NÁDHERNÝ PODZIMNÍ VÝLET MEZI BRDY A BEROUNKU

Ještě dříve, než pro mne začne regulérní nový pivní rok (letos pro víkendový přelom kalendářních roků trochu později) tradičním neformálním novoročním setkáním (letos už počtvrté) v pražském baru Napalmě (tam potřetí), vrhám se na resty z minulého roku. Vrhám, dokud ve mě jsou ještě horké vzpomínky na ně, poté, co jsem si je oživil při psaní bilančního příspěvku. A nevracím se ani nijak do hluboké minulosti.

Koncem listopadu slavil můj kamarád Míra, o kterém jsem tu určitě někdy dříve psal v souvislosti s Vojkovským špejcharem, jubilejní narozeniny v jednom ze satelitů v údolí Berounky sotva za humny Prahy. Akce jsme se samozřejmé museli zúčastnit, jakby ne, vždyť Míra mi šel za svědka na svatbě v Únětickém pivovaře! Oslava kamarádových třicátin pro nás ale byla zároveň i příležitostí využít volné neděle k uskutečnění výletu do kraje, kam nás kroky zas tak často nezanesou. Navíc, když jsme měli domluvené spaní v Berouně u kámošky (tentokrát opravdu domluvené, ne jako před třemi lety po návratu z vánočního Bayreuthu ;) ), byl směr výletu předem jasný. A roli v tom hrály, jak už bývá u nás zvykem, i vlaky. Díky eshopu Českých drah jsme za poslední dva roky nasbírali tolik bonusových bodů, že jsme víkendovou regionální jízdenku měli takřka zdarma, a to by byla škoda nevyužít. Té jedné výjimečně krasné a slunečné listopadové neděle jsme se tak vydali na cestu za poznáním zvláštně neobjeveného kraje mezi řekou Berounkou a masivem Brdů. Cíle? Všeradice a Hostomice.

Všeradice nejsou na pivní mapě žádným nováčkem. Zdejší pivovar, vybudovaný v rámci areálu Zámeckého dvora byl otevřen již roku 2013. Dlouho jsem se sem chystal. Nejen, že mne z fotek okamžitě zaujala velkorysá obnova obrovského hospodářského areálu na okraji maličkých Všeradic, ale prakticky všechna moje dosavadní setkání s tímto pivem končila spokojeností. Všeradice jsem si řadil mezi nejkvalitnější české minipivovary, které trochu stojí stranou mainstreamového zájmu (mini)pivařů. Ochutnat pod komínem tak bylo povinností. Rovnou mohu napsat, že opravdu spokojený jsem nakonec byl jen z jednoho ze svých očekávání.

 Od hlavního vstupu do Zámeckého dvora Všeradice dobře vynikne jeho velkolepost.

K pivovaru, respektive k pitoresknímu nádražíčku, vás doveze spojovací lokálka ze Zadní Třebáně (taktéž s pivovarem) do Lochovic (mimochodem, po cestě s úvratí do Litně s také velmi zajímavou pivovarskou historií). Do vsi je to pár stovek metrů, k pivovaru možná kilometr, ale vydařené počasí samo vybízelo k procházce. Všeradice jsou opravdu malou, ale pěknou a úhlednou vesničkou s moc zajímavým areálem kostela a pěknými vesnickými zákoutími. Největší (nejen rozlohou) místní památkou je ale zdejší zámek s dvorem, ve kterém se dnes pivovar nachází. Jeho podoba pro mne ale nakonec byla asi největším zklamáním výletu.

 Objekt zámku na svá lepší léta ještě čeká...

Majitel dobře ví, jak komponovat snímky objektů, aby působily lépe, než ve skutečnosti. Nemám mu to za zlé, musí přitáhnout zájem návštěvníků (i můj), ale realita mne poměrně překvapila. Nemám namysli ani objekt samotného zámku, který byl v období první republiky radikálně přestavěn, že dnes připomíná spíš omšelou bytovku, než cokoliv jiného. Podivně na mne působila spíš kombinace kompletně opraveného traktu s dnešním pivovarem a restaurací a také sousedního špýcharu (sloužícího dnes jako muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové, která se na zámku roku 1785 narodila) a zoufalého stavebního stavu sousedních budov s vjezdem zaklenutým do takového oblouku, že bych se bál i přiblížit (po vlastnické struktuře objektů dvora nepátrám, ale pokud na daném stavu mají nějakou roli, předem se omlouvám). Zvláštně na mne působila i sportoviště na nádvoří, kvůli kterým jsem si zde připadal spíše jak mezi strahovskými kolejemi, než v někdejším barokním hospodářském dvoře (i když chápu, že udržitelnost projektu, navíc stavěného částečně za podmínek dotace, je asi komplikované).

