30. listopadu 2014

OBNOVENÝ PIVOVAR CVIKOV S VÝHRADAMI, ALE DÍKY ZA NĚJ!

Je už to déle než rok, kdy se ke mně ta zpráva poprvé donesla. Pamatuji, že jsme tenkrát finalizovali přípravy konference PROPAMÁTKY o obnově a využívání pivovarů, když jeden regionální deník přinesl novinku, že by v příštím roce měl být obnoven již více než padesát let uzavřený pivovar ve Cvikově. Měl jsem tenkrát dobrý pocit nejen z toho, že k tématu konference přibyl další smysluplný příklad, ale i z vědomí, že v té době zřejmě budeme již bydlet v Liberci a do Cvikova to nebude zas tak daleko. Vyplnilo se vše, na 29. listopadu 2014, na čas pro pivovarské akce poněkud netradiční, bylo naplánováno otevření nového Pivovaru Cvikov. A na tom jsme prostě (přes obavu z návalu lidí) nemohli chybět.

 Areál pivovaru Cvikov a proudící návštěvníci.

Když jsem během roku několikrát jel shodou okolností kolem pivovaru, jehož areál se situován po levé straně u výpadové silnice z města směrem na Liberec, mohl jsem sledovat, jak postupně jeho chátrající a částečně opuštěný areál roste do krásy. Jak rychle roste do krásy. Za obnovou provozu pivovaru stojí Jiří Jakoubek ml. (mimochodem, vystudovaný kvasný chemik), člen rodiny, která léta na Cvikovsku úspěšně podniká s prodejem elektrozařízení a která tak za sebou má potřebný kapitál pro zvládnutí tak náročného úkolu. Pivovar byl léta využíván pouze jako sklady potom, co byl roku 1968 uzavřen. Prý zatím stál jakýsi "vůl Vojta", jak bylo zvěčněno na jedné zdi v pivovaře. Těžko říci, kdo to byl, každopádně uzavření pivovaru byla určitě chyba. Však měšťanské pivovarnictví ve Cvikově má dlouhou tradici (jak jinak, že?).

 Je to tak (fotografie na zdi restaurace dokumentuje nápis na zdi v pivovaru).

Původní pivovar z 18. století, stojící tehdy ještě v obvodu vnitřního města, nahradil v letech 1866-1882 nový moderní provoz, roku 1909 výrazně zmodernizovaný. V této podobě, samozřejmě očesaný o řadu prvků, o snesený hvozdový komín sladovny ad. se dochoval v podstatě do dnešních dní. Byla by škoda takový krásný areál znovu nevyužít. Rekonstrukce, která se ale nebojí přinášet do areálu i moderní prvky, naštěstí ctí historický odkaz podoby historických budov, a tak (až bude definitivně dokončena) se pivovar opět stane jednou z chloub Cvikova. Zapomenutého Cvikova.

 Reklamní poutač pivovaru a dominanta kraje, vrch Klíč, po kterém se jmenuje
 jedno ze cvikovských piv.

Kdysi prosperující průmyslové město, ležící na železniční trati ze Svoru do Jablonného v Podještědí dnes představuje skomírající provinční sídlo v zemi nikoho (ale s krásným krajinným zázemím). Ač položené na hlavní silnici z Děčína do Liberce, spojení je sem mizerné (zřejmě i pro polohu na hranici okresů i krajů). Železniční trať byla zrušena již v 70. letech, většina průmyslových podniků již dříve, anebo velice záhy. I výstavnost města zmizela. Zdobné fasády historizujících slohů nahradily utilitární břízolitové omítky, největší ranou pak bylo zboření západní strany náměstí v roce 1981. Velké činy v podobě obnovy pivovaru městu mohou jen prospět a pivovar se tak může stát vhodným místem setkávání cvikovských. Včerejší den napověděl, že tomu tak asi bude.

 Cvikovské náměstí s epesní prolukou na panelové sídliště.

O otevření pivovaru byl totiž obrovský zájem a od dopoledních hodin do jeho areálu proudily davy lidí jak z města, tak okolí, ale i zdaleka. Tolik lidí, že jsme se trochu báli, abychom se vůbec na akci také dostali. Odkázáni na jediný autobus z Liberce, navíc s dětským kočárkem, byly naše obavy oprávněné. Naštěstí jsme narazili na vstřícného a velkorysého řidiče (víc takových lidí na podobných místech - opět se nám potvrdilo, že všechno je zkrátka o lidech) a tak jsme krátce po poledni, společně s davy dalších lidí, vystupovali z autobusu na dohled od postupně renovovaného areálu. Nádvoří pivovaru praskalo ve švech a během odpoledne se ještě více naplnilo. Nakonec jsme byli rádi, že jsme návštěvu tady naplánovali jen krátkou, nejsem moc příznivcem podobných masových akcí a těším se, až sem někdy zavítám víc v klidu.

 Zcela zaplněné nádvoří pivovaru.

Popravdě jsem z celé té akce byl trochu znechucen. Už jsem to tady kdysi psal jednou v příspěvku o slavnostech piva v Táboře 2012. Na podobných masových akcích (a bohužel často i jindy) mne vždy činí neobyčejně smutným chování řady lidí. Nevím, co to způsobuje a nevím, zda je to prostý vývoj degradace společenského chování, ale jsem stále přesvědčen, že cpaní se kdykoliv a kamkoliv, nepouštění lidí, když vycházejí ze dveří, předbíhání ve frontách apod. nepatří nejen k hromadným pivovarským akcím (kde svou roli hraje i míra zkonzumovaného alkoholu), ale k chování vůbec.

 Velkoprostorový vyhřívaný (a také bohužel zakouřený) stan.

Trochu zklamaný jsem byl i programem, na stránkách a FB pivovaru avizovaného víceméně pouze jako hudební vystoupení. Je to asi jen moje věc, že nejsem příznivcem slavností pivovaru, kde celý den vyhrává rozličná muzika, v mnoha případech podřadného rázu (ale ani to sem taky nepíšu poprvé). Včerejší hudební vystoupení byla navíc okořeněna mezipřestávkami, z nichž v jedné konferenciér hovořil např. o vztahu Járy Cimrmana ke Cvikovskému pivovaru. Nemám rád, když někdo zkouší parazitovat na úspěšném konceptu kvalitní zábavy někoho jiného (pokud bylo vystoupení domluveno s původci odkazu JC, tak se samozřejmě omlouvám), v tomto případě navíc poměrně neumělým způsobem. Škoda, že program nebyl více zaměřen na historii pivovaru, možnost prohlídky apod. Byl jsem rád za to, že byl alespoň zpřístupněn prostor varny, kde si bylo možné prohlédnout repasovanou a krásně opravenou pivovarskou technologii, dovezenou z některého z německých pivovarů.

 No není to nádhera? Odpovídám si sám. ;)

Na výčep piva a na nával návštěvníků byly naštěstí slavnosti připraveny velice dobře. Výčepy byly jak venkovní, tak ve velkém vyhřívaném stanu (bohužel zcela neúměrně zahuleném cigaretovým odérem) a samozřejmě v prostoru restaurace Sladovna, která vznikla na někdejším humnu. V ní se naštěstí nekouřilo a nakonec se stala naším útočištěm. Interiér je nádherně upraven, stejně jako v případě celého areálu se architekti nebáli moderních prvků, ale za přiznání toho nejhezčího, co sklenuté humno nabízí. Mám rád taková místa.

