MONOPOL: SNESE SE SE SECESÍ?

Málokteré naše město prodělalo v posledních sto letech tak smutný a destruktivní vývoj jako Teplice. Jejich historie i atmosféra dnešních ulic na mne vždy působila neuvěřitelně smutným až skličujícím dojmem. Teplický život, vlastně dodnes, ovlivňovaly tři navzájem propojené faktory: národnostní promísení, lázeňství a těžba uhlí. A nedá se vlastně jasně říci, zda pozitivně či negativně. Jak kdy. Po roce 1945 však tento komplex dostal zcela novou podobu, která se táhne vlastně dodnes, a výsledkem tohoto procesu jsou smutné Teplice takové, jak je známe i dnes.

 I v Teplicích se dnes najdou pěkná místa. Čtyři podlaží domů na Zámeckém - z logiky
 urbanistického vývoje města vlastně vedlejším - náměstí svědčí o bohaté historii.

Z kdysi výstavného a bohatého města, Malé Paříže, jak se tehdy říkalo, se za těch sedmdesát let stalo prapodivné torzo města bez identity a bez schopnosti najít nový smysl svojí existence. Historické náměstí před radnicí bylo v období normalizace znásilněno téměř kompletní demolicí historické zástavby, nahrazené zoufalou nekoncepční výstavbou objektů obchodu a služeb. Dlužno dodat, v letech posledních znova částečně nahrazených ještě nekoncepčnějšími obludami obchodních center. Teplice a s nimi i jejich identita ale mizely plošně. Na místě zcela zaniklé staré židovské čtvrti v centru města vznikal od poloviny 20. století nikdy v podstatě nedobudovaný lázeňský park. Území kolem někdejšího Lázeňského náměstí či Mlýnské ulice, spojnice mezi historickým jádrem Teplic a výstavnou lázeňskou čtvrtí Šanov, dnes představuje smutné torzo zdemolovaných domů, které připomíná více než cokoliv jiného opuštěnou průmyslovou periferii a vůbec ne centrum lázeňského města.

 To není záběr z nějakého opuštěného města, ale nedostavěný komplex balneoprovozu,
 který už třicet let hyzdí hluboce zařízlé údolí Mlýnské ulice v centru Teplic. Sousedy mu
 dnes tvoří pouze ruiny někdejších měšťanských domů po obou stranách ulice.

Osud Teplic bohužel v podstatě kopíroval i osud zdejšího pivovarnictví. Když pominu jeho nejstarší dějiny (první z raně novověkých pivovarů se mj. nacházel od 16. století v dnes téměř kompletně zbořené Dlouhé ulici), začala se nová kapitola vaření piva v Teplicích, respektive v jejich dnešní čtvrti Trnovany, psát po roce 1906, kdy byl pod tělesem železniční trati při tehdejší Haupt Strasse vystavěn (na místě staršího tradičního trnovanského provozu) nový velký knížecí pivovar. Jeho silueta se stala na dlouhá desetiletí důstojným svědkem všech, kdo do města z tohoto směru přijížděli. Typická vodárenská věž, sladovnický hvozd i pseudogotická architektura místního stavitele Karla Riegera pak na celé století uchvacovaly milovníky architektury a samozřejmě i milovníky piva. I když pivo se tu posledních čtyřicet let už nevařilo.

 Trnovanský pivovar na archivní fotografii. Zdroj: http://vcpd.cvut.cz.

S výstavbou kombinátu v Mostě-Sedleci byly pozavírány všechny okolní provozy, včetně toho trnovanského, respektive teplického. Druhotně využívaný pivovar se sladovnou pak od roku 1976 bez potřebných oprav čekal na svůj nový život. Anebo na smrt. Zatímco objekty samotného pivovaru zmizely z povrchu zemského již v 80. letech 20. století, sladovna, jejíž stavební historie sahala zřejmě až do barokního období, se držela déle. Bohužel ani změna režimu nepřinesla změnu v přístupu k průmyslovému dědictví a Ministerstvu kultury ani nikomu jinému nestál tento bezesporu zajímavý areál za to, aby byl prohlášen památkou a roku 2007 se přes ostré protesty nejen odborné veřejnosti poroučel k zemi. Na jeho místě se dnes, podobně jako v nedalekém Chomutově, nachází kvalitní architektura bezpohlavního supermarketu a parkoviště. Když není stará hodnota nahrazena novou, je to vždy smutné. Nějak podobně na mne dnes působí celé Teplice.

 Realita dnešních Teplic - obchodní centra nenahradila pouze starý pivovar, ale
 zabírají dnes velkou část někdejšího historického jádra města.

