkný dům, ve kterém sídlí 7Stern Bräu.

Vzhledem k večernímu času naší návštěvy hučel celý podnik jako v úle a byl trochu problém najít volné místo. Díky ochotné obsluze jsme ale byli usazeni k moc pěknému stolku s výhledem na celý lokál s dominující varnou a výčepem ve středu hlavní místnosti. Pokud se něco během naší návštěvy neshodovalo se zážitky dříve popsanými v různých blozích o Vídni to byla ochota obsluhy a její vstřícnost. Buď se časy mění, nebo jsme měli štěstí, anebo jsme zkrátka tak sympatičtí, že se k nám každá obsluha musí prostě chovat hezky. ;)

 Centrální výčep s varnou.

Večer v 7Stern jsem si vyloženě užil. Mám rád posezení v takovýchto živých prostorech, navíc v tomto případě takových zvláštně upřímných, ač hostinec zcela zaplněný lidmi z celého světa, neměl jsem pocit, že jsem v továrně na zisk podobně jako třeba v Salm Bräu. Navíc se mi moc líbil členitý prostor restaurace, kterou kromě hlavního sálu tvoří změť chodbiček a místností. Zážitkem je i samotný vstup, tvořený někdejším dlouhým průjezdem starého domu, kde se mmch nachází i jedna místní zajímavost - automat, který po vhození mince "vyplivne" lahvové pivo dle výběru - k dispozici je celá, anebo takřka celá, nabídka. No a pivní nabídka byla samozřejmě posledním důvodem, proč to tady bylo super.

 Jedno z bočních křídel členitého prostoru pivovaru 7Stern.

Sedm hvězd představuje jistý kompromis mezi tradičními vídeňskými pivnicemi a moderními "craft" pivovary. Základ nabídky tvoří klasická sestava bavorsko-rakouských pivních stylů, doplněné ale navíc o nějaké zajímavosti a jako bonus pak sezónně vařená speciální piva (převážně Bocky). Celkem úctyhodných osm druhů piv na čepu.

 Z nabídky pivovaru s psychedelickými logy jednotlivých piv.

Jako zdejší specialitu jsem vždy vnímal místní Märzen v nakouřené podobě ve stylu bavorských Rauchů. Ten ale v době naší návštěvy již nebyl v nabídce, ač byl na tabulích inzerován. Zřejmě jej nahradil velmi dobrý Smoked Porter (obsluha obě piva zaměňovala). Nerozluštil jsem, zda je spodně nebo svrchně kvašený, ale dle chuťových vlastností bych tipoval spíš to druhé. Příjemně nakouřené, sametové a lehce ovocné pivo. Ze sezónních speciálů byl na čepu silný sladký podzimní Bock, neurazil, ale víc by se jich vypít asi nedalo.

 Ležák s chili a Weizen.

Ze stálé nabídky jsme vypustili konopné pivo (podobné produkty mne spíš děsí), a také klasiku v podobě Hellesu a Dunkelu. Z těch nejklasičtějších jsme naopak ochutnali místní Märzen (nenakouřený), který se vlastnostmi odkazuje na Dreherovo Vídeňský ležák. Já ho tehdy tenkrát v polovině 19. století nepil, ale sedmihvězdičkový Märzen mi v roce 2016 chutnal. Stejně jako velmi dobrý a svěží Weizen. Neboť sám doma vařívám jednou ročně pivo s chili (konkrétně Red IPA), byl jsem zvědavý na místní "vyhlášený" 7Stern CHILLI. Tento ochucený ležák by měl údajně v létě chladit a v zimě zahřát. My ho pili na podzim a popravdě střela capsaicinové pálivosti byla poněkud od boku a s pivem totálně nespojená. I přesto ale bylo toto pivo skvěle pitelné a po prvním překvapivém doušku jsem si ho užil. Není ale asi pro každého.

 Za euro na cestu.