 Velmi pěkná restaurace Sladovna v prostoru někdejšího humna.

I přes dostatečné množství výčepů se u nich tvořily dlouhé fronty, obsluha ale pracovala rychle a pochopitelné čekání se tak dalo zvládnout. Velice jsem musel pochválit možnost za zálohu 50 Kč zapůjčit či si ponechat památeční sklenici, přece jen ze skla vždy chutná lépe, než z kelímků. Návštěvníci měli i možnost si pivo odnést domů, bohužel pouze v PET lahvích. Zřejmě se to již stává českým standardem, že i nově vznikající pivovary s velkým kapitálem v zádech, považuji za podstatnou část výroby pouze úsek ze šrotovny do sklepa a na stáčírny lahví se již zapomíná. Věřím, že tento trend se někdy obrátí zase tím správným směrem.

 Fronty byly dlouhé, ale dalo se to ustát.

A nějaké poznámky k pivu? Šokující byla jeho cena. Ač jsem někde před akcí četl, že pivo bude k dostání za výhodné ceny, nečekal jsem, že půllitr bude stát 15 Kč (v případě 10° a 12°) a dokonce 10 Kč (v případě 8°). Za stejnou cenu (vynásobenou třemi) bylo možné zakoupit právě i zmiňované PETky. Nevím, kolik bude stát pivo v běžném provozu, předpokládám ale, že o moc dražší asi nebude - pokud mluvil p. Jakoubek při otvírání pivovaru o tom, že by rád expandoval do hospod v okolí, myslím, že pokud bude vařit dobré pivo, má při takové cenové politice poměrně šanci (a je to tak dobře).

 Tady se vaří Sklář, Luž a Klíč aneb ještě jeden
 záběr z krásné varny.

Ano, pokud bude vařit dobré pivo. Pivo bylo bohužel nakonec včera asi největším zklamáním. Nejvíce (resp. jako jediná) mi chutnala  10° Luž: takřka bezchybné, vyvážené a navíc skvěle pitelné pivo, škoda, že podobně nemohu hodnotit i zbytek. 12° Klíč byl nepříjemně sladový, stejně jako 8° Sklář, jehož sladovost navíc doprovázela nepříjemná mladinová chuť a extrémní obilné doznívání. 

 Poetika cestování vlakem: liduprázdné nádraží Svor pod Lužickými horami...

Cestu domů jsme nakonec zvolil raději krátkou procházkou do nedalekého Svoru na vlak, kterým jsme přes Českou Lípu pohodlně dojeli domů. Ve vlaku jsem měl možnost ochutnat ještě 8° pivo z jedné zakoupené PET lahve. Díky procházce byly sklenice i lahev dokonale vychlazené a Sklář se dal poměrně bez problémů vypít. Věřím tomu, že do budoucna se bude Sklář, ale i Klíč dát vypít i bez dokonalého vychlazení, které jejich nedostatky skryje. Cvikovský pivovar si zájem pivařů určitě zaslouží. Obnovu opuštěných pivovarských areálů na nový pivovarský provoz považuji za jejich nejsmysluplnější využití.

 ... a ochutnávka 8° Skláře. ;)

Nejsmysluplnější využití, ale ideálně v podobě kombinace s nějakým přesahovým obsahem. Nevím, zda p. Jakoubek plánuje kromě pivovaru a restaurace využívat do budoucna areál např. i ke společenským akcím nebo jako prostor k setkávání. Bylo by to skvělé a Cvikov by to určitě krásně oživilo. Nejen pro místní, ale díky výhodné poloze u hlavní silnice i pro přespolní. A já bych se zasazoval i pro obnovení té zrušené železniční tratě. Ale to bych byl asi moc velkým snílkem. Dej Bůh štěstí za obnovený Cvikovský pivovar!

27. listopadu 2014

HOMEBREWING ANEB DOMOVAŘENÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Článek původně psán pro internetový časopis brau!magazin, na kterém vyjde v německém překladu v druhé polovině prosince 2014.

Domácí vaření piva v Českých zemích má dlouhou tradici. První domovařiči se objevili již před rokem 1989, později navíc měli možnost zakoupit sladinové koncentráty vyráběné např. Výzkumným ústavem pivovarským a sladařským v Praze. Ti, kteří chtěli vařit ze surovin, naráželi často na problém právě s jejich sehnáním a při svém tvoření si často pomáhali nejrůznějšími náhražkami, zakvášeli pekařským droždím apod. I v této době ale, a to i přesto, že neexistovaly prakticky žádné možnosti jak si vyměňovat informace a sbírat zkušenosti, vznikala v rukou vařičů, v jejich panelákových bytech či sklepech rodinných domů, dobrá piva.

Situace se zásadně začala měnit po roce 2000 a zejména pak v posledních několika letech. Na scéně se objevila řada specializovaných obchodů, díky kterým mají čeští domovařiči možnost zakoupit nejen potřebné základní vybavení, ale i zakoupit suroviny od sladu po kvasnice (tato nabídka se s postupným a rozšiřujícím se zájmem samozřejmě také rozšiřuje) a také získat základní informace. Vedle těchto obchodů pak potřebám nadšencům v oblasti domácího vaření jdou naproti i jednotlivé pivovary či sladovny, ve kterých je možnost suroviny zakoupit.

 Domovařičská každodennost...

Opravdový boom domovaření pak probíhá cca od roku 2010 i v souvislosti s boomem zájmu o pivo a pivovary v České republice. V současné době se počet domovařičů u nás odhaduje na několik tisícovek. Patří mezi ně nejrůznější nadšenci s různými cíli, motivacemi i výsledky, které všechny ale spojuje láska k pěnivému moku, který si mohou sami doma uvařit a pak také sami či s přáteli nebo rodinou vypít.

 ... ale za ty výsledky to stojí. ;)

S tím souvisí i právní omezení, která na domovařiče v České republice čekají. Vzhledem k tomu, že výroba piva je u nás vedena jako řemeslná živnost, vázaná navíc řadou hygienických a jiných předpisů, nemají domovařiči možnost výsledky své práce prodávat, pokud nesplní řadu nařízení, čímž by ale zároveň přesedlali z úrovně domácího vaření na legalizovanou činnost. Podstatnějším právním problémem, se kterým se musí domácí vařič piva v České republice potýkat, je nařízení o spotřební dani, kterému výroba piva podléhá. Přestože výroba piva v malém množství je od této daně osvobozena, je tato hranice stanovena na nesmyslně nízké úrovni a to 200 l na domácnost a rok. Pokud domovařiči uvaří za rok více piva, jsou nuceni se k platbě daně přihlásit a to v kategorii minipivovarů. V této kategorii činí daň 16 Kč z každého uvařeného hektolitru piva a stupně extraktu původní mladiny (= za 6hl piva s 12% EPM zaplatí 16x6x12=1152 Kč apod.). Tak nebo tak, pokud se rozhodnete doma vařit v České republice pivo, musíte se v každém případě na Celním úřadě, pod který spadáte, hlásit.

