JAK SE CHODÍ NA PIVO NA PŘELOMU ROKU II.

Nakonec to netrvalo dva měsíce, ale pouhý jeden a já přináším druhý díl povídání o tom, jak se chodí a jezdí na pivo na přelomu roku. Zatímco v jeho první díle jsem rekapituloval ještě poslední dny a (doslova) hodiny roku 2015, tentokrát se již vydáme společně do prvních dní roku 2016. Po novoročním střízlivění a odpočinku následovala pivně velmi náročná sobota 2. ledna. Za prvé jsme chtěli využít volného času, který nám ten den nabídl, k nějakému výletu, a večer pak čekal hlavní důvod, proč tento příspěvek vůbec píšu - tradiční novoroční posezení nejen nad domácím pivem.

Designování výletu bylo pro mne trochu zvláštní, není to ještě tak dávno, co jsem z Prahy vyjížděl na všechny výlety a teď jsem najednou nějak nevěděl co a jak. Zadání znělo jasně: chceme jet vlakem, chceme jet někam za humna Prahy, chceme jet někam, kde je to hezké a chceme jet někam, kde můžeme ochutnat pivo, které jsme ještě neochutnali. Čmáral jsem čáry po mapě, dělal puntíky a prokládal to jízdními řády. Možná budete překvapeni, ale vyšel mi z toho Mělník.

 Mělnické dominanty.

Město na soutoku asi není zrovna destinací, kterou by si člověk představoval navštívit s souvislosti s pivem. To spíš jeho bratříček v boji je tady jako doma. I přesto ale i Mělník má dlouhou pivovarnickou historii a dej bohu několik málo měsíců i svébytnou pivovarnickou současnost.

Pokud přijedete do Mělníka vlakem a vydáte se z jeho poněkud bokem postaveného nádraží do krásného historického centra pěšky, musíte cestou překonat odporný dezurbanizovaný prostor někdejšího Podolí. Historickou předměstskou zástavbu kolem staré silnice, která tangenciálně protínala krajinu pod mělnickým návrším, nahradilo v 70. letech 20. století odporné a architektonicky podřadné sídliště "Pivovar", doplněné po roce 1989 intenzivní výstavbou obchodního zázemí. Prostor představuje smutný příklad rozkladu tradičních struktur a někdejší zástavbu dnes připomíná pouze několik málo dochovaných domů stojících jako ztracené ostrůvky mezi novou zástavbou.

 Náměstí Míru - historické centrum města.

V rámci demolice takřka kompletního Podolí zmizel i poslední fungující mělnický pivovar, po kterém dostalo sídliště snad ironicky svoje jméno. Jeho demolice symbolicky - a dnes už víme, že jen dočasně - uzavřela staletí mělnického pivovarnictví. Zdejší dějiny výroby piva kopírují obvyklý rámec vaření piva v našich městech, kdy na jedné straně stál panský lobkovický pivovar na nedaleké Pšovce (uzavřený již roku 1936 a přebudovaný na chemickou továrnu) a na druhé straně pivovar měšťanský.

 Smutná fotografie z časů demolice. Zdroj: http://chloubyck.rajce.idnes.cz/.

Historie měšťanského vaření piva, tehdy ještě v hradbách, sahá do středověku, později městská obec zakládá nový pivovar při dvoře v Doleních Přívorech. Po požáru na počátku 18. století byl jeho provoz přenesen právě ke dvou v Podolí. Původně malý pivovar byl postupně modernizován až na výstav 6000 hl vyrážené mladiny ročně, avšak až do počátku 20. století pracoval na ruční pohon. Nedaleko starého pivovaru byl pak v letech 1900-1901 vystavěn nový moderní parostrojní provoz, který v nejlepších letech překonával i dvacetitisícový výstav a starý pivovar byl přebudován na sladovnu.

Budoucnost pivovaru pak byla celkem tradiční. Výkyvy výstavu v době světových válek, po roce 1948 znárodnění a deset let na to rozhodnutí o jeho nadpotřebnosti a uzavření. Nedostatečně využité budovy pivovaru zůstaly v Podolí stát ještě téměř dvacet let, aby byly v průběhu 70. let 20. století demolovány s takřka celým Podolím (řadu krásných, ale smutných fotografií nejen z demolice Podolí můžete vidět tady). Kruh se uzavírá. Takřka čtyřicet let neměli mělničtí ani přespolní možnost nikam zajít na místní pivo. 

Sám jsem tuto zkušenost okusil asi před pěti lety, kdy jsem Mělník navštívil v rámci jednoho z výletů a zařadil jsem si ho do skupiny měst, kde je těžké na nějaké zajímavé pivo narazit. Na jednom z nároží hlavního náměstí čepovali v poměrně příjemné hospůdce U Šatlavy piva z Černé Hory, zaflusaná a zakouřená hospoda za velikým železničním přejezdem u nádraží nabízela kromě Svijan i čerstvě reinkarnované Podkováňské pivo. To bylo ale asi vše. Nezbývalo než čekat a věřit.

