PARTYZÁNŮV ROK 2017

Odpověď na otázku jaký byl Partyzánův rok 2017 se nabízí úplně sama. Stačí se podívat na kalendářní lištu publikovaných příspěvků tady vpravo na blogu, aby bylo jasné, že byl zkrátka divný. Žádné označení uplynulého roku není z pohledu blogu Pivní Partyzán přiléhavější.

Rok 2017 byl bohužel ale především smutný. V polovině léta nás zcela nečekaně a předčasně opustil Rosťa Kloubek. Velký kamarád a milovník piva, bez kterého už pivní svět nikdy nebude takový jako dřív. Když jsem se ještě ani nestihl z Rosťovo odchodu oklepat (a popravdě jsem se z něj neoklepal dodnes), přišla další smutná zpráva. Na dlouhou cestu do nebeského výčepu se předčasně odebral i Petr Chalupný, v pivním světě známý spíše jako Temnor. Věčně usměvavého jsem ho poznal na dálkových studiích na Podskalské, a přestože jsme se po maturitě nevídali už tak často, setkání s ním pro mne byly vždy příjemnými chvílemi. Nikdy nezapomenu na společný čas strávený při laboratorních cvičeních z analytické chemie stejně jako na řadu setkání u ochutnávání domácích piv v - jak já říkám - starých dobách našeho domácího vaření. Kluci, budete mi oba moc chybět.

Popravdě se přiznám, že Rosťův a Petrův odchod pro mne byly na čas jedním z důvodů, proč se blog Pivní Partyzán uprostřed léta z ničeho nic na dlouhý čas odmlčel. Nějakou dobu mi trvalo najít zase chuť psát o pivním světě, v němž pro mne oba hodně znamenali a bez nichž řada radostí najednou zůstala jen pouhými vzpomínkami.

Blog se v polovině roku odmlčel ale ještě z jednoho podstatného prozaického důvodu, který také ilustroval podobu Partyzánského roku 2017. Ne, že by nebyla témata, o kterých bych mohl psát, zážitků, postřehů i nápadů bylo mnoho. Zkrátka ale nebyl čas. Nebyl čas nakonec ani dokončit už takřka rok rozepsaný elaborát o historii vzniku pivního stylu ležák, jehož koncept byl prezentovaný v březnu na tradičně skvělém Kosteleckém Chmelovárku. Snad v roce 2018.

Nedostatek mého času byl ale letos opodstatněný. Po několika dlouhých letech se do finále dostal projekt Benešov technický a industriální, který jsme na podzim 2013 vymysleli společně s Michalem Sejkem, dobrou duší českého archivnictví i světa piva. Tento projekt nakonec s pivovarnictvím také úzce souvisel. Vím, že čtenáře blogu to asi neuspokojí, ale já jsem rád, že vše, co jsme kolem něj vymysleli, se podařilo zrealizovat. Na psaní příspěvků mi tak od léta takřka až do konce roku pro jeho realizaci nezbyl opravdu vůbec čas. Věřím, že jako malá omluva může posloužit fakt, že v rámci projektu vyšla autorská kniha, jejíž rozsah by pokryl cca 50 běžných příspěvků tady na blogu (a vedlejší výstupy minimálně dalších 30).

Rok 2017 tak byl i rokem splněných snů a letitých plánů, kdy jsme kromě zmíněné knihy uspořádali dvě výstavy, několik přednášek a zároveň ve spolupráci s benešovským pivovarem připravili nadupaný seminář z dějin českého pivovarnictví. Spolupráce s Pivovarem Ferdinand byla vůbec plodná a úspěšná a věřím, že se i do budoucna můžeme těšit na další projekty a výstupy. Dlužno dodat, že na projektu se velkou měrou nezištně podílel i Spolek Lízníků, který pro mne byl (samozřejmě i z řady dalších důvodů) dobrou duší mého pivního roku 2017.

Uplynulý rok tak ukázal, že Pivní Partyzán se neustále houpe na hraně komplikovaného vztahu s pivním světem, kde o sebe neustále soupeří nakloněné roviny "vař pivo"a "piš o pivovarnictví". Boj je to nelítostný, sám nevím, ve které polovině se cítím lépe, ale letos to zkrátka vyhrála ta druhá. Na druhou stranu, vaření piva, alespoň v domácích podmínkách, jsme ani letos nepověsili zcela na hřebík. Naopak, právě tento rok se podařilo několik zdařilých experimentů Domácího pivovaru Partyzán, ve kterých chceme pokračovat i do budoucna. Zvláště ten poslední souvisel i s historií pivovarnictví, a tak je hezky vidět, že oba ty světy se spolu zkrátka prolínají.

Na frak tak letos nakonec dostal na prvním místě zkrátka tento blog. Houpaje se na hraně mi už prostě nezbyl čas, energie a někdy ani chuť se rozepisovat o všech těch zážitcích, výletech a dalších událostech, které běh roku naplnily. Respektive jeho druhou polovinu, o té první jste si tu ještě pravidelně číst mohli. Věřím, že se mi to podaří alespoň dodatečně napravit. Rozepsány tu čekají příspěvky o jihočeských pivních střípcích, o nádherném srpnovém výletě do údolí Berounky, anebo zcela čerstvé zážitky z několikadenního prosincového pobytu v Plzni.