Turisticky vyhlášené pivní lokace v centru Vídně a jeho blízkém okolí rozhodně stojí za to navštívit. Člověku se dostane mozaiky přístupů, pivních chutí a když má štěstí jako my, tak i vřelého přijetí, a v souhrnu tak příjemně stráveného času mezi procházením památek a jiných zajímavostí. A když jsem u těch zajímavostí, dovolím si tady zmínit ještě jeden pivovar, který je takřka na dohled od 7Stern (a navíc ho píšu spíš proto, že bych se ho neopovážil zařadit mezi turistická lákadla, působil spíš jako přívětivý podnik pro každého). Ze Siebensterngasse k němu vede cesta přes provařené "vídeňské příkopy" Mariahilfer Strasse i přes vyhlášený obrovitý trh Naschmarkt.

 Mariahilfer Strasse okem opilcovým.

Cesta přes tyto pro mnoho návštěvníků města povinné zastávky vás zavede do čtvrti Wieden se stejnojmenným pivovarem (od roku 1991). Ač na předměstí, zachovalá nepravidelná struktura wiedenských čtvrtí hovoří o jejich starším původu. Místní osídlení údajně vzniklo ještě dříve, než v samotném městě, ale kdo ví? Nás víc zajímal zdejší Wieden Bräu (Waaggasse 5) v přízemí běžného činžovního domu s nepřehlédnutelnými vývěsními cedulemi (úrovně podobné těm u Salma i u Sterna - nějaké vídeňské specifikum?).

 Wieden Bräu.

Wieden Bräu je takový klasický přívětivý restaurační pivovárek s varnou v interiéru, kde jsem měl po dosednutí ke stolu pocit, že tu nejsem poprvé. Lokál plný, obsluha rychlá a ochotná, pivní lístek konzervativní. Přišli jsme jen na jedno rychlé, a tak nás potěšilo že pivovar svou produkci stáčí i do půllitrových skleněných lahví. V nabídce Helles, Dark Bier a jejich případný mix, Märzen a sezónní pivo, v době naší návštěvy se jednalo bohužel o světlý silný Osterbier (pivovar má v nabídce i mnohem větší divočiny a zajímavosti). Poslední dvě jsme ochutnali, obě piva výborně pitelná - to samé lze říci i o pivech lahvových, bohužel sice v zelených lahvích, ale naštěstí pečlivě skladovaných a bez závad.

 Příjemný prostor v příjemném pivovaru.

Pokud budete bloudit centrem Vídně s chutí na pivo, určitě do Weidenu važte cestu. Vedle ostatních provařenějších pivních destinací v této části města se jistě jedná o místo, které si zaslouží pozornost a kvalitou se jim vyrovná. Pestrou pivovarskou mozaiku pak nabízí čtvrti, které se táhnou podél kanálu Dunaje severním směrem od centra města. O nich budu psát v příštím díle o pivní a pivovarské Vídni.

1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí
2. díl seriálu: V centru dění
3. dil seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler
4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu

11. ledna 2017

VÍDEŇ: BRAUWERK A OTTAKRINGER - SEPĚTÍ PROGRESE S TRADICÍ

Loňský rok byl mimo jiné ve znamení i dvou takřka týdenních výletů do velkých evropských měst. Oba výlety byly samozřejmě motivovány pivem, ale tentokrát primárně tím historickým. Německé a rakouské knihovny, univerzity a další instituce disponují nekonečným studijním materiálem k dějinám pivovarnictví, které jim jejich české kolegyně mohou jen závidět. Bohužel. Na druhou stranu má člověk alespoň důvod vytáhnout paty z domu a volný čas mezi vysedáváním v badatelnách poznat i něco nového a samozřejmě něco nového ochutnat.

 Vídeň.