 Vstup do Němého medvěda je nepřehlédnutelný.
 Najít samotný pivní bar je pak trochu těžší. ;)

Již v létě roku 2012, asi půl roku po mé návštěvě tady, byl v historickém domě na náměstí zřízen pivní bar, který se specializoval na piva z malých pivovarů. Trvalo ještě další tři roky, než jeho majitelé, ovšem na jiném místě, zřídili i stejnojmenný pivovar - Němý medvěd. V srpnu roku 2015 tak proběhlo jeho slavnostní otevření, piva na čepu nejlépe k ochutnání právě v pivním baru. V sobotu 2. ledna měli otevřeno stejně jako každou sobotu od 15. hodin, takže pro nás ideální příležitost si projít krásné historické centrum Mělníka, zajít se podívat na obligátní soutok Labe a plavebního kanálu a před třetí hodinou jít doklepat kosu před dům čp. 27 na zdejším hlavním náměstí.

 Z vlastní produkce...

Němý medvěd není jen pivním barem, ale i specializovanou burgrárnou. To nás tolik nelákalo, my se víc kochali (při očekávání otevření na nádvoří domu) všudypřítomným patinovaným nábytkem tvořícím nedílnou součást inventáře restaurace. Trochu nás zklamal přístup servírky, která nám ještě ve 14:59 zamkla dveře před nosem, když nesla ven ceduli, přestože viděla tři čekající zmrzlé Partyzány. Někdy přístup obsluh v některých podnicích prostě nechápu. Neudělám nic, a tak přesně v 15:01 vstupujeme do útulných prostor Medvěda.

 Stylově zařízené a velmi přívětivé prostory pivního baru Němý Medvěd.

Klenutý interiér z neomítaných cihel, zařízení již výše zmiňovaným nábytkem a pípa se čtyřmi kohouty, z nichž minimálně dva jsou vyhrazeny pro vlastní pivo. Jinak se na pípě střídá všelicos, prim hrají piva z nedaleké Lobče a Podkováně. My jsme tady samozřejmě hlavně za místním, a tak objednáváme jednoho světlého 12° Brtníka - který je zde nabízen jako vlastní interpretace světlého ležáku - a jednoho černého 13° Kňoura. Pivo je nakonec bohužel zdejší největší slabinou. Kňour byl poměrně dobrý, pitelný, i když by stálo za to ho doladit. 

 Brtník a Kňour.

Vyloženým průserem byl ale světlý ležák. Sotva pitelný, plný nepříjemných cizích vůní a chuti. Pivovar ho inzeruje jako vlajkovou loď pivovaru. V jeho popisu se navíc píše, že je odkazem na "staré časy", kdy piva "byla kalná, pila se vlastně ještě mladá a nevyčeřená". Jestli možná tam není ten zakopaný pes. Ve starých časech jsem nežil, tak nevím, jak tehdy piva chutnala a jak se pila, ale ta věta mi implikovala některé současné české pivovary, které zvláště v letním období nestíhají vyrábět a pouštějí na čep právě piva kalná, mladá a nevyčeřená. A je pravda, že Brtník chutnal podobně. Netuším, zda je to záměr, ale pokud ano, někde je asi chyba. 

 Charakteristika medvědích piv.

Je to škoda, protože posezení v Němém Medvědovi bylo jinak velmi příjemné, letní zahrádka musí v sezóně potěšit, a když se na nás nakonec servírka při loučení dokonce usmála (věřím, že to nebylo proto, že konečně odcházíme), měli jsme pocit, že se sem i rádi vrátíme. Jen na tom pivu zapracovat!

 Medvěd nám mává na rozloučenou.

Mělník opouštíme kvapným tempem, vždyť už na půl sedmou máme zamluvený stůl Napalmě, kde se očekává příjemné posezení. Netuším, kdo všechno dorazí, o tom tento večer není, věřím pouze ve 100% účast těch, kdo se zavázali, že něco uvaří. Těším se na ochutnávku, na pokec. Jak se říká, jak na Nový rok (a vůbec nevadí, že už je druhého), tak po celý rok. Nakonec se nás schází celý dlouhý stůl a večer se příjemně protáhl až k půlnoci, kdy jsme to všechno při vší slušnosti ukončili.

 Tradiční novoroční posezení je v plném proudu - stejně jako degustace.

Dorazil Roman s Rostíkem, Pechi na to trestuhodně zapomněl (i když zlí jazykové tvrdí, že se mu dýňák nepovedl a raději proto zůstal doma), ale také Domovar Komár, Domácí pivovar Rabiát a další. Vzorků na ochutnání tak byla hromada, přestože dýňové jsem přinesl pro Pechiho absenci pouze já a Roman (proč dýňové si přečtěte třeba tady). Večer byl i příležitostí k představení zcela nového létajícího projektu NewWay, za kterým stojí mj. právě Roman Holoubek. Jeho Opilá dýně byla prvním počinem, uvařeným speciálně pro tuto příležitost, ale těšit se prý můžeme i na další piva. Jejich spojovacím znakem má být kombinování nejrůznějších pivních stylů v jednom pivu. Po spodně kvašeném dýňovém bocku by mělo jako druhé pivo následovat nakuřované pšeničné vídeňské (historickému vysvětlení, proč zrovna takové pivo jsem významně zvedal obočí, ale koncepce pivovaru mi přijde vtipná a originální).