Podobné informace, zejména rady o tom, jak doma pivo uvařit, na co si dát pozor, ale i řadu jiných, nové zkušenosti, ale i přátele může český domovařič najít na řadě webových stránek. Průkopníkem propagace domácího vaření piva v České republice byl určitě Honza Kočka, který v rámci svého pivního portálu svetpiva.cz věnoval samostatnou sekci i homebrewingu. Kdysi ambiciózní a zhusta informacemi plněný projekt však v posledních letech skomírá zejména na nedostatku času. Informace o domácím vaření piva přinášejí ale i jiné obecně pivně zaměřené webové stránky jako pivni.info a zejména pak pivnirecenze.cz, konkrétně kolem kterých se pohybuje kolektiv lidí, kteří pivo, ať už doma nebo v legalizovaných minipivovarech vaří.

 Rozcestník homebrewing.cz na portále svetpiva.cz.

Bezesporu nejlepší a pouze a jen domácímu vaření piva věnované, jsou rozhodně stránky, respektive fórum, varimpivo.cz. Má několik stovek členů, kteří v přehledně dělených fórech diskutují a vyměňují si rady (a někdy se také pohádají – co by to bylo za internetové fórum bez hádek?) nad tvorbou receptů, užíváním surovin či stavbou domácích pivovarů. Samozřejmě nechybí informace o domovařičských akcích a degustacích.

 Informacemi přeplněné fórum varimpivo.cz.

Pokud jsem mluvil o Honzovi Kočkovi, tak ten stál i za propagací domácího vaření piva, co se setkání homebrewářů týče. Od roku 2007 pořádal v Praze pravidelná homebrewářská setkání od roku 2010 pod názvem Prague International Homebrew Award (zkráceně PIHA). PIHA se uskutečnila ve čtyřech ročnících vždy v podstatě ve stejné podobě. Dodané vzorky degustovali odborníci z řad pivního světa a nejlepší byli oceněni. Celý den pak probíhalo neoficiální degustování a výměna vzorků mezi domovařiči z celé země, ale i ze  zahraniční. Program doplňovaly odborné přednášky. Poslední ročník se uskutečnil roku 2012, další se již z časových důvodů nekonal.

Na tuto mezeru se (snad úspěšně) pokusili navázat moravští domovařiči, právě i lidé kolem serveru Pivní recenze, kteří v obdobný termín vyhlásili v roce 2013 první ročník akce Moravian Homebrewers Meeting, konaný pro změnu v Brně. Náplň soutěžního dne a koncepce akce byla poněkud odlišná od pražských setkání, avšak smysl zůstává stejný: možnost setkat se s podobně naladěnými lidmi z celé země, ochutnat z jejich domácí produkce a v případě zájmu se utkat i v degustačním klání. Letos je plánován i další ročník, tak věřme, že tradice se udrží déle, než v případě PIHy.

Trochu ve stínu, avšak zcela neprávem, stojí oproti těmto akcím jarní setkání domácích vařičů piva, které se koná v Kostelci u Holešova, malé obci na střední Moravě. Kostelecké Chmelovárek se letos uskutečnil již počtvrté a autor článku ho považuje za nejpříjemnější domovařičské setkání, které se v České republice koná. Rázovitý region konání akce i její pojmenování (s úmyslnou pravopisnou chybou užitím místního nářečí) odráží i její podobu. Soutěžení, ochutnávání a výměna názorů je v Kostelci vždy skvěle strávený čas. A abych byl úplný, nutno dodat, že v posledních letech podobných setkání, malých i větších, přibývá – i to svědčí, že homebrewing má v České republice v současnosti skutečný boom a je to tak dobře.

 Atmosféra na Kosteleckém Chmelovárku 2013.

Někteří domovařiči se uchylují k vaření pouze ze sladinových či mladinových koncentrátů. Ti, kteří vaří ze surovin, se na ně dívají tak trochu mezi prsty a mluví o tom, že uvařit pivo z koncentrátu je podobné jako vařit polévku z pytlíku. Mezi jinými domovařiči zase, ať „plechovkáři“ nebo „surovináři“, se vede stálý boj o to, jak a proč se vůbec má doma vařit. Jedni považují svou činnost pouze za zábavu, zpříjemnění času a spojení příjemného s užitečným při popíjení svého moku s podobně naladěnými lidmi – bez toho, aby se nějak zvlášť ohlíželi na stylovou čistotu, čistotu vůbec a nějaké občasné pokažení díla neberou na závadu. Jiní, kteří přesedlali již na sofistikovanější stupně výroby, bedlivě dodržují veškerá hygienická opatření, používají měřící přístroje, termostaty ad. a také jsou stále napojeni na nejnovější trendy v pivních stylech.

Důležité ale je, že všichni zmínění sdílejí společně tu jednu úžasnou věc, jakou je právě homebrewing se vším krásným, co přináší. Dej bůh štěstí.

24. listopadu 2014

MINULOST A SOUČASNOST PIVOVARŮ V CHOMUTOVĚ

Starý chomutovský pivovar se řadil mezi naše nejkrásnější pivovarské areály, ne-li mezi nejkrásnější průmyslové areály vůbec. V letech 1890-1903 ho nechala vystavět Braucomunne Komotau, neboli Chomutovská právovárečná společnost. Do dáli byly viditelné jeho žluté fasády, doplněné o pilastry a římsy z režných cihel. Režná byla i ostění oken a další architektonické prvky na fasádě. Fascinující byl sám o sobě i moderní a progresivní výraz budov celého pivovarského areálu, vystavěný v historizujícím novorenesančním dekoru, výrazně ale ovlivněným stylem středoevropské průmyslové secese.

 Starý chomutovský pivovar v roce 2009 (v popředí vyhořelý objekt hostince. No,
 není to nádhera? Zdroj: vcpd.cvut.cz.

Pivovar, který navazoval na dlouhou historii chomutovského měšťanského pivovarnictví, byl roku 1948 znárodněn a následně roku 1952 uzavřen. Přesto jsme ještě před nedávnem mohli tuto neobyčejnou stavbu obdivovat. Přestože dosahoval nesporných památkových hodnot celý areál, byl roku 1962 na seznam kulturních památek zapsán jen objekt hostince, vybudovaný přímo u pivovaru (jak muselo být určitě nádherné v něm popíjet!). Alespoň - a bohužel dočasně. Místo toho, aby byl nedostatečně využívaný areál památkově ochráněn celý a byla nalezena smysluplná náplň jeho využití, přišlo roku 1997 rozhodnutí, které odňalo i památkovou ochranu hostince.

 Podoba pivovaru z let jeho největší slávy. I z dobové pohlednice je jasně vidět, že
 tento ošklivý areál bude muset jednou nahradit něco nového, krásnějšího, 
 neobyčejného...  Zdroj: vcpd.cvut.cz.  

Na konci prvního desetiletí 21. století se začalo nad chomutovským pivovarem blýskat na lepší časy (i přestože roku 2006 právě objekt hostince vyhořel), neboť část pivovaru byla v té době rekonstruována. O to větší šok přišel krátce po Novém roce 2011, kdy jako rána z čistého nebe přišla zpráva, že je celý areál demolován. Dodnes si pamatuji tu bezmoc, když tuto zprávu přinesl Milan Starec alias Qwjeták na 2. blok konference "Jak jsem potkal fabriku" v Černokosteleckém pivovaře, ironií osudu nazvaný "Co se podařilo revitalizovat". Tohle se tedy nepovedlo. Pokud chceme hledat pochopení pro boření starého (a že já osobně ho mám až až), na prvním místě nás napadá: "Co kvalitnějšího na místě vyroste?" Bylo by vůbec těžké si představit samo o sobě, co kvalitnějšího by mohlo vyrůst na místě chomutovské historizující krásy. Není třeba, na uprázdněném rohu Mostecké a Vinohradské ulice přistála bezduchá placka nákupního centra. Nepochopení, neúcta a nenažranost spárů té podivné hydry ukryté zřejmě někde v nás všech bohužel funguje napříč všemi dobami a režimy. A on osud pivovaru tak trochu kopíruje i osud samotného města.

