28. května 2015

ÚSTECKÝ JARMARK PARTYZÁNSKY POPRVÉ (ALE ZŘEJMĚ I NAPOSLEDY)

Předposlední květnový víkend patří už tradičně Černokosteleckému vysmolení. V předchozích třech letech jsem z něj přinášel tady na blogu pravidelné reportáže, loni navíc doplněné o zprávu z obdobné (a tradičnější) zářijové akce, Černokosteleckého vykulení. Už loni jsem nějak tak přemýšlel o čem psát, když se jedná zas a znova a o stejnou a stejně vydařenou akci. Úvahy o tom, co napíšu o letošním ročníku, pak za mne ale nečekaně vyřešila souhra náhod. Na tento víkend vyšel termín naší návštěvy u rodičů paní Partyzánové na severozápadě Čech a tím pádem návštěva na Vysmolení padla. I přesto se ale nakonec nejednalo o pivně prázdný víkend.

V Ústí nad Labem, díky pivovaru Na Rychtě už několik let opět pivně alespoň trochu zajímavějším městě, totiž probíhal pátý ročník Ústeckého jarmarku malých a rodinných pivovarů, pořádaný právě zmiňovanou Rychtou. Letos navíc ve spolupráci s novým teplickým pivovarem Monopol, který na akci samozřejmě měl mít svůj stánek, takže pro mne příležitost konečně také ochutnat nové teplické pivo. A jinak samozřejmě ochutnat nějaká další mně zatím neznámá piva, na akci bylo avizováno 30 stánků zejména z Ústeckého kraje, a ideálně třeba potkat někoho známého.

 Mezi kácejícím se chrámem konzumu a skutečně
 se kácející věží chrámu duchovního.

Ze snímků z minulých ročníků bylo evidentní, že o akci je v jinak poměrně pivně mrtvém Ústí velký zájem, a tak jsme raději vyrazili hned po ránu. Však on ten prostor vyhrazený jarmarku není nikterak velký, ale o to více působivý. Využívá celou podkovu kolem kostela sv. Panny Marie, kterou od roku 2009 obepíná obludné obchodní centrum Fórum, tvořící směrem ke kostelu alespoň poměrně umírněný nový uliční parter. Když jsem procházel na jarmarku mezi stánky, vzpomínal jsem na svou první návštěvu tady někdy před deseti lety, kdy ještě okolí kostela představovalo odpornou měsíční krajinu jak z nějaké periferie a ne z centra historického města.

 A ještě z patřičného nadhledu.

Již po jedenácté hodině, kdy jsme dorazili se mezi stánky pohybovala řada lidí, plno bylo i u obou pódií před i za kostelem, vhodně rozdělených na program "pro děti" a "pro dospělé". Několikrát jsme obkroužili celou plochu, abychom přehlédli všechny stánky a rozmysleli, co máme v plánu ochutnat. Objevil jsem několik piv, se kterými jsem ještě neměl tu čest, včetně právě těch Monopolních z Teplic.

 O nové teplické pivo byl logicky zájem.

Nakonec jsem toho zas tolik neochutnal, víceméně jsem ale snad stihl vše, co jsem chtěl. Ono to někdy zkrátka do člověka neteče, i když mu chutná. Zvláštní. Na akci jsme navíc nakonec nestrávili zas nějak dlouhý čas, s přibývajícími hodinami přibývalo i lidí, mačkanice mezi stánky nebyla nic příjemného, navíc zoufale provinční program na hlavním pódiu dost přeřvával hovor, a tak jsme někdy odpoledne Ústí raději opustili.

Víceméně jarmark ale asi účel a očekávaní splnil. Potěšilo mne setkání s Kubou Veselým (zdravím, jeho session IPA "Metropolitan" byla opravdu fajn, vař ji častěji), bohužel jsem se už nestihl zastavit za kluky z místního domácího pivovaru Pretorian, které jsem poznal na letošním IPA festiválku v Liberci (taky zdravím, snad se potkáme brzy jinde) a radost mi udělalo setkání se s jedním z dalších ústeckých domovařičů s partnerkou, který na svět přivádí pivo Středohoř (já stejně věřím, že za pár let se tady bude pivo vařit v každé domácnosti, he). A když jsem už u těch pozdravů, tak jeden posílám na východ Ondrovi a až budeš mít někdy zase cestu do Frank, přivez nám něco do Liberce. :D

 Na stánku Falkona vládne dobrá nálada.