Přestože pivně je bezesporu zajímavější určitě Mnichov, kam vedly naše kroky již v červenci, já Vás nyní vezmu na průřezový exkurz tím, co v aktuální době nabízí hlavní město našeho jižního souseda. Do Mnichova se podíváme třeba na konci zimy, až mi z ní už bude trochu hrabat a zase budu vzpomínat na to, jak bylo v létě krásně. Počasí je totiž určitě to poslední, na co bych vzpomínal rád z našeho říjnového pobytu ve Vídni. A to i přesto, že jsem se těšil na krásné podzimní město na Dunaji. Ten někdo nahoře to vzal asi moc vážně a celý týden nám propršelo. Sekce „poznat něco nového“ se tak bohužel směstnala do několika málo krátkých procházek a naopak co nejvíce času jsme mohli trávit poznáváním bohatého pivního života někdejšího hlavního města monarchie.

 Vídeňské Klementinum - rakouská národní knihovna.

Popravdě, pokud jsem tu Mnichov označil za bezesporu pivně zajímavější, Vídeň mu nezůstává – v žádném ohledu – nic dlužná. Nejen historicky, kdy dalo město, respektive jeho vzdálené předměstí, o kterém tu také v jednom z dalších článků bude ještě řeč, jeden dodnes nazývaný pivní styl i typ sladu. Jestliže České země mají Plzeň, Bavorsko má Mnichov, tak Rakousko má Vídeň. Není to ale jen o historii. Přestože z průmyslových pivovarů dnes působí na území samotného města jeden jediný, vše zachraňují minipivovary. Současná zdejší pivní nabídka je velmi pestrá a v podstatě kopíruje trendy, které jsou společné pro všechny země Evropy. Vedle tradičních minipivovarů orientovaných často na turisty, přes malé rázovité podniky na předměstích, až po moderní „craftové“ záležitosti, včetně létajících pivovarů, pivních barů a kultury s nimi spojené. A to všechno samozřejmě pěkně promíchané.

 Vídeňský Chodovec - státní archiv.

Chvíli jsem přemýšlel, jak ty naše zážitky a postřehy všechny poskládat, aby dávaly smysl. Nechtěl jsem psát deník ani průvodce a už vůbec ne databázi navštívených podniků. Nakonec to ale vypadlo nějak tak samo a v několika článcích si budete moci přečíst takový pěkný mix všeho výše řečeného. Tak se pohodlně usaďte, Vídeňské dobrodružství začíná…

A nezačíná shodou okolností nikde jinde, než na průmyslovém předměstí Ottakring, které hraje v minulosti i současnosti pivovarské Vídně velkou roli a jehož jméno každý, kdo má rád pivo, určitě alespoň jednou v životě někde slyšel. Když jsem vybíral ubytování, padl mi zrak víceméně náhodou na jeden apartmán, který se nakonec ukázal být velmi strategicky vybraným místem. Nejenže byl za rohem přestup na tramvaj, autobus, U-Bahn i S-Bahn, ale zejména byl takřka na dohled areál tradičního vídeňského průmyslového pivovaru Ottakringer (Ottakringer Platz 1), jemuž dala čtvrť roku 1837 jméno a který je dnes posledním průmyslovým zdejším pivovarem, navíc stále v soukromých rukou.

 Typická silueta sladovny pivovaru Ottakringer.

Ottakringer představuje typického zástupce pivovarů vyrostlých do současné podoby za průmyslové revoluce (v tomto případě navíc ze staršího provozu), jejichž podoba se do dnešních dní příliš nezměnila (samozřejmě s povinnou baterií CKtanků v druhém plánu). S ročním výstavem více než 500 tisíc hl piva se řadí mezi velké provozy a jeho produkce je zcela běžně dostupná v obchodní síti, žluté logo pivovaru pak ověnčuje řadu hospod nejen na Ottakringu, ale i v celé Vídni. 

 Stará varna pivovaru.

Pivovar vystavuje širokou škálu poměrně fádních světlých ležáků (často v nejrůznějších trendy baleních apod.), ale v nabídce má i zajímavější piva. Kromě piv značky Ottakringer prodává širokou stylovou řadu Gold Fassl (včetně Bocku, Zwicklu ad., mmch pěkný základní přehled toho, co ve Vídni letí za styly viz v tomto starším článku u kolegů Pivníků), anebo např. poměrně dobré nealkoholické pivo Null Komma Josef (jehož jméno jsem si sám pro sebe infantilně přeložil jako "žádné kóma Josef"). Pivo má mimochodem delší tradici, jen se za tu dobu vyměnil, modernizoval, ten alkoholu neholdující Josef na etiketě.

