17. ledna 2012

NOVÉ PIVOVARY V ROCE 2012

Rok 2011 byl na vznikající pivovary opravdu bohatý a navázal tak na vzrůstající trend posledních let. Dle současných zpráv to vypadá, že by se nic nemělo změnit ani v roce následujícím. Informace o vznikajících či nově připravovaných pivovarech přicházejí z celé země v podstatě týden co týden. Někdy se jedná o dlouho připravované a avizované projekty, jindy se zčistajasna zjeví na pivovarském nebi nový provoz k překvapení všech, kteří se o pivovarství zajímají. 

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se měl trh novými pivovary přesytit a není se čemu divit - obvykle svým výstavem pokrývají pouze zásobování vlastní restaurace (či nějaké spřátelené restaurace v místě) nebo nějakých zavedených podniků se 4. pípou. Výjimečně, jako tomu bylo např. v případě pivovaru Únětice, zaplní svou produkcí širší oblast působnosti, kde podobný podnik chybí (a stává se tak výrazným konkurentem pivovarských molochů, k radosti náš všech). Některé nové přírůstky, které se očekávají a o kterých se dají sehnat nějaké relevantní informace, zde přehledně zmíním.

Hned na začátku roku mne překvapila informace o nově vzniklém pivovaru v jihočeských Chotovinách. Donesla se ke mně přes dva osobní kontakty z regionu. Za vařením piva údajně stojí nějaký ruský podnikatel. a 7. ledna bylo pivo (pojmenované "Zámecký ležák" nebo taky "Chotovinský ležák") točeno zdarma(!) ve všech Chotovinských hospodách. Z dostupných zdrojů se mi podařilo zjistit, že od léta 2011 je majitelem Chotovinského zámku firma Mayzus Propery Management s.r.o., kterou vlastní ruský podnikatel Sergej Mayzus. Jestli stojí za vařením piva skutečně on a jaká je budoucnost Chotovinského ležáku se mi však zjistit nepodařilo, uvidíme, co přinesou další měsíce.

Více informací lze však naopak získat o jiném projektu, za kterým také stojí ruský podnikatel. Firma Absolut Active, vedená Sergejem Černičkinem, zakoupila budovy starého pivovaru v Kynšperku nad Ohří, které přestavuje na hotel, restauraci a samozřejmě pivovar. Záměr je to velmi ušlechtilý a promyšlený: při přestavbě má být zachován vzhled a výraz starého industriálního objektu, kterému bude vdechnut nový život. Pivovar je od začátku plánován s výstavem 20 000 hl ročně, což ho řadí mezi velké minipivovary a dá se předpokládat, že koncept pivovaru bude obdobný, jako např. u zmiňovaných Únětic: stát se významným hráčem ve svém regionu. Vzhledem k tomu, že jediný podstatnější konkurent v tomto koutě země je pouze Sokolovský Permon, bude pivní vývoj okolo Kynšperku nad Ohří určitě velmi zajímavý. První výstav pivovaru je plánován cca na březen 2012.

Další pivovar, který pomalu vzniká v původním industriálním objektu, se nachází na dohled od kláštera v Třebíči v Centru lihovar. Název napovídá, jakému účelu sloužil dříve celý areál, který je velmi pěkně dochovaný, včetně starého polygonálního komínu. Není nic lepšího, než slyšet podobné zprávy, kdy původní průmyslové objekty dostávají nový smysluplný život. Nový pivovar se nachází jen kousíček od unikátně zachovaného židovského města, které je, stejně jako zmiňovaný klášter, zapsaný na seznamu UNESCO, a tak se dá předpokládat, že na nezájem návštěvníků si nebude moci stěžovat. Věřím, že splní i jejich očekávání. Radost mi kalí trochu fakt, že na rozjezdu pivovaru se spolupodílí Josef Krýsl. Nic proti p. Krýslovi, spíš mám obavu, aby nový pivovar nedostal do rukou nezkušený sládek (jak to bývá v tomto konceptu obvyklé), navíc, když jsou hned od začátku slibovány "ochucené speciály". Každopádně Třebíč je jedna z destinací, které určitě navštívím, to město si podobný podnik zaslouží. Plánovaný termín otevření: jaro 2012.