Jo, to bylo z toho dne to nejpovedenější. A co pivo? Víceméně jsem byl spokojen. O výborném Metropolitanu jsem už mluvil, fajn mi přišel stylově stejný, ale senzoricky zcela odlišný Pol A Czech z létajícího polsko-českého projektu (točený ovšem na stánku z Dobrušky). Nový Ale z Teplic mi moc nechutnal (ač byl bez vady, moc ejlový mi nepřišel - světlý 12° ležák zakoupený domů tchánovi mi chutnal o moc více - krásná čistá práce, paní sládková Valterová ležáky zkrátka umí a už se těším, až nás Roman Holoubek seznámí ;) ) a vyloženým zklamáním pro mne byl Oráč. Ten jsem zašel ochutnat do přítmí oblíbeného pivovaru Na Rychtě, který ho uvařil pro tuto příležitost. Pod lískooříškovým pivem jsem si představoval asi něco jiného, než tento synteticky chutnající průšvih. S ochucenými pivy z Rychty mám zkrátka problém. Jen jedno pivo jsem za celý den nedopil, jmenovat nebudu, piva z toho pivovaru mi jindy chutnají fajn a toto mohl být jen nějaký aktuální nepovedený kus.

 Je to tak, Oráč ale byl bohužel zklamáním.

Z Ústí jsme nakonec odjížděli s rozporuplnými pocity. Pivní Partyzán na podobné akce asi není moc stavěný a pokud nenabízí nějakou přidanou hodnotu či duch nějaké zvláštní kvality, nebaví mne. Zkrátka a dobře řečeno, pivní festival pro mne prostě není o mačkanici hromady lidí se zoufalým kulturním rámcem za zády (příště tak nebudu už experimentovat a raději se vrátím k osvědčenému Vysmolení, které je tak nějak celkově přátelštější). Na druhou stranu, četl jsem, že z prodaných piv šla část peněz na dobročinný účel, což vždy kvituji s povděkem, zvlášť, pokud peníze putují na konkrétní a smysluplnou věc. Musím se ale přiznat k jedné věci. Když jsem v neděli ráno tento příspěvek rozepisoval, běhaly mi hlavou jeho všelijaké negativní závěry. Teď s téměř týdenním odstupem, kdy ho dopisuji mi ve vzpomínkách nějak tak přijde, že to vlastně bylo celkem fajn.

 Snaha dělat z pivních akcí hudební festivaly, navíc často s mizernou úrovní (některých)
 vystupujících, je pro mne nepochopitelná. Lidi to ale zřejmě táhne.

Tak nebo tak. Jak jsem napsal, na Ústeckém pivním jarmarku se za rok asi společně nepotkáme, ale pokud Vám nevadí to, co jsem napsal v odstavci výše, určitě ho navštivte. Pivní sestava tu byla celkem zajímavá, probouzející se Ústí podporu kulturních akcí potřebuje jako sůl, a pokud peníze z prodeje zas půjdou na konkrétní podporu někoho, kdo je skutečně potřebuje, tak nakonec, proč ne?

19. května 2015

S ČIŽICKÝM BIZONEM DO BAMBERKA

Horní Franky zůstávají co se pivních cílů týče mým trestuhodným nedostatkem, který je potřeba co nejrychleji změnit. Opatrným krůčkem k poznání této Mekky pivovarnictví byl jeden výlet z konce února, ke kterému jsem se víceméně náhodou přichomýtl. Report z tohoto nakonec více než podařeného výletu mnou ale zůstal opomenut podobně, jako cíl jeho cesty, a tak stručnou zprávu přináším až nyní s téměř čtvrtletním zpožděním.

 Symbol Bamberka - radnice nad řekou Regnitz.

Ten příběh se vlastně začal psát už loni na podzim, když jsem připravoval první Partyzánské pivní setkání. Ač jsme se osobně neznali, pozval jsem tehdy i Roberta, majitele pivovárku v Čižicích na Plzeňsku. Čižický Bizon byl již dříve opakovaně v Azylu na čepu a na akci jsem tehdy zval i Hanzovy "obchodní partnery". Robertovi tenkrát účast bohužel nevyšla, ale snad jako omluvu, že nedorazil, snad proto, abychom se konečně poznali, mne a Hanze pozval záhy na výlet, který sám organizoval na pozvání sladovny Weyerman® z Bamberka. Hanz nakonec zas v daný termín, a tak jsem nakonec do Němec jel nakonec sám. Respektive, místo Hanze jsem s sebou vzal ještě parťáka Tomáše, který v aktuálních dnech začíná vařit v pivo v Lobči. Netušil jsem, do čeho jdu, vlastně jsem nikoho z lidí, kteří na výlet měli jet, prakticky neznal.