 Jiný pohled na pivovar Ottakringer nenaznačuje, že se jedná o provoz s půlmiliónovým
 výstavem.

Ze speciálnějších piv pak mohu zmínit dvě, každé zcela jiné. Současný trend svrchně kvašených piv zarezonoval i v konzervativním Ottakringru, a tak v současnosti nabízí, bohužel v zelených lahvích (stejně jako zbytek portfolia), svrchně kvašené Vienna Pale Ale. Chuťově žádný zázrak, zařadil bych ho někam mezi obdobné průmyslové ejly z českých pivovarů. Mnohem tradičnějším pivem je pak rozhodně Zwickl Rot z řady Gold Fassl, který je možné ochutnat i v točené podobě. Narazíte na něj v pivnici Schweizerhaus (Prater 116, díky Janě Běhounkové za pěkný tip) v rámci obrovského zábavního parku Prátr za jedním z ramen Dunaje na druhé straně města. Nenechte se zmást logem Budějovického Budvaru, který zde většina z mnohých návštěvníků popíjí a nechte si donést místní do ruda zbarvený nefiltrovaný Zwickl.

 Zwickl Rot ve Schweizerhausu (s odporně sladkým
 Dunkelem z Greiskirchenu).

Návštěvu ve Schweizerhausu rozhodně doporučuji už nejen proto, že je významným otiskem české stopy ve vývoji vídeňské společnosti (hospodu roku 1920 začal spravovat syn český emigrantů, Karl Kolarik, a i dnes je v rodinných rukou), ale i proto, že okolní Prátr nabízí hromadu zajímavých atrakcí. Pokud máte rádi vláčky tak jako my, určitě nepohrdněte jízdou na Liliputbahn, která rozhodně stojí za to a potěší srdce velkých i malých.

 Nefalšované nadšení čtyř dětských očí na Liliputbahn.

Pokud jsem zmiňoval dostupnost piv z Ottakringeru v běžné obchodní síti, musím se určitě zmínit i o možnosti zakoupit pivo přímo v pivovaru. Jeho návštěvu bych doporučil každému i proto, že stavba představuje nádherný slepenec budov všech možných stylových období s dominujícím sladovnickým hvozdem.  Areál pivovaru ukazuje, jak bylo náročné rozšiřování provozu v těsném obestavění okolní zástavbou.

 Prodejna pivovaru Ottakringer pod starou varnou.

Pod zmiňovaným sladovnickým hvozdem se zřejmě nachází pivovarská restaurace, která mi ale zůstala taková divně utajená a nakonec jsme ji ani nenavštívili. Naopak opakovaně jsem se podíval do pěkné moderní pivovarské prodejny přistavěné při Ottakringer Strasse (čp. 91-93), která je dobrým příkladem, jak i tradiční průmyslový pivovar může prodávat nejen své pivo, ale i svůj přístup a svou značku. Prodejna s dlouhou otevírací dobou (takřka denně 9-19, ale před návštěvou zkontrolovat, vím, že se to teď nějak měnilo) slouží navíc jako recepce prohlídek pivovaru a také jako degustační místnost. A co je možná vůbec nejlepší, prodejna nabízí kromě piv samotného Ottakringeru i piva z rakouských craft pivovarů, umístěných v samostatné sekci ve speciálních lednicích. Něco takového si u nás nedokážu moc dobře představit. Tím to ale nekončí.

 Ze záplavy žluté barvy vystupuje pouze craftbier koutek s ledničkami.