Informace o dalších pivovarech jsou spíše spekulativního rázu, někdy jsme přímo odkazováni až na rok 2013. Občas se mluví o výstavbě pivovaru v obci Byšice, zastupitelstvo obce schválilo loni na podzim přístavby soukromého objektu, kde by se měl pivovar nacházet. Zajímavé je, že pivovar se pravděpodobně plánuje i v nedalekém Mělnickém Vtelnu. Tamní zastupitelstvo schválilo již na jaře roku 2011 použití obecního znaku na logo piva, které by se mělo jmenovat "Vtelenský Pramínek", ale další informace zatím schází. Stejně jako další informace o pivovaru Všeradice, který by měl vzniknout v areálu Zámecký dvůr v obci, která leží cca na půli cesty mezi Berounem a Dobříší. Pivo by údajně měl vařit p. Matuška, který provozuje stejnojmenný pivovar v ne zas tolik vzdálených Broumech. Prostor od Prahy směrem na Plzeň, zdá se, začíná být pro podobná zařízení krajem zaslíbeným.

V létě by měl navíc začít vařit nový pivovar na poměrně netradičním místě - za pomoci Budějovického budvaru bude pivovarská technologie vybudována na Luční boudě v Krkonoších. Pivo Paroháč, pojmenované dle stupňovitosti Dvanácterák či Čtrnácterák, nebude sice pocházet z nejvýše položeného minipivovaru v Evropě, jak o něm někteří novináři mluvili, rozhodně však bude zajímavým příspěvkem k "vysokohorské" pivní nabídce, která je u nás v tomto směru zatím poměrně nepolíbená. Své místo najde malý pivovar i v multifunkčním areálu, který vzniká v prostorách někdejší továrny Becherovka jako muzeum Jana Bechera. Pivo Karel IV. by mělo být podáváno přímo v pivovarské restauraci. V roce 2012 snad ostrý provozu konečně zahájí i klášterní pivovar sv. Vojtěch, jehož technologie se nachází v krásných prostorách Benediktinského opatství v Praze-Břevnově. Za pivovarem stojí skupina zkušených sládků, která slibuje velká očekávání.

Na rok 2013 zatím byly oznámeny dva projekty, které, shodou okolností, mají vzniknout, respektive vznikají, v někdejších pivovarech. Zde ale podobnost, alespoň pro mne a alespoň zatím, končí. Jedním z nich je již léta slibovaný restaurační pivovar, který má být součástí obchodního centra v bývalém pivovaře Děčín-Podmokly. Zda centrum skutečně vznikne, zda dostojí developer slibům, že zachová původní vzhled pivovarských objektů a zda bude mít podobný podnik na takovém místě svého genia loci se teprve ukáže. Podobné obavy nemám z druhého projektu: obnovy zámeckého pivovaru ve Frýdlantě v Čechách. Krásné objekty pivovaru mezi řekou a zámeckým kopcem jsou již nějaký ten pátek v pečlivé rekonstrukci, na kterou dohlížejí památkáři. Dle dostupných informací je navíc rekonstrukce objektu, stejně jako vybudování nového pivovaru od začátku velmi promyšlená do posledních detailů a tak nezbývá, než doufat, že se vše dotáhne do úspěšného konce a od jara 2013 opět bude Frýdlantským podzámčím vonět rmutovaná sladina. Nejen pro mou slabost pro Jizerské hory je obnova pivovaru ve Frýdlantě mým tipem číslo jedna i přesto, že jsem jím tento výčet uzavřel.

Máte nějaké informace o zmiňovaných pivovarech? Máte pocit, že v článku chybí něco, co mělo být zmíněno? Napište to do komentářů, budu rád za každé doplnění.

11. ledna 2012

NEBE A DUDY NA RYCHTĚ

Pivovar Na Rychtě mám rád, a tak, když jsem měl dnes náhodou při cestě přes Ústí nad Labem tři čtvrtě hodiny času, odskočil jsem si z nádraží "na jedno". Není to daleko. Pivovar vůbec leží na strategicky výhodné poloze ani ne minutu z hlavního náměstí, dvě minuty od nádraží, na dohled od obludného obchodního centra Fórum, které před dvěma lety brutálním způsobem zazdilo (a to doslova) ústeckou šanci na vytvoření urbanisticky kvalitního prostoru kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie. Pivovar je o něco málo mladší, než obchodní centrum, po rozsáhlé rekonstrukci byl otevřen na podzim roku 2010 a záhy se proměnil ve velmi oblíbené místo návštěv ústečanů i lidí zdaleka (je na místě připomenout, že dům, kde se pivovar nachází má dlouhou restaurační tradici).

