FESTIVAL MINIPIVOVARŮ: Z HRADU JSEM SE VRÁTIL SPOKOJENÝ

Akce, které se konají každý rok, jsou pro blogera radostí i starostí zároveň. Radostí, že je o čem psát, to je jasné. A starostí pak, o čem psát, když je to každý rok stejné. Na druhou stranu, vnímám jak povinnost něco napsat, protože prostě od čtenářů blogu cítím očekávání, že něco napíšu – a že by zkrátka bylo divné nenapsat nic. Tak to pojďme zkusit.

 Cíl cesty je jasný. Před výstupem na hradní kopec jsem si udělal řádnou žízeň přes
 sluncem rozpálenou Prahu.

Festival minipivovarů na Pražském hradě. Povinná akce v kalendáři každého, kdo chce mít přehled o tom, co nabízí průřez současné „organizované“ minipivovarské nabídky. A také pro každého, kdo se chce ukázat, někoho potkat, pokecat nezávazně i závazně. Prostě být u toho. Letos v pátek, kdy jsem akci navštívil, to bylo 1200 lidí. Vyprodáno. Možná by neškodilo pro příště tento počet omezit nebo vyjednat větší prostory, bylo to už na hraně.

 Fronta u vstupu se po 14 hodině protáhla na půl hodiny, o festival byl zájem.

Jinak to ale bylo příjemné, co Vám budu povídat. Akce, které se konají každoročně, jsou pro mne, pro člověka, který tolik rád vzpomíná, příležitostí srovnat s předchozími ročníky, vzpomenout, co tu prožil v dřívějších letech, a tak. Festival se konal již počtvrté, s mou účastí potřetí. V roce 2013 jsme absentovali z důvodu výletu do Lotyšska. Podruhé jsem festival navštívil s mou ženou, která mne doprovázela stejně jako loni, ač nemohla konzumovat (loni z důvodu pokročilého stupně těhotenství, letos logicky z důvodu povinností mateřských). Stejně jako loni děkuji pořadatelům festivalu, že jí umožnili korektně akci navštívit zdarma.

 Správně pivně vychovávat je nutné odmala. ;)

Ale i ten, kdo „musel“ zaplatit si nestěžoval. Koncept zůstal stejný a možnost konzumovat „neomezeně“ za paušální vstup je skvěle nastavena a hlavně dává návštěvníkovi svobodu volby, stejně jako svobodu v téměř nulovém čekání na objednávaný vzorek, nezdržovaném placením ani ničím podobným. Vzorků letos bylo, alespoň dle předfestivalových informací, 139 ze 70 pivovarů (včetně několika hostů i ze Slovenska). I když ono to pak na místě stejně bylo jinak. Někdo nepřijel, některé pivovary dovezly něco jiného, a tak údaje v praktickém bločku, který každý obdržel s degustační skleničkou, ne vždy „seděly“ s reálnou nabídkou. To snad ale tolik nevadilo, hlavně, že bylo z čeho ochutnávat.

 Průřez českým minipivovarským světem.

Z festivalu jsem odcházel vícenásobně spokojen. Ono se to asi skrývá ve svobodě té volby. Díky ní se člověk stává šťastným zejména v tom, že případná možná kritika se obrušuje, zdá se nepodstatnou a stav věcí vlastně logickým důsledkem nějakého vývoje. O čem mluvím? V posledních měsících čím dál tím víc slýchám o tom, že současná česká minipivovarská scéna upadá, piva z minipivovarů jsou často pod úrovní snesitelnosti, a tak dále, a tak dále. Nepopírám, že řada rychlokvašených provozů bez potřebného zázemí, znalostí a zkušeností produkuje nekvalitní a nedobrá piva, pořád jsem ale vnitřně přesvědčen, že těch, které svou produkcí dělají pivovarskému řemeslu čest, je mnohem více. A Festival minipivovarů na Pražském hradě mi to jen potvrdil.