 ... a také něco, co prostě komentář nepotřebuje. :-/

Chomutov býval kdysi výstavným podkrušnohorským městem, do jehož vývoje tvrdě, v dobrém i ve zlém, zasáhl průmysl. Jeho bohatství a s ním i možnost zajímavého urbanistického rozvoje bohužel příliš brzy zastavil obrovský areál železáren a válcoven trub. Jeho areál se za téměř sto padesát let existence "rozlezl" až do bezprostřední blízkosti historického jádra a 360° pohled z ulice Na Příkopech dnes budí spíš pocit, že "za hradbami" starého města končí celý svět.

 Pohled na areál válcoven. Ani se nechce věřit, že za zády nám končí zástavba
 historického jádra města.

S rozvojem průmyslu se proměnila během 20. století i zástavba města, kdy byla velká část předměstské zástavby buď zcela nahrazena, nebo alespoň nenávratně narušena novodobou výstavbou (což, s pozitivními výjimkami - díky za ně, platí bohužel i dnes). Vysoké panelové bloky se zejména na jihu a západě také dostaly až k někdejšímu hradebnímu okruhu, že tak tak nenarušily nejstarší část města. Pro někoho to možná bude překvapením, ale Chomutov, který se řadí spíše mezi jakési popelky našich měst, má dodnes téměř intaktně dochované historické jádro s řadou velice zajímavých historických staveb (včetně celorepublikově významných gotických pozůstatků někdejší komendy Řádu německých rytířů). Když jsem se letos po téměř čtrnácti letech procházel jeho uličkami, těšilo mne, že i v 50 tisícovém průmyslovém městě lze najít klid, pohodu a snad i nějaký genius loci. 

 Chomutovská zákoutí.

Historické uličky ani gotická komenda ale nebyly tím hlavním důvodem, proč jsem se do Chomutova po tolika letech vrátil. Ty na svém místě byly po celou tu dobu. V Chomutově se muselo změnit něco podstatnějšího. Ano, hádáte správně. Samozřejmě již bohužel nikoliv v objektech starého pivovaru, ale po více než 60 letech bylo roku 2013 v Chomutově obnoveno vaření piva. A vzhledem k tomu, že do Chomutova jsme to měli z návštěvy u manželčiných rodičů "co by kamenem dohodil", byla to pro nás ideální příležitost na krátký rodinný podzimní výlet.

 Na náměstí: gotický kostel sv. Kateřiny - nejvýznamnější pozůstatek někdejší
 komendy.

První občanský pivovar v Chomutově, nebo chcete-li minipivovar Karásek a Stülpner, jmenovaný dle dvou výtečníků, kteří v 19. století otravovali život četníkům v okolí Krušných hor svými nejrůznějšími činy (pytláctví, loupeže, pašování apod.). Nevím, co je na obou osobách skutečné a co vymyšlené (nazýváni byli i českými Jánošíky apod.), avšak jejich tváře se dostaly na logo i materiály nového pivovaru. Jeho výrobní prostory se nachází ve sklepení domu čp. 1081 v ulici 28. října (nedaleko historického jádra), technologii dodala zavedená firma Josefa Krýsla z Plzně.

 Informační cedulky dávají tušit, že jsme tady správně.

Samotný pivovar na domě upomíná pouze "povinná" cedulka firmy, na místě se nenachází žádná restaurace (zda je možná ochutnávka v pivovaře, nevím, prohlídky jsou dle webu v pondělí v podvečer, na cedulce je také nějaká - jiná - otevírací doba, raději se informuje přímo na kontaktech). Pivo je ale naštěstí k dostání již ve více podnicích v Chomutově (mj. i v pivotéce Království piva, která se nachází takřka naproti pivovaru - 28. října 1113), včetně zavedeného penzionu a restaurace Zlatý Kaštan, který se letos v červnu stal oficiální pivovarskou restaurací.

 Restaurace Zlatý Kaštan.

Zlatý Kaštan se nachází na velmi strategickém místě nedaleko centra města směrem k železniční trati, cca přesně na půli cesty mezi oběma nádražími (Blatenská 800, pokud tam někdy zavítáte, všimněte si zvláštní dlouhé proluky mezi domy na Štefánikově náměstí hned za rohem, do 70. let 20. století tudy vedla druhá souběžná větev železniční tratě, pozůstatek časů 19. století, kdy jednotlivé tratě vedoucí přes Chomutov patřily různým soukromým společnostem). Místo je to velice příjemné, hezky opravená budova s předzahrádkou pod vzrostlými stromy zve k návštěvě a podobně vyvedený byl i interiér. Kombinace žíhaných žlutých stěn a dřeva krásně fungovala - podobná místa jsou těmi, kde musí být skvělé chodit pravidelně na pivo!

 Příjemný interiér.

Klasicky musím pochválit zpracovanou grafiku a materiály pivovaru, logo s oběma loupežníky, kteří se dostali i na štít před hospodou, mi svým stylem trochu připomínalo oblíbené dětské večerníčky. Karásek a Stülpner na nás pak shlížejí i z půllitrů, tácků a dalších propagačních materiálů. Nadšení snad nesdílím snad jen s nápadem možná vydařeného jídelního lístku (prkénko, na němž jsou listy lístku přidělány vidličkou), u kterého bych snad odpustil, že byl díky zpracování neobyčejně těžký, ale už méně pochopení mám pro rádoby historizující češtinu, kterou je celý lístek psán.

 Karásek a Stülpner.

Pivovar vaří ve stálé nabídce dva druhy piva: světlý ležák Karáskova světlá 11° a polotmavý speciál Stülpnerova polotmavá 13°, obě piva jsou doplněna sezónně vařenými kousky, my měli aktuálně štěstí na černý ležák Pašerova půlnoční 12°. Všechna piva samozřejmě nefiltrovaná a nepasterovaná, kromě točeného je možnost zakoupit v 1l PET lahvích a v 1l lahvích s patentním uzávěrem.

 Světlá 11° a všudypřítomní loupežníci.

Zkusil jsem samozřejmě všechno, posezení tady bylo velice příjemné a kromě odjezdu vlaku jsme neměli kam spěchat. Nevím proč, ale od piv jsem nějak nic nečekal a o to více jsem byl pozitivně překvapen. Světlý ležák byl průměrný, možná by mu slušel větší říz, ale rozhodně na žízeň neurazil. Jeho tmavší a silnější kolegové ale byli nadprůměrní. Tmavá 12° a polotmavá 13° byly skoro stejné barvy, v obou případech předpokládám použití karamelových a barvících sladů. Tmavá 12° výrazněji sušší a kávovější, polotmavá 13° zase výrazněji karamelovější, v obou případech ale vyváženě a pitelné. S pivem jsem tak byl nakonec spokojen a díky konceptu měnících se speciálů mám i důvod se do Chomutova zase někdy vrátit ochutnat něco nového. Ideálně za nějakého lepšího počasí a třeba na zahrádku pod kaštany (pokud to jsou kaštany, přiznám se, že mne nenapadlo se na místě kouknout, o jaké stromy se jedná a z fotky, zvláště s opadaným listím, nejsem schopný je rozklíčovat - pokud se tak jedná třeba o ořechy, berte tu poznámku o kaštanech pouze jako můj trapný pokus o literární závěr příspěvku ;) ).