Bylo toho určitě ale mnohem více a mnohem více toho čeká i v roce 2018. Věřím, že se o tom tady na blogu budete průběžně dozvídat. Mě nezbývá doufat, že rok 2018 bude na smutné zprávy skromnější než ten uplynulý a že svět piva a pivovarnictví bude přinášet jen samou radost. Vše dobré Vám v roce 2018 přeje Pivní Partyzán.

 PF 2018 přeje Pivní Partyzán.

ZA ROSŤOU KLOUBKEM (1970-2017)

Pivní svět občas přináší i smutné zprávy. Ta, kterou budu dnes psát je bohužel z těch nejsmutnějších. 20. července 2017 nás zcela nečekaně navždy opustil velký milovník piva, skvělý kamarád, ale hlavně jeden z nejhodnějších a nejúžasnějších lidí, které jsem kdy v životě poznal. Budiž tento příspěvek malým osobním nekrologem za Rosťu Kloubka. Nikdy mne asi nenapadlo, že budu podobný text na blog psát a jediný nekrolog, který jsem kdy dříve napsal, byl za Klokočníka. Kde to měl Rosťa mimochodem moc rád, a kam jsme spolu před pěti lety také zašli poprvé spolu na pivo. Rosťa si ale takový text tady zaslouží, protože mu vděčím za mnoho. A nakonec vlastně i za tento blog.

 Rosťa Kloubek (1970-2017).

Rosťu jsem dlouhá léta znal pouze jako nadšeného pivního spisovatele, který dokázal ve svých textech psaných zejména pro server pivní.info překročit hranici běžného psaní o pivu. Poeticky laděné příspěvky, neskrývaná láska k cestování, životu i setkávání se s lidmi byly tím, co jeho texty odlišovalo od jiných a já si je hned zamiloval. Moc mne mrzelo, když Rosťa později psal už méně, ale o to více jsem se těšil na každý jeho nový text. Poslední roky nepsal už skoro vůbec a vždycky říkal, že to vůbec nevadí, když už si vychoval následovníky. Rosťa mi byl vždy velkým učitelem a inspirací a byl to právě on a jeho psaní, kdo mne (aniž by o tom tenkrát sám věděl) před lety posunul k rozhodnutí založit pivní blog a psát na něj i osobněji laděné texty a nebát se překračovat hranice toho, co asi lidé běžně pod pojmem pivní blog očekávají. Jsem mu za to dodnes moc vděčný a budu se stále snažit, aby na něj byl blog Pivní Partyzán i nadále alespoň malou důstojnou vzpomínkou.

Osobně jsme se s Rosťou poznali až na slavnostním otevření pivovaru v Úněticích v červnu 2011. Tehdy nás seznámili společní známí, a my tak konečně prolomili několikaletou tajemnou bariéru, kdy jsme si přestali navzájem být pouze jmény z internetových pivních diskusí. Co na tom, že nám pak trvalo více než rok, než jsme spolu zašli poprvé v srpnu 2012 na pivo právě ke zmiňovanému Klokočníkovi. Stačilo pár slov a já hned věděl, že ten Rosťa z internetu je i skutečný Rosťa a že všechny ty příběhy o kterých psal jsou skutečné a co víc - člověk je s ním může i prožívat.

Poznali jsme ho tak asi všichni. Věčně rozesmátého, upovídaného a nadšeného pro každou špatnost, nejlépe samozřejmě související s pivem. Prožili jsme toho pak za těch několik společných let tolik, že by na to nestačil samotný blog (a nakonec i něco málo z toho se tady na Partyzánovi ukázalo). Společná setkání u domácího vaření piva, líznické akce, výlety do pivovarů, novoroční posezení, anebo prostě jenom tak zajít na pivo třeba ke Škvorům. Bylo toho plno a mnoho jsme toho ještě měli naplánováno. Hrozně těžko se mi smiřuje s tím, že už nikdy neabsolvujeme tu noční cestu přes Čerčanský chlum od Kuldy do krásného Posázaví, které tolik miloval.

Celý letošní rok, když jsem mířil za Rosťou do skladu Bad Flashe, kde si konečně splnil svůj životní sen pracovat s pivem a u piva, jsem mu vždy jen tak ze srandy napsal zprávu, zda ho tam ten den potkám. Nevím jak to vzniklo, ale vždycky mi odepsal, že tam není a doplnil to nějakou úplně nesmyslnou výmluvou. Nekecám, ale já mu na to vždy skočil a pak už jen čekal, co si na mne vymyslí příště. Přiznám se, že pořád někde ve skrytu duše tajně doufám, že mi zítra od Rostíka pípne zpráva, že si zase jen dělal legraci a ať se za ním určitě zastavím.