 První pivo nového projektu NewWay a za ním
 jeho pyšný původce.

Kvůli tomuto posezení jsem příspěvky o přelomu roku původně psal, ale tolik jsem se rozepsal o jiných zážitcích, že mi tu ne něj nezbývá už moc místa, aby nebyl příspěvek neúnosně dlouhý. A tak to tady ukončím s obligátní poznámkou, že to bylo zase vydařené a za rok se opět sejdeme - zřejmě znova Napalmě, jen pevně věřím, že Vláďa z Palmy konečně taky donese něco svého na ochutnání. Příští rok to zase určitě bude o nějakém povinně-nepovinném vstupním vzorku, jen už si za boha nemohu vzpomenout, co jsme to letos dohodli. Však oni mi to zase v průběhu podzimu připomenou. :D 

 Vláďa hledá výmluvu, proč zase nic nedonesl, ale za rok se stejně sejdeme zase u něj. ;)

JAK SE CHODÍ NA PIVO NA PŘELOMU ROKU I.

Není nic jistějšího, než že po posledním rekapitulačním příspěvku loňského roku přijde jeho novoroční bratříček. Už potřetí a v trochu rozrostlé podobě (a s omluvou toho časového odstupu, ale dřív to zkrátka nešlo :-/ ). Tentokrát se totiž trošku trošičku vrátím i do roku uplynulého. Na samém sklonku přinesl pivní zážitky, které bych nerad přešel jen tak mlčením. Trochu pivně zanedbané povánoční "lenošení" završilo několik dní velice příjemného popíjení, objevování a setkávání, takže. Jak se chodí na pivo na přelomu roku?

Na prvním místě jezdí, miluji cestování vlakem a rok 2015 v tomto směru nic nezměnil i přesto, že vinou řady okolností využívání této služby u Pivních Partyzánů ubylo. Cestování vlakem je nádherné nejen pro daleké cesty do neznáma, ale i na místa tolikrát navštívená i takřka za humna. 30. prosince tak vyrážíme z krásného a ten den konečně i trochu zimního Posázaví do Strančic. Trochu mne mrzí, že někdejší vlečka do Velkých Popovic dnes neslouží osobnímu provozu. Taková trať by měla svou romantiku a my tak musíme čistě neromanticky využít služeb příměstského autobusu PID.

 Nesourodé industriální kombo nové varny a původního hvozdu.

První cíl je jasný, Velké Popovice a místní velkopivovar. Možná si říkáte, že jsem se zbláznil, ale není to tak. Ano, skutečně jsme jeli do Velkých Popovic a skutečně na pivo Kozel, konkrétně do místní pivovarské Kozlovny. Piva z velkopivovarů piji skutečně jen zcela výjimečně, ale kde jinde podobná ochutnat než přímo pod komínem? Tam dokážou i Partyzáni zavřít obě oči nad počínáním pivovarských gigantů a s chutí ochutnat. Navíc, když Velkopopovický pivovar k tomuto kraji zkrátka patří, jeho historie i člověk za ním stojící patří do čítanek dějin pivovarnictví a co víc.

 Objekt, ve kterém sídlí Velkopopovická Kozlovna.

Velkopopovická Kozlovna má na čepu nefiltrovanou, nepasterovanou světlou 11°, pojmenovanou mimochodem právě po pánovi, který pivovar roku 1873 založil. A k ní navrch ještě tankovou světlou 11°. Kde jinde by mělo být pivo kvalitnější, než tady? Maximálně v pivovarském sklepě, ale tam já se bojím. Oficiální prohlídky pivovarů nejsou pro mne, a tak se kochám jen přes bránu historizujícími křivkami starého pivovaru (od brány totiž není vidět odpudivá krabice nové varny, která je humpolácky nalepená na někdejší sladovnický hvozd s cimbuřím - viz úvodní foto).

 Nevím, jestli zrovna nejlíp, ale to dopoledne nám tady bylo příjemně.

Do karet nám hraje i brzká otevíračka v 10:30. Krásný čas, miluji občas zajít na klidné pivo takto brzo dopoledne. Lokál je ještě prázdný, zimní den se pomalu probouzí a nefiltrovaný baron Ringhoffer chutná. Jsem rád, že velké pivovary pivo pořád umí, pokud chtějí, a o to více mrzí, že tanková jedenáctka je zralá na kanál. Nebe a dudy tak blízko u sebe. Bez řízu, prázdná a nudná. Kde udělali velkopopovičtí chybu netuším, my chybu návštěvou tady ale neudělali. Půllitr nefiltru zmizel jak pěna nad tankovou 11° a my mohli vyrazit dál. Jestli budu mít někdy příště zase cestu, vím jaké pivo zvolit.

 Nefiltrovaný Ringhoffer (Bier).