 Sladovna Weyermann®.

A to jsem netušil, že je zřejmě Robertův záměr. V dodávce, která uháněla k naším západním hranicím, seděli toho rána v podstatě navzájem cizí lidé. Bez Roberta. Ten mi ráno zavolal, že pro něj nezbylo místo a že nejede. Chvíli jsem si dokonce myslel, že ve skutečnosti vůbec neexistuje, ale když mi slíbil, že se večer potkáme v jejich pivovarské hospůdce v Plzni, uvěřil jsem, že je skutečný a nejedná se pouze o nějaké simulacrum. Více než skutečná pak byla naše existence: co na tom, že jsme se museli nejdříve navzájem poznat? Pár piv a bylo to hned. Zase se ukázalo, jak společný zájem spojuje i naprosto heterogenní skupinu, jakou jsme my rozhodně byli.

Z posádky jsem znal trochu vlastně jen sympaťáka Maxe, autora skvělého blogu Pivní Filosof, se kterým jsme dříve třeba na akcích v Černokosteleckém pivovaře prohodili pár slov. Zbytek posádky tvořil Luboš, zkušený sládek z Čižic s dlouholetou praxí, za volantem pak seděl Pavel, kolem kterého si cvrlikají ptáčci na střechách cosi o tom, že se v Plzni chystá další mini. Největší záhadou pro mne byla přítomnost Michala, majitele pivotéky Pod Ořechem z Petrova kdesi u samých slovenských hranic. Kde se tady na západě vzal netuším. Pokud vy netušíte, kde Petrov je, koukněte se na mapu, anebo si to nechte raději někdy říci od samotného Michala, my to od něj slyšeli za ten den asi tisíckrát. :D (a já si stejně teď nepamatuji, kde přesně to je, jen vím, že jsem mu pak večer ožralý pořád dokola říkal, že pochází z tama, kde se vyrábějí klavíry, haha!).

Jak vidět, posádka tak akorát na hromadu zábavy, a tak to nakonec bylo i celý vydařený den plný vtípků, rozhovorů a přenic mezi zkušenými pivovarskými, nadšenými domovařiči a pivními bloggery-ožraly. :D Každopádně cesta tam nám rychle utekla a před polednem  jsme stanuli před branami asi nejznámější evropské sladovny.

 Sladovna v podobě před rokem 1945.

V plánu byla prohlídka jejího provozu, dodnes skrytého z velké části pod krásnými původními cihlovými budovami a pak také případný nákup v návštěvnickém centru. Ten nakonec pro jeho trochu zvláštní otevírací dobu absolvujeme hned (včetně zakoupení unikátních lahví z vlastního minipivovaru, čím jsou unikátní si přečtěte třeba tady) a pak se nás zde již ujímá paní Dagmar Hrnečková, která je vedoucí zastoupení sladovny Weyermann® pro Českou republiku a po náležitých oficialitách nás bere na prohlídku.

 Návštěvnické centrum.

Je to velký rozdíl v srovnání s některými menšími sladovnami u nás, zvláště těmi humnovými. Tady všechno řídí stroje, sladovna jede jako hodinky a roboti plní jeden pytel sladu za druhým. Výrobu sladu jsme tak nakonec viděli od příjmu přes Saladinovy skříně (kde se mi mlžil fotoaparát :)), pražící bubny až po velkoplničku, umístěnou v novostavbě naproti staré sladovně. Je ale dobře, že modernizovaný provoz i dnes využívá někdejší krásné industriální architektury bez nějakých zbytečných demolic (většina již nestojících částí původní sladovny navíc byla poničena nikoliv přestavbou, ale následkem náletů z konce 2. světové války v roce 1945).