Pivovar Na Rychtě je ukázkovým příkladem podniku, kde tvorbě jeho tváře byla koncepční a vznikala za účasti grafiků a pravděpodobně i architektů. Poměrně jednoduché, a velmi sympaticky netradiční, logo pivovaru je k vidění na propagačních materiálech a v interiéru téměř všude a prostor restaurace či hostince tak skvěle doplňuje. Ten je obložen tmavým dřevem, ale díky velké světlosti hlavní místnosti se zde člověk necítí stísněně. Prostoru dominuje na jedné straně velká varní souprava, na straně druhé výrazný výčep, který jen dokazuje ambice, se kterými byl pivovar otevírán. Dekorace na zdech jsou uměřené a neruší, dávám velký plus za dlouhou řadu prázdných starých pivních láhví na zdi, která sousedí s kuchyní. Ti, kteří chtějí trochu soukromí mají možnost využít jeden ze salónků (jeden nekuřácký), v létě pak dobře slouží menší moderní zahrádka ve dvoře, která je prosklenou stěnou oddělená od hlavní místnosti.

Jak jsem psal v úvodu, Na Rychtě to mám rád a pivovar jsem navštívil již vícekrát. Stálou pivní nabídku zde tvoří klasický 12° světlý ležák Mazel a polotmavý 12° ležák Vojtěch. Když pominu (zde dle mne zcela zbytečnou) doplňující nabídku z pivovaru Chyše, jsou na čepu během roku různé speciály a jiná sezónní piva (osobně jsem dříve ochutnal výborný světlý 15° speciál Kaiser, či spodně kvašenou 12° Rychtářku s přídavkem pšeničného sladu, která mne onehdá moc nezaujala). Byl jsem zvědavý, jaké pivo bude na čepu dnes. A tím se vlastně dostávám k tomu, proč píšu tento blog.

Prvním pivem, které jsem ochutnal byl světlý 14° speciál Ústečan. Výborné vyvážené pivo, vůní poměrně výrazně sladové, v chuti však krásně chmelené. Ústečan byl nečekaně lehký, vůbec bych ho netipoval na udávaných 5,8% alkoholu a kdybych měl víc času, určitě bych nezůstal u jednoho malého. Druhé nabízené pivo jsem si dal jen z povinnosti, abych ochutnal, neboť ochucená piva nepatří mezi můj top. V tomto případě šlo o brusinkový 12° ležák. Pivo vonělo pouze a jen brusinkovým odérem neznámého původu (tipuji to na sirup), ale ten hlavní šok přišel až po napití. Nevím, zda bylo pivo úmyslně přechmelené, či spíše nachmelené zcela špatně, každopádně v chuti se mísila nepřirozená ulpívající hořkost s mýdlovým brusinkovým tělem, které zanechávalo v ústech povlak, chutnající podivně po umělé hmotě. 

Na stránkách pivovaru ho charakterizují takto: "Je příjemné, jemné chuti po brusinkách, s lehkou chmelovou a brusinkovou vůní, řízem a výbornou pěnivostí. Brusinkové aroma dodává pivu, vařenému podle starých bavorských receptur, charakteristickou chuť." Když pominu, že pořád znova a dokola nechápu, proč mají naše pivovary neustále potřebu tvrdit, že to ta to pivo bylo uvařeno dle nějakých starých receptur (chtěl bych vidět bavorského sládka, jak lije do piva brusinkový sirup), nejde mi do hlavy, jak mohl jeden sládek, který uvařil (opakovaně) tak výborné světlé speciály i jiná skvělá piva, vypustit do světa tento paskvil. Už jsem to psal ve shrnutí pivního roku 2011, ale po dnešním zážitku ještě pevněji věřím, že ochucená piva jsou jen přechodným stádiem na cestě minipivovarů za zájmem o zákazníky.

U pivovaru Na Rychtě, který si na nezájem zákazníků stěžovat rozhodně nemůže, to však nechápu vůbec. A je to škoda, po dnešku se sem budu rád vracet doufaje, že ochucená piva se příště již na pivním lístku neobjeví.