Rosťa by si určitě nepřál, abychom tady za něj na zemi byli smutní. Beztak už tam někde nahoře nutí svatého Petra, aby něco uvařil a třeba taky bude mít konečně zase čas na to psaní. Vím, že nás u toho tady dole sleduje a bude rád, když si pokaždé dáme ještě jedno pivo navíc i za něj. Rosťo, kamaráde, nikdy na Tebe nezapomenu a budu Ti vždycky držet židli, kdyby sis to třeba ještě rozmyslel.

MALEŠOV-KUTNÁ HORA-ZBRASLAVICE ANEB TŘIKRÁT ZPÁTKY NA VIDLÁKU

Když jsem tu loni psal o vydařeném víkendu u rybníka Vidláku nedaleko Kutné Hory, netušil jsem, že návrat sem bude nakonec spojený ne s jednonásobným, ale hned s dvojnásobným důvodem, proč sem zas jet. Vlastně trojnásobným. Respektive spíš čtyřnásobným. A když o tom přemýšlím, tak pětinásobným. 1) nás sem táhlo jedno přátelství, ale jen o tom bych asi na blogu nepsal. 2) Před nedávnem začal působit, jak jsem minule předjímal, v nových prostorách pivovar Malešov. 3) Jak jsem nepředjímal byl ještě dříve obnoven pivovar Lorec v Kutné Hoře. 4) No a jak jsem vlastně taky předjímal, příležitost ochutnat znova Zbraslavické pivo, ideálně někde přímo v místě výroby, byla povinnost. 5) Pracovní povinnosti mne posílaly - shodou okolností - do archivu v Kutné Hoře a tak trochu - shodou okolností - do těch Zbraslavic. Výlet do Kutné Hory a Zbraslavic tak byl spojením užitečného s příjemným. No a Malešov? S ohledem na velmi omezenou otvírací dobu jejich výčepu skvělá příležitost, jak se vykropit v neděli odpoledne. Pohrdli byste?

Přátelský pivovar Malešov vznikl v bezprostředním sousedství loni opravované místní tvrze (dnes bohužel zavřeno) v nádherné poloze nad říčkou Vrchlicí. Vláčkový výlet do Malešova tentokrát pojímáme i jako příležitost toto ospalé městečko trochu poznat, když minule to bylo jen na skok. Malešov je maloměstem v tom nejlepším slova smyslu s moc pěkným krajinným zázemím, starým židovským hřbitovem a návsí (místní prominou), kde již několik desítek let stojí čas. Z jejího nejhezčího zákoutí je už to jen skok k pivovaru. Díky krátké procházce si děláme opravdu žízeň a já jsem zvědavý, jaké bude malešovské domácí a přímo pod komínem.

 Atmosféra Malešova.

Na zahrádce před pivovarem, pořád ještě trochu neupravené a pořád trochu staveniště (ale to se, myslím, brzy změní) je docela živo, dva ze tří stolů okupují cyklisté, ten poslední je tu pro nás. Prostor hospůdky je umístěn v moc pěkně zrekonstruované místnosti vedle zdejší Fire Station, ve výčepu se nachází i varna, studené hospodářství pivovaru je v podzemí k nahlédnutí prosklenou šachtou. Vše čisté a pěkné, ale chtělo by to prostor něčím doladit, oživit, jako celek to působilo trochu prázdně.

 Zahrádka před pivovarem.

Na čepu bohužel již jen světlá 10° ležák a 14° IPA, ostatní vypité, nestíhají vařit. Malešovská desítka je jedno z nejlepších spodně kvašených piv, co jsem v českých minipivovarech kdy pil. Nekecám. Krásně osvěžující, tak akorát plné a hlavně krásně hořké a neuvěřitelně chmelově voňavé pivo, lehce kvasničné a celkem zakalené, ale to mi vůbec nevadí. Do toho časně letního vyprahla ideální pivo! Zkouším i IPU, ale ta mne moc nevzala. Sice asi splňovala všechny charakteristiky tohoto stylu, ale pro mne trochu nepříjemně drsně hořká a složitěji pitelná.

 Výčep, vpravo mimo snímek je varna pivovaru.

Vracím se pak na celý zbytek odpoledne ke světlé desítce, těším se, až jí znova ochutnám. V neděli má bohužel výčep pouze do osmi a nám navíc jedou blbě vlaky zpátky, tak pokračování si necháváme natočit s sebou. Lahve stočené protitlakem bohužel nemají, nestíhají vařit. Vzhledem k tomu, jak mi tu chutnalo se ani nedivím. Loni jsem věřil, že Malešovský pivovar bude ve svém domácím působišti už jen přátelský. Pivo takové bylo jistě, obsluha a všichni, kdo se tam to odpoledne motali kolem také. Cesta lokálkou se zapadajícím sluncem těsně nad obzorem je bonus každého výletu, stejně jako dlouhý večer s s sebou natočeným pivem. Tohle se povedlo.

 Malešovská světlá desítka a IPA.