Přestože sem mé kroky míří z jistých důvodů v posledních letech mnohem častěji než při dřívějších ojedinělých zastávkách, nikdy jsem se tu moc nezdržoval, někdy jsem něco času věnoval vyhledáváním toho lepšího, co zde z historie zbylo, jindy zase nějaké té dekadentní procházce těmi smutnějšími ulicemi. Na dobré pivo stejně nebylo kam zajít, takže… Takže mne překvapila, nabudila a do budoucnosti doširoka oči otevřela letmá zpráva někdy z konce loňského roku, že v Teplicích se chystá minipivovar. A ne ledajaký! V někdejším vznešeném varieté Schwan na hlavní obchodní třídě města, dnes shodou okolností jménem sloučené s ulicí, kde kdysi stával i starý pivovar, v kompletně zrekonstruovaných secesních prostorách a s ambicí navrátit alespoň trochu městu zašlou slávu někdejších zábavních podniků. To, že pivovar získal pojmenování Monopol dle potravinářského obchodního domu zde sídlícího v době minulého režimu je jen takovou pěknou třešničkou na dortu k příběhu Teplických dějin (o to zajímavější, že jméno Monopol místo získalo již před druhou světovou válkou, kdy objekt sloužil jako kino a divadlo). Tak nebo tak, na toto jsem byl opravdu zvědavý. První teplický mini! A jaký vůbec bude? Na otevření jsme si museli počkat delší dobu a pro mne nakonec ten den D nastal až minulý pátek.

 Krásně obnovené výkladce zvou k navštívení.

Asi s tím budu už v tomto příspěvku otravný, ale když jsem natěšený procházel vstupní chodbou k pivovaru, trochu mne polila hrůza a děs. Nakašírovaný obraz teplické ulice někdy z počátku 20. století. Falešné výkladce, nápisy a cedulka „Schönbauer Str.“. Toto jsem už někdy jinde viděl a asi to je nějaká dětská nemoc všech současných hostinských romantiků přenášet tímto způsobem bezpohlavně své hosty někam, kam je to v podstatě úplně zbytečné. V tomto případě navíc okořeněné tou komplikovaností místních dějin, kdy mne na cestě do pivovaru z 21. století, který pojmenování převzal po obchoďáku z druhé poloviny století 20., provází německé nápisy. Postmoderní koktejl do těch nejmenších detailů. Naštěstí jsem se ale nenechal odradit a odvážně vstoupil – a chybu jsem rozhodně neudělal. Na druhé straně dveří už bylo všechno v pořádku a já se nechal naplno pohltit komplexem secesní rozkoše, parádní večerní atmosféry a také výborného piva.

 Račte vstoupit!

Za novým pivovarem stojí určitě kapitál (podpořený nejednou dotací) a v interiéru to bylo vidět. Kompletně zrekonstruované secesní štuky, zábradlí i všechny detaily, honosný, ale přitom přívětivě působící výčep se zázemím, dominující měděná lesknoucí se varna na jedné z galerií nad prostorem. Marně přemýšlím, kdy jsem se naposledy někde v pivovaře cítil tak dobře. Tahle rekonstrukce se prostě povedla. Celý prostor podniku je propojen několika schodišti a chodbami, které obklopují centrální pivnici přesahující obě patra. Když jsem se pořád dokola fascinovaně rozhlížel po té secesní nádheře, nedokázal jsem pochopit, proč je ten úchvatný prostor na táccích pivovaru vyvedený v tak podivném post-expresivním výrazu, který veškeré secesní detaily spolehlivě vymazal.

 Jak pohřbít nejsilnější devízu prostor pivovaru aneb podoba interiéru na táccích...

Obrázek na podtácku jsem tedy raději rychle zakryl objednaným pivem. Na čepu pět druhů všech možných stylů, tak to mám rád. Návštěvník, pokud se nechce zbytečně zrychtovat (anebo zmonopolizovat? ;) ), má možnost piva okusit prostřednictvím 0,1 l vzorků, které jsou ale pro mne nepochopitelně nabízeny pouze čtyři. Takový košt pak trochu ztrácí svůj význam, který spatřuji právě v tom, že si návštěvník odegustuje celé portfolio a následně objedná pivo, které mu nejvíc chutnalo, ale třeba se to ještě změní. Já, ač jsem již dříve měl světlý 12° ležák "Monopol" a svrchně kvašený 14° "Ale", jsem chtěl u zdroje postupně vyzkoušet také všechno, a tak jsem se odvážně postupně pustil do objednávání třetinek. Nebudu to natahovat, když napíšu, že jsem byl více než spokojen. Návštěva v Monopolu byla opravdu jednou z těch, kde nebylo pivo jen do počtu a kompletní nabídka byla víceméně vyrovnaná a kvalitní.