 Vyfotit používanou Saladinku bez zamlžení byla docela fuška. ;)

V areálu sladovny se, jak již bylo zmíněno, nachází i malý pokusný minipivovárek, jehož pivo se dá pořídit takřka právě jen v návštěvnickém centru. My tak měli možnost ochutnat vše, co bylo aktuálně skladem, což bylo pět druhů piv, obvykle divokých stylů. Pivovar opravdu vaří primárně jako pokusný pro různé kombinace sladů apod. a dle toho i produkce vypadala. 

 Pokusný minipivovar.

Vedle šíleného mátového Weizenu či dle mne dost nepovedeného Pilseneru jsme ale mohli ochutnat i skvělý žitný Rogg´t nebo silné pšeničné Wheat Wine. Byl jsem rád, že právě tato dvě piva jsem si, na radu z již dřívějška informovaného Maxe, přibalil s sebou na cestu.

 Široká nabídka vlastních piv.

Ti odvážnější ochutnali i kořalku, vyráběnou taktéž přímo na místě ve vlastní palírně. Sladovna Weyermann® má skutečně všeobecné zaměření, to nehovořím ještě o vlastní pekárně, která produkuje nejen pekařské výrobky, ale třeba i ochucené slady a další dobroty.

 Extrémně světlý Pilsener a vzorník sladů.

Po důkladné prohlídce a ochutnávce jsme se z průmyslové periferie přesunuli do nádherného centra města na částečně plánovanou, částečně ad hoc domluvenou prohlídku pivovarů (plánovaná návštěva u Mahra bohužel nevyšla). K Bamberku snad není co dodávat a rozebírat jeho nejen pivovarskou historii by bylo mezi pivním čtenářstvem zřejmě házením sladu na zeď. Fascinující centrum středověkého Bamberka plné hrázděných domů rozesetých po ostrůvcích kolem řeky Regnitz, navíc doplněné dramatickým reliéfem plným dominant a výhledů. A samozřejmě plné pivovarů.

 Bamberk.

V pivnici asi nejznámějšího podniku Heller-Trum produkujícího notoricky známé nakuřované pivo Aecht Schlenkerla byl ze strany sladovny Weyermann® pro nás domluven oběd. Historické prostory pivnice směřujícího dnes primárně na turisty byly zcela zaplněné, ale okrojovaná servírka nám otevřela salonek v zadní části. Ač jsem se obával, že se ve zdejším kulturním okruhu jako vegan příliš nenajím - a posměšek servírky to potvrzoval - dostal jsem nakonec tak obrovský obložený talíř, že jsem ho málem nedojedl. Opravdu respekt, nedokážu si představit něco podobného někde u nás.

 Pivovar Schlenkerla.

K pití jsem zvolil Fastenbier, který byl aktuálně v sezónní nabídce. Vlajkovou loď pivovaru - Märzen - jsme si schovali k okénku na chodbu, kde je tradičně čepován ze samospádového sudu. Nakonec jsme si ho vychutnali u poliček před vstupem do pivovaru. Do Bamberka přivály první závany jara a popití tak tady bylo, v kulisách středověkého města, více než příjemné.

 Märzen ze samospádového sudu.

Po návštěvě u Schlenkerly jsme se rozloučili s pí Hrnečkovou (ještě jednou veliký dík za prohlídku i za výborný oběd) a rozhodovali se, kam dál. V Bamberku je toho tolik k vidění nejen po pivní stránce, že jsme zkrátka museli rychle vybírat, času nebylo nazbyt. Nakonec zvítězil další uzený pivovar Spezial, který se nachází trochu dále od centra města směrem k vlakovému nádraží. K mé radosti, protože cesta k němu vedla přes podstatnou část historického města, které jsem si tak alespoň mohl trochu prohlédnout.

 Město na obou březích řeky Regnitz a na jejích ostrůvcích.

Pivovar Spezial s výčepem představuje klasickou Bavorskou pivnici vyvedenou v tmavém dřevě. V to čtvrteční odpoledne bylo tak akorát zaplněno převážně postarší klientelou. Sním někdy sen o tom, že budu bavorským důchodcem! My se usadili do rohu a objednali si všichni jeden rychlý velký nakuřovaný ležák. I kdybyste mi koleno řezali, neřeknu Vám, jak mi chutnalo. Zkrátka se mi nějak ta informace vy(na)kouřila z hlavy. Zato si pamatuji, jak jsem se kochal při obhlídce okolí tím, že Bamberk má půvabné nejen samotné historické centrum, ale i předměstí. Navíc, když je na nich tolik pivovárků!

