LOBEČ - VOJKOV - TRÁVNÍČEK: PŘÍJEMNĚ NABITÝ PIVNÍ VÍKEND

Pivní Partyzán má za sebou jeden z nejnáročnějších víkendů za dlouhou dobu. Ale to není stížnost, to je holý fakt, který v sobě popravdě skrývá jen samé krásné věci, o které bych se s Vámi nyní rád podělil. Už jen ten fakt, že se do jednoho víkendu dokázalo vejít tolik příležitostí, které tady chci reflektovat na blogu je sympatický. A co víc. Když pominu, že všechny navštívené akce samozřejmě spojovalo pivo, spojovalo je toho mnohem více, často tak skrytě, pod pokličkou. Určitě láska k historii a jejímu vnímání v současnosti je věcí, kterou mají tři výše psaná místa společnou. Pak to určitě bude vztah k místnímu životu a jeho rozvoji. A v neposlední řadě? V neposlední řadě mají Lobeč, Vojkov a Trávníček společnou jednu věc: ve všech případech se jedná o malé odlehlé vesničky a počty jejich obyvatel se počítají na desítky, maximálně (a to doslova) pár stovek. A to je na tom možná to nejkrásnější: mít v jednom víkendu důvod navštívit takováto tři místa, kde se ale skutečně něco děje a má to smysl hovoří o jediném: v téhle zemi stále více a více ožívají smysluplné projekty, které vrací život, jeho duch, možnost se potkávat ad. i do těch nejmenších obcí. Chci věřit, že to tak půjde i dál a naše společnost, sociálně znormalizovaná a rozbitá desítkami let temna, nahrazených lety divokého spotřebního stylu života v sobě zase najede potřebný klid a chuť budovat kulturně-společenské aktivity, potkávat se se sousedy, ale i ze zcela cizími lidmi, bez nějakých zvláštních nároků na všudypřítomný materiální zisk. A k tomu všemu, a myslím, že se na tom shodneme, pivo zkrátka tak nějak patří. Pojďte tak nyní vzpomínat se mnou. Je na co.

A nemohu začít nikde jinde, než v Lobči. O této malé vesničce ztracené v údolíčku východně od Kokořínských lesů jsem tady na blogu psal už několikrát a zřejmě by bylo házením sladu na zeď znovu vysvětlovat proč. Však si to v archivu blogu najděte sami. Zdejší obnovený pivovar, od tohoto víkendu navíc skutečně, posvěceně, obnovený, je jedním z těch nejkrásnějších - a v našich končinách bohužel zatím poměrně ojedinělým příkladem přístupu k historickému dědictví při formě i obsahu. Příběh manželů Prouzových už byl vícekrát propírán na nejrůznějších webech jak zaměřených na architekturu, tak na pivovarnictví, tak na památkovou péči. Ono to všechno totiž může fungovat jen ruku v ruce a tady se to zkrátka povedlo.

 Slavnost obnovení pivovaru v Lobči přinesla i přes nepřízeň počasí velký zájem diváků.

Nebudu to rozepisovat zbytečně a ani nechci zbytečně paušalizovat, ale příběh pivovaru v Lobči by měl být učebnicovým příkladem "jak to dělat" a "jak se toho nebát". Vím, že je to těžké, vím, že ne každý na to má srdce a tu správnou náturu a vím, že teprve budoucnost zpětně ukáže, že to tak bylo správně. Každopádně já Prouzovým (a celému jejich týmu) bezmezně fandím a držím palce, aby čím dál tím víc lidí mělo důvod se do Lobče vracet, nebo alespoň někde ochutnat jejich pivo.

 Pivovarský výčep je v dobrých rukou.

Je to tak, i my se do Lobče vrátili a pivo ochutnali. V sobotu dopoledne, bohužel jen na skok a bohužel za nepříliš příznivého počasí byla přestřižena pomyslná páska obnovení pivovaru a provedeno skutečné vysvěcení jeho prostor. Dej Bůh štěstí, nic více k tomu dodat snad není nutné. Více než tisícovka návštěvníků němě hovořila o tom, že o Lobeč je zájem a tak se mi snad mé přání vyplní.

 Historicky minimálně druhé, obnovené však první,
 Lobečské.