Když jsem zde v úvodu psal o strategičnosti našeho ubytování, neradoval jsem se tak jen pro existenci průmyslového pivovaru za rohem s běžně dostupnou nabídkou. Pivovar Ottakringer ve svém areálu totiž skrývá jako bonus ještě miniaturní pivovárek otevřený teprve na podzim roku 2014 pod jménem Brauwerk Wien (Ottakringer Platz 1). Jeho provoz, včetně maličké restaurace, skoro spíše degustační místnosti, je umístěn do moderní novostavby v předpolí velkého pivovaru. Stavba tvarem i vzhledem reaguje na dvojici ošklivých nádrží ve svém sousedství, čím je ale dokonale doplňuje za zachování zcela originálního vzhledu.

 Dokonalé umístění novostavby pivovárku Brauwerk při pivovaru Ottakringer.

Pivovar pracuje na samospádovém principu. V nejvyšším patře budovy se nachází miniaturní varna s příslušenstvím, o patro níže pak CKtanky na hlavní kvašení, popř na dokvášení. Díky segmentově prosklenému plášti svítí budova v noci do dálky, čímž vzniká nejen krásný industriální výjev, ale zároveň zve k návštěvě do miniaturního výčepu v přízemí s velmi omezenou otevírací dobou (čt-pá 17-21). Jeho prostor navíc ještě zmenšuje věnec malých CKtanků, ve kterých pivo dozrává. Oproti jednomu smutnému mnichovskému zážitku (o kterém si tu určitě ještě přečtete) jsme měli na otevírací dobu štěstí a čtvrteční večer jsme mohli pivovárek Brauwerk navštívit. 

 Varna a část chladného hospodářství.

A stálo to za to! Na čepu kompletní produkce pivovaru (všechna piva na čepu možná degustačně natočit od 0,1 do 0,3 dcl, navíc za velmi korektní ceny každé dcl/euro), to samé v lahvích, navíc s pivy vařenými v různých kooperacích (lahvové pivo je samozřejmě v prodeji i v pivovarské prodejně). Brauwerk je zhuštěným výkřikem mixu klasiky a toho nejmodernějšího, co evropské pivovarnictví může nabízet. Naprostý opak oproti poměrně konzervativnímu portfoliu Ottakringeru.

 Atmosféra výčepu Brauwerku.

Z pivovaru vyšla již řada nejrůznějších větších či menších experimentů, ať už jako postupně číslovaná řada Hausmarke No. 1: Blond, No. 2: Session IPA, No. 3: Porter a zvláště famózní No. 4: Flanders Red Ale, anebo piva zde uvařená (mj. i v kooperaci, anebo i jinými pivovary na zdejší varně), kupříkladu meruňkový Saison Polkadot Vienna, silný Imperial Vienna Lager, anebo Vienner Weisse Sauer?Lump! s dokonalou etiketou a neméně dokonalým obsahem v lahvi. Kyselé vídeňské bílé z Brauwerku bylo nejlepším pivem ochutnaným za celou naší návštěvu ve Vídni. Nekecám.

 Oba vídeňské kyseláče v degustačních sklenicích.

A vůbec všechna piva byla výborná. Brauwerk, i díky tomu, že mi ochotná obsluha ukázala i celý provoz pivovaru, se u mne stal nejen největším vídeňským překvapením, ale i vůbec tím nejlepším z naší návštěvy ve Vídni a odnesl jsem si z něj skutečně jen ty nejkrásnější vzpomínky. "Two beer or not two beer" řekl prý jistý Shakesbeer. V případě Brauwerku platí určitě to první a vzhledem ke stále se rozšiřujícímu portfoliu mikropivovaru předpokládám, že se sem někdy na minimálně dvě piva určitě vrátím.

 Je to tak.

Pokud už do Ottakringu zamíříte, nechte Brauwerk ještě chvíli za sebou a vydejte se podél tramvaje - a starého pivovaru - ještě trochu dál na periferii. Na rohu hlavní ulice s ulicí Lienfeldergasse (Ottakringer strasse 180) se nachází od roku 2000 jeden místní tradiční mini, atmosférou na hony vzdálený od technicistního hipsterského Brauwerku. Hospůdka Schwarze Rabe s malým pivovárkem Rabebräu je typickou bohémskou putykou plnou harampádí, mladých autentických loserů a dobré nálady.