 Brauerei Spezial.

Víc jsme toho bohužel v Bamberku nestihli, alespoň mi ale zůstane hodně co objevovat na výletu, který s rodinou tím směrem plánujeme na léto. Primárně se sice chceme zaměřit na místní pivní venkov, ale Bamberku určitě nějakou pozornost také věnujeme. Pro naší partu tím ale výlet ještě úplně neskončil, v Plzni jsme se měli potkat s Robertem v pivnici Čižického pivovaru a následně se k noclehu přesunout přímo do Čižic.

 Už se to nese!

Cesta domů utekla ještě rychleji než tam, na vině zřejmě byla již vysoká úroveň opivění osádky dodávky. Vtípků přibylo, stejně jako osvobozených piv a dalších volovin. V obdobné náladě se nesl i celý zbývající dlouhý večer. Na čepu hromada piv od Bizona, skvělá nálada a taky jsem se konečně poznal s Robertem. Sice si z toho našeho dlouhého rozhovoru moc nepamatuji, ale vím, že to bylo fajn - a těším se zase brzy na viděnou. A na tomto místě určitě ještě jednou děkuji za možnost být součástí téhle akce, byla to sranda a více než vydařený den, večer a noc. ;)

 V uličkách města. Vlevo pivnice Schlenkerla a před ním
 naše popíjející skupina.

Noc se nakonec protáhla takovým způsobem, že jsem se rozhodl zůstat v Plzni a neodjet do Čižic, neboť jsem následující den mířil na rodinnou návštěvu do Teplic, a když jsem někdy v těch půl třetí ráno viděl stav zítřejšího řidiče (který nás měl odvézt zpět do Plzně), bylo mi jasné, že bych na ní dorazil někdy k večeru. S celou tou výletovou skvadrou a samozřejmě s Robertem a jeho ženou jsem se tak nad ránem rozloučil a vydal se na vlakové nádraží zjistit, kdy mi jede první spoj...

 Zpátky v Plzni. Spící Michal z Petrov(f)a a věčně vtipkující Pivní Filosof.

... a tady bych své vyprávění nejspíš ukončil. Naštěstí mi akorát došlo místo, které jsem se rozhodl tomuto příspěvku vyhradit, a tak Vám tady nemohu povědět, co následovalo. A navíc, takové věci se vypráví nejlépe osobně a u piva. ;) Tady na blogu si raději počkejte na moje vyprávění, až se v létě do Bamberku vrátíme a konečně alespoň trochu Franky prozkoumáme - určitě se o naše zážitky podělím. Věřte mi, že to bude mnohem lepší materiál, než ta opilecká historka, kterou jsem královsky zakončil jeden nadpovedený únorový výlet za poznáním krás jednoho z nejkrásnějších a pivně nejzajímavějších německých měst.

PS: zážitky Pivního Filosofa, z tohoto výletu si můžete přečíst tady v jeho již mnohem dříve napsaném reportu.

POZVÁNKA: KOMPONOVANÝ VEČER O PIVU A PIVOVARNICTVÍ NA VOJKOVĚ PODRUHÉ

Loňský komponovaný večer o pivu a pivovarnictví se nakonec stal jednou z nejpříjemnějších akcí roku 2014. Mohly za to snad kouzelné prostory Vojkovského špejcharu a bývalého pivovarského sklepa, snad to krásné počasí, které se tenkrát tak vydařilo, možná to množství lidí (včetně řady známých), které toho podvečera a večera našlo cestu na přednášku o dějinách pivovarnictví na Benešovsku a Sedlčansku a na malou degustaci piv z Domácího pivovaru Partyzán. Těžko říci, faktem ale zůstává, že úspěch loňské akce mne i letos motivoval k tomu, uspořádat podobnou. Dohoda s Kramperovými, majiteli celého areálu Vojkovského špejcharu nakonec směřovala na stejné datum: poslední květnový víkend. Paní Partyzánová v ten čas navíc slaví narozeniny, a tak se nabízí příležitost všechny tyto krásné věci spojit dohromady.

 Plakát z dílny Horylesy.

30. května tak proběhne v pivovarském sklepě pod Vojkovským špejcharem už druhý ročník této akce, letos navíc rozšířený o kulturní program. Koncepce večera nakonec zůstane stejná jako loni.