Obnovení pivovaru slibovalo celodenní program, my stihli právě jen zmíněné svěcení a pár úvodních slov, ale věřím, že i přes ten nepříjemný déšť se v Lobči vše podařilo a organizátoři akce byli spokojení. My za tu chvíli rozhodně ano, toto místo prostě dýchá takovou atmosférou, že tady ani špatně být nemůže. A co pivo? Vždyť k obnovení pivovaru patří i vlastní pivo! Lobečtí mají u mne ještě jeden veliký plus. Nešli cestou jiných pivovarů, které si (ač je to z ekonomického hlediska asi pochopitelné) nechávají vařit jinde, dokud nemají sestavenou svou technologii a nezískají potřebná povolení. Lobečské pivo, které bylo na otevíračce na čepu bylo skutečné, poctivé a hlavně vlastní. Ze spodně kvašeného 10° otevíracího piva jsem měl pouze malý lok, ale pokud Tomáš, zdejší sládek, udrží takovou kvalitu, tak smekám. Ale, který jsem si vzal s sebou v PETce na cestu a vypil ho až ve Vojkově, mi na první napití tolik nechutnal, ale nakonec jsem se jím docela propil. Zaujal mne minimálně tím (a netuším, zda to byl záměr), že nepřipomínal ani u nás běžně dostupné americké ejly, ani ležákové ejly z českých pivovarů. Kolegové Pivníci ho dokonce přirovnávají spíš k ejlům anglickým. Ty nemám tolik napité, tak se neodvažuji srovnávat, každopádně lobečský Ale si rozhodně dám brzy rád znova. Stejně jako světlý 12° ležák a Dry Stout, které se na čep dostaly až v pozdějších hodinách, a tak jsme o ně přišli. Jo - a chválím skutečně nádherné etikety - ale to už je prostě jen ten střípek, který dotváří celkový dojem z Lobečského pivovaru.

 Kompletní nabídka pivovaru.

Před polednem rychlé rozloučení a spěcháme mílovými kroky směrem jižním, do Vojkova. Ano, i o Vojkovu jsem na blogu již několikrát psal. To místo dýchá historií a zdejší bývalý pivovarský sklep pod barokním špejcharem, oba v rukou manželů Kramperových, ožil v další kulturně-společenské centrum, které krůček po krůčku přispívá k oživení českého venkova. A pro mne příležitost prezentovat něco z výsledků vlastního historického bádání, něco z bádání současného společenského fenoménu pivo a ochutnat něco z produkce Domácího pivovaru Partyzán.

 Vojkovský špejchar, vstup do pivovarského sklepa a večerní sluníčko k tomu.

Na Vojkově tak v sobotu večer probíhá druhý ročník komponovaného večera. Loni jsem v zevrubné reportáži popsal, jak to vypadalo a ono k tomu letos není moc co napsat víc, protože to bylo velice podobné a také se to podobně povedlo. Zcela zaplněný pivovarský sklep, skvělá atmosféra, hromady známých, prostě správný kolorit pro úspěšnou akci.

 Dobrá nálada ve zcela zaplněném sklepě (díky za fotku kolegyni Šárce).

Přednáška z dějin pivovarnictví na téma porovnání pivovarů v Benešově a na Vysokém Chlumci v souvislostech snad bavila i poučila, stejně jako komentovaná degustace piv (Negi, díky za asistenci, počítám s Tebou zase za rok ;) ). Je skutečně zbytečné se rozepisovat více, pokud by Vás podobná témata zajímala, přijeďte do Vojkova za rok, určitě se bude konat další ročník. Zváni jsou i příslušníci rodu domovařič, neboť jak jsem během výkladu zmínil, domácí vaření piva je dle mne nejkrásnější způsob trávení volného času a budu rád, když nás ve Vojkově podobně zaměřených bude více a více (letos se sešly kromě Partyzána ještě dva vzorky - původcům děkuji za ochutnávku, právě domácí pivo a přístupy k jeho vaření jsou dalším krásným dokladem skutečné pivní rozmanitosti).

 Vše je připraveno ke komentované degustaci.