Kraj kolem Velkých Popovic, Štiřína či Kamenice je zvláštní. Silně urbanizovaný prostor, vlastně jakési již téměř nevenkovské předměstí Prahy. Zároveň ale místo, kde se dodnes dá kilometry a kilometry cest chodit klidnými lukami, zachovalými lesy i malými vesničkami. Některé z těch cest jsou značené, některé nikoliv - pro své zalidnění tu noha člověka vytvořila víceméně náhodně spojnice tak, jak to někomu nejvíce vyhovovalo. To je ale výhoda i pro nás - do Štiřína, který byl naší druhou zastávkou, můžeme jít asi sto způsoby různé délky výletu, kterou jsme rozhodnuti volit až na základě aktuální situace.

 Z krajiny Velkopopovicka.

Výlet krajinou přírodního parku Velkopopovicko, při kterém křížíme jak naučnou stezku "Krajinou barona Ringhoffera", tak cyklostezku "Krajem J. Lady" (paměť místa a krajiny zde tak funguje naplno) je nakonec i příležitostí odegustovat první svrchně kvašené piv z Břeclavského pivovaru. Ten samozřejmě ke zdejšímu kraji nepatří, avšak naproti pivovaru ve Velkých Popovicích se nachází prodejna potravin Enapo, která patří do vlastnictví stejného majitele, a nabízí tak i jeho pivo. I přesto mne zde lahev 15° Red Ale s patentním uzávěrem překvapuje, a tak z potravin vycházím nikoliv se svačinou pro Mikuláše, ale se svačinou pro sebe. Mikuláš mou chybu záhy odmění spánkem, já svou chybu napravit nedokážu. Cestu na Štiřín nám zkracuje nepříjemná ulpívající hořkost nepříliš povedeného ejlu z Břeclavi.

 Nedobrý Red Ale z Břeclavi.

Štiřín je, kromě zdejšího zámku, někdejšího venkovského sídla české vlády, od roku 2010 známý i minipivovarem, který byl vybudován v areálu hned naproti zámku nazvaném Štiřínská stodola. Areál vznikl nákladnou přestavbou někdejšího hospodářského dvora a komplex kromě nového minipivovaru Magnát nabídl i hotel nebo restauraci s konferenčním zázemím a velkou zahrádkou. Magnát byl jedním z pivovarů, které na klíč dodala firma Josefa Krýsla z Plzně. Ten tak stál nejen za výrobou a instalací technologie, ale i za recepty ad. Daly se tak očekávat primárně ležáky, tu a tam nějaká pšenice a k tomu ochucená piva.

 Interiér restaurace ve Štiřínské stodole s varnou minipivovaru.

Když jsem místo poprvé navštívil někdy v roce 2011 při jednom z výletů do okolí Prahy (do Štiřína jsem tehdy přišel z druhé strany než tentokrát), portfolio na čepu tato očekávání vyplnilo. Přiznám se bez mučení, že už si vůbec nepamatuji, jak mi pivo tenkrát chutnalo, víc si vzpomínám, jak nás na veliké zahrádce na nádvoří otravovaly vosy, a tak jsme si šli, přestože bylo krásně slunečno, sednout do restaurace, ve které je přímo umístěna varna pivovaru.

Do restaurace jsme samozřejmě zamířili i tentokrát. Ač se letošní zima moc nevytáhla, 30. prosince akorát začalo konečně trochu mrznout. Vosy by nás asi tentokrát neobtěžovaly, ale my si chtěli pivo vychutnat bez rampouchů u nosů. Nabídka na čepu v podstatě kopírovala minulou zkušenost s tím, že jedním z nabízených piv byl i aktuálně navařený 15° Vánoční speciál. Bude to možná trochu zvláštní, ale přestože píšu tento text pouze s odstupem dvou měsíců, ani tentokrát si nepamatuji, jak piva Magnát ze Štiřína chutnala. Jediné, co jsem si zapamatoval, že nic moc a že zejména polotmavá vánoční patnáctka mi dala hodně zabrat, abych jí vůbec dopil. Myslím, že před těmi čtyřmi, pěti lety to bylo lepší.

 Slunce zapadá nad Štiřínskou stodolou...

K chuti štiřínských piv se tak omlouvám za minimální výpovědní hodnotu tohoto textu s tím, že nejlepší bude, když se na místo zajedete podívat sami. Jak už jsem napsal, okolí k vycházkám jen vybízí, zajímavostí je zde opravdu přehršel. Vzhledem k tomu, že taky mám v okolí Štiřína ještě několik neprozkoumaných lokalit, asi sem na pivo ještě někdy zajdu, a třeba si ho už zapamatuji. Anebo třeba taky ne, některé pivovary mají pivo zkrátka tak obyčejné, že z paměti rychle vymizí. Uvidíme.

 ... i nad Štiřínským rybníkem.

Tak, nebo tak, výlet se podařil. Krásná příroda, jinak příjemné posezení ve Štiřínské stodole s nádherným výhledem na Štiřínský rybník a unaveně strávené dopoledne ve Velkých Popovicích dokázaly vynahradit i to ne moc dobré pivo. Rádi se sem vrátíme se vzpomínkou, že na konci roku 2015 se na pivo chodilo vydařeně. A o tom, jak se na pivo chodilo v novém roce si počkejte na druhý díl příspěvku, věřím, že to nebude trvat další dva měsíce.

