MEZIHOŘSKÉ DOLÍZNUTÍ ROKU 2016

Nejlépe se dopisují ty resty, na které se dobře vzpomíná. A ještě lépe ty, které jsou ještě tolik živé, že v člověku zůstávají obtisknuté tak, že jejich překlopení na blog je takřka autenticky zachované v hlavě, bez zbytečného pláštíku romantizující historie, ohýbání paměti a domýšlení si. Tato vzpomínka je ve mně navíc obtisknutá natolik proto, že se jednalo o jednu z nejpříjemnějších akcí loňského roku. A nejen to. Symbolicky pro mne uzavírala tu jeho část, kterou mně zabíral čas trávený na akcích se Spolkem Lízníků. Dolíznutí je každoroční symbolickou tečkou za spolkovým rokem a navíc jeho valnou hromadou.

 Kdo toto má? V pozadí mezihořská vápenka, vpředu vlevo Kuldovo královstí.

Jelikož já jsem členem spolku teprve něco málo přes rok a loni jsem se termín dozvěděl tak pozdě, že jsem s programem už nemohl hýbat, bylo to pro mne Dolíznutí úplně první. Když jsem tu loni o vstupu do Spolku psal, psal jsem i o velkém restu mojí návštěvy u Kuldy v Mezihoří. Díky letošnímu Dolíznutí se mi to letos konečně splnilo. Byla ostuda, že to nebylo dřív, ale musel jsem si počkat! Mezihoří, respektive jeho v sedle romanticky položená osada kolem někdejší vápenky (po kolikáté o ní tady na blogu už píšu? - nedivte se, mezihořská vápenka se řadí mezi naše nejzapomenutější technicko-industriální památky celorepublikového významu!), patřila vždy k cílům mých výletů, však jsem to sem neměl daleko. S Kuldou jsem už nějaký ten pátek chodil na pivo, ale pořádná líznická taškařice mi unikala. Možná mělo smysl si počkat, protože Dolíznutí bylo pro ten vydařený líznický rok 2016 krásnou tečkou. I když to v sobotu 3. prosince zpočátku úplně nevypadalo.

 Historický pohled na vápenku. Není takovou dominantou, jako její větší sestřičky
 v Praze Chuhli, anebo v Třemošnici. Přesto se jedná o unikátně dochovanou vápennou
 pec pacoldova systému. Zdroj: http://www.mezihori.cz.

Líznický rok 2016, kdy jsme uspořádali u nás na severu dvě poloveřejná vaření domácího piva, během kterých se nám do této bohulibé činnosti podařilo uvrtat dva nové domovařiče. Švagra od Teplic, který zejména sám, ale i s kumpány z jejich části divokého severu, začal nadšeně vařit pivo. Nemaže se s tím, současná homebrewářská smetánka by s ním asi vyběhla, ale valí jednu várku za druhou. Od června, kdy vařil poprvé, uvařil snad už tisíc várek a většinu piva i sám poctivě vypil. Má můj respekt! Druhým novopečeným domovařičem se pak stal Ondra, náš kámoš tu z našeho divokého severu, kterého k vaření piva přivedlo Partyzánské pivní setkání 2015, u nás si to pak pořádně obhlédl a první várku už má za sebou. Jenom jednu, zatím, ale za to pořádně vydařenou - jen tak dál. Není divu, že Ondra se letos na podzim stal také členem Spolku a jsem rád, že jsme Dolíznutí absolvovali společně.

 Tak kolik jsme toho letos polízli? Předsednictvo se diví, laik žasne.

Nemohl si to nechat ujít. Však na Dolíznutí jsme polízli tři piva z domácí produkce, jejichž vrcholem měl být, dle slov pana předsedy spolku Kuldy Mezihořského, právě výsledek jedné z várek, kterou jsme společně uvařili na podzim u nás. Jednalo se o 19° Double IPU a právě zmiňovaný Ondra měl tenkrát zásadní zásluhu na tom, že se várku podařilo, v nepřízni počasí a také trochu v přízni mnoha ochutnaných vzorků, dotáhnout úspěšně do konce. Na svět se pak dva měsíce klubala Líznická Mrda. Proč Mrda? Byla to zkrátka mrda.

 Dáváme dokupy recept na Líznickou Mrdu.

Líznický rok ale nebyl jen o domácím vaření, ale také o osvětě a o setkávání. Za celý rok jsem samozřejmě nestihl zúčastnit se všeho, o to více jsem se snažil ale kalendář líznických akcí obohatit o něco zajímavého, anebo Lízníky zkrátka zval na naše akce. Mám rád toto potkávání. V tomto směru možná nejlepší se odehrálo v polovině listopadu v Čerčanech. Ve spolupráci s Pivovarem Ferdinand jsme uspořádali komponovaný večer na téma historie a současnosti tohoto pivovaru. Já se samozřejmě ujal té první části a dlouze se rozpovídal o aktuálně řešeném výzkumu o velmi zajímavé a stále až příliš neznámé historii tohoto pivovaru. Současnost pak vzali do rukou kolegové přímo z pivovaru, kteří provedli komentovanou degustaci takřka celého současného portfolia. Bylo potěšující, že regionální pivo a pivovarnictví lidi zajímá - celému večeru přihlíželo několik desítek lidí v cele zaplněném salonku pivnice.

