14. září 2016

DOVOLENÁ V POŠUMAVÍ DÍL 1.: HORAŽĎOVICE A SUŠICE

Přestože aktuální teploty tomu moc nenasvědčují, letošní léto spěje pomalu ke svému konci. Sluneční paprsky jsou už brzy odpoledne tak nepěkně sytě nízko položené a tma o osmé kdekoho asi překvapí. Konce léta jsem vždycky hrozně prožíval, přestože mi bylo jedno, jestli se chodí do školy, anebo do práce a i přestože mi podzim nikdy nijak nevadil. Podobné to mám i letos a nezbývá mi než s tou sentimentální náladou odcházejících prázdnin něco udělat. Nic mi nevadí, že se mi tady na blogu zase navršila hromada rozepsaných konceptů ze zážitků uplynulých měsíců. Já se nyní chci vrátit jen něco málo přes týden zpátky, kdy Pivní Partyzáni vyrazili konečně i na krátkou - ale hlavně krásnou - dovolenou. Ta byla, toto léto snad opravdu poprvé, motivována pouze odpočinkem a nikoliv prací a jinými povinnostmi.

Zadání výletu bylo celkem jasné. Chtěli jsme jen pod stan, někam, kde je hodně pivovarů dostupných vlakem, ideálně někam, kde jsme nikdy pořádně nebyli a samozřejmě někam, kde je něco k vidění. Tahle malá osobní zadání miluji - kroužím tužkou po mapě, přemýšlím, vymýšlím, sjíždím jízdní řády, propukám v nadšení a následně ve skepsi a... a na konci je vždycky výlet, který prostě stojí za to. A bylo tomu tak i tentokrát, když nakonec hrot tužky ukázal na Horažďovice. Celý život sem se do nich chtěl podívat a nyní jsem měl možnost věru vrchovatou - pěkný vodácký kemp Na Lipkách, toho času posledního dne letních prázdnin návštěvníky zcela opuštěný, se nachází takřka v samém centru města pod místním zámkem.

 Horažďovice.

Horažďovice se historicky řadí k jedněm z nejvýznamnějších měst v oblasti a dodnes si zachovaly takřka neporušený půdorys s řadou zajímavých objektů, částí hradeb i s branami a jejich centrum nabízí řadu míst k procházkám. Ať po hlavním náměstí s rozsáhlým areálem zámku, anebo v pitoreskních příhradebních uličkách či ve změti domů v údolí řeky Otavy, od které je na město zvláště pěkný pohled. Zakonzervovaní historického vzhledu vděčí Horažďovice zejména trochu komunikační odlehlosti. Když byla roku 1868 dostavěna železnice z Českých Budějovic do Plzně, zřejmě zejména díky místní formanské lobby (a nebyla by to taková výjimka u nás) se její trasa městu vyhnula. A nic na věci nezměnila ani stavba pobočné trati do Sušice a dále do Klatov, díky které se až roku 1888 železnice dostala až do bezprostředního centra města.

 Ručička času se zastavila v příhradební uličce.

Naproti městskému nádraží Horažďovice dnes působí starosvětsky položená i pojmenovaná restaurace Na Růžku se zahrádkou pod vzrostlými lipami, která láká k posezení. Bohužel na čepu ostudně pouze portfolio PP. Lepší je už situace na "hlavním nádraží" na zmíněné rychlíkové trati, na Předměstí asi 4 km od města, kde je možné v zřejmě kultovní nádražce "U líného topiče" ochutnat něco z nedalekých Strakonic (nám její návštěva bohužel časově nevyšla). Zašlou slávu nádražního Předměstí upomíná i opuštěná restaurace U Holoubků v pěkném secesním domě naproti nádraží. Jestli bylo možné kdysi sem zajít před cestou na horažďovické pivo?

 Na Růžku naproti nádraží. Škoda té pivní nabídky.

Na místní pivo bohužel dnes v Horažďovicích není možné zajít nikam, přestože město je i v tomto směru samozřejmě dějinně zajímavé. Prim hrál zejména panský pivovar, který se od 16. století postupně prosazoval, až v prodeji piva zcela převážil nad starším měšťanským pivovarnictvím. Provoz, který měnil majitele s vlastnictvím panského sídla, se nacházel v jeho bezprostřední blízkosti. Dnešní podobu získal roku 1869, kdy byl archaický pivovar - toho času v držení rodu Kinských - přestavěn do průmyslové podoby. Historizující objekty pivovaru a sladovny částečně vystoupily přes někdejší hradební okruh a dodnes tvoří jižní stranu silničního průtahu městem.