PS: Nutno dodat, že výlet na Velkopopovicko a Štiřínsko nebyl posledním pivním zážitkem roku 2015. Klidná silvestrovská oslava u našich známých, Katky a Martina, se nad ránem zvtrla během naší kratičké návštěvy s Martinem na nedaleké Napalmě. Domů jsme přišli během dopoledne a spát se šlo až před obědem. Napalmu se na pivo zkrátka chodí vždycky dobře, ať je ráno nebo večer, ať je zima nebo léto. Berte to i jako malý oslí můstek k tomu druhému dílu, jehož podstatná část se právě Napalmě bude také odehrávat. ;)

PARTYZÁNŮV ROK 2015

Už je zase konec a já vím, že sem musím něco napsat. Bilanční články jsou tady na blogu již tradicí. Loni stejně jako na konci roku 2013 jsem si přál, aby byl následující rok úspěšný alespoň tak jako ten minulý. Ale já vlastně teď vůbec nevím, jak se taková úspěšnost měří a zda-li to je vůbec možné? Jaký byl tedy Partyzánův rok 2015?

Bezesporu byl jiný než ty předchozí. Nehovoří o tom jen počet vydaných článků, ale i jejich obsah, zaměření. Přestože byl celý rok zase nabitý událostmi, zážitky a vším, času, síly a i nálady psát nebylo letos tolik. Nikdy dříve se mi nenahromadila taková zásoba restů, které (pevně věřím) někdy na blog dopíšu. Psal jsem hlavně tehdy, když jsem opravdu chtěl, kdy mne něco popostrčilo a psal jsem zejména osobněji laděné příspěvky ze života.

I přesto se čtenářská základna blogu i letos rozrostla, navíc na blogu vyšly i dva příspěvky, které svým počtem přečtení výrazně převýšily běžný poklidný běh jeho života. Oba, i když každý úplně jiným způsobem, překročily i uzavřenou hranici stále okrajové pivní komunity. Oba zároveň nemohly stát tématem a pojetím dál od sebe. Na jedné straně glosa k zamyšlení o vykutálené kampani k pivu Patron, na straně druhé nekrolog za pražskou pivnici Kácovského pivovaru "U Klokočníka" spadající primárně právě do kategorie těch příspěvků ze života.

Život a pivo jsou v případě Pivního Partyzána synonyma, a asi i proto takových článků bylo nejvíc. A není se ani co divit, když jsem tady na blogu loni vyjádřil přání se co nejvíce u piva potkávat. Ať už v krásném Posázaví, kdesi v podhůří Jizerských hor, anebo třeba v bohem do letošního roku pivně zcela zapomenutých Teplicích.

Do Teplic jsem se vracel vůbec rád, zdejší úkaz Pivovaru Monopol mám tajně schovaný jako hlavní událost letošního roku (tak a teď už to tedy víte). Kombinace skvělého prostoru, osvícených majitelů a entusiasmem nabité sládkové dal dohromady koncert na který chodím často a opravdu s potěšením. Rok 2015 ale nebyl jen objevem teplického Monopolu. Rád jsem se vracel i do Lobče, kde konečně spustili vedle té zrekonstruované industriální nádhery i minipivovarský provoz, anebo do malebného Podještědí za partou bláznů kolem znovuobnovovaného Beranova hostince.

Místo si ale zasloužily i ohlasy z výletů, které si to, no, zkrátka zasloužily. Na zimní parádní seznamovací výlet do Bamberka zosnovaný Čižickým Bizonem vzpomínám doteď, stejně jako na jarní návštěvu pod kácovským komínem, kam jsem zajel léčit žal nad uzavřeným Klokočníkem. Podzim naopak otevřel nádherný výlet na jižní Moravu za známými na neznámá místa, který byl ale primárně motivovaný pracovně, nebo podobně motivované, ale i přesto nadkrásné, Košické listopadové intermezzo (z něhož report snad přinesu po Novém roce, zaslouží si to!)

Psal jsem to tady již několikrát, že se snažím kombinovat koníček a práci do jednoho fungujícího celku. Ne vždy to jde samo, občas to skřípe, ale i letos se mi to, myslím, celkem dařilo. A pokud ne, tak se omlouvám za to menší množství článků, které možná bylo způsobeno i na úkor jiných výstupů. Ale jiné to nebude. Vím, že přicházející rok s sebou přináší nové výzvy a nové příležitosti k realizaci. Uvidíme, co se povede, třeba se tu něco objeví i na blogu, aby to prolínání fungovalo opravdu oboustranně.

Rok 2015 byl zkrátka ve všech ohledech jiný a jiný byl i svět "za oponou". Pivní Partyzáni udělali několik zásadních kroků, které změnily jejich veškerý dosavadní i nadcházející život a zároveň přinesly mnohem menší množství volného času než byl dříve (on někdy byl?). Kroky, které byly spojeny i s pátým (a také snad definitivně posledním) stěhováním našeho Domácího pivovaru Partyzán. Ten v nových prostorách oslavil v polovině listopadu komorně pět let své existence, aby si to tak trochu dodatečně vynahradil o měsíc později ve velkém okruhu přátel a známých na i letos více než vydařeném Partyzánském pivním setkání.