 Vojkovský špejchar a vstup do pivovarského sklepa.

Po 18. hodině zazní z úst Pivního Partyzána přednáška, ve které porovnám historický vývoj pivovarů v Benešově a na Vysokém Chlumci. Samozřejmě v souvislostech, s přesahem a s řadou doplňujících informací. Po přednášce bude určitě prostor na dotazy, které, stejně jako loni, mohou přesáhnout téma přednášky, odpovědět se pokusím skutečně na cokoliv. ;)

 Na pivovarském sklepě během loňské přednášky a degustace.

Přednášce bude cca po 19. hodině následovat malá degustace lahvových piv z Domácího pivovaru Partyzán s výkladem. Stejně jako loni jsme se snažili na akci navařit průřez pivními styly, o kterých také krátce pohovořím. A na co se tedy návštěvníci mohou těšit? Zástupce tradičních spodně kvašených piv zastane 14 % světlý speciální Helles Bock uvařený pouze ze světlého sladu a Žateckého poloraného červeňáku. Svrchně kvašená piva typu Ale zastoupí 16 % American India Pale Ale, pivní styl v poslední době v Českých zemích hodně oblíbený. Třetím degustovaným pivem bude 12 % Rauchweizen - tmavé nakuřované svrchně kvašené pšeničné pivo.

Celý večer pak zakončí akustický koncert. Vystoupí na něm v regionu dobře známí Just For Being, kteří se z lokální kapely vypracovali na špičku melodického hardcore punku v ČR (tentokrát bez kabelů a zástrček), Quemare, což je parádní akustický projekt mého kámoše Kejmyho, který hrál této akci na Vojkově i loni, a sestavu doplní Oioipiratoi, kluk ulice s kytarou v ruce a písní revoluce a vtipem na rtech. ;)

 Just for Being hráli loni na Vojkově 7. května. Letos si vystoupení zopakují akusticky.

Pro návštěvníky akce bude připraveno občerstvení v podobě veganské grilovačky, něco slaného i sladkého na zub navíc a na čepu piva z regionálních pivovarů. Vstupné na akci bude dobrovolné a použito bude na pokrytí nákladů degustace a živého vystoupení. Aktuality o akci můžete sledovat na stránce události na Facebooku.

Všechny srdečně zvou Pivní Partyzáni. ;)

4. května 2015

KRÁSNÝ LES A KRÁSNÝ FRÝDLANT

Pivní Partyzán už zase bojuje na všech frontách (bohužel nejen těch pivních) a času na psaní nezbývá. Tedy alespoň ne tady na blogu. Je naštěstí pravdou, že většinu času stále ještě zabírají právě ty všelijaké fronty pivní. A to dokonce natolik, že jsem začal připravovat příspěvek, kde bych se z nich vypovídal, aby to nevypadalo, že jsem na pivo a pivovarnictví začal úplně kašlat. Bohužel ale nezbyl čas ani na to dopsat tento příspěvek, snad brzy. Až mi bylo chvíli trochu smutno, když jsem zjistil, že už je květen, a duben se tak stal po dvou letech prvním měsícem, kdy jsem na blog nenapsal jediný příspěvek. Ne, že by nebyly žádné podněty, naopak, ale tentokrát se to zkrátka nějak všechno sešlo. Možná to je dobře, v počítači se mi navršila taková hromada konceptů a inspirací, že tento blog v příštích několika letech určitě nezemře.

Včerejší (nejen) pivní zážitky pro mne ale byly tak silné, že jsem se rozhodl na pár desítek minut hodit vše stranou a na blogu mlčení prolomit. Život je někdy tak krásný, že povinnosti najednou nejsou důležité, i kdyby ta příslovečná koudel byla již k prdeli úplně přiškvařena a já Vám teď zkrátka musím vyprávět o krásných zážitcích, které jsme prožili na jednom vlastně úplně všedním výletě za hory. Na opuštěné ale krásné Frýdlantsko. A to do té míry, že hlavní motivací nebylo ani pivo.

 Sudetské střípky krásného Frýdlantska.