 Že je v detailu síla ve Všeradicích úplně neplatí.
 (poutač u vstupu do muzea)

Osobně se přiznám, že velké výhrady jsem měl, potom, co jsem se otočil zády ruinám i hřištím a prohlížel si pouze opravenou částí dvora, právě i k nim. Objekt není jako celek památkově chráněný a na realizaci to bylo vidět. Použité materiály, plastová okna, podivně kašírovitě domalované šambrány a další detaily na mne nepůsobily příliš důvěryhodně. Je to škoda, všeradický dvůr by si určitě zasloužil více. Ale konec kritiky, pojďme se podívat na to, s čím jsem byl spokojen, čehož naštěstí byla také řada.

 Opravená část zámeckého dvora. Vpravo pivovar s restaurací, naproti sýpka, dnes
 sloužící jako muzeum. Pro porovnání, jak to zde vypadalo před rekonstrukcí doporučuji
 tuto fotografii - přiznávám, že mi trochu spadla brada.

Na prvním místě určitě pivo, které ani přímo u zdroje nezklamalo moje očekávání. Z varny pivovaru umístěné v netradičně implementovaném bloku v interiéru trochu naddimenzované restaurace (takto zajímavě potlačený moment její dominance jsem viděl snad v prvním pivovaru v životě), vychází široké portfolio spodně i svrchně kvašených piv. S tím, že zvláště ležáky hrají prim, na čepu hned čtyři: světlá 11° a 13°, polotmavá 12° a tmavá 13°. Svrchně kvašená piva zastupovala pouze výborná 14° IPA. Všechna piva na čepu možné zakoupit i v PET lahvích a na objednávku i do skleněných 0,75 l lahví.

 Prostor restaurace s "kobkou" skrývající technologii pivovaru a také sociální zařízení.

Máme čas, tak ochutnáváme postupně všechno, IPU bereme s sebou v PET lahvi, dobře jsem jí znal již z dřívějška. Všeradické ležáky byly bez výjimky výborné. Všechny odpovídaly bez zbytečných chyb charakterem stylům, které zastupovaly. Zvláště světlý 11° ležák řadím k tomu nejlepšímu z českých minipivovarů. Sládek se nebojí chmele jako nositele hořkosti ani aroma a tak to mám rád. Nejedná se ale o žádný prvoplánový kousek, ale skutečně o výborný vyvážený světlý ležák "českého typu". I ostatní piva ale chutnala skvěle, zvláště na tom krásném sluníčku, kdy jsme si dovolili vytáhnout ještě jednou zazimované stoličky na příjemnou zahrádku před restaurací. Díky velikému dětskému hřišti byl i Mikuláš spokojen.

 Hra barev podzimního slunce a všeradických piv.

Restaurace standardně vaří, ochutnali jsme něco málo i více k pivu a i v tomto směru jsme byli spokojení. Když se nad tím teď tak zpětně zamýšlím, tak díky tomu výbornému pivu a velmi příjemné zahrádce (na které jsem se celou dobu díval jen na tu opravenou část dvora) se na návštěvu ve Všeradicích pěkně vzpomíná. Když k tomu připojím profesionální chování sympatické obsluhy a jedno nečekané příjemné odpolední setkání, tato část výletu se opravdu povedla. Napsal bych, že se sem třeba i rád vrátím. Uvidíme, Všeradice opravdu leží trochu stranou našich cest, jistě ale vím, že pokud někde zase na pivo Všerad (a jeho kamarády) někde narazím, rád si dám znova. Nezbývá než věřit, že časem bude opraven i zbytek areálu dvora a bude, s limitem toho ne úplně památkově citlivého přístupu, pyšným rodištěm toho výborného piva.

 Výčep v restauraci s možností zakoupení i piva s sebou.

Za výborným pivem, dříve již také opakovaně ochutnaným, jsme mířili i do druhé destinace. Tentokrát jsme ale mířili i za jednou z oslav historie českého pivovarnictví a jeho stavebního fondu. Už jsem to tu asi na blogu psal několikrát, že není nic krásnějšího než když nový pivovar vznikne záchranou starého pivovaru (respektive v tomto případě zejména jeho sladovny). Jeden takový moc pěkný a následování hodný příklad najdeme i na konci - jak jinak - Pivovarské ulice ve starosvětských Hostomicích (na mapě železniční sítě pod Brdy).

 Takový pohled z náměstí bych přál každému městu.

Pokud mi dnes někdo řekne "venkovské maloměsto" představím si Hostomice. Nic necharakterizuje toto městečko lépe a nezachraňuje ho ani to, že má pomalu největší náměstí na světě. A právě jižním směrem z náměstí, kolem restaurace dodnes tak pěkně historicky pojmenované Záložna, klesá Pivovarská ulice prudce do údolí říčky či spíše potoka Chlumavy. Málokdy jsem tak natěšený spěchal přes město do pivovaru, ale na Hostomice jsem byl opravdu zvědavý. Můj spěch možná nevyhovoval tomu nedělnímu ospalému odpoledni, kdy se pomalu začínalo smrákat a slunce již házelo dlouhé stíny, a tak jsem se také chvíli zastavil. Silueta sladovního hvozdu dominujícího údolí říčky s maloměstskou zástavbou a masiv Brdů v pozadí vytvořil v těch dlouhých stínech fascinující kompozici. Dlouze jsem se kochal, než jsem konečně došel až ke dveřím Nalévárny.