7. ledna 2012

TŘÍKRÁLOVÝ WEIZENBOCK ZE STRAHOVA

V posledním čísle časopisu Pivo, Bier & Ale jsem se v rozhovoru s p. Markem Kocverou, manažerem Klášterního pivovaru Strahov, dočetl, že v pátek 6. ledna budou v pivovaře narážet tradiční tříkrálový weizenbock, tentokrát v tmavém provedení. Včera jsme měli shodou okolností kolem Strahovského kláštera cestu, a tak jsme se stavili ochutnat. Weizenbock byl navíc zatím posledním pivním stylem, který jsme uvařili v našem Domácím pivovaru Partyzán, tak byla i příležitost porovnávat.

Klášterní pivovar Strahov byl založen roku 2001 a za více než desetiletou historii se proměnil ve stálici na českém pivním trhu, zárukou kvality piva a také jeho velkým propagátorem. Pivovar stavěl a léta v něm vařil p. Martin Matuška, který roku 2009 odešel do Broum, kde pokračuje svým vlastním rodinným podnikem. Strahovský pivovar nabízí stabilně v nabídce Jantarový ležák, Tmavý speciál a nějaký čas i svrchně kvašené pivo typu IPA. Všechna piva pod značkou "Svatý Norbert", osobně chválím velmi pěkné grafické zpracování etiket i jiných propagačních materiálů. Stálou nabídku doplňují různá sezónně vařená piva, včetně zmiňovaného weizenbocku, který byl včera naražen.

Vzhledem k pátečnímu podvečeru jsem měl oprávněnou obavu o volná místa, která se na konec potvrdila. Prostor u výčepu byl zcela zaplněn, mnoho lidí sedělo i na venkovní zahrádce, kde pro jsou pro ně, na zimní měsíce, připraveny červené deky na zahřátí (vtipné a praktické!). Jak byly zaplněny ostatní prostory pivovaru netuším, my chtěli ochutnat jen jeden vzorek weizenbocku, a tak jsme nepohrdli místy "na stojáka" přímo u výčepu, odkud jsme měli skvělý výhled na varní soupravu, kde současný mladý sládek Jan Martinka právě dokončoval jednu z várek.

Weizenbock byl nabízen v pohárech o nestandardním objemu 0,25l za cenu 37 Kč, což považuji, vzhledem k lokalitě, kde se podnik nachází, za velmi přijatelné. Pivo mělo krásně temnou, lehce načervenalou barvu, s intenzivní vůní po banánech, ale i s poměrně znatelným chmelovým aroma. V chuti bylo cítit kromě banánů i hřebíček a snad i jiné kořeněné chutě, celkově bylo pivo ale velmi chuťově vyvážené a pitelné. Kdesi jsem se dočetl o použití novozélandského chmele Motueka, což myslím byla skvělá volba. Strahovský pivovar jsem navštívil již podruhé a kvalitou piva opět potvrdil jak vysoce nastavenou laťku, tak i fakt, že změna sládka neznamenala v tomto směru žádné odchýlení z cesty.

Z návštěvy Klášterního pivovaru Strahov jsme si ale bohužel neodnesli jen pozitivní pocity. Kvalitu piva a radost z něj naprosto dokonale sráží neuvěřitelně zakouřený charakter výčepu. V pozdním páteční odpoledni se zde nedalo skoro ani dýchat a prostředí pro ochutnávání opravdu kvalitních piv si představuji přece jen jinak. Zároveň jsem trochu litoval sládka, který v tomto ovzduší musí vařit pivo. Kdyby měli majitelé pivovaru něco změnit, tak by to mělo být určitě vyloučení kouření z celých prostor pivovaru. Druhou poznámku mám ke stylu, kterým někteří výčepní točili pivo. Točení z výšky, slévání do sklenic či bryndání pěny dle mne nepatří k etice čepování piva v podniku, kde by mělo být pivo podáváno v té nejpoctivější podobě.

Až na tyto malé výtky pro mne byla návštěva Klášterního pivovaru Strahov příjemně strávenou chvilkou a rád se sem, třeba při naražení nějakého dalšího speciálu, zase vrátím.

5. ledna 2012

KAM NA PIVO V HOLEŠOVICÍCH II.