Když o tom teď tak přemýšlím, tak ten rok byl určitě úspěšný. Ať to znamená cokoliv. Vždyť co může být menší známkou úspěchu než to, že tu teď na to všechno, na všechna ta setkání, povídání a (více či méně) drobná opití vzpomínám s úsměvem na rtech. Do roku 2015 jsem vstupoval s jediným osobním předsevzetím. Přál jsem si, abych mohl co nejvíc času, co jen to půjde, trávit s rodinou. A to se mi beze zbytku vyplnilo. Takže ten rok zkrátka úspěšný byl a věřím, že i proto mi čtenáři těch pouhých 26 letošních příspěvků prominou.

A co si přát do dalšího roku? Není nic krásnějšího, když přání a touhy zůstávají konstantní. Jen vše dobré v roce 2016 přeje čtenářům blogu Pivní Partyzán.

 PF 2016 přeje Pivní Partyzán.

VÁNOČNÍ A SILVESTROVSKÉ PIVO Z DOMÁCÍHO PIVOVARU PARTYZÁN

Hektická předvánoční doba si vybírá svou daň, i když já mám pocit, že se po celém tom roce vlastně tolik nezměnilo. Nakonec ono to vybírání vánočních dárků, pečení cukroví a příprava domu na svátky je skoro příjemným relaxem v záplavě povinností. Byly celý rok, ale vždy na konci roku zkrátka mám pocit, že jich je víc. Nejrůznější odevzdávky, deadliny, až si člověk říká, že příště už to na poslední chvíli nenechá. Ale stejně nechá. A tak není moc čas na blog, ač bych chtěl tolik psát! Třeba o té více než vydařené listopadové návštěvě v dalekých Košicích, kde jsem poznal řadu příjemných lidí, ochutnal hromadu výborných piv a ač to byla pracovní cesta, tak si i skvěle punkově zarelaxoval. Na Slovensku zkrátka umí. ;) Ale psát bych chtěl třeba i o druhém Pivním partyzánském setkání, které proběhlo minulou sobotu v libereckém Azylu a které se neslo v podobném duchu jako loni. Nebojte, obojí se tu snad do konce roku, anebo krátce po začátku nového určitě objeví. Ale ne teď, teď není čas. Proč ale píšu?

I kdyby bylo povinností nad hlavu, i kdyby volný čas neexistoval, tak vařit domácí pivo nepřestanu. To je ta pomyslná skrytá hodnota, kterou udržuji při životě i tehdy, když mám pocit, že už není na nic síla. Domácí vaření piva je relaxace, tvoření nových možností, sáhnutí si na skutečnou svobodu, kterou život a pivo nabízí. A to samozřejmě i nyní v předvánočním čase. Už je to tak trochu tradice, že v Domácím pivovaře Partyzán vaříme vánoční pivo (vlastně vůbec naše první pivo uvařené před pěti lety bylo vánoční), od roku 2013 pak vaříme i pivo silvestrovské, novoroční. Letos trošku povinně, jak napíšu v závěru příspěvku.

Silvestrovské pivo bude u nás tradiční pumpkin ale, letos v tmavé variantě, opět v síle "Imperial", letos navíc rozšířené o přízvisko "Rye". Vánoční pivo je pak už nějak tak tradičně pšenice, asi pro ten nedostatek času, když jí vaříme na poslední chvíli a jako jediná je z běžných pivních stylů připravená i po kratším ležení. Stáčeli jsme ji až dnes a jedná se o ochucený Dunkelweizen.

 Odborník žasne, laik se diví. My oboje.

Letos jsme se rozhodli lehce divočit. Přestože nejsem fanouškem jakkoliv ochucovaných piv, občas na člověka padne touha si trochu zaexperimentovat a hodit deku na konzervativní hodnoty. Na světě je tak Christmas Dunkelweizen. Tmavá pšenice o EPM 13,5 % je uvařená kromě světlého pšeničného ze samých tmavých a tmavších sladů (mnichovský, karamelový a barvící) a chmelena pouze lehce Žateckým poloraným červeňákem. To pravé peklo jsme ale zařadili na konec chmelovaru, kdy jsme přidali (trochu, opravdu nejsme fanoušky převoněných kořeněných bomb) něco citrónové kůry, hřebíčku, badyánu a skořice - zkrátka "vánoční" koření, které se používá spíše při sváření červeného vína. Sami jsme na výsledek zvědaví, ale jsem přesvědčen, že fenolovost, esterovost a karamelovost tmavého weizenu se s opatrným okořeněním krásně snoubí a bude z toho dokonale pivo na vánoční stůl. Anebo taky ne.

 Novoroční klasika.