Pondělí ráno s mírným tlukotem kovaříčka v hlavě mířím opět na vlakovou zastávku, tentokrát směr Kutná Hora. Místní archiv stojí takřka na dohled od staronového Loreckého pivovaru. Náhoda? Nemyslím si. Po vyřízení povinností směřuji nejkratší cestou přes tajemné rumiště starého zahradnictví (taky vám opuštěná zahradnictví přijdou tak strašidelná?) k pivovaru. Lorec je dnes trochu smutnou čtvrtí. Chaotická novodobější zástavba se zakusuje do starých domů, prim hrají proluky.

 Pivovar Lorec jak z letáku.

Ve středu této ne moc pěkné scenerie, naštěstí ale v té snad nejhezčí části lokality, stojí kutnohorský pivovar. Jeho historie je dlouhá a zajímavá. Dodnes dochovaný původní symetrický barokní trakt pivovaru společně s bránou je dominantou provozu a také vděčným obrázkem pro fotografy. Já si dovolil obejít ho celý, abych viděl, že pivovar není jen baroko, ale bohužel i vlnité plechy. Věřím, že pivovar Kutná Hora jednou získá - nějak tak celkově - hezčí okolí, v tak historický významném městě by si to zasloužil. Na bráně se ptám na prodejnu, ale pivo k dispozici bohužel jen od basy výše.

 Pohled přes pivovarský rybník. Vlnité plechy jsem fotil taky, ale dávat je sem nebudu.

Mířím tak do nedaleké restaurace Na Krétě, kde má být domácí pivo točené. Je to tak, na čepu 11° a 12° - oboje světlé ležáky. Místo mne těžko říci proč zklamalo, takové něčím trochu smutné a takové, řekl bych, typicky lorecké. Zklamáním je bohužel i pivo. Světlá 11° zcela nepitelná, dvanáctka se dá, ale hitparáda to není, těžko říci, zda je víc na vině někdo z výroby, anebo aktuálně nízká výtoč při pondělním poledni. V ledničce si všimnu novinky pivovaru "Summer Ale" v lahvi s patentním uzávěrem, a tak zkouším. Pivo mi napovídá, že chyba je spíš asi v pivovaře. Po nalití dělá pěnu o nepěkně velkých bublinách, která záhy mizí. Pivo drsné, podivně nevonící, ale vypitelné.

 Restaurace Na Krétě naproti pivovaru.

Nakonec nejlepším pivem z Lorce volím světlou 10°, taktéž ležák, zakoupenou v lahvi v obchodě Enapo nedaleko od městského nádraží. Pivovar provozuje stejná společnost jako pivovar v Břeclavi a tím pádem i síť Enapo. Podobný je tak i koncept pivovaru, stáčení do půllitrového skla, pasterizace piva a také bohužel jeho kvalita. Ale abych jen nehaněl, tak pitelnost lahvové desítky mi dává prostor dát pivovaru další šanci. Uvidíme, Kutná Hora by si dobré místní pivo moc zasloužila.

 Některá ale mají svá ale.

Třetí den jsou na řadě Zbraslavice. Místní pivo mne loni zklamalo jako žádné už dlouho, takže inspekce, opět lokálkou, ale tentokrát druhým směrem, vyrazila na revizi. Plány ve Zbraslavicích nám okamžitě hatí nečekaný déšť, a tak se hned po příjezdu uchylujeme do úkrytu v hotelu Svatý Hubert nad nádražím. Ne náhodou, na čepu mají 10° i 12° z místního pivovaru, majitel je snad taky společný. Pivo bohužel potvrzuje nekvality z loňského roku. Nevím, kde je problém, ale charakter obou piv zcela stejný a stejný jako loni - jsou trpká, těžká, knedlíkově plná a sotva pitelná.

 Strategická pozice hotelu Svatý Hubert přímo u nádraží.

Chuť jsme si při posezení u Huberta spravili alespoň jídlem. Až se budete chtít někdy pořádně najíst, zastavte se. Skvělé jídlo a veliké porce jsou tu jistotou, litoval jsem, že žaludek přejedený k prasknutí nemohu spláchnout s chutí pivem na trávení, zbraslavický ležák jsem do sebe soukal s obtíží. Co dělají ve Zbraslavicích špatně netuším, ale budu rád za názory ostatních, zda mám takový problém jen já, anebo máte podobnou zkušenost?

 Nedobrá zbraslavická 12°.

Během našeho azylu v Hubertovi vysvitlo sluníčko, a tak jsme se mohli vydat na průzkum města. Zbraslavice jsou malé ale příjemné zemědělské městečko, snad jen škoda toho neupraveného náměstí, jehož polovinu tvoří park opravený naposledy asi v 80. letech 20. století a druhou polovinu velká asfaltová plocha. Nejhezčí partie města je ale kolem areálu zdejšího zámku, kam jsme primárně mířili. Za prvé zde současný pivovar působí a za druhé zde stojí nedaleko od něj zajímavý komín starého lihovaru, který jsem si potřeboval vyfotit.

 Starý lihovar.