V druhé části povídání o holešovických pivně-zajímavých podnicích zavítáme nejdříve do Pivního klubu 300, který byl otevřen teprve v létě 2011. Podobné jako Base Camp se ukrývá ve sníženém přízemí činžovního domu, tentokrát v Jirečkově ulici, shodou okolností na dohled od pivnice Šumavan, zmiňované v prvním díle tohoto seriálu. Přestože se jedná o podnik mladý, který ještě čeká na svou stálou klientelu, pozornost si určitě zaslouží. Ať už je to proto, že je zcela nekuřácký a nebo proto, že majitel preferuje tlačení piva vzduchovým kompresorem. U někoho může toto řešení možná evokovat rychle se kazící pivo, faktem ale zůstává, že vedení podniku je osvícené a bere, výtoči odpovídající, sudy menších objemů. Za sebe mohu říci, že jsem se zde zatím nikdy se zkaženým ani unaveným pivem nesetkal. Podnik obvykle točí na dvou pípách značky, které jsou v Praze méně obvykle k sehnání (zejména Žatec, Bakalář či Ferdinand), na čep se dostanou ale i piva z dalších pivovarů. Někomu nemusí vyhovovat strohý, až vyabstrahovaný interiér podniku. Já, ač příznivcem jednoduchých řešení, jsem si na Pivní klub 300 ještě nezvykl. K návštěvě ho však určitě doporučuji, možná to budete právě vy, koho si získá.

V bezprostřední blízkosti Pivního klubu 300 se nachází ještě tradiční restaurace Svijanský rytíř s téměř kompletní nabídkou stejnojmenného pivovaru, konzument se však musí připravit na vyšší ceny a ještě stylová kavárna a restaurace SUteren, dle stránek Únětického pivovaru údajně nabízející jejich pivo. Podnik jsem nikdy nenavštívil, takže nemohu soudit. Jirečkova ulice ale je, co se piva týče, opravdu bohatým koutem Holešovic. Únětické pivo by snad, alespoň občas, měla nabízet klasická pivnice U kamenného džbánu, toho času se standardním "G" a "PP" na čepu, na rohu ulic Havanská a Jana Zajíce. Klasická gambrinusácká vizáž pivnice mne však zatím nedokázala přesvědčit, abych vstoupil.

Další podnik, kde dle Únětických můžeme na Praze 7 ochutnat jejich pivo, je klub Velbloud, jehož větší prostory se nacházejí ve sklepení činžovního domu v Haškově ulici. Toto místo poměrně rád navštěvuji, zejména pro jeho otevírací dobu, která se i ve všední dny protahuje přes půlnoc, o víkendech často až do ranních hodin. Kromě Únětické 12° je na čepu výběr ze Svijanského pivovaru. S kvalitou piva je to ale v podniku na houpačce, stejně jako s kvalitou obsluhy. Pil jsem zde (jak Únětice, tak Svijany) ve výborné kondici, stejně jako úplné propadáky. Kde je problém, netuším, stejně jako netuším, kde je problém s chováním obsluhy, která je jednou pohotová a milá a podruhé dává hostům najevo, že jsou tam jaksi navíc. Pokud Velbloud navštívíte, věřím, že budete mít na pivo i obsluhu štěstí.

Co by kamenem dohodil (pokud umíte házet za roh) se od Velblouda nachází malá příjemná hospoda s roztodivným názvem Vysmátý žabák. V nabídce stabilně Rychtář, včetně nefiltrované verze "Natur", obvykle v dobré kondici navíc za velmi příznivé ceny. Podnik je rodinného charakteru, přední místnost obvykle obsazují hlučnější společnosti, ale je možné se ukrýt do salónku v zadním traktu a v klidu, za společnosti svíček na stolech a žabáků na zdech popíjet hlinecké pivo. Nedaleko se ještě zájemci o pivní rozmanitost nabízí kavárna velmi známého Biografu Oko, která už nějaký ten měsíc nabízí různá piva z českých pivovarů. Můj jediný pokus o návštěvu nebyl úspěšný, protože zrovna skončilo promítání a kavárna byla zcela zaplněna milovníky filmů (a věřím, že i dobrého piva).

Poslední podnik, který v tomto díle zmíním se nachází trochu výše zpět po tramvajových kolejích, nedaleko Letenského náměstí v Ovenecké ulici (směrem ke Stromovce). Restaurace Euforie se na první pohled tváří jako luxusnější zařízení, ale nějak jim to nevěřím. Moderně řešený interiér navíc nijak nekoresponduje s prachmizerným CI celého podniku, kterému vévodí vyloženě ošklivé logo. Navštívil jsem místo již vícekrát a pivo obvykle nebylo v dobré kondici. Důvody, proč toto místo zmiňuji, jsou dva: nabídka piva od K-Brewery je opravdu široká, včetně točeného nealkoholického piva Lobkowicz. Druhý důvod je neskutečně příjemná předzahrádka, na které jsem v létě dokázal opakovaně odpustit nižší kvalitu podávaných piv.