 ... a její vzhled ve skutečnosti.

O tom, že mi světlý ležák chutnal jsem na blogu už psal. Podobně dobrý a pitelný byl i spodně kvašený polotmavý 11° "Karlík". Co mne překvapilo možná vůbec nejvíc, byla ale jeho ochucená višňová varianta "Višeň". Dával jsem si jí vlastně jen z povinnosti, abych ochutnal vše, ale nakonec z toho bylo asi nejlepší ochucené české pivo, výrazně převyšující obdobnou nabídku. Použitá višňová šťáva v pivu zanechala jen příjemně nakyslou ovocnou stopu bez zbytečného lepkavého a umělého dojezdu. Asi bych nikdy nevěřil, že něco takového napíšu, ale toto mi opravdu chutnalo. Za nejslabší z nabídky považuji stále "Ale", který mi opět moc nejel. Byl dost neejlový, navíc v lísku psaný jako pivo belgického typu, se kterým (imho) neměl ale společného vůbec nic. Na závěr jsem si nechal pšenici. Všichni vědí, že fazóna weizenů je dávno pryč, a o to víc mne potěší, když minipivovar nějaký nabídne. O to víc, když je dobrý, jako ten teplický – svěží, příjemně aromatický a pitelný. To se opravdu povedlo a myslím, že Monopol má v tomto směru dobře našlápnuto.

 I pěkné logované sklo ke všem druhům piva
 patří k úrovni pivovaru Monopol.

Svědčil o tom i fakt, že v tom pátečním podvečeru byly na všech stolech rezervační cedulky, prostor celé restaurace hučel jako v úle a lidé se u stolků střídali jak postavy na orloji. Tak to má být! Pivovar Monopol je navíc prostorem, kam může zajít skutečně každý. V konceptu podniku není jen pivovar s restaurací, ale i stylová kavárna a vlastní pekárna, jejíž produkty jsou samozřejmě zapojeny do jídelního lístku (ve kterém mi frekvence slůvka "naše" přišla skoro až otravná, jakoby mělo být nějakou zvláštní obdivující hodnotou - a ne samozřejmým faktem, že to, co nabízíme je "naše"), ve kterém mne, mimochodem, zaujala dvě zajímavá bezmasá jídla. I to mi dotvořilo můj pozitivní pocit z místa.

 Reprezentativní výčep.

A ano, abych jenom nechválil, všechno má své mouchy. Ač na place bylo číšníků jak pro celou armádu, každou chvíli se na kraji výčepu vršilo špinavé sklo, které dlouho nikdo neodklízel. Dodatečně hulvátsky vysekaný otvor pro spad na mláto (který je jinak dokonale vymyšlený) v čedičové podlaze, kolem nějž se prochází do místností za varnou, působí spíš jako následek nějaké ošklivé havárie než jako součást vycizelované pivovarské technologie. A v materiálech pivovaru jsou klasicky jak nejrůznější nesmysly o pivu (pohádku o tom, že ejly se hodně chmelily proto, aby námořníci neměli na lodích chuť na sex, jsem slyšel poprvé – a docela mne rozesmála), tak podivné konstrukce z dějin (tento secesní dům byl postaven kolem roku 1850) apod. Vcelku se ale jedná spíš o takové začáteční omyly, které snad nebude těžké odstranit či napravit.

 Ale belgického typu? No, nevím. Ceny piv, které se
 na fotku nevešly však potěší asi každého.

Napravit pokřivenou cestu teplických dějin bude asi těžší. Nesnadno se mi odcházelo z příjemného světa pivovaru Monopol do reality zdejších ulic. Nechaje za zády tu secesní nádheru jsem se opět utopil v reklamním smogu kdysi výstavné Masarykovy třídy. Když jsem se tak rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, popadl mne najednou strach, jestli sem to vetešnictví, které v chátrajícím domě ještě nedávno působilo, nesedělo nějak tak lépe. Zahnal jsem své ošklivé myšlenky a raději se podíval někam nejasně před sebe. Třeba je to ta první vlaštovka, třeba to přece jen půjde. Třeba se jednou změní myšlení lidí, jejich vztah k městu i k druhým. Třeba jednou bude zase lépe a Teplice opět vyrostou do své dlouhá léta ztrácející se krásy. Nezbývá, než věřit, že další vlaštovky budou následovat a že na to nebude pivovar sám. Byla by určitě škoda, kdyby na to lepší, co v sobě toto město ještě stále skrývá, měl mít monopol.  

 Těžko, přetěžko, se nám odcházelo z této nádhery domů. Určitě se brzy vrátíme!