Velikost hospodářského zázemí místního panského sídla mne opravdu zaskočila. Pozitivně jsem byl překvapen i postupnou moc pěknou obnovou těchto prostor. K vidění je stará tvrz, zmiňovaný starý lihovar (dnes trestuhodně zplanýrovaný), sýpka a další objekty. Dnešní zbraslavický pivovar pak působí přímo v objektu starého pivovaru, v křídle směrem ke městu v sousedství pěkného arkádového ochozu. Prodej PET je provozován přímo v kanceláři vedle pivovaru, jehož provoz je celý umístěný do jedné místnosti. Všichni jsou tu příjemní a slušní, trochu mne mrzí, že mi to pivo vůbec nechutná.

 Současný i starý pivovar Zbraslavice.

Zpět k Vidláku volím pěší cestu. Chci zkusit dát šanci místní desítce alespoň na žízeň při rychlochůzi v horku, což se celkem daří. Zejména si ale chci ještě prohlédnout starý židovský hřbitov na protějším kopci, od kterého už skoro nemá smysl se vracet na nádraží. Židovské hřbitovy byly často nuceně zřizovány na ponižujících místech jako byly hradební příkopy, mrchoviště a podobně. Ten Zbraslavický byl "alespoň" hodně daleko od města, dnes navíc obepnutý takřka ze všech stran zahrádkářskou kolonií. Trochu podivné, ale hřbitov je to pěkný a tečka za návštěvou tady vydařená.

 Rozloučení se Zbraslavicemi v pohledu přes židovský
 hřbitov.

Opouštěl jsem Zbraslavice přes návrší směrem k Hetlínu s městem za zády. Zbraslavice mají moc pěkné panorama, které si v jeho ulicích člověk ani neuvědomí. Na úbočí kopce s vyčnívající kostelní věží a nenápadnou siluetou pivovaru pod ním. Miluji tyto odchody z měst do luk, polí a lesů s jejich věžemi a střechami za zády. Loni jsem takto opouštěl Malešov. 

Těším se, až si to zase příště zopakuji, k takovým odchodům patří i dobré pivo. Malešovské tentokrát prostě zvítězilo a chuť té světlé desítky mám ještě dnes v milé vzpomínce schovanou někde na patře. Návrat na Vidlák se - zejména díky tomu - vydařil.

ZUBR PŘIPLOUVÁ OD JIHU

Když se dnes řekne "Přerov" málokdo si již vybaví pouze místní stálici Zubra. Od roku 2009 působí ve městě i minipivovar Parník. Jak to poslední dobou nestíhám sledovat, byl jsem příjemně překvapen, že loni byl nikoliv daleko od něj otevřen na jižním předměstí ještě další minipivovar, pojmenovaný dle lokace (v rámci města) Jižan. Polovina června u nás od loňska už patří (a věřím, že i nadále bude patřit) i pivem motivovanému pobytu ve Zlíně, respektive na nedalekém zámku Klečůvka. Zatímco loni jsem koncept příspěvku o této návštěvě a o tom, co jsme prožili při pivních toulkách v okolí, trestuhodně nedotáhl do konce, letos jsem důslednější. V pátek 9. června v předvečer akce "A" a také za naprosto nesnesitelného vedra, jsme vyrazili vlakem do nedalekého Přerova na pivní průzkum.

 Přerov.

V Přerově na pivu jsem už kdysi byl. Bylo to tenkrát cestou domů z legendárního chmelovárku, kdy jsme čas na přestup využili prozkoumáním právě v Parníku, který je na dohled od nádraží. Pamatuji, že to tenkrát byla veliká sranda, kdy se koktalo, rozlévalo se pivo a někteří specialisté dokázali i spadnout pod vlak. No, nechte si to někdy u piva vyprávět. Tentokrát to bylo mnohem více v klidu, ale o to více poctivé. Na přerovský průzkum jsme si vyhradili celé odpoledne.

 Nádraží je v Přerově jednou z nejhezčích věcí k vidění

Dnešní Zubr je potomkem jednoho ze skupiny tradičních českých průmyslových pivovarů, které zrodila stejnojmenná revoluce v době pomalu končícího boomu zakladatelské horečky na přelomu 60. a 70. let 19. století. U jeho zrodu stáli akcionáři a později přežil i prožil všechny doby, války i režimy, aby se nakonec víceméně hned po roce 1989 stal součástí koncernu PMS (resp. dříve MSP), ve kterém prosperuje dodnes.

 Založeno 1872.

Před lety, kdy ještě regionální průmyslové pivovary byly tím, čím jsou dnes minipivovárky (tzn. těžce lokální záležitostí, na kterou narazit jinde byl docela problém) jsem Zubr skutečně považoval za orientální pivovar s unikátním produktem. Pokud se nepletu, poprvé jsem ho točený ochutnal až v roce 2005, ale nikoliv na Hané, ale překvapivě v pivnici U Fracarů v břeclavské Poštorné. Tenkrát mi vůbec nechutnal. Přesládlé divné pivo, tak jsem si ho zapamatoval a později opakovaně tak osvěžil. Pak už jsem ho nevyhledával.

 Vrátnice do pivovaru s pohledem na sladovnu. Zeď vlevo již patří k zahradní restauraci.