Podařený večer, který byl zároveň oslavou narozenin paní Partyzánové pak zakončil příjemný akustický koncert našich kamarádů a následné noční popíjení výborných piv, která jsme letos s ohledem na téma přednášky volili z dotčených pivovarů. Do Vojkova se budu vždycky rád vracet a opakovaná velká účast na přednáškách o pivu a pivovarnictví mne opravdu těší.

 Kulturní program na závěr večera.

V neděli dopoledne bohužel musíme Vojkov urychleně opustit, avšak nelituji toho, máme před sebou ještě jednu akci, která, ač primárně není pivní, mne hodně zajímá. Honza Havelka, předseda spolu Dubáci, který se zaměřuje na obnovu kulturně-společenského života na Českodubsku, mj. např. pořádáním kulturních akcí či záchranou místních památek (a jiných zajímavých objektů) se na mne obrátil s prosbou, zda bych mu nepomohl s jednou drobností v rámci "Poutě mezi dvěma Jány". Samozřejmě s drobností pivní.

 Podstávkový Beranův hostinec na Trávníčku.

Dubáci v loňském roce zakoupili objekt tzn. Beranova hostince v maličké obci Trávníček, který je krásně dochovaným (respektive, on jeho stavební stav je zoufalý, ale krásně dochovaný mám namysli v tom, co doposud chátrající objekt v sobě nejen stavebně skrývá) příkladem podstávkového domu, v tomto případě stavebního typu z jižního Podještědí. A právě u Beranova hostince se konala nedělní část akce spojená s narážením dřevěného sudu, který dodali Černokostelečti a který skrýval jejich 13° Černou svini. A právě kvůli naráženi sudu mne Honza kontaktoval, zda bych mu s tím "nepíchl". Jak jsem psal, do programu se mi to moc nehodilo, ale vzhledem k tomu, že pro podstávkové domy mám velkou slabost, vzhledem k tomu, že aktivity Dubáků jsou mi sympatické a nakonec i vzhledem k tomu, že Ještěd je společný nám tady v Liberci i Dubákům na jeho druhé straně, souhlasil jsem. Stejně jako jsem souhlasil s tím, že si k narážení připravím nějaké krátké povídání z historie piva a pivovarnictví.

 Honza Havelka se ujal úvodního slova.

Nebudu lhát, že nakonec jsem byl rád, že jsem kývl. Možná stárnu, nevím, ale atmosféra na Trávníčku byla skvělá a bylo to opravdu velice příjemně strávené odpoledne. Program postavený na vzpomínání na staré místní zvyky, stylová hudba, lidé v krojích a samozřejmě pivo. Jsme přece v hostinci. Respektive zatím jen před hostincem. Jeho stavební stav je bohužel skutečně zoufalý a moc moc držím Dubákům palce, aby se jim jejich plán jeho obnovy vydařil a aby se na Trávníčku již brzy čepilo (Honza při procházení archivních dokumentů k hostinci narazil v souvislosti s ním na tento historický výraz) pivo opět z historického sklepa.

 Honza čepí Černou svini z dřevěného vysmoleného sudu.

Naražení Černé svině proběhlo za velkého zájmu přihlížejících, který svědčil o tom, že na Trávníčku mají lidé o podobné akce velký zájem. Velký zájem pak doprovázel i mé krátké a improvizované povídáni, nechtěl jsem lidi moc dlouho nudit v jejich odpoledním potlachu. Pověděl jsem něco málo k čepování piva a jeho uskladnění v historii a poté se zamyslel nad tím, jak pivo asi "tenkrát" chutnalo. Zvědavý ale popravdě jsem víc na to, jak bude chutnat na Trávníčku v budoucnosti.

 Vlevo fronta na pivo, vpravo Horačky na hnoji. ;)

Následovalo krátké popovídání s Honzou (těším se brzy zase na viděnou, máme si toho určitě hodně co říci), rozloučení a v odpoledních hodinách odjezd směrem severním na "naší" stranu Ještědu. Skončil zatím nejnáročnější a nejnabitější víkend tohoto roku, ale když o tom přemýšlím: kdyby takto byly nabité všechny víkendy, nezlobil bych se - minimálně by to hovořilo o naplnění toho němého smyslu, na který si nemůžete sáhnout, ale který víte, že tak prostě má být. Jako to bylo v Lobči, na Vojkově i na Trávníčku. A kde to bude příště? Nechám se překvapit. Příjemně.