 Pivovar jsme si mohli prohlédnout alespoň
 díky fotografiím na stěnách v restauraci. ;)

I díky Karáskovi a Stülpnerovi se severozápadní Čechy postupně stávají poměrně zajímavou minipivovarskou destinací a pro mne o důvod k radosti více, vzhledem k našim častým rodinným návštěvám tady. Ke (mně ne moc uchvacujícímu) Kahanu v Mostu, obligátní Rychtě v Ústí nad Labem a dnes již nikoliv smutnému Děčínu (mimochodem obě místa dnes - k mé spokojenosti - navštívená) přibylo další očko na řetízku dostupných pivně zajímavých míst. Navíc se něco špitá o minipivovaru v Teplicích v roce 2015. Život pivního bloggera a otce v jednom se tak stává stále a stále náročnějším. A nebo krásnějším?

11. listopadu 2014

STIHNOUT TOHO CO NEJVÍC, ANEB JAK SE CHODÍ NA PIVO PŘI NÁVRATU

AKTUALIZOVÁNO 18. LISTOPADU 2014

Život na severu má jedno osobité a nezaměnitelné kouzlo. Člověk se může vracet. Do města, které tak dobře zná, které tolikrát tak miloval, ale také nenáviděl. Města, které mu najednou chybělo, aby ho za chvíli měl zase plné zuby. Města, kde se možná dá (ale on nechtěl) žít, ale naštěstí také města, kde se dá (a to on zase chce) pít. Každý návrat do Prahy, a že jich je, povinností je tady zkrátka stále dost, je jiný, ale zároveň trochu stejný. Ať je příležitost jakákoliv, je namístě si den v hlavním městě co nejvíc "užít". Času není nazbyt, a tak cesty do víru velkoměsta spojuji s co největším nahuštěním povinností. Jak se chodí na pivo při návratu?

Bohu díky za to, že řada z nich se odehrává i v restauračních zařízeních, a tak vždy pečlivě volím, kdy a kam jít, abych ochutnal něco nového, někoho zajímavého potkal a třeba se i něco dozvěděl. A nakonec, on často zbývá čas i mezi těmi povinnostmi - a to je pak ozvláštnění dne zvláště příjemné. Ony jsou ale návštěvy v Praze, přestože se po nich vždy zase těším do klidného Liberce, ale příjemné asi vždycky. Snad nikdy jsem se nezapomněl stavit v baru Napalmě, mám to také po cestě. Stihl jsem hned několikrát navštívit novou, avšak bohužel již zavřenou, pivotéku Sedmej schod s překvapením z osoby za výčepem. Pivotéka Sedmej schod pro mne byla vůbec překvapením, nejen pro poměrně originální nabídku, ale třeba i proto, že jsem se zde konečně osobně poznal s Pivníky, kolegyní a kolegou pivními bloggery (zdravím!),

A tak dále, a tak dále. Čas utíká rychle, povinnosti jsou nesmlouvavé, a tak většina těchto návštěv byla rychlá, na skok. Stejně jako kdekoliv jinde, ať už při cestách za nákupem piv do nové liberecké pivotéky při Pivním baru Azyl, ať už za realizací jednoho zatím neveřejného pivního projektu do kterého jsem se uvrtal, anebo za čímkoliv jiným (a to mi toho ještě stále hromada utíká, třeba na nový BeerGeek bar jsem zvláště zvědavý, snad se zadaří tento čtvrtek při další z návštěv v Praze). O to více je pak člověk rád, když se mu podaří do Prahy dostat bez jediného břímě povinnosti a její návštěvu si patřičně pivně v klidu užít. A to se mi konečně podařilo tuto sobotu. 

 Pivovar Kolčavka z ulice. Zve k navštívení.

Trestuhodně tak, že výjimečně vynecháváme tradiční zastávku Napalmě, přestože naším prvním cílem je Libeň. Již delší dobu probleskující zprávy o novém pražském pivovaru se proměnily začátkem listopadu v realitu a při tradiční pivnici Večerní škola vznikl pivovárek Kolčavka, zvaný dle nedaleké (v nedávné době neuctivou přestavbou znásilněné) usedlosti. My volíme, zejména díky přenádhernému podzimnímu počasí, odlišnou cestu, než kterou k trochu zastrčené restauraci doporučuje její webová stránka a ze žlutého metra vystupujeme na zastávce Českomoravská a žlutým, oranžovým a červeným údolím řeky Rokytky přicházíme k pivovaru od Vysočan.

 Varna je hned za vstupem.

Večerní škola, respektive minipivovar Kolčavka (webové stránky ho označují jako "Nad Kolčavkou" - snad dle adresy: Nad Kolčavkou 907/8) se tísní v takovém prapodivném koutu Prahy. Vlastně nikdy nedodělaném a nedostavěném. Ta trojice činžovních domů, z nichž jeden v přízemí a sklepení podnik skrývá, tady zůstala od začátku 20. století stát opuštěna po nedokončené regulaci území. Původně tísněná dvojicí železničních tratí a obrovským lihovarem, od 70. let pak sídlištní výstavou z jedné strany a později i hnusnou silniční křižovatkou ze strany druhé. Cesta k pivovaru je tak zejména od Palmovky trochu komplikovaná (možná proto jsme volili přece jen pěknější vycházku od Vysočan), ale postupně se plnící lokál při sobotním odpoledni dával tušit, že nejen místní si jí sem najdou.

 Výčep v průchodu do zadní místnosti...

Interiér kompletně nekuřácké pivnice (ve sklepení se nachází ještě pobočný (snad kuřácký?) provoz pivnice Večerní škola) působil velice příjemným, v zadní části ale stále možná trochu nedodělaným (nějaké ozdoby na zdi by bodly) dojmem. Přední místnost s dominující varnou od firmy Destila, s.r.o. hned za dveřmi, vpravo výčep s dlouhou stolicí a za ním ještě velký lokál. Cítili jsme se tady ale příjemně, příjemnou atmosféru podpořila i vstřícná obsluha.

 ... která působila trochu sterilně.

Mám rád pivovary, které mají pěkně zpracované materiály, takže Nad Kolčavkou jsem byl spokojen (sklo, tácky, jídelní a nápojový lístek s pivním listem ad.). V pivním listu poměrně podrobně rozepsaná nabídka, tak to mám rád. Možná bych měl výhradu k některým termínům ("pšeničné (...) s příchutí hřebíčku, banánů a citrusových plodů" evokuje spíš ochucené pivo apod.), ale to je spíš drobnost. V nabídce pět piv (dva světlé ležáky, tmavý ležák, pšeničné pivo a IPA), které, věřím, jsou všechna vařená na místě - na portálu pivni.info se v posledních dnech rozjela taková nepěkná debata plná fejkových příspěvků, tak věřím, že se na místo brzy vrátím, abych realitu zkusil zjistit přímo na místě. Mám to i tak v plánu - v sobotu jsem ochutnal pouze část nabídky.

 Pivní nabídka.