 Nemám, co bych dodal (možná snad jen pět let staré srovnání?).

Pivovar v Hostomicích zachránil před zkázou jiných jemu podobných celým pivovarským světem protřelý Štěpán Kříž (zdravím, pokud to tady budeš třeba číst). Chátrající objekt, od roku 1942 pivo nevystavující, později místním JZD degradovaný, nechal, s k věci nakloněným spolumajitelem (mimochodem, potomkem někdejších majitelů ještě z dob výstavu), opravit, aby v něm mohl roku 2014 zase začít vařit pivo. Opravený objekt tvoří zejména areál někdejší sladovny s vysokým dvoulískovým hvozdem a sousední objekt varny, který bohužel v letech minulých přišel o kotelní komín. Není ale radno se tesknit tím, co není, když v Hostomicích je radostí to, co je!

 Objekt někdejší i dnešní varny. Vpravo stoupá k náměstí Pivovarská ulice.

Zmiňovaná Nalévárna je snad nejhezčí a nejupřímnější název prostoru, který jsem pro konkrétní pojmenování místa, kde si mohu dát pivo, viděl. A přitom Nalévárna není tou nalévárnou, jakou si asi mnozí představí. Kouří se venku s popelníčky na parapetu (já neposeda, těm kuřákům snad i závidím, že v takových místech musí chodit ven, taky by mne to bavilo!), interiéry vkusné, přitažlivé a samy zvoucí k posezení. První místnost malá, pár stolů a stylový výčep v čele. Druhá místnost ještě menší, na zdech obrázky starých pivovarů a sladoven (bohužel od kolegů z Bamberga, nikoliv místní - ty jsem tu trochu postrádal - anebo jsem se jen špatně díval?) a na stropě vtipná dekorace prázdných žoků od chmele a pytlů od sladu z mně tolik dobře známé benešovské sladovny.

 Ve výčepu. Pán vpravo nepózuje, ale zcela autenticky
 se nalévá.

Nemůže to být špatné pivo, když je vařeno ze suroviny od Davida Mareše. A také není. Na čepu Fabián 10° (světlý ležák po způsobu kvašení), Fabián 12° (světlý ležák po způsobu kvašení i zákonné kategorii) a Fabián tmavý 14° (taktéž spodňák, na ejly si tu nepotrpí a k tomu místu to zkrátka sedí lépe). Všechna piva ok, nevýskám tolik jako ve Všeradicích, ale tady mi to prostě musí chutnat (a asi opravdu chutnalo, když si pak nechávám stočit ještě 1,5 l PETku desítky do vlaku).

 Světlé hostomické ležáky.

Spřádám při posezení u piva plány, že se ještě před odchodem na vlak vydám pár stovek metrů za Hostomice vyfotit dochovanou kruhovou cihlářskou pec, která má bohužel méně štěstí než pivovar a postupně mizí z povrchu zemského, ale atmosféra vytopené Nalévárny mne tolik pohlcuje, stmívání venku takovým klidným sentimentem naplňuje, že nakonec již nikam nevyrážím. Podvečer v Hostomickém pivovaře směle zařazuji mezi nejkrásnější okamžiky (nejen) pivního roku 2016.

 Hostomický pivovar dokazuje, že vhodně koncipovaná Nalévárna může být vhodná i
 pro děti. ;)

Hostomický pivovar a jeho Nalévárna svou atmosférou, přívětivostí a zejména skromnou autentičností u nás na celé čáře porazily trochu přifouknuté Všeradice (i když, pořád říkám, že lepší když je nějaká stavba zachráněna než vůbec a majitel Všeradic u mne i přes tu kritiku má veškerý respekt). Na druhou stranu, pokud budete do Hostomic někdy mířit, návštěvu v nedalekých Všeradicích do výletu určitě zařaďte. Už jen pro to výborné pivo si to zaslouží. Do Hostomic se každopádně někdy určitě rád vrátím. Myslím ale, že ještě dříve zajdu na jejich pivo v Praze - v první polovině prosince pivovar otevřel svůj výčep v Soukenické ulici, čímž nejen vyplnil na mapě Prahy pivně trochu nezajímavou čtvrť, ale zároveň přiblížil kousek té skvělé podbrdské atmosféry i nám podstatně přespolním. U Fabiána se na ten vydařený podzimní výlet bude určitě krásně vzpomínat.