PARTYZÁNŮV ROK 2016

Už počtvrté usedám na konci roku ke psaní. Tak dlouho už tento blog žije. Vlastně nemluvím pravdu, je to ještě o rok víc, ale dá se hovořit o žití, když jsem ho tehdy, kdysi dávno na jaře roku 2012, nechal dobrovolně na téměř rok usnout? Nechal usnout tak, jak nyní už nechci. Bojuji sám se sebou, bojuji s jeho existencí, ale vím, že je mojí součástí tolik, že už si bez něj život nedokážu představit. I když číslo publikovaných příspěvků roku 2016 tomu možná nenapovídá, je to tak.

Nejen, že je blog mou pevnou součástí, ale díky ohlasům a jeho čtenosti mám i feedback, že se snad stal pevnou součástí i (věřím, že nejen) pivní společnosti. Právě čtenáři jsou druhým - respektive možná právě tím prvním - důvodem, proč blog zkrátka už nechci nechat usnout. Ač jsem si to nemyslel, čtenářská základna blogu se i letos navýšila a o smyslu psaní mne přesvědčuje i to, že hned 4 letošní příspěvky se dostaly mezi 10 nejčtenějších za celou historii blogu. V zrcadle toho, že jich bylo publikováno, včetně tohoto, pouhých 16 je to určitě úspěch. A na tomto místě bych se chtěl všem těm, kdo na blog pravidelně dochází, omluvit za to, že často museli dlouze, předlouze čekat na nový příspěvek.

Pokud bych se měl za rokem 2016 ohlédnout ve vztahu k tomuto blogu, byl by to na prvním místě určitě rok nenapsaných příspěvků. Je to tak. Letošní rok byl na pivní události, zážitky, cesty, degustace, podněty na glosy ad. tolik bohatý, že jsem všechno zkrátka nedokázal na blog vypsat. Nebyl prostě čas. To se nevymlouvám, to je fakt. Některé z těch věcí zůstanou už navždy minulostí v mé ztracené paměti, některé bych ale rád na blog ještě poslal. Týdenní pobyty v Mnichově a ve Vídni byly na pivo tak bohaté, jako nic jiného. Ty si své místo na blogu zaslouží. Stejně jako úžasný výlet do rakouského příhraničí v zapomenutém Vitorazsku. Výletů byla ale kupa i po našich krajích. Namátkou se určitě brzy rozepíšu o ne zas tak dávném výletu do nádherného podzimního kraje mezi Brdy a řekou Berounkou, anebo o starším červnovém výjezdu do Zlína a jeho okolí (kam se zase podíváme i v roce 2017, máme důvod). Ale bylo toho mnohem více.

Proč jsem ale letos neměl tolik čas psát? Nebyla v tom jen hromada výletů, ze kterých se člověk vracel mnohdy unaven a pak už zase nebyl prostor. A teď nechávám stranou, že si člověk zvyká na stále více času, který tráví s rodinou (když mne třeba Mikuláš tahá do pokojíčku, abych mu z kostek postavil "piovar"). Nebo starost o naše nové působiště, které se mimochodem stalo i prvním působištěm Domácího pivovaru Partyzán v jeho historii, kde vydržel celý kalendářní rok. Věřím, že šestý rok, který pivovar v tichosti v listopadu oslavil, nebude takový poslední. Naopak. Pivovar zapouští kořeny, mění se a přemýšlení o jeho koncepci, podobě a budoucnosti také ukusuje něco z krajíce drahocenného času.

Co mi ale zabíralo skutečně čas tolik, že mi to bránilo psát, ale zároveň o tom chci psát tady na blogu jsou aktivity, které se motají kolem piva a pivovarnictví. Píšu to tady snad každý rok, ale přemýšlím, kdy to byla pravda tolik jako letos. Snaha propojit koníček a práci v jeden fungující celek je vždy těžké, ale rok 2016 byl dalším krokem k tomu, aby jednou pivo a pivovarnictví (a věci s nimi související) byly jednou jedinou mojí radostí i starostí.

Rok 2016 tak byl možná rokem publikovaných pouhých 16 příspěvků, ale byl také rokem, kdy jsem uvařil několik kooperačních várek s českými minipivovary (a další várky domluvil). Jen tak, pro radost i pro zkušenost. Jedna z várek ve spolupráci s pivovarem Lobeč byla zároveň podporou Institutu pro památky a kulturu a jeho dárcovské kampaně Pivo PROPAMÁTKY. S Institutem dlouhodobě spolupracuji, protože jsem stále přesvědčen, že propojování minulosti a budoucnosti má smysl a obnova historických pivovarů je jedním z takových pěkných důkazů o tom, že to může fungovat. A jsem rád, že fungovalo i kooperační vaření a že na ta piva byly poměrně pozitivní ohlasy. Věřím, že rok 2017 bude v tomto směru podobně úspěšný, zvlášť, když se chystá i něco zcela nového. O tom ale zatím psát nebudu, nechte se překvapit.