Začal jsem polotmavou 15° IPA, označenou jako Czech India Pale Ale - na základě anglického receptu (zřejmě?) uvařené z výhradně českých surovin. Přiznám se, že mi vůbec nechutnala. Nepříjemně na mne působil už tlustostěnný půllitr s uchem, ve kterém byla servírována, ale ani jinak mne neoslovila. Příliš svíravě hořká, trochu unavená a v doznívání silně karamelová. Světlý ležák 12° (jeho slabší bratříček nebyl k dispozici) už dopadl lépe. Pivo by zasloužilo ještě pár dní v ležáckém tanku, ale celkově se jednalo o poměrně vyrovnaný, i když možná až příliš hořký ležák (po vyležení by mohl ale být výborným pitím).

 Výrazně zakalený světlý 12° ležák.

Pivo mne tedy na první ochutnání Nad Kolčavkou neuchvátilo, ale jak jsem už napsal výše, chystám se sem určitě brzy znova: ochutnat zbytek nabídky a zjistit, jak se zejména 12° světlému ležáku bude dařit nadále. A jak se bude nadále dařit i samotnému pivovaru jsem také zvědavý. Pokud se kvalita nabízených piv posune nahoru a pivovar jí dokáže udržet, určitě se z něj může stát místo mých opakovaných návštěv. Na Palmovce jsem každou chvíli a posezení v pivovaru bylo příjemné. Těším se na letní předzahrádku a na zapadající podvečerní slunce na ní - i přes betonovou obludu křižovatky naproti má to místo jistou poetiku.

Jistou poetiku má vůbec celá Libeň, zjizvená a neléčená. Vždy, když stoupám Zenklovou ulicí nebo jejím okolím, vzpomenu si na rižské předměstí kolem Maskavas iela, kterým jsme loni při návštěvě v Lotyšsku projížděli k pivovaru Lido. Vzpomněl jsem si na ní i tuto sobotu, když jsme využili odpoledního volného času před večerní akcí dne, ke krátké procházce směrem ke Kobylisům. A náš přechodný cíl byl stejný jako v Rize. Mezi Libní a Kobylisy je Bulovka a na Bulovce již dlouhá léta i stejnojmenný restaurační pivovar.

 Nad Prahou zapadá slunce.

Zejména kdysi jsem na Bulovku chodil často, svého času patřila mezi nejprogresivnější pražské minipivovary, dnes mi ale přijde tak zvláštně bokem, v pozadí. Ale možná je to jen můj pocit. Za ta léta se tam nic nezměnilo, bohužel ani kouření uvnitř, a tak naše rychlá návštěva tady se omezila na rychlou ochutnávku u parapetu se zapadajícím sluncem v průhledu brány nemocnice pod námi. Na Bulovce mi vždycky chutnalo a bylo tomu tak i nyní, kdy jsem ochutnal pivo Melancholia 13 - jantarový American Pale Ale, uvařený k 10. narozeninám pivovaru. 

 Podvečerní pohoda U Bulovky.

A ta slibovaná hlavní akce dne? To by byl příběh na samostatné vyprávění a pro nás důvod, proč jsme tu sobotu do Prahy vůbec jeli. Domovar Komár uvádí. Kdo se nikdy této akce nezúčastnil (první proběhla již na jaře roku 2012), nepochopí, o co se jedná. Viděl jsem v životě mnoho oslav narozenin, ale tato se něčím vymyká. Nejen množstvím vypitého piva, nejen množstvím návštěvníků, ale zkrátka vším. A pro nás určitě i tou milou skutečností, že akce je i vegan-friendly a samozřejmě i baby-friendly. Ta akce je zkrátka celá "friendly". Prostě dost důvodů k tomu se sem zase a znova vracet.

 Domovar Komár uvádí...

Skvělá příležitost, jak potkat řadu známých, ochutnat hromadu domácího piva, proklábosit večer a obvykle se propít až do bolehlavného rána. A tak tomu bylo bezesporu i letos. My dopadli tentokrát mnohem lépe, díky našemu přírůstku v rodině jsme se stavili jen na chvíli, ale i tak jsme si to užili a akce splnila všechna naše očekávání. Věříme, že se nekonala naposledy a že se budeme moci zúčastnit i příště. Minimálně to pro nás bude další příležitostí prožít klidný den v Praze bez povinností. I když to bych asi lhal. Domovar Komár uvádí je povinnost. Příjemná povinnost - a díky moc za ní. ;)

 Večer v plném proudu. Hádanka pro chytré hlavy: Co asi aktuálně pije Kuba Veselý
 aneb mozek a realizátor skvělého létajícího pivovaru Falkon? (zcela vlevo) ;)

:::AKTUALIZACE 18. LISTOPADU 2014:::
Osud mne ve čtvrtek nakonec zanesl zcela jinam, než do Beergeek baru, takže jeho návštěva na mne stále čeká (bohužel mi to nevyjde ani tento pátek, kdy se zde koná velice zajímavá akce). Vyznění článku a moje poslední návštěva v Praze, která se nakonec protáhla ze čtvrtka až do soboty, ale zůstaly v souladu. Stihnout toho co nejvíc, nenapadá mne, jak jinak ty dny vystihnout. Ve čtvrteční večerní mezičas mezi pracovními povinnostmi jsem měl nakonec možnost si konečně pěkně zblízka prohlédnout nově zrekonstruované prostory Beerpointu, patřícího pod křídla restaurace Nota Bene. NB i BP mne vždy bavily a musím říci, že nový BP mne baví asi ještě víc. Pěkně moderní interiér v tradičních materiálech, skvělá piva na čepu, pohodový personál. Návštěvu doporučuji, večer tady se nám pěkně protáhl. I přesto jsem měl pak ještě sílu navštívit místo z povinných, a to bar Napalmě, kde Vám kromě piva načepují třeba i kus pípy (fakt, nechte si to od Vládi a Marty vyprávět :D ).

Napalmu jsem se párkrát dostal i v sobotu, ale to asi není ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodl připojit tuto aktualizaci. Hlavním důvodem je skutečnost, že jsem se konečně v sobotu vrátil i na Kolčavku, a tak mám možnost dokončit nakousnutou recenzi z minula.

 Zpátky na Kolčavce...

Dobrou zprávou určitě je, že z Palmovky, pokud nevadí, že si trochu zajdete, se ke Kolčavce dá dojít i mnohem sympatičtější cestou, než přes Balabenskou křižovatku. A navíc s pivovarsky přidanou hodnotou. Kolem pozůstatků někdejšího Libeňského pivovaru, ulicí po něm pojmenovanou, i ulicí jmenovanou prozaicky "Pivovarská" se dá, tou zvláštní čtvrtí v ohybu Rokytky, dojít ke Kolčavce i zezadu, podél řeky. Krátký průchod betonovou džunglí Vás sice čeká i tak, avšak, zejména nyní v hávu podzimních barev, partie kolem Rokytky jsou určitě přívětivějším doprovodem k sobotnímu výletu za dobrým pivem, než ta mnohem kratší konvenční cesta "městem".

 Nekuřácké prostory pivovaru kvitujeme, nyní s
 malým, ještě mnohem více, než dříve.

V pivovaru v čase sobotního oběda panoval klid, tentokrát jsme zasídlili v přední místnosti hned vedle varny. Potěšilo mne, že na zdech se začaly objevovat obrázky, konkrétně, a tak to mám nejraději, staré fotografie Libně i konkrétně Kolčavky. Nejvíce mne, hned naproti varně, potěšilo vyobrazení činžovního domu, v němž pivovar dnes sídlí s jeho okolím. V nadhledu ze starého železničního mostu na Balabence je hezky patrný podivný urbanistický vývoj toho místa, o kterém jsem mluvil minule.