V posledním díle zmíním pár zbývajících podniků, které v "horních" Holešovicích stojí za pozornost a přesunu se dolů, za Bubenské nádraží.

První díl seriálu tady: Kam na pivo v Holešovicích I.

4. ledna 2012

KAM NA PIVO V HOLEŠOVICÍCH I.

Pražské Holešovice jsou čtvrtí, která se vyvinula z historických vesnic Holešovic a Buben během 19. a 20. století. Jejich zástavba byla postupně překryta novými domy a dnešní Holešovice (sloučené v polovině 20. století i s Bubny) zabírají prakticky celou plochu vltavského meandru. V Holešovickém katastru se dříve nacházela dvě místa, kde se vařilo pivo. Starší Bubenský pivovar byl však zrušen již roku 1928 a jeho budovy zbořeny po 2. světové válce. Novější, a produkcí i větší a významnější, pivovar Holešovický přežíval až do zastavení výroby v roce 1998 (budovy však, v přestavbě, stojí dodnes). Místní pivo si tak již člověk v Holešovicích bohužel neobjedná, přesto zde ale nalezneme řadu podniků, které nabízejí zajímavá piva.

Městská zástavba Holešovic je obrovskou plochou téměř nevyužívaného Bubenského nádraží rozdělena na dvě nestejně velké poloviny, které se navíc dosti odlišují i svým charakterem. Dolní Holešovice, v blízkosti přístavu a dnešní stanice metra "C" Nádraží Holešovice, se historicky vyvíjely jako tovární čtvrť s dělnickým bydlením. Naopak horní část Holešovic v blízkosti Letné a Stromovky tradičně patřila kvalitnější činžovní zástavbě. Odlišné jsou obě části města i co do počtu zajímavých pivních podniků. V tomto směru horní Holešovice rozhodně vedou. Postupně se na tato - z pivního hlediska zajímavá - zařízení společně podíváme. V případě horní části jsem si dovolil zahrnout i zařízení, která se nachází v zástavbě severně od Letenského náměstí,  mezi stadionem pražské Sparty, obloukem železniční trati do Kladna a Kamenickou ulicí. Tato část města již sice spadá do Bubenečského katastru, ale se zástavbou Holešovic zde bezprostředně souvisí a návštěvníkem těchto končin tak logicky s Holešovicemi splývá.

Dle mne jsou na Letné dvě místa, která mají nezaměnitelného pivního genia loci, a přesto jsou každé úplně jiné. Prvním takovým místem je bezesporu pivnice Šumavan, námi, dle stabilně točeného piva důvěrně nazývaná Klášterní, mezi pražskými pivaři známá také jako Prašivka. Podnik stojí na rohu ulic Ovenecká a Jírovcova nedaleko Letenského náměstí. Nejedná se o klasický podnik, který by vyhledávali pivní znalci, primárně je to spíše nálevna, kde letí kořalky od časného rána (podnik má starosvětskou otevírací dobu 9:30 - 21:30), přesto je z pivního hlediska více než zajímavý. Na čepu je stabilně Klášter 11° (občas v nefiltrované podobě), díky obrovskému výtoči vždy v perfektní kondici. Druhou pípu okupuje obvykle tmavý ležák Granát z pivovaru Pernštejn v Pardubicích. Nejzajímavější je však pípa třetí, "čtvrtá", která nabízí piva řady českých pivovarů, často ze skupiny K-Brewery, ale i jiné (broumovský Opat, Litovel, Zubr aj.), výjimečně i z pivovarů nejmenších. Zajímavá je i nabídka lahvových piv (skupina K-Brewery, pivovar Primátor). Trochu na škodu je možná kuřácké prostředí podniku, který je víceméně celý den natažen hustým kouřem cigaretového dýmu (od léta 2011 funguje v teplých měsících alespoň minizahrádka). V tomto případě to ale dokážu odpustit. Malé doporučení na závěr: zkuste se někdy stavit při nedělním odpoledni. Jestli se jejich čas obvykle vleče, zde se, u sklenice dobrého piva, zcela zastavuje.