Naopak ale chci psát o poznávání historie piva a pivovarnictví. Ta byla letos možná ještě víc, než v předcházejících letech tím, co zabíralo takřka veškerý můj volný čas - rozuměj čas, který jsem věnoval práci. Po opatrném otrkávání z minulých let, kdy jsem si ověřoval, co a jak mne dokáže naplňovat v prohrabování se v materiálech k dějinám pivovarnictví, jsem letos vábení objevování zapomenutého a starého propadl docela. Celý rok jsem tak každou chvíli trávil v archivech, knihovnách, ale i při prolézání tmavých a zaprášených koutů jednoho krásného historického a přitom stále fungujícího pivovaru a jeho sladovny. Pivovar se sladovnou v Benešově je moje srdcovka již od útlého mládí a těší mne, že jsem letos mohl ze tmy archivů o historii tohoto pivovaru vynést na světlo zcela nové informace a poznatky (které se brzy dočkají i patřičného publikování). Benešovským pivovarem to ale nekončí, vábení pokračuje a vypadá to, že další na řadě bude již zmiňovaný lobečský pivovar, jehož historie (nejen) v 19. a 20. století je i dnes stále více tajemstvím, než poznaným tématem.

Zmiňovaná Lobeč byla vůbec silným tématem roku 2016 a vždy jsem se sem rád vracel a budu vracet i nadále. Nejen pro vaření piva a pro historii pivovaru, ale i pro setkávání. Setkávání s příjemnými lidmi u piva a kolem piva je jednou z věcí, které si vážím nejvíce. A tak rok 2016 byl i rokem hromady skvělých akcí třeba se spolkem Lízníků. Ať se jednalo o vaření společných domovařičských várek u nás na severu, o popíjení zajímavých piv zejména v čerčanské pivnici u Škvorů, anebo o parádní prosincové Dolíznutí, kdy jsem se konečně podíval do legendárního Kuldova působiště v Mezihoří pod vápenkou. I o něm bych tu na blogu chtěl napsat, bylo málo tak příjemných chvil.

Teď jsem se ale přistihl, že asi zase nemluvím pravdu. Příjemných chvil si člověk váží pro jejich mimořádnost, ale letošní rok na takové byl tolik bohatý, že vlastně nevím, kde začít a skončit. Intenzitě líznických akcí se určitě vyrovná setkávání se s podještědským Spolkem Dubáků, který dokazuje, že i na první pohled mrtvé regiony dokáží ožít a že pivo v tom samozřejmě musí hrát jednu z hlavních rolí. Děkuji Vám za ty úžasné chvíle na Trávníčku, anebo ve Všelibicích!

Příjemně jsem se cítil ale třeba i na klasické akci ve středočeském Vojkově, na již pomalu také klasických akcích v Poděbradech a Kutné Hoře, anebo v Telči na konferenci PROPAMÁTKY o obnově a využívaní historických sýpek, kde večer samospádový soudek (zapůjčený od koho jiného než od Spolku Dubáků) s pivem PROPAMÁTKY zmizel jako pára nad chmelovarem. A symbolickou tečkou za rokem 2016 budiž pak již tradiční Partyzánské pivní setkání v libereckém Pivním baru Azyl (do kterého se se samozřejmě znova a znova rád vracím). Setkání se i potřetí skvěle vydařilo a již nyní se těším na další ročník.

Když se teď s hrůzou dívám na to, jak jsem se rozepsal, uvědomuji si jedinou věc. Rok 2016 byl pivně opravdu bohatý a plnohodnotný a věřím, že tento příspěvek je dostatečným vysvětlením toho, proč těch příspěvků bylo letos opravdu jen šestnáct. Když se nad tím zamyslím, tak si asi stále víc a víc uvědomuji, že skutečný život se odehrává jinde, než na internetu, a tak mám do dalšího roku jediné přání. Ať bude rok 2017 příspěvků jakékoliv množství, přeji si, aby těch potenciálních důvodů proč je psát, těch akcí, aktivit a setkávání, bylo co nejvíce. 

A věřím, že všechny tyto radosti se mnou budou i v roce 2017 sdílet i moji nejbližší, stejně jako v uplynulém roce, kdy pro mne byli tou stálou, neutuchající a největší podporou. Moje přaní z loňského závěrečného příspěvku se mi tak bezezbytku vyplnilo a já vím, že nechci, aby tomu bylo někdy jinak. Jen vše dobré v roce 2017 Vám přeje Pivní Partyzán.

 PF 2017 přeje Pivní Partyzán.