 "Typický" pohled na budovy horažďovického pivovaru od průtahu městem.

Horažďovický pivovar byl vždy spíše menším provozem, v nejlepších letech na počátku 20. století vystavoval něco málo přes 7000 hl ročně. Přestože byl roku 1946 se znárodněním uzavřen a na přelomu 50. a 60. let byla zbořena část sladovny s výrazným hvozdem, dochoval se v podstatě v původní podobě dodnes. Do roku 2000 sloužil jako sklady, později nevyužitý chátral. Od roku 2007 je částečně opravován, zamýšlené nové využití se nakonec nerealizovalo a výrazná památka omezeného industriálního vývoje města tak čeká na nové využití. Co takhle nějaký nový malý pivovárek? Horažďovice by si ho určitě zasloužily a stovky nejen vodáckých turistů, kteří během roku město navštíví, by místní pivo zajisté ocenili.

 Historický pohled na pivovar od zámku, ještě se sladovnickým hvozdem (foto
 z expozice v místním informačním centru).

V současnosti mají možnost ochutnávat alespoň z poměrně širokého portfolia z nedalekých Strakonic, kterému jsem nepohrdl ani já. Na Strakonice nám v rozpisu výletu čas nezbýval, a tak jsem rád ochutnal světlý 11° ležák Dudák ve zjevně oblíbené hospůdce přímo v kempu Na Lipkách. Strakonice jsou ale nejčastějším vývěsním štítem i jinde ve městě, při noční procházce jeho ulicemi jsem na ně narazil jak v solidně se tvářící pizzerii přímo na zámku (12° polotmavý Klostermann - je to jen můj dojem, že to bývala dříve 13,5°?), tak třeba i v staroměstsky položené hospodě U Černého Orla naproti jihovýchodní bráně. Snad jen škoda, že pěkný tradiční hostinec U Hlaváčků, na trochu dezurbanizovaném předměstí přímo naproti starému pivovaru, má v nabídce pouze piva z koncernu Pivovarů Lobkowicz.

 Noční nálada v Horažďovických uličkách.

Pěkná hospůdka ve staronovém pivovaru by rozhodování, kam tady zajít na pivo, určitě ulehčila. Pokud někdy nějaká taková bude, určitě se do Horaždovic vrátím. Pokud byste sem někdy náhodou také měli cestu (ať za pivem, nebo kamkoliv jinam), zkuste se kromě historického jádra podívat i na periferii za železničním přejezdem. U řeky Otavy se tady nachází jeden takřka republikový technický unikát - parostrojní vodární stanice z let 1887-1888, která sloužila čerpání vody k zásobení parních lokomotiv na nedalekém městském nádraží .

 Parostrojní vodárna u řeky Otavy.

Z městského nádraží jsme i my vyráželi na krátký výlet prvního dne dovolené, jak jinak než do nějakého z malých pivovárků v okolí. Cílem bylo neméně půvabné historické město Sušice, položené v krásném lesnatém údolí řeky Otavy. Po cestě absolvujeme krátké mezipřistání v Žichovicích, kde vlastně není skoro co k vidění. Pokud by se tedy na druhé straně řeky, cca dva kilometry pěšího výletu, nenacházela naše největší hradní zřícenina, Rabí (se stejnojmenným městečkem v podhradí).

 Rabí není jenom hrad: pěkný starý židovský hřbitov v bezprostředním podhradí.

Rabí si samozřejmě nemůžeme nechat ujít, ale na to, že se sem těším od dětství mne hrad trochu zklamává. Zájemce o historii ale určitě potěší, po cestě je navíc v sousedství žichovického zámku k vidění budovy zdejšího pivovaru, který svého času sloužil i jako lihovar, a i kde co dalšího.

 Současná podoba někdejšího žichovického pivovaru.

Sušici se sluší navštívit už jen pro její historické jádro, proslavené třeba řadou renesančních domů, mnohdy s gotickými jádry, se sgrafity a bohatými štíty, ale i řadou dalších památek v samotném městě i jeho bezprostředním okolí. Novější dějiny města, spojené mj. i se vznikem zdejšího nejznámějšího podniku - místních sirkařských závodů - bohužel postupně připomínají již jen trosky. 