Doby se změnily, přístup k pivu u nás a obchodní strategie také a Zubr je dnes zcela běžně k dostání např. v obchodní síti Albert. Tchán ho občas lahvový kupuje a tak ho občas i piju. Nijak mne neuráží, ale že bych si z něj musel sednout na zadek se říci nedá. Byl jsem proto zvědavý, jaký bude točený a navíc pod komínem.

 Pokračování předchozího snímku - zahradní restaurace a Pivovarská (vlevo).

Budovy přerovského pivovaru stojí na velmi strategické poloze mezi krásným nádražím a centrem města. Tradiční silueta pivovaru se sladovnou (hvozdový komín je vidět opravdu zdaleka) je dominantou své čtvrti a zabírá, spolu s dalšími výrobními provozy obrovský blok, který dodnes působí trochu komunikační bariéru. Pokud jí ale obejdete z levé strany, Škodovou ulicí, narazíte po pár desítkách metrů nejdříve na zahrádku a následně i na objekt pivovarské restaurace. Mimochodem moc pěkné restaurace.

 Stylový výčep v pivovarské restauraci.

Její interiér ve dvou výškových úrovních je pěkně komplexně opraven a jako takový dělá čest svému jménu. Částečně spojený i částečně nespojený je se zahrádkou v sousedství. Ta sice pod statnými stromy může být příjemná, ale její podoba mi moc neseděla. řada stolů v kójích po jejím obvodu působí trochu násilně a direktivně a chybí jí kouzlo milých pivovarských zahrádek . Měl jsem trochu pocit spíš jak ve westernovém městečku, než v adekvátním prostředí zahrádky tradičního českého pivovaru.

 Moc pěkně upravené prostory lákaly k posezení...

Na zahrádce není nepochopitelně na čepu kompletní nabídka restaurace, a tak návštěvník musí, pokud chce ochutnat vše, dovnitř. Respektive díky ochotné obsluze nemusí, ale zeptat se musí, to jo. A já se ptal ač jsme nechtěli ochutnat vše, pouze něco. Venku totiž trestuhodně nebyl v nabídce světlý 12° ležák v nefiltrované podobě, který mám dojem jinde než tady k dostání není. Ten byl jasnou volbou a doplnili jsme ho světlo jedenáctkou Zubr Grand. Nakonec u mne zvítězil druhý zmíněný. Ač jsem měl žízeň jako velbloud, byl ten nefiltr takový plný a sladší - skoro jak ten Zubr, kterého jsem pamatoval. Grand byl naopak parádně svěží a v tom horku bodnul.

 ... ale léto je léto. Jen tu zahrádku trochu zútulnit.

Návštěva u Zubra tak překvapila a potěšila - není dnes pravidlem, že průmyslové pivovary disponují vlastní restaurací v areálu a tato byla skutečně starosvětská. Jen kdyby se nějaký architekt podíval i na tu zahrádku - to by byla teprv radost. Jestli zas někdy přes Přerov pojedu vlakem, rád sem na jedno zase zaskočím.

 Takto kalný nefiltr z průmyslového pivovaru jsem už
 dlouho neviděl. Filtrovaná 11° ale byla lepší.

Přesun ze Zubra až na daleké jižní předměstí (odkud to pak ale zase není už tak daleko na vlak) vedl přes přerovské historické centrum. Respektive, Přerov dnes představuje pouze torzo kdysi výstavného města. Nahodilá nekoncepční výstavba z období minulého režimu se na jeho intravilánu drsně podepsala. Přerov je tak dnes spíše směsí nahodile se prolínající historické a současné výstavby prolámané řadou prázdných ploch a nedodělaných výkřiků.

 Odvrácená strana Přerova - pohled z hradeb na sídliště pod starým městem.

Jako ostrov v tomto světle působí překvapivé intaktně dochované horní město, prapůvodní základ města s zámkem a domy s historickými podloubími. Navíc se jedná dnes paradoxně o trochu odsunutý prostor, který tak dýchá klidem a pohodou. Nutno ale dodat, že v posledních letech i Přerov roste do krásy, zejména v postupně rekonstruovaném předmostí pod starým městem.

 A naopak kouzelná atmosféra oázy Horního náměstí.

Po jeho prohlídce jsme se vydali za velkou neznámou, teprve rok otevřeným pivovarem Jižan. Dle webových stránek jsem očekával cokoliv. Pivovar vznikl až dodatečně v areálu hotelu a restaurace v postmoderním objektu postaveném mezi dvěma stylovými sídlišti při silničním průtahu městem. Všechny vstupní ingredience nezněly moc dobře, a tak jsme nakonec byli příjemně překvapeni. Pokud pominu zmíněný postmoderní výraz prostoru, který se promítal i do zpracování materiálů pivovaru, jednalo se o moc pěkné místo.

 Příchod k pivovaru Jižan...

Hlavní dějství kolem pivovaru se totiž v letních měsících točí na veliké členité zahrádce po vysokými stromy, od silnice odstíněné poctivým živým plotem s dětským koutkem a výdejním okénkem od výčepu. Takové mám nejraději. Sice by to možná stálo trochu opravit inventář a dodělat prostředí, ale jinak celkově veliký palec nahoru. Celá zahrádka je navíc s obsluhou, která byla navíc ochotná, rychlá a usměvavá. Co víc si přát?