 Stylová hospoda žádá stylový vstup. Schwarzer Rabe.

Když jsme první den pobytu do Černého Havrana zašli (měli jsme to doslova za rohem), místo pulsovalo nekonečným nočním životem. Mám taková místa rád, ale nevyhledávám je primárně kvůli pivu jako předmětu zájmu, jako spíš jeho konzumace a posezení u něj. Na čepu průřez rakouskou průmyslovou nabídkou + jako bonus jedno vlastní pivo (ač ta v interiéru viditelná část pivovaru nevypadá funkčně, obsluha jeho uvaření tam uváděla), vůbec ne špatný polotmavý ležák vídeňského stylu. K němu jsme zkusili z přítoče svěží a výrazně kvasnicový Schladminger BioZwickl. Neurazil.

 (Zřejmě) vlastní pivo Rabebräu a Biozwickl Schladminger.

Až se někdy na Ottakring vrátím, vím, že do Schwarze Rabe asi znova nezamířím. Dle údajů na internetu se zdejší nabídka nezměnila snad za celou dobu jeho existence a jak jsem napsal, jedná se o místo spíš k večernímu posezení, než jako cíl pivního turisty. Pokud sem ale budete mít cestu poprvé, určitě se, jen tak pro zajímavost, tady zastavte. Až se pak usadíte ve vycizelovaném Brauwerku (anebo naopak tu zakončíte večer po návštěvě tam, zavírací doba v Havranovi je o několik hodin pozdější a věřím tomu, že i pouze orientační) budete si moci udělat dobrý obrázek o tom, do jak různých mezních podob se může rozprostírat současná vídeňská pivní scéna. A o těch dalších, které jsou mezi nimi, budu psát zase příště v pokračování vídeňského vyprávění.

Další články k tématu Vídeň 2016
1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí
2. díl seriálu: V centru dění
3. díl seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler
4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu

8. ledna 2017

MEZIHOŘSKÉ DOLÍZNUTÍ ROKU 2016

Nejlépe se dopisují ty resty, na které se dobře vzpomíná. A ještě lépe ty, které jsou ještě tolik živé, že v člověku zůstávají obtisknuté tak, že jejich překlopení na blog je takřka autenticky zachované v hlavě, bez zbytečného pláštíku romantizující historie, ohýbání paměti a domýšlení si. Tato vzpomínka je ve mně navíc obtisknutá natolik proto, že se jednalo o jednu z nejpříjemnějších akcí loňského roku. A nejen to. Symbolicky pro mne uzavírala tu jeho část, kterou mně zabíral čas trávený na akcích se Spolkem Lízníků. Dolíznutí je každoroční symbolickou tečkou za spolkovým rokem a navíc jeho valnou hromadou.

 Kdo toto má? V pozadí mezihořská vápenka, vpředu vlevo Kuldovo královstí.

Jelikož já jsem členem spolku teprve něco málo přes rok a loni jsem se termín dozvěděl tak pozdě, že jsem s programem už nemohl hýbat, bylo to pro mne Dolíznutí úplně první. Když jsem tu loni o vstupu do Spolku psal, psal jsem i o velkém restu mojí návštěvy u Kuldy v Mezihoří. Díky letošnímu Dolíznutí se mi to letos konečně splnilo. Byla ostuda, že to nebylo dřív, ale musel jsem si počkat! Mezihoří, respektive jeho v sedle romanticky položená osada kolem někdejší vápenky (po kolikáté o ní tady na blogu už píšu? - nedivte se, mezihořská vápenka se řadí mezi naše nejzapomenutější technicko-industriální památky celorepublikového významu!), patřila vždy k cílům mých výletů, však jsem to sem neměl daleko. S Kuldou jsem už nějaký ten pátek chodil na pivo, ale pořádná líznická taškařice mi unikala. Možná mělo smysl si počkat, protože Dolíznutí bylo pro ten vydařený líznický rok 2016 krásnou tečkou. I když to v sobotu 3. prosince zpočátku úplně nevypadalo.