Už to tady dříve někde zaznělo. Pivní Partyzán není jen fanouškem piva a pivovarnictví ale i podstávkových domů. Tento unikátní komplex staveb lidové architektury, který se zachoval na dnešním pomezí ČR-Německo-Polsko tvoří výraznou součást identity tohoto kraje, tvoří nedílnou součást zdejší krajiny a pro mne je nádherným dokladem faktické zbytečnosti státních hranic. Pro Pivního Partyzána se pak jedná o kombinaci osobního, odborného i laického zájmu, a tak jsme nemohli nechat bez povšimnutí, že v bývalém mlýně ve vesničce Krásný Les nad Frýdlantem, aktuálně probíhá výstava "Podstávkové domy na severu Čech". V neděli 3. května tak ráno vyrážíme moderním vláčkem skrz hory. A jak to souvisí s pivem? Však za chvíli pochopíte!

 Z Krásného Lesa...

Nic mi nevadilo, když jsem zjistil, že výstava v Krásném Lese je identická s výstavou o podstávkovém domě v údolí Ploučnice, kterou jsem viděl dříve již dvakrát. Bývalý mlýn v Krásném Lese stojí sám za návštěvu. Je totiž zároveň i místem, kde si člověk může ve svérázné expozici sáhnout na historii života na vesnici. A nejen to. Milovníka technických památek určitě zaujme řada dochovaných prvků mlýnské soustavy (zdravím Šárku, kolegyni, která je takovou Mlýnovou Partyzánkou), ale hlavně. Hlavně je mlýn místem, kterému dává život a pohostinnost pan Vursta se svojí velkou rodinou. Návštěva expozice o podstávkových domech se tak obratem stává potlachem u kávy na příjemném dopoledním sluníčku.

 Expozice v bývalém mlýně.

Když pak zjišťujeme, že máme společné známé, hovor se stává ještě vřelejším než předtím Tohle se nedá popsat, to se musí prožívat. Pan Vursta proměnil starý mlýn nejen na rodinnou chalupu a malou expozici života na vsi (o které sám říká, že je to vetešnictví a nemá žádné muzeální ambice) ale zároveň na místo setkávání, doprovázené silným Cimrmannovským duchem (naštěstí ale bez ambic parazitovat či hloupě napodobovat). Stodola proměněná na živý orloj, který je v provozu vždy jen na Boží hod Vánoční, zábavné akce v prostorách mlýna, jehož objekty s okolím je mj. možné shlédnout z nedaleké 12 metrů vysoké rozhledny postavené z recyklátu zdejšího kravína, a hromada dalších, no jak to říci, festivit. To vše pod dohledem skupiny SPUNT, kterou pan Vursta založil. Ne každá sranda a svéráznost je mi příjemná, ale tohle se mi líbilo. Tohle má hlavu a patu. A hlavně, když jsou lidé tak vstřícní a srdeční.

 Funkční náhon.

Dopoledne v bývalém mlýně se tak nečekaně protáhlo, ale zároveň strašně rychle uteklo. Ale jak to souvisí, sakra už, s tím pivem?! Však na Frýdlantsku nebyl až do nedávna žádný pivovar a ten jeden nový rozhodně není v Krásném Lese. Ale kdeže - a odpověď je jednoduchá! Jeden z členů spolku SPUNT je místní domovařič. Toho času bohužel v Krásném Lese nedostupný, ale příště už to určitě vyjde. Ono by to nebyla náhoda, Pivní Partyzáni mají své tajné informace vždy po ruce, a tak se stačilo zeptat. Prý bydlí naproti na kopci a příště, příště určitě ochutnáme. A já dovezu něco z Domácího pivovaru Partyzán. Vyměňujeme si čísla. V Krásném Lese jsme nebyli určitě naposledy. To jméno obce není náhoda.

 Celý areál mlýna. V budově za stromy zcela vpravo vzadu se vaří zdejší domácí pivo.

A když už jsme na Frýdlantsku byli, byla by škoda nenavštívit právě ten jeden nově fungující pivovar, který tady na blogu nemusím vůbec představovat. Naše kroky tak směřují přímo do Frýdlantu. Respektive nepřímo, oklikou. Využíváme ještě možnost navštívit nedalekou Frýdlantskou výšinu s krásným výhledem na celý kraj i na sousední země, bohužel ve velké míře dnes již omezeným vzrostlými náletovými stromy. Cesta k rozhledně je ale nádherná a dává návštěvníkovi možnost vidět to, proč je tento kraj tak přívětivý. Dlouhé mírné kopce plné luk a polí, daleké výhledy, malé vesničky rozeseté po kraji. Po té krásné procházce přežiji i to, že si "musím" pod rozhlednou dát lahvové Svijany. Naštěstí vím, že dole v údolí Smědé si pak spravím chuť.