 ... a překvapení v podobě parádní zahradní restaurace.

Když jsme obcházeli objekt pivovaru dle šipek nečekal jsem, že se z liduprázdného rozpáleného sídliště jako mávnutím kouzelného proutku přeneseme na přeplněnou pivní zahradu ve stínu stromů. A navíc s dobrým pivem. Pivovar Jižan má v nabídce nekonečnou nabídku spodně kvašených piv, včetně sezonních a speciálních. Navíc v cenových kategoriích v minipivovarském světě nevídaných (půllitr od 20 do 30 Kč dle typu).

 Tady vládne pohoda (v pozadí vlevo je výčepní okénko).

V tom horku skvěle bodla světlá 9° i světlá 10° i když ta první s povinnou mladinovou příchutí. Nejlepším pivem jsme rozhodně označili výbornou světlou 11°, které převálcovala naopak ne zcela přesvědčivý 12° ležák. Polotmavý ležák byl dobrý, ale v tom horku tolik nejel. Pouze z povinnosti jsem ochutnal pro mne trochu nesmyslně "Märzen" pojmenovaný a trochu nesmyslně sezónně uvařený medovo-mandlový ležák. Ulepkaný a špatně pitelný, dali jsme ho jen třetinku pro úplnost.

 S horkem roste žízeň...

Veškerá nabídka pivovaru je navíc k dispozici i v PET lahvích, které, pokud zrovna nejsou k mání přímo na hospodě, lze zakoupit i na recepci souvisejícího hotelu. PETkou té dobré 11° jsme na cestu domů a na večerní posezení nepohrdli. Minipivovar Jižan byl moc příjemným překvapením a pokud někdy v Přerově budete, nenechte se odradit jeho trochu nepřitažlivou polohou ani vnějším vzhledem a vstupte. Ale raději dokud je ještě teplo, vnitřní prostory kvalit zahrádky neoplývají. Ale pivo tady mají dobré.

 Varna pivovaru Jižan.

Cestou na nádraží jsme se chtěli zastavit ještě v Parníku posedět, ale v Jižanovi jsme se rozseděli natolik, že jsme stihli jen jedno malé, opravdu rychlé, pivo. Ani nám to nevadilo, pivovárek jsme, jak jsem psal již výše, znali z dřívějška. Vlastně nás nakonec o tom, že si tu jedno opravdu dáme přesvědčil až pivní lístek, na kterém bylo mj. pivo pojmenované "Sv. Mikuláš". ;)

 Takto se pivovar Parník otevírá parkovišti před hypermarketem.

Jednalo se o Belgický Ale, zřejmě Dubbel. Nebyl vůbec špatný, ale v tom horku tolik nejel. Mnohem více se hodila také ochutnaná pšenice, která měla veškeré akcenty klasického bavorského Weizenu. Víc se o Parníku asi nerozepíšu, ač by si to určitě zasloužil. Místo je to pěkné, pivo také není úplně marné (i když si pamatuji, že v minulosti jsem od něj pil i něco zcela nepitelného), ale naše 15 minutová návštěva zkrátka nedává podklad k tomu psát. A nakonec. Parník je již tradiční a na internetech o něm toho určitě najdete vícero napsáno.

 Rychlá piva v Parníku.

Pivní průzkum Přerova se tak nakonec skvěle vydařil. Je radostí, jak se mění a naplňuje tuzemská pivní scéna. Jak pivovarů přibývá a trh je stále rozmanitější a rozmanitější. Výletník pak má možnost ve městech jako je Přerov navštívit průmyslový pivovar a dva minipivovary - každý úplně jiný a příšte si třeba vybrat, kde se mu nejvíce líbilo. Anebo zase obejít všechny? Je pravdou, že tentokrát nám chutnalo úplně všude, a tak - pokud nějaké příště bude - zase navštívíme všechny. Tentorkát ale půjdeme obrácenou cestou a začneme tentokrát upozaděným Parníkem. ;)

ČESKÝ PIVNÍ FESTIVAL 2017: JEDNOU NOHOU V MAINSTREAMU

O existenci akce jménem Český pivní festival jsem měl samozřejmě již dlouhá léta vědomost. Moc jsem se o něj ale nezajímal a účast na něm odmítal. Odmítal i přátelům, kteří mne na něj tu a tam chtěli vytáhnout. Nějak jsem tu akci nevnímal, že by měla být určena zrovna pro mne. O tom, že preferuji spíše menší a komornější akce jsem tu již dříve na blogu asi psal. Festival minipivovarů na Pražském hradě (o kterém tu ale letos už psát nebudu, protože mi po těch letech už došla inspirace co - snad jen, že letos mi to přišlo nějaké lepší, možná proto, že jsem akci poprvé navštívil v sobotu) považuji za hranu, za kterou asi nejsem ochotný jít. Přesto jsem šel a jednu květnovou sobotu se vydal do obřího party stanu na pražské Letné, který 16 dní akci Český pivní festival hostil.

 Český pivní festival pod dohledem.