Druhým takovým místem je pivotéka Base Camp, otevřená již více let, přijít jí na jméno se mi ale podařilo až letos na podzim. Podnik leží trochu zastrčen v ulici U Studánky, ve sníženém přízemí jednoho z činžovních domů, která jsou pro tuto čtvrť tolik typická. Base Camp má oproti jiným podobným zařízením nespornou výhodu, že veškerý(!) nabízený sortiment je uložen v lednicích, a tak návštěvník nemá problém degustovat piva hned v prostorách Campu, který nabízí i několik málo míst k sezení. Ochotná obsluha bez problémů zapůjčí čisté sklenice a nic nebrání tomu ponořit se do ochutnávání. Obsluha podniku je vůbec kapitolou samou pro sebe. Příjemný týpek, který dělí svůj čas obvykle mezi práci za pultem a nalepováním cenovek na nové zboží, vyndavá často některý z hudebních nástrojů, které ovládá, a podnikem se tak ve večerních hodinách nesou tóny blues či reggae, mísící se s rozhovory postávajících lidí (míst k sezení je opravdu málo) a zvukem neustále běžící televize, nabízející obvykle neskutečně absurdní programy (v hlavě mi uvízla zejména smyčka, ve které běžely záběry z mistrovství světa v kulturistice někdy v 70. letech). Kdo má raději klid, může se, pokud je volná, ukrýt do tiché místnosti v zadní části podniku, vyzdobené obrázky Michaela Jacksona. Odpoledne a večery v Base Campu jsou dlouhé, ale i tak si potom obvykle odnesete ještě něco na ochutnání domů. Nabídka je široká - z českých luhů napříč pivovary i značkami od největších po nejmenší. Ze zahraničí jsou k mání piva Německá, Belgická, z Velké Británie či USA, ale i ze zcela exotických zemí.

Druhý díl seriálu tady: Kam na pivo v Holešovicích II.

3. ledna 2012

PIVNÍ ROK 2011

Pivní rok 2011 dokonale ukázal, jak bohatý, složitý a provázaný je český trh s pivem, že nic není černobílé a nakonec také naštěstí i to, že jedna špatná zpráva přináší pět dobrých. Alespoň pro mne.

Jestliže segment velkých pivovarů stagnoval nebo se projevoval v černých číslech, počet a výstav malých pivovarů stoupal. I český konzument se konečně začíná více a více zajímat o taje pivního světa, které mu produkce velkopivovarů, nabízejících obvykle jen jeden druh piva v několika podobách, nemůže poskytnout. Těch malých pivovarů, které nabízí široké portfolio pivních stylů, sice tolik zase není, na druhou stranu právě malé pivovary stojí např. za zvyšováním obliby piva typu weizen, díky které u nás po desítkách let zažívá pšeničné pivo pravou renesanci. Není to ale jen o rozmanitosti. Malé regionální pivovary se obvykle srůstají s identitou místa, kde vznikly, často navazují tradicí na zrušení vaření piva v oblasti a stávají se významným prvkem na poli cestovního ruchu.

Zvýšení rozmanitosti pivního trhu přineslo v roce 2011 něco, co by asi nikdo ještě před dvěma lety nečekal. Vyškovský pivovar, s osvíceným vedením, marketingovým oddělením a samozřejmě i výrobní částí uvařil ke konci roku, jako první průmyslový pivovar u nás, pivo typu India Pale Ale, které dosud u nás stabilně vařilo opravdu jen pár malých pivovarů. Obrovský zájem o tuto novinku potvrdil, že pivní trh u nás je právě nyní na podobné inovace připraven. Však Vyškov nezůstává v tomto směru osamocen. V pivovaru Litovel otevřeli v tomto roce malý pokusný pivovárek, na kterém ke konci roku vystavili pšeničné pivo belgického typu - witbier - nevídané! Pivní trh určitě oživují i sezónní speciály od dalších pivovarnických skupin - nadnárodního Heinekenu (reprezentované zejména produkty pivovaru Velké Březno) i tuzemského K-Brewery (kdy navíc pivovar Velký Chlumec obohatil pivní scénu u nás prvním svrchně kvašeným pivem ze své produkce - pšeničným Vítem).

Na druhou stranu, další největší hráči na trhu zatím jen mlčí, i přesto, že se proslýchá i v tomto směru nějaká změna (v případě skupiny Plzeňského Prazdroje) a nebo přichází na trh s novinkou, nad kterou zůstává přinejmenším rozum stát (v případě pivovaru Staropramen). Spodně kvašený pšeničný ležák s přídavkem ovocných šťáv a koření asi není tím pravým, co by mělo být tou správnou cestou, jak vzdělávat pivní konzumenty. V úvodu jsem psal, že nic není černobílé a je na místě přiznat, že podobně negativní zprávy lze ale slyšet i z malých pivovarů (a menších pivovarů průmyslových), které nabízejí běžné ležáky, ochucené v lepším případě ovocnými šťávami, v případě horším chemickými výtažky, a ty pak nabízí jako speciály.