S pumpkin ejlem jsme šli už takřka na jistotu, však ho vaříme už potřetí. Velmi silné (EPM 19.6 %), tmavé, trochu likérové, ale ne nepříjemně alkoholové pivo je uvařeno ze směsi ječných sladů s přidáním pětinového podílu sladu žitného. Do rmutu byl rozmačkán kilogram upečené dýně hokaido. Chmelovar postavený na amerických chmelech (Cascade a Mosaic), v jeho závěru tak akorát koření (skořice, zázvor, nové koření, muškátový oříšek, kardamom), aby nevyčnívalo a ladilo s příjemnou hořkostí. Za studena nechmelíme, na nějakou chmelovou převoněnost není nikdo zvědavý. Pivo už druhým týdnem zraje, těšíme se na výsledek!

A proč jsme letos vařili silvestrovský pumpkin ale povinně (ale rádi)? Ono to vzniklo vlastně náhodou, asi podobnou náhodou jako původně to setkání jako takové. Na loňském novoročním posezení Napalmě padl v opilejších ranních hodinách nápad, že se tady za rok sejdeme zase u piva za podmínky, že všichni uvaříme dýňové pivo, (pokudmožno každý z jiné dýně). Docela mne překvapilo, když mi na konci listopadu psali Roman Holoubek a Pechi, že už vaří/mají uvařeno (ze špagetové, respektive máslové a špagetové dýně) a zprávy doprovodili fotkami z procesu vaření. Oni to mysleli vážně! Srdce mi zaplesalo, že ta výzva padla na úrodnou půdu a utíkal jsem taky vymýšlet recept postavený na dýni hokaido. Bylo načase!

 Z loňského posezení.

A tak se v novém roce zase sejdeme u dobrého piva a ochutnáme navzájem naše dýňové vzorky. Moc se těším, mám rád tyto ad hoc vzniklé tradice. Přijďte také, dýňové pivo jako vstupenka není podmínkou. V sobotu 2. ledna v podvečer v pražském baru Napalmě. S kým se letos potkáme? ;)

JAK JSEM SE STAL LÍZNÍKEM

O Líznících jsem věděl už dávno. Jakby ne, však v mé oblíbené benešovské Melodii měli 10 % slevu na konzumaci, jejich sídlo jsem měl takřka za kopcem a navíc s jejich panem předsedou (neboli velkým lízníkem; edit: vrchním lízníkem!), Kuldou jsem se často potkával na nejrůznějších pivních místech. Činnost spolku mi byla sympatická, Kulda taky, a tak jsem už dlouho uvažoval nějaké jejich akce se zúčastnit a také vstoupit. Nakonec to ale nebylo vůbec tak jednoduché.

Líznícké akce se konají všelikde, ale rozhodně nejvíc určitě v Mezihoří, kde spolek a Kulda sídlí. Ano v tom Mezihoří za Chlumem u Ješovy vápenky. Mám to tam skutečně co by kamenem dohodil, když jsem na návštěvě u mojí mámy v krásném Posázaví, ale nikdy mi to tam zkrátka nevyšlo. Ani nevím proč, čas, jiné povinnosti. Těžko říci, líznické akce v Mezihoří musí být určitě super, však o některých i Rosťa Kloubek, také člen spolku, napsal nějaký ten pěkný report.

 Mezihořská vápenka.

V Mezihoří je přece krásně i tak samo o sobě. To místo jsem měl rád od dětských let, kdy jsme chodili na školní výlety do dnes už poněkud zarostlého a mizejícího vápencového lomu naproti vápence. Později se přidala i láska k technickým památkám a industriálnímu dědictví. Mezihořská vápenka je trochu méně známou sestřičkou ve stínu jiných dochovaných vápenek pacoldova systému. Ono vůbec celé Mezihoří, resp. jeho čtvrť u vápenky je trochu skrytá ve stínu. Chlum ani Trkotín nejsou žádné hory to ne, ale to zapomenuté mělké údolíčko, jehož zástavbu tvoří takřka jen někdejší dělnické domky zaměstnanců a zázemí vápenky, má své neopakovatelné kouzlo. Tam se musí i krásně být a pít!

Víte, já mám už delší dobu takový sen a věřím, že se mi někdy v budoucnu splní. Představuji si, jak se večer potkám s Kuldou u něj pod vápenkou, polízneme něco málo domácích i cizích vzorků, pokecáme a. A já se pak vydám do Čerčan. Sním o tom, jak jdu vlahou letní nocí úplně sám tou cestou přes Chlum, samozřejmě patřičně opivěný - takové ty chvíle, kdy je člověku jedno všechno na světě. Zatím se mi to nesplnilo, ale já vím, že se s Kuldou jednou v tom Mezihoří potkáme a že si tu noční cestu hvozdy pod Chlumem dám.

 Krajina Posázaví z Čerčanského chlumu.