 Historický pohled na vápenku. Není takovou dominantou, jako její větší sestřičky
 v Praze Chuhli, anebo v Třemošnici. Přesto se jedná o unikátně dochovanou vápennou
 pec pacoldova systému. Zdroj: http://www.mezihori.cz.

Líznický rok 2016, kdy jsme uspořádali u nás na severu dvě poloveřejná vaření domácího piva, během kterých se nám do této bohulibé činnosti podařilo uvrtat dva nové domovařiče. Švagra od Teplic, který zejména sám, ale i s kumpány z jejich části divokého severu, začal nadšeně vařit pivo. Nemaže se s tím, současná homebrewářská smetánka by s ním asi vyběhla, ale valí jednu várku za druhou. Od června, kdy vařil poprvé, uvařil snad už tisíc várek a většinu piva i sám poctivě vypil. Má můj respekt! Druhým novopečeným domovařičem se pak stal Ondra, náš kámoš tu z našeho divokého severu, kterého k vaření piva přivedlo Partyzánské pivní setkání 2015, u nás si to pak pořádně obhlédl a první várku už má za sebou. Jenom jednu, zatím, ale za to pořádně vydařenou - jen tak dál. Není divu, že Ondra se letos na podzim stal také členem Spolku a jsem rád, že jsme Dolíznutí absolvovali společně.

 Tak kolik jsme toho letos polízli? Předsednictvo se diví, laik žasne.

Nemohl si to nechat ujít. Však na Dolíznutí jsme polízli tři piva z domácí produkce, jejichž vrcholem měl být, dle slov pana předsedy spolku Kuldy Mezihořského, právě výsledek jedné z várek, kterou jsme společně uvařili na podzim u nás. Jednalo se o 19° Double IPU a právě zmiňovaný Ondra měl tenkrát zásadní zásluhu na tom, že se várku podařilo, v nepřízni počasí a také trochu v přízni mnoha ochutnaných vzorků, dotáhnout úspěšně do konce. Na svět se pak dva měsíce klubala Líznická Mrda. Proč Mrda? Byla to zkrátka mrda.

 Dáváme dokupy recept na Líznickou Mrdu.

Líznický rok ale nebyl jen o domácím vaření, ale také o osvětě a o setkávání. Za celý rok jsem samozřejmě nestihl zúčastnit se všeho, o to více jsem se snažil ale kalendář líznických akcí obohatit o něco zajímavého, anebo Lízníky zkrátka zval na naše akce. Mám rád toto potkávání. V tomto směru možná nejlepší se odehrálo v polovině listopadu v Čerčanech. Ve spolupráci s Pivovarem Ferdinand jsme uspořádali komponovaný večer na téma historie a současnosti tohoto pivovaru. Já se samozřejmě ujal té první části a dlouze se rozpovídal o aktuálně řešeném výzkumu o velmi zajímavé a stále až příliš neznámé historii tohoto pivovaru. Současnost pak vzali do rukou kolegové přímo z pivovaru, kteří provedli komentovanou degustaci takřka celého současného portfolia. Bylo potěšující, že regionální pivo a pivovarnictví lidi zajímá - celému večeru přihlíželo několik desítek lidí v cele zaplněném salonku pivnice.

Benešovské pivo a jeho historie táhnou. Záběr z přednášky.

U Škvorů jsme se s Lízníky toho roku sešli ale vícekrát. Ochutnat nějaké speciální várky piva, ochutnat zahraniční vzorky, anebo prostě jenom ochutnat. Návštěvnost takových akcí byla hodně nevyrovnaná, ale vždy se sešla skvělá společnost. Jednou dokonce jsme se s Kuldou sešli jen my dva spolu. Bylo to tenkrát domluvené narychlo, byl nedělní večer, ale o to příjemnější to bylo posezení. Lobečský Gruit do nás tenkrát padal takovým způsobem, že druhý den mi bylo šoufl ještě odpoledne, když jsem dorazil do nádherné Třeboně.