Kapitolou samou o sobě, ze skupiny těch špatných, je používání PET lahví. Velké pivovary dokázaly v roce 2011 zase větší množství konzumentů přesvědčit o tom, že plastový obal je k pivu tím nejlepším, a tak trh obohatily, kromě levných piv pochybné kvality dovážených odkudsi ze zahraničí, PET lahve se stočenými klasickými značkami (Kozel, Staropramen). Opět je ale nutné připomenout, že PET lahev je také nejčastějším obalem, do kterého stáčí pivo i malé pivovary a prodej piva v tomto obale pro ně často tvoří životní složku rozpočtu. Chci věřit tomu, že je to jen přechodné stádium, ale kdo ví? Dobrou zprávou na vyvážení tohoto trendu je zprovoznění nové stáčecí linky na skleněné lahve v pivovaru Kácov.

Co se ale člověku v roce 2011 poslouchalo nejlépe, byly zprávy o otevírání nových pivovarů, kterých v letošním roce vzniklo snad 20, možná i víc. Pravdou zůstává, že v prosinci uzavřel Heineken provoz pivovaru Zlatopramen v Ústí nad Labem, což byl však očekávaný krok. Pravdou také zůstává to, že řada nově vznikajících malých pivovarů je stavěna "na klíč" včetně zaučení osoby, která bez potřebného vzdělání pak vaří pivo, často kolísavé kvality (podobně jako pivovary, kde se sládky stávají nadšení homebrewaři, kteří využili pivovarské vlny k zlegalizování svého koníčku). Na druhou stranu doufám, že tyto některé případy (a rozhodně nechci tvrdit, že jsou to v tomto směru všechny) jsou jen dětskými nemocemi nových pivovarů, které postupem doby vyrostou ve kvatlině fungující podniky.

Nově otevřených pivovarů, které od samého začátku nasadily vysokou laťku, dokázaly se kvalitou vyrovnat zavedeným podnikům a vhodně tak zacelit díru na regionáním trhu však byla celá řada. Ať už se jedná o minipivovar Labuť v Litoměřicích, obdobný podnik Na Rychtě v Ústí nad Labem (otevřený již na konci roku 2010, ale teprve rok uplynulý prověřil jeho úspěch) nebo třeba pivovar Antoš ve Slaném. Pro mne osobně se ale pivní událostí roku stalo otevření pivovaru v Úněticích (od začátku plánovaného jako velmi malý průmyslový pivovar) a jeho vstup na pivní trh, kdy je možné ke konci roku 2011 jejich výborné pivo ochutnat stabilně na řadě míst nejen v bezprostředním okolí Únětic, ale i v řadě hospod a restaurací v Praze.

Podobné trendy vývoje prodělal v roce 2011 i zbytek pivní scény. Pivotéky a jiné specializované obchody s pivem rostou jako houby po dešti. Některé z těchto podniků pořádají navíc pro zájemce různé přednášky, ochutnávky a jiné akce, které slouží k rozšíření povědomí o pivu. Stále stoupá množství nadšenců, kteří vaří pivo doma, jednou se možná stanou novými sládky zakládaných pivovarů, někteří domácí vařiči již spolupracují s některými zavedenými pivovary, ve kterých vaří svá piva, která jsou pak uváděna na trh. 

V neposlední řadě nelze nezmínit, že rok 2011 byl i rokem, kdy poprvé u nás vyšel časopis zaměřený výhradně na pivo (Pivo, Bier & Ale), který od začátku deklaroval vysokou úroveň, čímž se vymezil oproti některým dřívějším periodikům spíše charakteru čtvrté cenové skupiny. Co způsobilo finanční problémy, které ale ke konci roku způsobily snížení kvality jeho obsahu a nedodržení řady předsevzetí, které jeho vydavatel s prvním číslem měl, není jasné. Možná šlo jen o špatnou ekonomickou strategii. Na druhou stranu je ale možné, že český čtenář není ještě na podobné periodikum připraven. 

Odpověď na tuto otázku, ale i na řadu jiných ukáže rok 2012. Myslím, že se máme na co těšit.