 Na Střelecké cestě pod Královským letohrádkem bylo našlapáno.

Ochutnal jsem všeho všudy asi 35 vzorků – a ano, minimálně prvních 25 bylo pečlivě zvolených – ale ve valné většině jsem byl spokojen. Vzhledem k neuvěřitelnému pátečnímu vedru jsem volil hlavně lehčí piva a zejména ejly a to, co jsem pil, opravdu nespadalo do kategorie zoufalství. Jo, nebudu lhát, dvě piva jsem nedopil, u několika jsem významně zvedl ukazováček, ale povětšinou jsem zvedal jiný prst. Palec. Mozaiku by pak samozřejmě měla doplnit informace, že pivovarům, na které dlouhodobě, s prominutím a s velkou nadsázkou, zvedám z důvodu jejich zoufalé produkce prostředníček, jsem se zdálky vyhnul, ale o tom to právě je. Současná česká minipivovarská scéna je již tak bohatá, že člověk už si zkrátka může vybírat, co chce pít a to je na tom právě to skvělé.

Výborný byl lehký 8° Ale "Trudi" z Potštejna, Summer Red Ale ze Strahova, stejně tak 10° Ale "Jiskra" z Jihlavy, anebo ležáková desítka z Lobče. Speciálně bych se zastavil u piv z pivovaru Mazák v Dolních Bojanovicích. Už dříve jsem je zaregistroval a ve svých neexistujících poznámkách si je označil jako za dlouhodobě skvěle pitelná a nadprůměrná. A stejně nadprůměrná byla jejich piva na Hradě, z nichž zejména single hop ejl s chmelem Columbus řadím mezi nejpovedenější piva festivalu vůbec. O to větším – pozitivním – překvapením pro mne bylo, když jsem zjistil, že tam sládkuje můj dlouholetý kamarád Míra Dobeš, kterého jsem až do pátečního odpoledne měl zafixovaného pouze jako nadšeného domovařiče. Život je plný překvapení a jsem rád, když převažují ta příjemná. A příjemný byl samozřejmě i páteční pokec s Mírou.

 Typický minipivovarník? Míra Dobeš z pivovaru
 Mazák v Dolních Bojanovicích.

Asi druhý hlavní důvod, proč jsem se z Hradu vracel spokojen. Návštěva tady splnila i příjemnou povinnost se potkat s řadou více či méně blízkých známých, které člověk více či méně dlouho neviděl. Ideálně se seznámit s někým novým, něco se dozvědět, nebo jen tak nezávazně poklábosit. Někomu to možná přijde jako samozřejmost, ale už jsem to tady na blogu někdy psal. Možnost setkávat se je jednou z největších radostí, kterou mi svět piva přináší. Pátek na Hradě splnil tato očekávání po všech stránkách. A radost mi samozřejmě udělalo i to, že za mnou během toho slunečného pátečního odpoledne přišlo několik lidí (známých i zcela cizích), kteří mi chtěli jen sdělit, že rádi čtou tento blog.

 Svět piva je o setkávání, v tomto případě s Radkem Mrkosem z Břevnovského pivovaru a
 Honzou Hervertem (nejen) z pokusného pivovaru Chmelařského institutu v Žatci.

I právě proto jsem v úvodu zmínil tu podvědomou povinnost report z Festivalu minipivovarů na Pražském hradě opět napsat. Vědomí toho, že blog je čten a že je snad i oblíben je pro mne teprve tím pravým důvodem, proč ho píšu a proč jsem se na to za ty více než dva roky ještě nevykašlal, ač ne vždy to bylo a je jednoduché. A určitě to nebude jednoduché ani do budoucna, jedno vím ale jistě. Už nyní se těším, až budu muset za rok zase přemýšlet, co o festivalu minipivovarů napsat. Letos to bylo zkrátka (zase) fajn a nevěřím, že by tomu mělo být příště jinak.

 Tak zase za rok.