 Krajina Frýdlantska.

Zámecký pivovar Frýdlant se od svého loňského startu na přelomu dubna a května pevně zařadil mezi skupinu nejzajímavějších českých pivovarů. Produkcí skvělých spodně i svrchně kvašených piv převyšuje běžný průměr tuzemské nabídky, v jeho případě je navíc existence pivovaru postavená nad rámec běžných nových pivovarů o záchranu jedné významné památky industriální architektury. Objekty pivovaru v údolí pod zámkem jsou tak dnes ozdobou města a je skvělé, že nejen zdejší, ale i turisté a cykloturisté mají možnost ochutnat místní pivo. Frýdlant je krásné město a tuto přidanou hodnotu si zaslouží.

 Do krásy obnovený Zámecký pivovar Frýdlant.

I my jsme za ní byli rádi. Pivovarský šenk či klub přímo v pivovaru od loňského otevření významně prokoukl a je dnes velice přívětivým místem na ochutnání piva Albrecht. Na stolech vzorky sladu a chmele, tu něco povídání o pivu. Na čepu tři druhy piv a další v ledničce "na cesty". Popíjíme výborný ležák Albrecht 12°. Paní Partyzánové se zdá až příliš hořký, ale já mám taková piva rád. Zvláště na tom horkém sluníčku. Škoda, že šenk nemá zahrádku a my se musíme spokojit s kamenným rantlem nad řekou Smědou. Ten plácek podél pivovaru po nějaké zahrádce úplně volá! Albrecht nezklamal, i 15° IPA, kterou si beru na cestu podél Smědé na vlak do Raspenavy, potvrdila místní nadstandard.

 Z čeho se ve Frýdlantu vaří pivo?

Snad jen jednu výtku bych si dovolil, abych nebudil podezření, že tento článek je zaplacené PR. Na FB pivovaru se nedávno objevil text právě o Albrecht IPA, který zahrnuje i chuťové glosy a doporučené párování s jídlem. Pomíjím skutečně zoufalou úroveň textu, kde polovina vět vůbec nedává smysl, ale nějak mi uchází význam. Ve Frýdlantu jsem měl vždy pocit, že jde na prvním místě zkrátka o bezchybné pivo, navíc podložené pozadím přirozeného genia loci. Z tohoto textu mám ale dojem, že se frýdlantští chtěli připojit do současného podivného trendu některých českých pivovarů dělat ze svého piva něco víc než čím ve skutečnosti je. 

 Trochu zbytečný pokus o světovost... (Zdroj: FB Zámeckého pivovar Frýdlant)

Párování piva a jídla je náročnou kategorií (o které nevím, popravdě, téměř nic) a má smysl pouze tehdy, pokud odborník na téma vzatý doporučuje ke kombinování s jídlem konkrétní pivo dle jeho chuťových glos. Nikoliv celý pivní styl (navíc tak složitý, jako IPA je). Ten text navíc působí jako kompilát textů stažených někde z internetu (minimálně u toho "créme brule" bych se odvážil i tipovat zdroj, ze kterého to bylo překopírováno i včetně té chyby v názvu dezertu) a tím pádem pro nějaké konkrétní relevantní informace je úplně zbytečný. Myslím, že je to škoda, Zámecký pivovar Frýdlant má co nabídnout i bez podobných hloupých berliček.

 ... Albrecht IPA je dokonalá sama o sobě (díky pivovarským za zapůjčení skla na cestu). ;)

Moje pozitivní pocity z výletu to ale rozhodně nezkazilo. Kdysi před lety jsem jeden text o tomto kraji dokumentoval fotkou ukradeného Ježíše z náhrobku na hřbitově v Jindřichovicích pod Smrkem. "U ztraceného Pánaboha" se tenkrát ten text jmenoval. Mám dojem, že postupem let se něco mění a nejen ten pověstný Pán, ale zejména Život se sem pomalu navrací. Určitě pomáhají otevřené hranice, otevření hlav a duší ale je a bude důležitější. Nejen mlýn v Krásném Lese a pivovar ve Frýdlantu jsou toho jasným důkazem. Zkuste se tam zajet také podívat, krásné Frýdlantsko si to zaslouží!