A teď je to jasné. S Kuldou jsem se v Mezihoří zatím nepotkal, tak jaktože a kdeže jsem se mohl stát Lízníkem? Ono to bylo dílem několika náhod, ale nakonec se vše odehrálo takřka v kraji, který tak dobře znám, ale zároveň v jeho končinách, kde jsem nikdy nebyl a kam jsem se chtěl hrozně moc dlouho podívat. Díky četbě knih regionální literatury jsem věděl, že nabízí řadu zajímavostí. Ten trochu opuštěný, zapomenutý, starosvětský kraj se rozprostírá v jihovýchodním cípu benešovského okresu. Celý samozřejmě pod dohledem v podzimním hávu oděného a legendami opředeného Blaníku. Mé všechny dosavadní cesty sem (a věřte nebo ne, ale i motivovaných pivovarnictvím, ač tu v současnosti žádný pivovar neexistuje) končily nejdále v Louňovicích.

A tak slovo dalo slovo. Víkend na přelomu října a listopadu se konalo líznické setkání u Fida na chalupě ve Slavětíně a my byli zrovna v Posázaví. To by byl čert, abych ten krásný tajemný kraj kolem Načeradce konečně nenavštívil! Navíc, když si člověk chce každou chvíli zpříjemnit nějakým výletem - byl by hřích to nevyužít, když se i počasí tu sobotu tak krásně vydařilo!

 U Fida ve Slavětíně. Ve stodole se vaří, venku se strhávají zbytky uschlého chmele.

Po cestě tak obdivujeme nově nádherně opravené budovy někdejšího lihovaru v Postupicích (je krásné vidět, že už i v těch nejmenších městečkách se i industriální dědictví dostalo mezi hýčkané stavby), ale i tajemné ruiny chotýšanského zámku s někdejším parkem pod vrstvou žlutého listí. Zajeďte se tam, prosím, také podívat, než spadne - ruiny jsou to romantické a krásné, ale zahraniční developer by si místo nich asi raději představoval něco jiného. Stejně jako místo zdejšího pivovaru, později lihovaru. Je to ostuda, že naše společnost ještě stále dovolí něco takového.

 Bývalý postupický lihovar.

Benešovsko a Podblanicko se nikdy nevymanilo z provinčního zemědělského područí. Nerostné bohatství nebylo, ani další zdroje, železnice logicky taky moc ten kraj neproťala, a tak drobné výrobní podniky potravinářského či zemědělského průmyslu zůstávají, co se industrializace týče, jeho doménou, často ještě jako pozůstatek předindustriální výroby. Měli bychom si podobných staveb vážit, patří k charakteru krajiny i sídel v nich položených. Pokud se navíc vše pěkně povede jako třeba ve zmiňovaných Louňovicích, může i takový pivovar tvořit pěknou součást místního panorama.

 Louňovické panorama s Velkým Blaníkem v pozadí. Bývalý pivovar je vpravo.

Když jsem tu zmínil cesty motivované i pivovarnictvím s tím, že tu žádný pivovar není, tak vlastně lžu. Kdyby tady žádný nebyl, neměla by naše cesta smysl. Nejeli jsme jen na sraz Lízníků, ale také se podívat na to, jak to Fido ve svém domovárku vaří. To bylo ale v plánu až na neděli, sobota večer měla patřit zábavě, ochutnávkám piva a potlachu. A to se vydařilo. Dorazil i Rostík s kamarádem Martinem, poznal jsem řadu nových lidí a ochutnal hromadu nových piv.

 Šrotujeme na zítřejší várku. Trochu nahrubo, nemyslíte? ;)

On každý Lízník má totiž povinnost z cest dovézt ostatním lahev k ochutnání. Tato část večera pro mne byla ale trochu náročnější, protože jsme byli nuceni v rychlém sledu ochutnávat řadu průměrných až podrpůměrných až zcela průserových piv prakticky napříč světem, ale zároveň ze zemí, které nabízejí mnohem víc. Hned jsem začal být chytrý. Prosil jsem Kuldu, ať zařadí do inovovaných stanov sdružení klauzuli, že každý Lízník by měl mít schopnost kritického úsudku a patřičného hledání kvality v navštívených zemích. Prý by to lidi nezvládali. Nevím, u Lízníku (sic!) bych to považoval za podmínku toho, že vstoupí. Pokusím se jít sám vzorem.

 Ochutnávání v plném proudu. Aktuálně tuším Albrecht IPA z Frýdlantu.

Ano je to tak, podepsal jsem. A nejen já. Přihlásila se i paní Partyzanová a ručkou namočenou do sladiny druhý den vařeného Fidova polotmavého výčepního se ke sdružení přidal i náš malý Partyzán.

 Sladinou stvrzený podpis Mikuláše mezi Lízníky.

Možná mi teď zpětně přijde až trochu škoda, že ty Líznické klauzule neobsahují i povinnost absolvovat minimálně jednou ročně návštěvu u Kuldy v Mezihoří. Přestal bych se kroutit, hledat výmluvy, poručil bych času i okolnostem a věřte tomu, že bych za tím Kuldou do Mezihoří konečně zajel. Ta vysněná opilecká cesta přes Chlum zpátky do Čerčan je totiž tak nádhernou povinnosti, že bych si v tomto směru nechal klidně diktovat. A od tak přátelských a do života a piva zapálených lidí jako je Kulda bych na nějaký ten diktát snad dokázal i přivřít obě partyzánské oči.

A tak jsem se stal Lízníkem.