 Pan předseda.

A tím se vlastně vracím skoro na začátek. Když jsem 3. prosince dorazil do Mezihoří na Dolíznutí, bylo mi podobně. Večírek den před tím v libereckém Azylu se natolik vydařil, že to jinak ani nešlo. Ač jsem do Mezihoří přijížděl s tím, že zaříznu pár malých piv a pak i sebe, bylo to všechno nakonec všechno jinak. Pár líznických mrd, Fidových Zeleňáků a Májek (které přišly na svět z rukou malých kulďat) a svět byl zase o sto procent krásnější. Ale nejen tím pivem. Krásnější ho udělali zejména lidé. Kulda, mi konečně ukázal celé svoje (bohužel aktuálně už nějaký čas pivo nevyrábějící) království, na co jsem se léta těšil od dob, kdy Rosťa Kloubek psal ještě články na pivni.info. S Fidem, ale i dalšími jsme si vyměnili zase nějakou zkušenost z vaření a do toho jsme mohli poslouchat dvojici s kytarami, která dělá příjemnější řadu líznických akcí.

 Valná hromada. Obličej v rukou pisatele těchto řádků je vševypovídající: "Proč jsem
 včera - já vůl - nešel spát dříve?"

Večer nakonec utekl a já byl rád, že jsem to z jeho kraje nezařízl. Lidí na Dolíznutí pomalu ubývalo, mizeli do nádherné noci pod Čerčanským Chlumem a ve výčepu U Záviše, jak se zde zove, zůstali jen ti nejvěrnější. Díky tomu jsme mohli celý večer zakončit skvělým povídáním nejen s Kuldou, ale i se zmiňovaným Rostíkem, Mílou z Únětic (i když je z Blesku), Liborem ze sousedství, a také Andrejem, který k nám přišel z východu, aby nás dokázal školit ve vyprávění českých vtipů. Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy tolik zasmál, ale zároveň také dozvěděl také tolik zajímavého. Přesto mi z Dolíznutí zbyl jeden dluh, ale to nevadí, já vím, jak s ním naložím.

 Věřte tomu, nebo ne, ale oni se kluci umí i pěkně usmát (asi se právě probírají členské
 příspěvky).

Pamatujete, jak jsem tu kdysi psal o mém malém snu, jak se s Kuldou spolu opijeme u něj v Mezihoří a já pak půjdu tou krásnou nocí po úbočí Chlumu po staré cestě do Čerčan? Na Dolíznutí jsme v Mezihoří byli celá rodina a měli jsme zde zařízený nocleh, takže to tentokrát nevyšlo. Mně pak ale napadlo, že to trochu zkomplikuji. Sobě i Kuldovi. Zatímco pece v mezihořské vápence vyhasly kdysi již navždy, věřím, že kotel pod Kuldovým pivovárkem opravdu jen dočasně. Kuldo, mám pro Tebe teď návrh. Já vím, že se těšíš až si tu cestu pod Chlumem jednu dám. Já se zase těším na Tvoje pivo. A tak jsem se zařekl, že tu vysněnou noční cestu jednou absolvuji až tehdy, co se před ní spolu opijeme Tvým prvním pivem z Tvého nového pivovárku.

 Ráno v Mezihoří. Vpravo nový člen Ondra, za ním
 ten fascinující výhled. Schválně jsem ho sem dal jen
 takto zakrytý. Ten výhled je sám o sobě důvodem, proč
 Mezihoří navštívit. Těším se, až se tu jednou budu dívat
 do té nádherné krajiny mezi Posázavím a městem
 Benešovem a  a budu pít Kuldovo pivo!

Platí? Myslím, že bys tím neudělal radost jen mně. A navíc by tím konečně měl celý název líznického spolku opravdový smysl. Přeji zapsanému spolku Lízníků při pivovaru Kulda v Mezihoří rok 2017 minimálně tak úspěšný, jako byl ten uplynulý.