 Náměstí v Sušici.

Zdejší výroba byla po 170 letech provozu přesunuta roku 2009 do Indie a obrovský areál mezi městem a hodně vzdáleným nádražím nevyužitý chátrá, respektive postupně mizí. Aktuálně demolici podléhá ještě donedávna unikátně dochovaný komplex někdejší neméně slavné Schwazkopfovy továrny na obuv, kterou v 50. letech Solo koncern taktéž spolkl pro svou výrobu. Na místě zřejmě vyroste další obchodní centrum. Smutné.

 Příhradební ulička s poutní kaplí Anděla strážce v pozadí. V druhém domku zleva
 se roku 1814 narodil Vojtěch Scheinost - zakladatel zdejší sirkařské tradice.

Podobně smutný osud prožil o více než padesát let dříve bohužel i místní pivovar. V královské Sušici, na rozdíl od poddanských Horažďovic, měli hlavní slovo ve vaření a prodeji piva měšťané. Roku 1571 byl založen společný měšťanský pivovar, který navazoval na místní tradici právovárečného vaření a zejména na tradici sladovnickou. Pivovar se nacházel v trochu stísněných prostorách v samém centru města na nároží dnešních ulic Americké armády a Vodní, jejíž takřka celou východní stranu zabíral. Zvláště se stísněnost městského prostoru ukázala na počátku 20. století, kdy byl celý komplex modernizován a adaptován na strojní pohon. Pivovar vystavoval před druhou světovou válkou až 8000 hl piva ročně, ale záhy po jejím konci byl uzavřen a objekty v polovině 60. let zbořeny.

 Zvýrazněné budovy měšťanského pivovaru na fotografii z počátku 60. let 20. století.
 Foto: repro z knihy Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl.

Sušice je oproti Horaždovicím aktuálně pivovarsky o mnoho šťastnější a od září roku 2014 zde působí nový malý pivovárek, provozovaný rodinou Švelchů, po které také dostal jméno. Za pivovarem se musí žíznivý poutník vydat na druhou stranu řeky Otavy, na trochu maloměstsky ospalé Horní Předměstí. V uličkách za kapucínským klášterem, v Nuželické ulici číslo 25, stojí již snad sto roků tradiční hostinec, poslední dvě desetiletí zvaný Bouchalka. Jeho adaptací a částečnou dostavbou nový pivovar - samozřejmě za zachování restaurace - vznikl.

 Pivovar a restaurace U Švechlů láká k posezení.

Pozdně odpolední předzahrádka lákala k posezení, stejně jako potlachová lavice na jedno rychlé pivo u průjezdu, kterým se vstupuje i do prostor restaurace. Podnik pěkně čistě moderně zařízen, vévodí mu klasická dvounádobová varna s měděnou pokrývkou. Obsluha ochotná a sympatická, nabídka piva zajímavá, tak to mám rád. Naše posezení tady ale nakonec bylo poměrně krátké. Za prvé nám spatně vycházely spoje a měli jsme na výběr něco rychle ochutnat, anebo zde strávit možná až zbytečně dlouhý čas.

 Varna dominující restauraci.

Možná jsem sám překvapen, že čas strávený v pivovaře nazývám zbytečně stráveným, ale bohužel pivo bylo nejslabší devizou místa, a proto jsme volili nakonec rozhodnutí rychlé ochutnávky. Zvlášť, když kompletní nabídka pivovaru je dostupná i v lahvích, navíc v potěšujícím objemu 0,5 l a co je důležité, tak ve skle (je to jen můj dojem, že většina nově vzniklých minipivovarů cca od roku 2013 již má lahvové sklo, pokud chce skutečně na hosty působit jako seriózní podnik, zařazené bez debat v sortimentu? Že by snad mělo vyžadování kultury pití piva u nás konečně nějaké své výsledky?) Minimálně v Sušici to tak platí (mimochodem, lahvové pivo se dá, kromě samotného pivovaru, sehnat i v trafice "Tabák - nápoje Švelch" na Náměstí Svobody, kterou také rodina Švelchů vlastní).

 Summer Ale a Sušičák.