 V činžáku uprostřed se dnes nachází pivovar.  Zcela vlevo je pak někdejší usedlost Kolčavka,
 která dala místu jméno, za ní Podvinní mlýn. Vedle něj je dnes již neexistující viadukt (resp.
 stojí jeho pozůstalé pilíře) někdejší trati z Vysočan na Těšnov. Industriální komplex vpravo
 je bývalý lihovar. V pozadí pak zástavba starých Vysočan. Dodnes se z této scenerie dochovala
 v podstatě jen přebudovaná Kolčavka a ta trojice činžáků. Díky za to, jinak by pivovar neměl
 kde vznikout. :D

Na čepu tentokrát světlý ležák 11°, pšeničné pivo a IPA. Černá 13°, která vyvolala tolik diskusí, nebyla již na čepu, takže ta na mne čeká příště. IPU jsem již ochutnal, a tak na mne zbývaly dvě neochutnaná piva. Jedenáctka mi sedla lépe, než dvanáctka minule, ale pivu stále něco chybělo. Nejednalo se o žádnou vyloženou vadu, ale piva bude nutné na Kolčavce ještě ladit. Naopak pšenice mi chutnala moc. Na internetu jsem na ní četl poměrně negativní recenze, ale v pivu, které jsem měl možnost ochutnat jsem je jaksi nenašel. Pivo již nebylo tak kalné, jako na fotografiích z otevíračky, jednalo se o pěkný vyrovnaný Weizen. Vůně i chuť odpovídala danému stylu, charakterem spíše svěžejší verze pšeničného piva. Pokud takovou pšenici budou nabízet standardně, v létě určitě skvělé pití. Ale mě chutnala i ve vrcholném podzimu.

 Ležácká světlá 11°.

Sečteno a podtrženo. Návštěvy v Praze asi zůstanou i nadále náročnou disciplínou, do které zřejmě, vzhledem k lokaci na mé cestě a navíc nedaleko povinného baru Napalmě (nedaleko nějž navíc bydlí naši přátelé Katka a Martin, u nichž vždy v Praze nacházíme azyl - díky!), přibude i častá zastávka na Kolčavce. Stejně tak ale vím, že čas a příležitost navštěvovat i jiná místa zůstane. Bez toho by to zkrátka nešlo.

5. listopadu 2014

VYDAŘENÝ VÝLET ZA POZNÁVÁNÍM KOŠICKÝCH MINIPIVOVARŮ

Košice jsou, jak jste se nakonec mohli přesvědčit i v článku v posledním čísle časopisu Pivo, Bier & Ale, pivně velice zajímavým místem. Já se o tom mohl přesvědčit i osobně v polovině října, kdy mne do tohoto východoslovenského města zanesly pracovně-studijní povinnosti, výjimečně nepivního rázu. Je zajímavé, že jsem nenavštívil ani jeden z podniků, o kterých Pavel Borowiec psal, ale i tak jsem byl spokojen - i to svědčí o bohatství, které Košice pivně nabízí. Trochu mne sice mrzí, že jsem jaksi záhadně zapomněl na pankáčský podnik Pokhoi, anebo na Dobré časy, alespoň mám ale o důvod víc se sem někdy vrátit. Třeba s rodinou, protože tentokrát mi doprovod dělal Jenda, dlouholetý kamarád a spolužák z vysoké školy, se kterým se dnes již nevídáme tolik, jako dříve, ale každý výlet s ním je zkrátka vydařený. Podobně jako ten do Košic.

 Košická katedrála sv. Alžběty.

I když zpočátku to moc nevypadalo. Těžké mraky nad hlubokými údolími slovenských řek, kolem kterých jsme projížděli mezinárodním vlakem, nevěstily nic dobrého a to se potvrdilo i v již pod tmou podvečera skrytých Košicích. Hustý déšť se snášel do ulic jejich historického centra, které tvoří rozlohou největší městskou památkovou rezervaci na Slovensku. Naštěstí, všechny pivně zajímavé podniky se tady nacházejí víceméně v centru, nebo v jeho bezprostřední blízkosti, a tak jsme po chvílích otálení vyrazili do jeho ulic (ubytováni jsme byli takřka za rohem) a za poznáním.

 Klasický obrázek z naší návštěvy: déšť, my přilepeni
 ke zdi domu a nad námi věže katedrály.

Košice jsou krásné, ale taky trochu zvláštní město. Nebo zvláštní, jejich zástavba víceméně kopíruje tradiční vývoj slovenských měst. Ta, přestože v mnohém vyjadřují podobný vzhled jako česká města, se něčím odlišují. Nikomu určitě nemůže uniknout venkovský ráz jejich vedlejších uliček, odrážející odlišný vývoj celé země, a tak i odlišný vývoj od obdobně velkých měst u nás. Zvláště u třistatisícových Košic, jejichž "největší slávu" přineslo až 20. století a vybudování železárenského velkokombinátu, je venkovský ráz velkého historického jádra kontrastní.

 Na Hlavní ulici.

Tomu všemu vévodí na hlavní nálevkovitě se rozšiřující ulici velká katedrála sv. Alžběty, jejíž obrovská loď, ale také nedostavěné věže dokládají přerušený vývoj někdejší prosperity města. A k Alžbětě jsme zamířili i my, respektive do uliček v jejím dohledu. Na Dominikánském náměstí, naproti klášteru po němž dostala tato plocha jméno, se v jednom z typických měšťanských přízemních košických domů nachází zdejší nejstarší minipivovar, nesoucí již od roku 2002 pro Košice trochu netradiční jméno "Golem" (Dominikánske námestie 15).

 Dominikánské náměstí, za zády mám minipivovar Golem...

Golem ve jméně pivovaru, ale také v předsíni za vstupem, se do Bratislavy dostal s konceptem "tradiční pražské pivnice", ve kterou se interiéry pivovaru proměnily, a tak se dalo čekat, že se zde budeme cítit jako doma. Nebylo to tak daleko od pravdy, podnik navíc působil velice sympatickým a víceméně i sourodým dojmem, který zval k posezení, pro nás navíc obohacený o bonus v podobě silné vytopených prostor, což našim zmoklým a zmrzlým tělům přišlo k duhu.

 ... v tomto maličkém domku.

Z předsíně se sádrovým Golemem bylo možné vstoupit buď vpravo do trochu divoce zařízené menší místnosti či salonku, anebo vlevo, kam jsme zamířili i my. Levé křídlo budovy tvořil výčep s varnou v pozadí a dále ještě hlavní místnost pivnice, jednoduše, ale příjemně zařízená stoly s lavicemi. Výzdoba primárně pivovarská, sem tam nějaká mapa či fotka, dále do místnosti pak prosklené okno, kterým bylo možné shlédnout část studeného hospodářství pivovaru. Objednali jsme si pivo od nadmíru příjemné obsluhy a jali se ochutnávat.

 Varna minipivovaru s výčepem.

Pivovar Golem mi nabídkou (ale trochu i prostorem) připomínal pražský Novoměstský pivovar. Světlý a tmavý ležák a možnost nechat si natočit oba řezaně, nic víc, nic míň. Pivovar Golem jsem si tak přiřadil k té poměrně malé skupině minipivovarů, které vznikly ještě před "ejlovým" boomem a jejich nabídka je tak omezena pouze na ležáky, které výjimečně doplní nějaká sezónní záležitost (u Golemu mám pocit, že ani to ne). Pro někoho to může být nudné, na druhou stranu, proč ne, zvláště, když se jedná o dobrá a časem vyladěná piva.