Nebylo to náhodou. Loni na podzim jsme se - poměrně náhodně - poznali se Šárkou (která pije pivo) a záhy se i osobně setkali na Pivním partyzánském setkání v Liberci. S Šárkou jsme si hned padli do oka a moje cesta na Letnou byla víceméně reakcí na její pozvání. Šárka je dnes totiž mozkem i motorem této akce potom, co předchozí pořadatelský kolektiv, kterého byla členem, dal od akce ruce pryč a ona se sama rozhodla, že to potáhne dál. Po svém a třeba trochu jinak. A tak jsem zaplatil stovku vstupného a vstoupil do - v mém pohledu - jámy lvové.

 Atrium festivalového stanu, aneb zahrádka na fotografování fejsbukových lajfstajlových
 fotek z festivalu.

Sobotní odpoledne bylo pro vystrašené Partyzány ideální chvílí, kdy na akci zamířit. Stovky lidí, hluk, skupiny popíjející a řvoucí omladiny (omladinou rozuměj +- 30 let), převážně zahraničních turistů. Chvíli jsem se zdráhal pokračovat, ale pak jsem si řekl, proč ne a vcítil se do role turisty, který se zúčastní největší pivní akce v navštívené zemi a vrhl se do centra dění. Komplex stanů, které akci zastřešovaly, tvořily ochoz, uvnitř kterého se nacházel příjemný plácek pod otevřeným nebem. To mi přišlo jako vtipný nápad - zahrádka byla příjemně odstíněná od hluku velkoměsta. V levé kryté části za hlavním vstupem se nacházel VIP prostor s obsluhou, pódium, na kterém probíhal kulturní program a taková hlavní plocha k sezení. Nabídka pivovarů zejména z průmyslového světa (Svijany, Regent).

 Hlavní festivalový prostor (foceno v úterý, kdy tu bylo nadpříjemně prázdno).

Jednu ze spojnic do pravé části pak zabíral plac s občerstvením - co jsem viděl, tak poměrně bohatým, originálním a na české pivní akce zajímavým (i když ne moc pro mne, víc vege nabídku bych ocenil). Pravé křídlo pak patřilo pivní rozmanitosti - dlouhému pásu výčepů rozdělených na tři barevné sekce dle typu nabídky - od běžnějších záležitostí přes zajímavosti zejména z minipivovarů až po speciality točené pouze do malého skla. A od nich další spojnice do hlavního sálu s několika stánky provozovaných přímo minipivovary. V tomto rohu, nepřekvapí, jsem strávil nejvíce času.

 Barevně odlišené sekce pivní rozmanitosti.

Frýdlant, Zichovec, anebo Raven patří k tomu nejlepšímu u nás a i na pípách pivní rozmanitosti byla řada ochutnání hodných piv (včetně takových, která jsem nikdy neměl), takže po této stránce jsem byl spokojen. A já byl vlastně nakonec spokojen docela. Když jsem na Letnou mířil, uvažoval jsem, že se ozvu kumpánovi Fandovi, který bydlí nedaleko a který mne právě v minulosti na akci nejvíce lákal. Pak jsem si to ale rozmyslel. S Františkem to vždy končí nad ránem a já chtěl být brzy doma a pokud možno střízlivý. Co čert nechtěl, nakonec jsem se s Fandou na festivalu seknul do zavíračky a pak i déle v letenských putykách. My se totiž po deseti minutách mé přítomnosti na festivalu zcela náhodně v tom davu potkali. Takový už je život a já byl nakonec rád. :D

 Stánky minipivovarů.

A byl jsem rád, že jsme našli chvíli pokecat i se Šárkou a jejím věčně usměvavým partnerem Milanem. A ne jednou. V úterý jsem měl přes Letnou ještě jednou cestu, tak jsem se ještě jednou zastavil, abych paní pořadatelku ještě jednou pozdravil a také, abych si ozkoušel, jak vypadá Český pivní festival ve chvílích klidných všednodenních odpolední. Nemel jsem moc času, ale jedno pivo u stánku mého oblíbeného Albrechta bylo povinností

 Albrecht, Šárka a dva Partyzáni. Kdo najde toho druhého, má u mne Partyzána. ;)

Nechci tvrdit, že povinností pro mne bude navštívit Český pivní festival i v příštích letech, ale jedno vím jistě. I když Partyzán překročil svůj Rubikon a jednou nohou zahučel do světa pivního mainstreamu, odcházel s celkem příjemným pocitem, že ta akce zas tak strašná není. Naopak, odcházel s pocitem, že koncept, který Šárka nastavila je zajímavý, udržitelný a určitě ne urážlivý. A za to jí patří určitě dík.

PS: v rámci festivalu byly distribuovány Beer Times - oficiální tiskovina akce. Kromě jiného v ní vyšel i takový kratičký výkřik Pivního Partyzána o vysedávání na pivních zahrádkách. Do článku tiskařský šotek propašoval trestuhodný lapsus. Kdo ho objeví nic nedostane, ale - ač se chyba neodehrála na mé straně - se za ten omyl případným čtenářům omlouvám. ;)