O pivovaru toho bylo nejen na pivních webech za ty dva roky jeho existence napsáno už mnoho, tak je zbytečné to opakovat a raději se vrhnu přímo na naší návštěvu. V nabídce aktuálně byla světlá 10° Sušičák a 12° Polotmavý ležák z piv spodně kvašených a k nim 12° pšenice a sezónní 10° Summer Ale. Světlý ležák 12° bohužel toho času vypit, stejně třeba jako IPA a další piva z široké nabídky pivovaru. Vlajkovou lodí je každopádně inzerovaná zmiňovaná desítka, a tak jí, společně s letním ejlem objednáváme na začátek. Pivní stylové fašisty asi nepotěší, že veškeré pivo (včetně pšeničného) je zde podáváno do běžných krýglů s uchem, ale to mne tolik nebolí, horší je to už s kvalitou piva.

 V průjezdu, respektive průchodu.

Tedy. Netradičně pouze 10° vlajková loď pivovaru je skvělá, dnes tady nejlepší pivo a svůj status tak nese po právu. Se svrchňáky je to už ale horší. Ejl je plný vad, nesourodé a sotva pitelné pivo, svým náročným chuťovým profilem v konečném součtu celkem neletní. Pšenice byla naopak celkem svěží i pitelná, ale stylově nepřesvědčivá. Oproti očekávání hodně kyselá po jablkách, pravdou ale je, že v tom horku docela bodla. Jak jsem napsal, nepříliš přesvědčivé portfolio nás nakonec po necelé hodině nasměrovalo směrem na místní nádraží, samozřejmě s polotmavým ležákem na cestu vlakem do Horažďovic.

 Pivo stáčené do 0,5 l skleněných lahví potěší. Pšenice
 ve skle s uchem už méně. ;)

Přestože mne kvalita místního piva moc nepřesvědčila, při dívání se na ubíhající podvečerní krajinu kolem Otavy a popíjení celkem dobrého polotmavého ležáku jsem byl spokojený. Krásné Sušici pivovar sluší a poutník zvyklý na konzumaci místních piv musí být logicky potěšen už jeho samotnou existencí. Pokud mne osud do tohoto kraje ještě někdy zavede (a já myslím, že ano, důvodů - i pivních - sem zase jet je více než dost) - rád ochutnám i ostatní piva z nabídky, anebo znova výborného 10° Sušičáka, díky kterému dnes už piva milující člověk nemusí v Sušici sušit ... s prominutím hubu.

Hubu jsme ale v žádném případě nesušili ani my následující den, kdy jsme se vydali na veledlouhý okružní výlet za poznáváním nejen pivních krás středního Pošumaví. O tom ale až příště v druhém díle příspěvku o naší partyzánské dovolené.

Druhý díl z dovolené v Pošumaví zde: Volary a Prachatice.

4 komentáře:

  1. Pekna reportaz, rozumim-li dobre hodnoceni portfolia Susicaka, tak Desitka byla skvela, ale sotva pitelny; Co ale znamena u weizenu "stylove nepresvedciva"? Pivo je preci bud ciste, bez vad a pitelne nebo ma chutove vady. Dalsi kriteria snad nejsou potreba...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky. ;) Desítka ležák byla skvělá. Letní ale (také EPM 10%) byl sotva pitelný - mluvím tam o dvou různých pivech.

      Co se týče té stylové nepřesvědčivosti, tak bych úplně nesouhlasil. Když někdo uvaří pivo, které se hlásí k nějakému stylu, tak bych očekával, že bude zapadat do jeho organoleptických charakteristik. Weizen od Švelchů byl od charakteristiky klasického Weizenu ale na hony vzdálený, na druhou stranu ale - žádnou výraznou technologickou vadu neměl (vše, co bylo v jeho chuti a vůni vnímatelné byly zkrátka produkty kvašení, které jsou u Weizenu "přípustné", ale v tomto případě předčily jiné produkty kvašení, které by klasický Weizen měly tvořit - jejich poměr bych opravdu očekával trochu jiný).

      Smazat
  2. cili to jako Weizen vubec nechutnalo...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Chutnalo to jako hodně špatný Weizen (= špatný v rámci stylové kategorie i v rámci toho, co od Weizenu očekávám já - a samozřejmě nemůžu vyloučit, že někdo podobně charakterové pšenice vyhledává ;) ).

      Smazat