 Nefiltrovaný světlý ležák.

A v případě Golemu to tak skutečně bylo. Oba ležáky byly specifické, ale chuťově nadprůměrně, více mi chutnala světlá varianta, krásně pitelné, lehce zakalené (samozřejmě nefiltrované a nepasterované) pivo, do krku klouzalo úplně samo. I charakter nabízených piv mi v něčem to novoměstské připomínal. Na závěr jsme zkusili i řezanou variantu, padlo i něco na zub, a tak jsme po půl desáté spokojeni a samozřejmě neradi (avšak s jasným cílem) znova vyráželi do tmy a zimy košické noci.

 Z příjemných a zcela zaplněných prostor minipivovaru se nám neodcházelo dobře.

Na webu jsem se pár dní před cestou do Košic dočetl, že zde konečně již ve svých prostorách vaří nový mini "Cassa Brewery" (Žriedlová 11), vzniknuvší na místě starého košického průmyslového pivovaru Cassovar, který své brány uzavřel roku 1998. Milovníky industriální architektury a zdařilých konverzí však v tomto případě zklamu. Z někdejšího pivovaru zbyl pouze nepřirozeně do nebe trčící opuštěný komín a trochu bokem přestavěný soliter sladovnického hvozdu. Jinak byl celý původní areál nahrazen komplikovanou novostavbou obchodního centra, které doplnilo čtvrť moderní výstavby, překrývající postupně od 70. let 20. století někdejší uličky tohoto konce Košického vnitřního předměstí.

 Cassovar a jeho osamělý komín v noci.

Nejlepší dny má obchodní centrum, otevřené již dva roky, zřejmě ještě před sebou a jeho chodby zely, stejně jako řada buněk připravených pro obchody, prázdnotou. Byli jsme zvědaví, jak v takovém místě bude působit posezení v minipivovaru, načež přišel šok. Pivovar sice již vaří ve svých prostorách v obchodním centru, ale restaurace se zatím buduje a k posezení s výčepem tak (zatím) slouží pouze provizorní prostor v přízemí objektu. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se děsil první návštěvy v Děčíně, ale kde jsem byl mile překvapen. Tady to bylo přesně naopak.

 Toto není záběr z hororu z nemocničního prostředí, ale chodby obchodního centra
 Cassovar. Dočasná pivovarská restaurace je za sítí vpravo.

Nedalo se nic dělat, stejně jako se nedalo nic dělat se zavírací dobou, která byla stanovena již na 22:30 hodin. Museli jsme rychle jednat a ochutnat ze zdejší nabídky. Prapodivné pocity z místa naštěstí velice rychle rozptýlil bodrý chlapík od výčepu, který se nám omluvil snad za vše, co nebylo aktuálně v pořádku. Za jedno z chybějících piv na čepu, za tyto provizorní prostory, za brzkou zavírací dobu a vypadal, že nejraději by se nám omluvil i za to, že starý pivovar již nestojí. Díky němu bylo nakonec posezení tady celkem příjemné. A vzhledem k povaze místa i trochu dekadentní.

 Výčepní, který zachránil smysl naší návštěvy tady...

Technologii pivovaru, stejně jako recepty, dodala firma Josefa Krýsla z Plzně. Potěšila nás pěkná grafika a zpracované materiály, zajímavě řešené sklenice (když zapomenu na pšenici z krýglu s uchem) a samozřejmě i pivo. Nabídka skutečně široká, spodně i svrchně kvašená, avšak aktuálně bohužel nikoliv kompletně na čepu. Absentoval tmavý 14° ležák Florian a také, což zamrzelo nejvíce, 16° IPA Cassa Superior.

 ... společně s výborným pivem.

Předpokládám v nich kvalitní kousky, vzhledem k povaze ochutnaných piv, která byla bez jakýchkoliv vad a stylově zapadala do svých kategorií. Mluvím o zvláště dobrém 12° světlém ležáku Sv. Alžběta, charakterově zcela odlišném od toho golemovského: byl sice také skvěle pitelný, ale mnohem modernější, zajímavější a lehčí. Neurazil ani 13° polotmavý ležák Sv. Urban a jako tečka bodla výborná svrchně kvašená pšenice Cassa 1935, pitá již v totálním časovém pressu takřka se zavíráním dveří, či spíš sítí restaurace.

 Z (dočasné) pivovarské restaurace.

Posezení v Cassa Brewery bylo silným zážitkem, jsem zvědavý, jak se pivovar na takovém místě chytí a také, jakou atmosféru bude mít regulérní pivovarská restaurace. Vzhledem k tomu, že starý pivovar zmizel z povrchu zemského se nedá předpokládat opakování děčínské zkušenosti, na druhou stranu, takový prostor je určitě výzvou pro designéry a architekty. Druhou otázkou ale zůstává, zda místo, které zatím opravdu nebudilo dojem vysoké návštěvnosti, najde zájemce o své produkty. Tak nebo tak, minimálně díky skvělému pivu se Cassa Brewery ale může určitě stát druhým oblíbeným košickým minipivovarem.

 Obchodní centrum Cassovar ve dne.

Cestou zpět na hostel jsme se zastavili ještě v jednom pivně zajímavém podniku. Přímo na hlavni ulici nabízí primárně vinotéka, ale i trochu pivotéka "Barrique" něco málo zajímavých piv ze světa, od nás a samozřejmě i z vod domácí provenience. Vzhledem k tomu, že to není daleko do Rožnavy, kde se nachází jeden z nejzajímavějších slovenských minipivovarů, vybrali jsme si od sympatických slečen z obsluhy několik kousků z jeho produkce k "hostelové" degustaci. 

 Závěr naší pivně-poznávací noci v Košicích.

Co k ní říci? Jestli jsem oba minipivovary hodnotil po pivní stránce pouze kladně, zde jsem byl hluboce zklamán. Piva od Kalteneckera mi dříve vždy chutnala, jsou opakovaně chválena pivní veřejností, avšak to, co jsem pil mi nyní vyrazilo dech. Nemastná neslaná piva, svrchně kvašená dokonce na hranici pitelnosti. Teď jsem si tu k psaní tohoto příspěvku otevřel schovaný spodně kvašený Märzen 13° a jeho pitelnost je téměř nulová, pivo je nepříjemně sladké, říz se nedostavuje a pěna zůstala zřejmě kdesi v dálavách východního Slovenska. Je to, myslím, bezesporu zajímavé a pro mne i překvapivé.

Touto negativní tečkou ale samozřejmě nechci končit skvěle vydařený výlet do Košic, díky kterému jsem mohl poznat zase něco nového ze světa slovenského pivovarnictví a navštívit dvě zcela odlišná místa s výborným pivem. Berte to jako doporučení na výlet, až tím směrem také budete mít cestu, snad jen počkejte, až Cassa Brewery otevře skutečnou restauraci, dle zpráv na jejich FB profilu se to prý blíží. Návštěva v Košicích za to určitě stojí a věřím, že i já se sem brzy vrátím - i pro ten opomenutý Pokohi a Dobré časy. I tak ale ten večer a noc v Košicích byly určitě dobře stráveným časem.