Benešovské pivo a jeho historie táhnou. Záběr z přednášky.

U Škvorů jsme se s Lízníky toho roku sešli ale vícekrát. Ochutnat nějaké speciální várky piva, ochutnat zahraniční vzorky, anebo prostě jenom ochutnat. Návštěvnost takových akcí byla hodně nevyrovnaná, ale vždy se sešla skvělá společnost. Jednou dokonce jsme se s Kuldou sešli jen my dva spolu. Bylo to tenkrát domluvené narychlo, byl nedělní večer, ale o to příjemnější to bylo posezení. Lobečský Gruit do nás tenkrát padal takovým způsobem, že druhý den mi bylo šoufl ještě odpoledne, když jsem dorazil do nádherné Třeboně.

 Pan předseda.

A tím se vlastně vracím skoro na začátek. Když jsem 3. prosince dorazil do Mezihoří na Dolíznutí, bylo mi podobně. Večírek den před tím v libereckém Azylu se natolik vydařil, že to jinak ani nešlo. Ač jsem do Mezihoří přijížděl s tím, že zaříznu pár malých piv a pak i sebe, bylo to všechno nakonec všechno jinak. Pár líznických mrd, Fidových Zeleňáků a Májek (které přišly na svět z rukou malých kulďat) a svět byl zase o sto procent krásnější. Ale nejen tím pivem. Krásnější ho udělali zejména lidé. Kulda, mi konečně ukázal celé svoje (bohužel aktuálně už nějaký čas pivo nevyrábějící) království, na co jsem se léta těšil od dob, kdy Rosťa Kloubek psal ještě články na pivni.info. S Fidem, ale i dalšími jsme si vyměnili zase nějakou zkušenost z vaření a do toho jsme mohli poslouchat dvojici s kytarami, která dělá příjemnější řadu líznických akcí.

 Valná hromada. Obličej v rukou pisatele těchto řádků je vševypovídající: "Proč jsem
 včera - já vůl - nešel spát dříve?"

Večer nakonec utekl a já byl rád, že jsem to z jeho kraje nezařízl. Lidí na Dolíznutí pomalu ubývalo, mizeli do nádherné noci pod Čerčanským Chlumem a ve výčepu U Záviše, jak se zde zove, zůstali jen ti nejvěrnější. Díky tomu jsme mohli celý večer zakončit skvělým povídáním nejen s Kuldou, ale i se zmiňovaným Rostíkem, Mílou z Únětic (i když je z Blesku), Liborem ze sousedství, a také Andrejem, který k nám přišel z východu, aby nás dokázal školit ve vyprávění českých vtipů. Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy tolik zasmál, ale zároveň také dozvěděl také tolik zajímavého. Přesto mi z Dolíznutí zbyl jeden dluh, ale to nevadí, já vím, jak s ním naložím.

 Věřte tomu, nebo ne, ale oni se kluci umí i pěkně usmát (asi se právě probírají členské
 příspěvky).

Pamatujete, jak jsem tu kdysi psal o mém malém snu, jak se s Kuldou spolu opijeme u něj v Mezihoří a já pak půjdu tou krásnou nocí po úbočí Chlumu po staré cestě do Čerčan? Na Dolíznutí jsme v Mezihoří byli celá rodina a měli jsme zde zařízený nocleh, takže to tentokrát nevyšlo. Mně pak ale napadlo, že to trochu zkomplikuji. Sobě i Kuldovi. Zatímco pece v mezihořské vápence vyhasly kdysi již navždy, věřím, že kotel pod Kuldovým pivovárkem opravdu jen dočasně. Kuldo, mám pro Tebe teď návrh. Já vím, že se těšíš až si tu cestu pod Chlumem jednu dám. Já se zase těším na Tvoje pivo. A tak jsem se zařekl, že tu vysněnou noční cestu jednou absolvuji až tehdy, co se před ní spolu opijeme Tvým prvním pivem z Tvého nového pivovárku.

 Ráno v Mezihoří. Vpravo nový člen Ondra, za ním
 ten fascinující výhled. Schválně jsem ho sem dal jen
 takto zakrytý. Ten výhled je sám o sobě důvodem, proč
 Mezihoří navštívit. Těším se, až se tu jednou budu dívat
 do té nádherné krajiny mezi Posázavím a městem
 Benešovem a  a budu pít Kuldovo pivo!

Platí? Myslím, že bys tím neudělal radost jen mně. A navíc by tím konečně měl celý název líznického spolku opravdový smysl. Přeji zapsanému spolku Lízníků při pivovaru Kulda v Mezihoří rok 2017 minimálně tak úspěšný, jako byl ten uplynulý.